Sociální sítě jako YouTube či Facebook, film Okrsek 13, hudební klipy s parkourem a freerunem, televizní reportáže a články v novinách (těžko lze vyjmenovat všechny vlivy), to vše vedlo k dalšímu šíření parkouru v Česku. A nejenom to, začal se měnit i názor veřejnosti. Za léta trénování jsme si zvykli na negativní přístup kolemjdoucích, jak byl ale parkour stále známější, bylo obvyklejší i to, že nás lidé prostě nechávali na pokoji, nebo nás dokonce pozorovali, fotili, mluvili s námi nebo nás chválili. A to vše se násobilo – čím byl parkour známější, tím rychleji se stával známějším. V roce 2005 byla reportáž o parkouru v ČR něčím neslýchaným. V roce 2009 jste nemohli zapnout televizi nebo otevřít noviny, abyste se nesetkali s parkourem či freerunningem.

Objevovaly se nové nápady, například ITPF – česká internetová „parkour a freerun televize“ či časopis o parkouru z dílny Parkour.cz a jiné. Ironií je, že tyto a podobné snahy vždy dříve či později ztroskotaly, povětšinou na nedostatku kvalitních aktivních spolupracovníků. Celá tato doba jen podtrhává úbytek zkušených traceurů, který se projevil třeba i ve stagnaci Parkour.cz.

Na druhé straně se postupně začínají objevovat zkušení traceuři noví. Ať už vzešli z tréninkových skupin či trénovali stranou pozornosti, některá prázdná místa po dřívějších legendách se začala opět zaplňovat a zkušených stále přibývalo a přibývá. Mimo jiných lze jmenovat nechvalně známého Zonyho, Dannyho z Prahy, nebo třeba Reziho, který dokázal prosadit a zorganizovat celou řadu velmi vydařených jamů v malém městečku Kopřivnice, a mnozí další…

Vedle toho se parkour začíná i v Česku projevovat komerčně. V jeho místní historii existovalo několik skupin, které si parkourem vydělávaly (Etó, Sans Encombre…), teprve v současnosti jde ale o mnohem viditelnější záležitost, především díky skupinám Urban Sense a In Motion. I oni (ale nejenom oni, to je důležité si uvědomit), přestože ukazují parkour (potažmo freerunning) veřejnosti v jeho nejlepší podobě, mají bohužel podíl na tom, že dnešní začátečníci nemají příliš ponětí o tom, co parkour vlastně je, když se s ním rozhodnou začít, a právě kvůli roztříštěnosti komunity a ohromnému množství informací si jen těžko mohou najít cestu k „pravému parkouru“.

Mnozí zkušení (ale i někteří méně zkušení a začínající) traceuři se tomuto odcizení, odtržení či znechucení se současnou situací věnují v diskuzích a článcích. Vedle mnoha nových optimistických vizí a plánů patří tato problematika k tématům, s nimiž český parkour uzavírá rok 2011 a začíná rok 2012. Aby však závěr nevyzněl úplně negativně, je třeba si všimnout i jednoho jevu, který souvisí s problémy českého parkouru: je jím semknutí již existující komunity. V českém parkouru se totiž začínají objevovat jisté znaky širšího přátelství, než jen “chodíme spolu trénovat”. Samozřejmě, něco takového fungovalo i dříve, teprve nyní je to však poměrně dobře zřetelné…

…

Někdy do let 2009 – 2010 jsem schopen poměrně dobře sledovat vývoj českého parkouru díky jeho jednotnosti. Poté to však začíná být velmi složité. Je možné, že všechny zkušenosti ze současnosti jsou až příliš čerstvé na to, abych je mohl jednoduše zhodnotit, možná do toho vstupuje i zmíněná odtrženost a roztříštěnost názorů. Právě proto si toto období žádá doplnění ze strany nových, začínajících i zkušenějších, traceurů… Ti jsou totiž budoucností českého parkouru…

Tím končí seriál o vývoji českého parkouru z mého pohledu. Jak jsem zmínil na začátku, je možné, že jsem na něco zapomněl, že jsem si něco nevybavil, že jsem něco viděl jinak, je tedy stále ještě prostor pro dodatky. I já sám jsem si během psaní udělal pár poznámek, z nichž bych, pokud bude zájem, chtěl vytvořit krátká “odbočení” či “zastavení” u jednotlivých zajímavých, třebaže ne tak důležitých, témat. Do té doby budeme já i celá česká parkourová komunita rádi za vaše komentáře, dotazy i doplňující informace, které můžete vložit jak sem jako komentář ke článku, tak do příslušného tématu fóra Parkour.cz.

Spolu s poznáváním zahraničních tréninkových metod se do českého prostředí začalo dostávat i mnohem více filosofie. Koncem roku 2007 a během roku 2008 začali zkušenější traceuři ve spojení s Parkour.cz prosazovat rozpad „crews“, především na základě citátu Sebastiena Foucana „No violence, No competition, No Groups, No Chiefs“ („Žádné násilí, žádná soutěž, žádné skupiny, žádní vůdcové“).

Do té doby bylo obvyklé, že se parkouru věnovalo několik kamarádů, kteří společně začínali a vytvořili skupinu, která se prezentovala někde na internetu pod nějakým zajímavým názvem. Problém takových skupin (které měly až nezvykle často v názvu slovo „crew“) je však zřejmý: protože byly tvořeny většinou dobrými kamarády, pro kohokoliv zvenčí bylo těžké se do rozjetého vlaku přidat a začít s parkourem. Mnohdy byly obvyklé i „vstupní zkoušky“ v podobě některých parkourových technik, což nepřístupnost parkouru ještě zvyšovalo. Tak přišel na řadu další extrémní přechod (jako po meetingu v Ostravě směrem k fyzickému tréninku), tentokrát od crews k tréninkovým skupinám. Poměrně známé skupiny se ze dne na den rozpadly a s jejich rozpadem odešli další zkušení traceuři. Ti, kteří zůstali, však nadále trénovali spolu a položili základ otevřené formě společných tréninků – tréninkovým skupinám. Tréninkové skupiny se měly pravidelně scházet a měly být vedeny zkušenými traceury, ale byly vytvořeny především k tomu, aby se k nim mohli začátečníci přidat snadno a bez ostychu a aby tak okusili trénink co nejdříve.

Zajímavé ovšem je, že ačkoliv některé skupiny zanikly, část skupin se spíše jen stáhla do ústraní a fungovala nadále, přestože možná otevřeněji než předtím.

Poslední část tohoto seriálu, nazvaná (R)EVOLUCE, bude k dispozici na mém blogu a na Parkour.cz opět v pátek (2. března).

Své komentáře, dotazy, doplňující informace a další vkládejte buď sem jako vzkaz ke článku, případně (v tom lepším případě) do příslušného tématu fóra Parkour.cz.

Rok 2007 se stal mezníkem z úplně jiného důvodu, než kvůli Parkour.cz. Konal se totiž legendární Ostravský meeting, na který si možná ještě někteří vzpomenou. God3D, ostravský traceur, se rozhodl uspořádat ohromnou akci a pozvat na ni samotného Davida Bella. Lidí se sjelo opravdu nepočítaně, a to nejen českých traceurů, ale i těch slovenských a polských.

Zajištění akce bylo velmi dobré (tréninková hala, ubytování, jídlo, doprava, speciální akce…), ovšem David Belle, hvězda dne, nepřijel (a ještě dnes můžete slyšet starší traceury na toto téma žertovat). Důvody jsou dodnes neznámé a pouze se o nich spekuluje, vedle tak trochu konspirační teorie, že David Belle vůbec přijet neměl.

Ať to mělo být jakkoliv, polští traceuři, kteří přijeli, aby se znovu setkali s Davidem, nakonec převzali kormidlo tréninku. Ten den sice nikdo neviděl legendárního Zakladatele. Možná i díky tomu jsme ale všichni byli svědky toho, jak ve skutečnosti onen Zakladatel cvičí, a především, jak slabí jsme my všichni, čeští traceuři. Dobrou představu si uděláte, když zmíním, že vím o jednom jediném člověku, který na meetingu dokázal udělat planche na tyči. Jeden jediný z několika stovek…

Meeting tak rozpoutal posilovací šílenství. Všichni jsme hledali a ověřovali nové informace o zahraničních tréninkových metodách a zjišťovali jsme, jak a proč jsme tak slabí. Začátečníkům jsme vtloukali do hlavy, že bez posilování je parkour příliš nebezpečný, zkušenější, kteří názor nesdíleli, jsme se pokoušeli alespoň přesvědčit. Je ovšem pravda, že v mnoha případech tento přechod od jednoho extrému („jdu si ven zaskákat“) k extrému opačnému („jdu si ven zacvičit“) vedl pouze ke znechucení a následnému odchodu toho kterého člověka od parkouru. Přestože se obecně zvedla úroveň českých traceurů, zároveň jsme ztratili mnohé z legendárních traceurů, kteří už od dob před první vlnou přinášeli české komunitě nové poznatky, myšlenky i osobité názory.

Tak jsme na jedné straně mnohé získali, především tréninkovou morálku a kondici téměř všech traceurů. Na straně druhé však český parkour mnohé ztratil, protože se zkušenými traceury odešly nejen jejich výkony, ale i jejich názory a myšlenky, kterými do té doby parkour obohacovali, mnohdy i na mezinárodní úrovni.

V šesté části seriálu, která nese název DECREWIZACE, se podíváme na další rozbíjení starých pořádků, další odchod starých zkušených traceurů, ale také příchod nové krve, která se věnovala parkouru podle nových poznatků a myšlenek. Najdete ji opět příští pátek (24. února) na mém blogu a na Parkour.cz.

Své komentáře, dotazy, doplňující informace a další vkládejte buď sem jako vzkaz ke článku, případně (v tom lepším případě) do příslušného tématu fóra Parkour.cz.

Rok 2006 a první polovina roku 2007 byly vůbec bohaté na parkourové dění. Vyšlo množství rozhovorů, objevily se televizní reportáže, parkour v Česku prostě začal prožívat „mediální boom“.

Vedle mediálního obrazu se však transformoval i český parkour samotný, přičemž největší vliv na to měl právě web Parkour.cz. A je třeba zmínit, že ne vždy to byl vliv zcela pozitivní.

Aktivita Parkour.cz v oblasti psaní a překladu článků vypadala spíše jako pozlátko, třešnička na dortu. Pro samotnou redakci ta méně důležitá část, fórum, byla pro běžné uživatele částí nejpodstatnější (podle statistik z té doby mnozí návštěvníci ani nepoužívali pro vstup na fórum hlavní stránku Parkour.cz, ale naopak měli uloženu přímou webovou adresu fóra). Jako takové se fórum stalo nejen místem, kde jsme porovnávali zkušenosti a diskutovali o poznatcích a filosofii, ale také místem střetů.

Myšlenkou a cílem Parkour.cz bylo od začátku „šířit pravou podstatu parkouru“. V tomto duchu byly prezentovány informace, vedeny diskuze (například „jsou salta parkour“ a jasná odpověď „ne“), a podle toho se chovali i moderátoři, kteří se snažili uchovávat pouze informace, které byly důležité v rámci parkouru, což samozřejmě vyvolávalo konflikty. Nejvýraznějším konfliktem bylo smazání odkazu na video UrbanFreeFlow (skupinu UFF jsme zavrhovali kvůli jejich „freestyle parkouru“) od Mara a následný střet s hlavním adminem Toshirem. Dodnes je těžké určit, co přesně se stalo, protože obě strany mají svou verzi příběhu a nikdo jiný samozřejmě přesně neví, co se stalo. V každém případě tak na dlouhou dobu vznikla jistá bariéra mezi českými parkouristy a freerunnery, živená ještě dlouho poté oběma tábory (v pověstné střídavé krvavé válce, v níž pokračují další a další generace, ačkoliv nikdo v prvé řadě pořádně neví, proč vlastně boje začaly). I v souvislosti s tím vznikly v té době dva nové webové portály, Freerunning.cz, který však brzy zanikl, a Freerun.cz, který existoval poměrně dlouho spíše okrajově a teprve nedávno začal znovu aktivně fungovat (díky již zmíněnému Marovi).

Vedle „pure parkour“ neboli čistého parkouru (a tím pádem vedle diskuzí o saltech, akrobacii, freerunu atd.) byla té době vlastní i jiná témata. Jedním z nich byla, pokud si vzpomínám dobře, Exodusem iniciovaná debata parkourista versus traceur. Do té doby většina českých parkouristů používala pro sebe termín parkourista, slovo traceur se ale postupně začalo dostávat do popředí a oba výrazy postupně získaly stejnou úroveň. Z debaty vyplynul zajímavý názor, že „parkourista“ je člověk, který se věnuje parkouru, zatímco „traceur“ je jakási obdoba „mistra“, přehnaně řečeno (myslím, že Exxik představil paralelu zhruba v podobě student -> absolvent a tedy parkourista –> traceur). A ačkoliv bylo toto pojetí přijato a používáno ještě nějakou dobu poté, dnes můžeme jasně vidět, že to byla spíše odbočka do slepé uličky.

Dalším důležitým tématem té doby může být jistě jedno, kterému říkám „zlatý podnos“ nebo „mistr na hoře“. Členové týmu Parkour.cz, stejně jako všichni zkušenější traceuři té doby, byli denně bombardováni desítkami dotazů začínajících. Dotazy se téměř pravidelně opakovaly, často jeden začátečník položil jednu otázku většímu počtu zkušených traceurů, ale, což bylo nejhorší, toto vše bylo umožněno zveřejněním (v té době populárních) ICQ čísel zkušenějších. Netrvalo dlouho, a diskuze na stránkách pražské skupiny Real Motion vybuchla kritikou této přílišné vstřícnosti týmu Parkour.cz. Díky zpětné vazbě komunity došlo ke změně způsobu sdílení informací, které jsem právě já definoval tak, že „od této chvíle ten, kdo bude chtít informace, bude se muset snažit je získat, aby dokázal, že o ně opravdu stojí – už je nebude dostávat na zlatém podnose, ale bude je muset hledat, jako kdyby hledal mistra sedícího v chrámu na hoře zahalené v mlze.“

V roce 2007 se však událo ještě něco – akce, která nepopsatelně zásadním způsobem změnila směřování českého parkouru, alespoň na několik následujících let…

Pátá část seriálu, která odhalí zvrat v českém parkouru v roce 2007, nese název SLABÉ TĚLO, SLABÁ MYSL, SLABÝ ČLOVĚK. Najdete ji opět příští pátek (17. února) na mém blogu a na fóru Parkour.cz.

Své komentáře, dotazy, doplňující informace a další vkládejte buď sem jako vzkaz ke článku, případně (v tom lepším případě) do příslušného tématu fóra Parkour.cz. Diskuzi na sociálních sítích nemohu z technických důvodů brát v potaz.

Do roku 2006 bylo informací o parkouru (a potažmo freerunu/freerunningu) málo po celém světě, není se tedy co divit, že tomu bylo stejně i u nás. Jakékoliv znalosti, které jsme v té době mezi sebou sdíleli, většinou pocházely z kruhu lidí čerpajících z dřívějších zkušeností (např. s bojovými uměními či gymnastikou). Vedle nich český parkour objevil dvě webové stránky, které byly velmi důležité pro jeho další rozvoj. Na jedné straně to byl mezinárodní parkourový portál Parkour.NET (známý mezi parkouristy po celém světě prostě jako .NET), na straně druhé pak dodnes poměrně opovrhovaný, ale zato ve své době nesmírně přínosný web skupiny UrbanFreeFlow.

.NET nám přinášel spíše myšlenky, to, čemu se dnes říká „filosofie parkouru“ – ovšem aby nedošlo k omylu, autoři dokázali všechno podat velmi čtivě, byli inovativní a jakékoliv nepřesnosti byly prodiskutovány v tamním fóru. Naproti tomu UrbanFreeFlow si šli vlastní cestou, ovšem minimálně českému parkouru dali něco, co potřeboval: návody na techniky. Takzvané tutorialy, které byly na stránkách UFF dostupné, obsahovaly popisy a fotografie téměř dvou desítek definovaných parkourových technik, z nichž jsou dosud všechny více či méně používané. Něčemu takovému se mohl vyrovnat snad jedině několik stran dlouhý soupis všech možných technik včetně flipů, jehož autorem byl hodonínský Mateo, pro mnohé dodnes poměrně legendární parkourista.

Myšlenka vytvořit online centrálu českého parkouru byla vlastní spoustě parkouristů v té době. Nejaktivnější v této věci byli už pomalu končící Streaks, parkourové skupiny v Hodoníně, tak trochu já, a především Toshiro (a spol.), v té době přebývající v Praze. Právě on převzal z rukou upadajících Streaks doménu a v podstatě z ničeho vydupal Parkour.cz.

Psal se rok 2006. Najednou jsme měli k dispozici nástroj pro sdílení myšlenek, názorů a různého materiálu (fotek, videí i textů). Díky němu narůstalo nejen nadšení lidí pro parkour, ale také počet příznivců parkouru. Na Druhý celorepublikový jam v Praze v létě 2006 už se sjelo na pět desítek skokanů ze všech koutů republiky. Tehdy nás bylo opravdu hodně, ale ještě ne příliš, takže jsme se všichni znali jmény a věděli jsme, kdo je kdo. I díky tomu jsme byli schopni dát dohromady redakci Parkour.cz a sehnat nové redaktory z řad parkouristů prostě tím, že jsme řekli „kdo by chtěl spolupracovat s Parkour.cz“. Vtipné, ale na tu dobu vhodné a ideálně jednoduché, ačkoliv zase tak moc jednoduché to nebylo (viz reportáž z pražského jamu 2006).

Jedno však bylo od toho momentu jisté: kdokoliv hledal na internetu informace o parkouru v češtině, mohl mít jistotu, že najde nás a že se mu dostane veškeré možné pozornosti – v těch nejaktivnějších dobách dokonce až zbytečně moc pozornosti (z čehož později vznikly zajímavé diskuze, ale to je úplně jiná vzpomínka). Parkour.cz, odvolávaje se například na Parkour.NET, ale i na další zdroje, které byly postupně nalezeny, jak vznikaly a stávaly se populárnějšími, se dostal do popředí a převzal funkci českého parkourového uzlu od do té doby fungujících fór a webů hodonínských a od zanikajících Streaks, a dalo by se říci, že jím zůstal až doposud.

Čtvrtá část seriálu, nazvaná VLIV PARKOUR.CZ, bude dostupná na mém blogu a na fóru Parkour.cz opět příští pátek (10. února).

Své komentáře, dotazy, doplňující informace a další vkládejte buď sem jako vzkaz ke článku, případně (v tom lepším případě) do příslušného tématu fóra Parkour.cz. Diskuzi na sociálních sítích nemohu z technických důvodů brát v potaz.

Není úplně jisté, co vedlo k jevu, který nazývám „první vlna“ – tedy k masivnímu nárůstu parkouristů v ČR. Osobně to připisuji především třem prvkům: dokumentům Jump London a Jump Britain, filmu Yamakasi, a videím s Davidem Bellem, které se v té době začaly šířit díky nově vznikajícímu YouTube. Jistý podíl na tom mohli mít také Streaks se svou reportáží v OFF-OFF (viz předchozí část) a dalšími reportážemi, které nebyly nalezeny (zmiňován je většinou časopis Mladý svět). Mezi léty 2004 a 2006 tak došlo k rozšíření parkouru dosud nevídanému. Tam, kde do té doby existovala jedna skupina, byly najednou minimálně tři. Internet se plnil stránkami a diskuzemi. A parkouristé po celé zemi spolu začali mnohem více komunikovat.

Pro český parkour to bylo dobře. Pro Streaks, skupinu, považovanou do dnešních dní za první v ČR, to bylo příliš pozdě. Přestože Streaks plánovali spustit Parkour.cz, přestože jejich vize byla velmi zajímavá, nakonec se jako skupina rozpadli dříve, než na ně dokázal kdokoliv spolehlivě navázat. Vznikla tak drobná mezera, kvůli níž jsou doby před rokem 2005 v podstatě nezmapované.

Přes jisté oddělení od této větve parkourové minulosti se brněnskému Etó parkour teamu podařilo (a pokud si dobře vzpomínám, stále ještě díky Hodonínu) naplánovat na léto 2005 První celorepublikový parkourový jam v Brně. Účast byla velká. Sjelo se na něj určitě čtyřicet lidí, převážně z Moravy, a to včetně několika členů Streaks. Přestože tato akce nebyla nijak organizovaná a docházelo ke zmatkům (například rozdělení celé skupiny na dvě části, které následně putovaly po městě každá po vlastní ose), šlo o velmi úspěšnou akci, která všem zúčastněným ukázala, že jsme tady a že děláme všichni jednu a tu samou věc… nebo ne?

Třetí, tentokrát trochu rozsáhlejší, část seriálu o vývoji českého parkouru s názvem POČÁTEK DOBY INFORMACÍ naleznete opět na mém blogu a na fóru Parkour.cz příští pátek (3. února).

Své komentáře, dotazy, doplňující informace a další vkládejte buď sem jako vzkaz ke článku, případně (v tom lepším případě) do příslušného tématu fóra Parkour.cz. Diskuzi na sociálních sítích nemohu z technických důvodů brát v potaz.

Právě protože jde o dobu neznáma, doufám, že se objeví ti, kteří si dobu pamatují, aby přispěli se svou troškou do mlýna…

Z dob prvních skoků v České republice se dochovalo jen málo materiálů a hlavní část vědomostí o této době přenášejí ústní formou a pomocí několika článků poslední z těch, kteří si tu dobu pamatují, a ve zředěné podobě jejich posluchači a čtenáři. Spekuluje se, že Streaks začali trénovat už v letech 2002/2003, rozhodně však určitě trénovali před rokem 2005, kdy natočili reportáž pro pořad OFF-OFF. Vedle Zlína, odkud pocházeli, byl v té době parkourovým epicentrem České republiky Hodonín. Městečko na jihu Moravy se pyšnilo současně většinou dvěma až třemi skupinami parkouristů, několika webovými stránkami, a především diskusním fórem, centerm českého parkouru před vznikem Parkour.cz. Mimo jiné do těchto dob své počátky umisťují parkouristi z Jihlavy, ačkoliv fungovali bez kontaktu s ostatními a tak tuto informaci nelze nijak dále ověřit.

Do let 2004 – 2005 parkour v Česku nijak neexpandoval, pouze existovalo či vzniklo několik skupinek, které většinou fungovaly nezávisle na sobě, s výjimkou zmíněného „uzlu“ v podobě Hodonína. Parkouristů bylo jen pár, informací o parkouru bylo ještě méně. To se však mělo brzy změnit…

Druhou část seriálu o vývoji českého parkouru s názvem PRVNÍ VLNA naleznete opět na mém blogu a na fóru Parkour.cz příští pátek (27. ledna) večer.

Své komentáře, dotazy, doplňující informace a další vkládejte buď sem jako vzkaz ke článku, případně (v tom lepším případě) do příslušného tématu fóra Parkour.cz. Diskuzi na sociálních sítích nemohu z technických důvodů brát v potaz.

Postupně jsem tedy vzpomínal a sepisoval různé poznámky (a také některé vyřazoval). Výsledkem je poměrně rozsáhlý text, v němž se neobjevují ani tak přesná data, jako spíš důležité momenty, které z mého pohledu ovlivnily český parkour.

Rozsah textu je opravdu výrazný, a přesto může být stále nedostačující, pokud čtenáře zajímají detaily či témata, která jsem nezahrnul. Proto jsem se rozhodl pro jiný postup, než vydání článku vcelku: vytvoření seriálu, článku na pokračování. Rozdělením textu chci docílit jediného – aby se čtenáři díky tomu, že čtou jen kratší úryvek, mohli nad každou části zamyslet a případně položit otázky či doplnit své vlastní poznatky či vzpomínky k dané době, ať už týkající se témat, která jsem zmínil, nebo něčeho, co se tehdy odehrálo a čeho jsem se v textu nedotkl. Pokud to bude v mých silách (a především v mé paměti), odpovím na otázky nejlépe, jak budu schopen, a zároveň doufám, že ve všech případech odpoví i jiní pamětníci. Výsledkem by tak měl být můj text jako základ, rozvinutý další diskuzí o dané době.

První (a možná nejkratší) díl s názvem DOBA NEZNÁMA najdete na tomto webu a na fóru Parkour.cz již dnes večer.

Přestože chápu význam sociálních sítí, prosím, abyste jakékoliv případné dotazy a přínosné komentáře vkládali buď na mou stránku jako komentáře ke článkům, případně abyste k diskuzi využili přidružené téma na fóru Parkour.cz. Z technických důvodů není možné, abych sledoval všechny rozvětvené diskuze na FB, G+ a jinde – a také není dost dobře možné na sociálních sítích uchovat poznatky pro další čtenáře…

Ať už jsou ale soudržnost tohoto článku či jeho podoba jakkoliv spekulativní, věřím, že alespoň trochu reaguje na to, co se mnoha zkušenějším (ale i méně zkušeným a dostatečně přemýšlivým) traceurům objevuje a odehrává v mysli: jaká je dnešní parkourová doba, jaká byla dříve, ale hlavně a především, PROČ na to musíme neustále myslet a CO s danou situací můžeme udělat? Alespoň trochu jsem se všech těchto problémů chtěl dotknout v článku, v němž se parkour stává košatým stromem uprostřed lesa, tvořeného všemi poznatky, myšlenkami a názory světa.

Z desítek článků, které v poslední době vznikly na téma parkour, si opravdu vzpomenu jen na pár z nich, jejichž autory jsou třeba Raven, DarkS… nebo i já. Společné mají jedno téma, a to staré časy a určitou odtažitost od současného stavu parkouru. Nelíbí se nám, co se s parkourem stalo, to, o čem jsme věděli, že se stane, co jsme všichni prorokovali a v čehož opak jsme doufali. Medializace. Komercionalizace. Ale nejhůř, ztráta původních hodnot.

Přemýšlel jsem o tom, proč si všichni stěžujeme, proč vzpomínáme na staré časy. Odpověď je jednoduchá – ztratili jsme kontrolu a najednou si to uvědomujeme. Nejen kontrolu nad parkourem obecně, ale i nad svým vlastním parkourem. Ale měli jsme ji někdy doopravdy?

Nedávno jsem totiž přemýšlel o parkouru a napadla mě zajímavá metafora. Každá původní myšlenka je jako semínko rostliny. Občas třeba vzejde z jiné myšlenky, ale pořád je dost nová, aby byla novým semínkem. Když myšlenka roste, rozvíjí se, stává se ze semínka rostlinka, z rostlinky rostou nové větve, jak se objevují nové odnože a varianty původní myšlenky, drobné nuance jsou jako lístky a ty nejzajímavější názory v rámci myšlenky jsou jako květy.

Uprostřed lesa, kterým je změť všech znalostí, poznatků a myšlenek našeho světa, někde mezi Methode Naturelle, ninjy, dětskými sny a touhou po svobodě, začala klíčit rostlinka zvaná parkour. A rostla dlouho a pomalu a klidně. Ale jako každá rostlinka, která má dostatek přízně a prostoru, začala i ona růst rychleji, než kdo čekal. V té nejkritičtější fázi jí nikdo nedal tvar, nikdo ji nesměřoval, a parkourový strom rostl a sílil a větvil se (a zase srůstal) volně, jako sama původní myšlenka osvobození od omezení lidského pohybu.

V určitých fázích růstu parkourového stromu jsme všichni měli své představy, nakolik jeho růst ovlivňujeme. Vezměte si například Parkour.NET. Ohromný zdroj parkourových znalostí, důležitý suk, který je ještě dnes tak trochu viditelný, i když už jen pro ty, kteří se dívají dostatečně důkladně. Proč? Protože Bellovi si nárokovali adresu Parkour.NET, nebo snad slovo parkour, nebo něco jiného – to už dnes asi těžko někdo zjistí. V každém případě měli dojem, že mají vliv, moc s rostlinou něco udělat. Bohužel, zatnuli příliš pozdě a příliš hluboko, a jediné, čeho docílili, bylo další rozštěpení stromu na mnohem víc mnohem menších větví. Filosofickou sjednocenost, kterou jsem pociťoval v době existence Parkour.NET, tím naprosto zničili, a celému stromu trvalo velmi dlouho, než chybějící větev dokázal správně nahradit. A kdoví, jestli se mu to opravdu povedlo…

A takových bodů je spousta, nejen v rámci parkouru jako celku, ale u každého z nás. Parkour.cz a všichni, kteří s ním spolupracovali či spolupracují. ITPF. Traceur.sk. Freerun.cz. A mnohé a mnohé další. Teprve dnes, když je strom parkouru tak mohutný, že ho vidí i lidé, kteří o něm před pár lety nevěděli vůbec nic, si začínáme uvědomovat, co jsme měli v rukou před lety, a že i tak to byla jen drobná a naprosto prchavá síla, v podstatě podobná jako dnes – že můžeme tvarovat jen pár vrchních větví, tu ustřihnout lísteček a tu trochu podepřít květy. A že nemůžeme vše tvarovat tak, jak chceme, že nemůžeme ustřihnout tu lísteček a tu podepřít květ, aniž bychom se dívali kolem sebe a dělali i ty nejmenší změny bez ohledu na změny, které se kolem dějí. Ale jako naše změny jsou ovlivněny okolím, je i okolí ovlivněno změnami našimi. V naší blízkosti silně, blíže ke kmeni (jestli nějaký je) slaběji, až do bodu, kde jsou v podstatě neznatelné – to u kořenů, u zdroje, u původní myšlenky.

Od toho prvního momentu, kdy si parkouru všimli i ti mimo první kruh, mimo první generaci, od momentu, kdy začal opravdu růst, přestali jsme nad ním mít kontrolu. Ale všechno, čím byl, tím stromem, pořád ještě je, jinak by nemohl růst, a to přestože kořeny nikdo pořádně nevidí a kmen je jen ta hnědá věc, která drží to hlavní, ty současné myšlenky a názory a poznatky, nahoře. Přesto tam tyto základní složky jsou. Přestože moc ovlivnit směr růstu parkouru mají mnozí, nikdo nemá moc absolutní, a každá, i ta nejmenší změna, se projeví i na změnách ostatních, více či méně… a přitom nikdo nikdy nezmění kořeny, nezmění kmen, nezmění ten samotný základ.

Jaký z toho plyne poznatek? Nikdy jsme neměli absolutní kontrolu. Zbývá nám se s tím smířit, přestat se tím zabývat, a začít hledat možnost, jak naložit s tou silou, kterou máme, abychom té svojí odnoži, těm svým několika větvičkám a lístkům, dali dostatek správných živin, v rámci prostoru, který pro nás zůstává volný – anebo se tím prostě přestat zabývat úplně a pro jednou se zase do věcí bezmyšlenkovitě vrhnout. A kdoví? Třeba přes ty nejbližší větve nevidíme ty, které se tiše derou ke světlu. A možná přes listy a květy nevidíme svou vlastní větev a nevíme, kam vlastně směřuje. Jestli směřuje do stínu, nebo si pomalu ale jistě hledá cestu na výsluní…