Techniky
Taky jsem si prošel obdobím, kdy jsem se podle videí učil přeskakovat překážky, zkoušel jsem lazy vault, dash vault, striktně jsem odděloval monkey a kong… Nemůžu říct, že bych to období měl za sebou, možná to ani nejde, protože člověk musí vždycky definovat, vždycky se pohybovat v nějakém slovníku… Ale parkour je pohyb, a co kdyby i ten slovník byl pohyb? Samozřejmě, nedal by se sdělit jinak, než videem, a i tak špatně, ale…
K čemu ale směřuji, je učení technik. Většina lidí, kteří začínají s parkourem, stejně jako lidé, kteří parkour už chvíli dělají a věří, že můžou začít učit ostatní, si myslí, že základ tkví v předepsaných technikách. Učí (se) prostě základní rejstřík “monkey-kong-speed-lazy-gate…” Když se je nějaký nováček naučí, už je jen rozvíjí, neustále je opakuje na dalších překážkách, větších či menších, ale pořád dělá jen deset, dvacet předem naučených technik s obměnou v délce letu a v dopadu. K podobnosti se slovníkem, je to jako umět sto slov. Sotva se domluvíte, a na většinu věcí stejně můžete jen ukázat prstem.
Základem mé myšlenky je síla a její kontrola. Myslím si, že důležité je všestranně rozvinout tělo i mysl, a neustále si uvědomovat, co se v jakém momentu děje a co by se dít ne/mělo. Vždycky mě napadá, že lidé tvrdí, že síla, kterou získají neustálým nacvičováním technik, je dostatečná. Ale je dostatečná POUZE na nacvičované techniky. Změňte podmínky a síla najednou nestačí. Kolik lidí trénuje lezení po balkonech na panelácích? Zřejmě nikdo (rozhodně ne nikdo normální), a přesto, když bude hořet, bude to možná jediná možnost, jak se dostat nahoru nebo dolů. Nacvičování technik bude náhle k ničemu, když dojde na situaci, která vyžaduje naprosto odlišný přístup. Proto si myslím, že silový trénink, a trénink kontroly (rovnováha, koordinace) by měly mít vždy přednost.
Druhým vnitřním motivem myšlenky je pak opravdová využitelnost technik. Navrhuji, aby si každý vyzkoušel běh nějakým prostředím se zídkami a zábradlími. Běh bez přestávky. Když chodím trénovat, občas se na takový druh tréninku taky dostane. Rozběhneme se a snažíme se překonat asi padesát metrů různých zídek a svahů. Ani na poprvé většinou nepoužiji jedinou předepsanou techniku (snad s výjimkou demi tour neboli turn vaultu ke snížení výšky seskoku, ale někdy ani to ne), a když běžím potřetí nebo počtvrté v řadě, najednou už na techniky ani nemyslím. Co se snažím vysvětlit je, že jedna věc je cvičit techniky, a druhá vyzkoušet si, jak dlouho takové techniky obstojí na delší trati. A co se snažím sdělit je, že není důležité jakým stylem, jakou technikou překážku překonat. Důležité je ji překonat bezpečně, plynule, rychle. Nebát se odrazit se nohou, nebát se vyskočit nahoru, nebát se zpomalit a spustit se, když je to bezpečnější, než si zlomit nohu a pak nejen ublížit sobě, ale nezachránit ani nikoho dalšího. Důležité je pohybovat se efektivně.
Ovšem, vždycky, když se začne debata na téma “salta a parkour,” “je dash vault parkour” a podobně, odpovídám jednou větou: Když je použit vhodně, je každý pohyb parkourový.
Jan “Joanis” Haluza (5/2008)
Fil says:
Johnasu, kdybych několik málo slov z tohoto textu začernil (trochu ho zobecnil), jednoznačně vyjadřuje myšlenky Bujinkanu a věřím že i jiných bojových umění. Jen mě to utvrzuje v tom že přístup k pohybu se po tisíciletí nemění (ačkoli pod různými názvy a “zamaskovaný” do jiných filozofií). Všechna čest, žes k těmto myšlenkám došel sám, nemůžu než s nimi souhlasit.
10/10/2013 at 11:07
Lutorv says:
Hodně zajímavý článek. Mám jen jednu otázku: Za jakých okolností může mít salto spojitost s efektivním pohybem?
Neber to jako kritiku, chci jen vědět tvůj názor.
29/10/2013 at 9:05