Poezie

Po dešti, ve městě

Je jisté, že část mého poetického bytí vzešla z hip-hopu, z rapu. Je to část osobní historie, která mě do jisté míry inspiruje doposud. Ale rapových textů jsem moc nenapsal, a rozhodně v podstatě žádný nenahrál. Až na výjimky.

Po dešti, ve městě takovou výjimkou je. Nikdy jsem nerýmoval o těžkém životě, o penězích, o agresivitě, protože nic z toho jsem nežil, a rap by měl být v prvé řadě odrazem toho, co člověk žije, ne nějakou směšnou smyšlenkou. Pro mě byl tedy vždycky vrcholem rapového umění rap pohodový, rap o zábavnosti a zajímavosti života.

Když mi tedy v roce 2007 DJ Adalbertus Magicus dal několik skladeb k inspiraci a případnému otextování, z jedné z nich jsem se odrazil k textu, jehož zárodky jsem nosil v hlavě už nějakou dobu předtím. On složil píseň Languor pro svou tehdejší lásku. Já, nevědom této skutečnosti, jsem napsal text Po dešti, ve městě o úžasné atmosféře, kterou může poznat jen ten, kdo uprostřed léta zavře deštník, dřív než skončí bouřka, nechá si na hlavu dopadnout posledních několik kapek svěžího deště, a vdechne tu jedinečnou vůni mokrých chodníků.
O deset let později jsem hudbu, text i první pokusnou nahrávku znovu objevil. Až na drobné úpravy je původní jak text tak instrumentální linka, jen ten rap je nahraný čerstvě, i když ani on se od originálu příliš neliší.


Po dešti, ve městě
(2007/2017; instrumental: DJ Adalbertus Magicus, lyrics: MC Zord)

Je po dešti, už chvíli neprší,
ale nikdo z lidí kolem vůbec nic netuší,
na betonu ještě pořád voda leží v jak zrcadlo průzračných
nekonečných kalužích.

Lidi nad hlavama otevřený deštníky maj‘,
atmosféru mokrých chodníků naprosto nevnímaj‘,
přitom jen pořádně nadechnout se stačí,
aby člověk pochopil, že svět je jinačí.

Otevři oči, otevři srdce a projdi branou,
nádhernou kouzelnou duhou sedmibarevnou,
tmavý bouřkový mraky rychle odplynou,
zůstává nám zlatý slunce nad hlavou.

Užívej si letní déšť, kterej všechno změní,
vychutnávej, jak země po dešti voní,
po dešti jakej je krásnej den,
když jdeš svým městem a není to sen, ale…

Den, ve městě, po dešti.

Celej svět se zastavil,
aby si tu chvíli užil.

Teď déšť tu byl,
špínu z ulic smyl,
vzduch vyčistil.

Tak nadechni se a leť,
můžeš, tady a teď.

Jdeme mokrou ulicí a posloucháme poslední kapky
padající z větví stromů a střech domů,
užíváme si duhu která před očima
leskne se a slunce pálí nás do týla.

No řekni, řekni,
není to nádherná městská idyla,
zavři deštník a nech slunce ozářit tvou tvář,
jako kdyby bouřka nikdy ani nebyla.

Zůstal jen čistej vzduch,
žádnej městskej puch,
modrá obloha a zlatý slunce nad hlavama,
zavři deštník a pojď s náma.

… Je po dešti.

Ovoce zelenina

Tato báseň začíná historkou… Seděli jsme večer u ohně, na slavnostech jara, a mě napadlo donést Katce opečený klobás, protože zatímco my jsme už slavili jaro, ona musela ještě uklidit a zavřít hospodu. Ona mi za to výměnou dala pomeranč… Symbolika je docela zjevná, ale kdyby náhodou někomu nebyl jasný ten pomeranč, jak řekl Kuba: “to znamená, že si ho máš vymačkat.” Další ráno jsem se probudil a začal přemýšlet, co se na pomeranč rýmuje. Internet mi nebyl nic moc platný, a ani skupinová inteligence (rozuměj okruh přátel na sociálních sítítch) nevymyslel nic lepšího než ‘ranč’. Až teprve spolupracovník Honza navrhl ‘zlý komanč’. Zbytek je hra se slovy…


Ovoce zelenina

Koupil jsem včera na rynku
jednu hnilou mandarinku
a taky plesnivý pomeranč
prodal mi je zlý komanč.

Řekl jsem ‘pěkně děkuju’
za zjevně prošlou maracuju
a taky zkvašený banán
prodal mi je zlotřilý indián.

Stihl mě velký břichabol
když jsem snědl nezralý karfiol
a taky odporný patizon
prodal mi je Prohnaný Bizon.

Takže až půjdu dneska
z práce kolem Tesca
vyslechne si místní náčelník
jaký je ten prodavač podvodník.

Jan “Joanis” Haluza (5/2017)

Duet

Někdy vzniknou básně spontánně, někdy jde o hodiny práce na kompozici. Tak nebo tak, již z nástroje, který poezie používá, z jazyka, plyne, že je abstraktní. Řeč nikdy není definitivní a podobu představ si musí každý dotvořit sám. Jak je to s řečí, je to i s poezií.


Duet

Ležím a po očku
dívám se po hvězdách
do očí padá mi
z oblohy hvězdný prach

Ležím a po očku
obhlížím okolí
není tu jiného
blízko ni v povzdálí

Ležím a po očku
vnímám prázdnotu noční
básníku šeptá mi
neboj se spočni

(Ona)
Čím méně mě poznáš čím víc budu vzdálená
tím tajemnější budu tím víc budu kouzelná
I když vůkol nebude jiné rozumné bytosti
pro tebe zůstanu zdrojem věčné radosti

(On)
Toužím po vědění a hledám poznání
přestože nejistý jsem v tomto přiznání
Je lepší vzplanutí co noc v den změní
nebo věčné snivé krasosmutnění

Ležím a po očku
vyhlížím ke hvězdám
v života bytí svém
jsem jako vždy já sám

Ležím a po očku
dívám se na Zemi
je krása vrozená
nebo jen zdá se mi?

Jan “Joanis” Haluza (1/2017)

3:0

Den jako každý jiný…


3:0

Kulatých
tři nula
den jako
každý jiný.
Ráno vstát
večer spát
mezitím
něco udělat
a doufat
že bude to
ve velkém obraze
vůbec něco znamenat.
Svět si mě nemusí pamatovat
hlavně když se podaří
ten svět lepším místem zanechat.

Jan “Joanis” Haluza (11/2016)

Příští zastávka: Mendlovo náměstí

Jsou chvíle, které stojí za to si vyfotit, nebo natočit, aby je člověk měl na památku. Jenže pro mě byl vždycky důležitější prožitek, pocity, emoce, myšlenky, než vzhled a podoba situace. Proto když jsem jednou ráno seděl v šalině a sledoval za oknem se odehrávající scénu ze života, nevytáhl jsem z kapsy mobil ale zápisník, a namísto fotky jsem pořídil básničku.


Příští zastávka: Mendlovo náměstí

Na lavičce spí bezdomovec
pod ním holub zobe žvanec
bezdomovec spí na náměstí
holub nevěří svému štěstí
bezdomovec spí když všichni jdou do práce
hejno holubů nad ním lítá
ti jimž je domovem ulice
ví že na východě svítá

Jan “Joanis” Haluza (10/2016)

Poslední, zhasni světla

Až se vás jednoho dne zeptají, proč je svět, jaký je, a proč jste dovolili, aby takový byl, budete mít odpověď? Já ji nemám a nevím, jestli ji někdy mít budu. Zato mám báseň…


Poslední, zhasni světla

Záplavy lidí
každý sám
v řadě husí
řídí vpřed svoje stroje
ke zkáze naší
Země.

Co na tom záleží
dvacet, třicet let postačí
když počasí vydrží
pak třeba hurikán
věčné hromy a blesky
po nás potopa.

Doslova dle slov knihy
Globální Orbitální De/Rekonstruktor
vystaví ráj
snad Elon v arše SpaceX
vezme dva od každého druhu
kde stanou se Marťany.

Poslední zamává
zhasne světla
konečně zavládne
vůkol věčný mír a klid
v poušti naší
post-existence.

Jan “Joanis” Haluza (9/2015)

Na kole

To je tak, když při cestách na kole nemáte o čem přemýšlet, a tak vás napadají blbosti – třeba jednoduché rýmy podle toho, co vidíte kolem sebe. Obsah následujících veršíků je tak sice smyšlený, přesto inspirovaný skutečností.

Z toho důvodu tuto básničku věnuji všem policistům lovícím zdivočelé cyklisty, stejně jako ohleduplným účastníkům silničního provozu.


Na kole

Ve světle došla baterie
chytila mě při tom policie
pro národní pohodu
dostal jsem tučnou pokutu.

Jan “Joanis” Haluza (7/2016)

Problém s moly

Na problémy je třeba se dívat s nadhledem. Řešení pak přijde o to snadněji… anebo se namísto řešení objeví v mysli verše. Ale když už má člověk nadhled, aspoň se může, v jinak šedé všednodennosti, svému problému od srdce zasmát.

To jsem tedy jednou takhle stál na zastávce a čekal na autobus, když jsem zavadil pohledem o malou dírku na mém tričku, která by odpovídala práci mola. Přiznávám ovšem, že ve skříni jsem žádné moly neobjevil…


Celý článek »

Při příležitosti objevu gravitačních vln

Před mnoha a mnoha lety předpověděla teorie jednoho člověka, který naprosto zjevně předběhl svou dobu, vlny gravitace, které se šíří napříč vesmírem a ovlivňují vše, co zasáhnou. Jsou jako vlny na vodě, když do ní hodíte kámen – taky se šíří všemi směry a zblízka jsou naprosto zjevné, ale když se podíváte z letadla, máte co dělat, abyste vůbec viděli rybník, natož pak vlny na něm. A přece jsme je, podle všeho, dokázali najít.

A při té příležitosti jsem se nechal inspirovat, a trochu netradičně v angličtině (byť poněkud jednoduché) jsem se nechal unést…


Celý článek »

Bez lidského díla nepoznáš krás nedotčena

Na ostrově na Vltavě, na dohled od Vyšehradu (odkud, jak si vzpomínám z nějaké školní návštěvy Prahy, skočil Horymír na Šemíkovi, přičemž podle vědeckého výzkumu se pak pod skalou společně zabořili zhruba do pět metrů vysoké vrstvy bahna), jsem seděl na břehu na betonových schodech tvořících snad primitivní tribunu pro fanoušky veslování. A jak jsem tam tak seděl a pozoroval zpoza lodí vlny rozbíjející se o kameny a kořeny vynořující se nad hladinu, napadlo mě, jak je příjemné žít v takovém světě, který nám vyhovuje, a který jsme si ještě vylepšili. I když to možná bude znít úplně opačně. Ale to prý i námořníci dřív zpívali veselé písně, když bylo smutno, a naopak.
Celý článek »