K tématu placených tréninků aneb Obrana Sokratova
Pohled na věc je dán tím, co známe. Ničím jiným. Můžeme chtít být sebevíc objektivní, každý další poznatek současné vědy a každý další závěr našeho vlastního rozumu nás ale vede k přesvědčení, že vždy vnímáme a hodnotíme subjektivně, a navíc ještě propůjčujeme výsledku výklad vlastním úhlem pohledu. Prostě si výsledek upravujeme podle svého, naprosto nevědomě, jen tím, jakým pohledem se na něj díváme. Nechci ale do Platónovy jeskyně zapadnout příliš hluboko, raději se tedy podívejme na konkrétní důvod, proč jsem napsal takový úvod – na platbu za parkurové tréninky.
Před dlouhými lety v téhle zemi začaly vznikat první parkourové kroužky. Nejprve lidmi, kteří se parkouru věnovali, ale nebyli (z vlastní vůle nebo nedostatku technických prostředků) v kontaktu s komunitou, a tak paralelně k ní vytvářeli svůj vlastní „lepší parkourový svět“. Později i lidmi, kteří patřili (nebo dokonce stále ještě patří) mezi známější osobnosti českého parkouru. Abych mohl mluvit konkrétně, musel bych mít před sebou dávno ztracené údaje, datované už k letem 2006-2007 (bohužel, jak říkám, údaje už jsou to dávno ztracené, takže mi prostě budete muset věřit, pokud je ale najdete, s velkou radostí je doplním). Jako pamětník doby, primární zdroj, si ale troufám tvrdit, že už nedlouho poté, co jsem s parkourem začal, se tady objevily placené tréninky. Komentovali jsme je více či méně, pozitivně i negativně, ostatně stejně jako to děláme dnes.
Většina z nás vyrostla na trénincích zadarmo. Učili jsme se sami, učili nás ostatní, učili jsme ostatní. Ve volném čase. Že byl výsledek tristní, jsme pochopili už na „meetingu s Bellem bez Bella“ v roce 2007. Tréninky, které u nás byly praktikovány, vedly k tomu, že ze stovek tehdejších účastník se našlo těch, kteří by zvládli udělat planche (nebo muscle up, nebo jak se domu dneska říká, prostě „statickou“ sklopku na hrazdě), doslova tolik, kolik byste napočítali na prstech jedné ruky. A mnozí přitom za sebou měli tři roky tréninku, ne-li více. Došlo tehdy k velkému přelomu v tom, jakou formu tréninky měly. Že jsme přešli z jednoho extrému do naprosto opačného, to je věc na úplně jinou diskuzi (přestože jsem ochoten to přiznat). Nechci tím teď hanit tréninky zadarmo. Je ale třeba si uvědomit, že jsme se tehdy učili všichni od sebe navzájem. A jakékoliv sebevzdělávání, které bylo nutné, nám zabíralo jenom volný čas. Škola, práce, jiné zájmy, rodina, přátelé. Mezi tím vším se prostě ukázalo, že dosavadní pohled na věc je nedostatečný. Musel přijít někdo zvenčí, aby poukázal na naše nedostatky, na potřebu naučit se víc.
Podoba tréninků se tedy po oné události výrazně změnila. A (naštěstí) se díky tomu začali objevovat lidé, kteří sebevzdělávání věnovali více času. Jenže jak jsme všichni dospívali a stárli, zjistili jsme, že času je stále méně. Dnes už opravdu legendy, na které si nikdo nevzpomene, odešly z parkurové komunity, nejen protože neměly dostatek času na vlastní trénink, ale také protože neměly dostatek času na vedení tréninků pro ostatní. Řada dalších tréninky pro ostatní omezila nebo úplně zrušila, aby se mohla věnovat osobnímu rozvoji. A ti, kteří tak neučinili?
Je to sice jen můj úhel pohledu a můj vlastní příklad, ale za osm let, kdy se parkouru věnuji, jsem jemu i řadě traceurů dal mnoho hodin času. Času, který mohl mít jiné využití. Nelituji toho, ale pragmaticky, kdybych se namísto toho věnoval zdokonalení sebe samého, kdybych se věnoval svým přátelům, nebo jiným aktivitám, mohlo teď všechno vypadat jinak, v mnoha ohledech podstatně lépe. Mohl jsem například stále být jedním ze známých aktivních traceurů v ČR, nejenom dinosaurem, který se už jen ztěžka pohybuje. Do jisté míry je to jen výmluva, což si uvědomuji, ale stále je to jeden z důvodů, proč jsem zaostal. Protože hodiny věnované ostatním sice byly smysluplné, nikoliv však efektivní.
Ke všemu navíc, bohužel, žijeme ve světě, který stojí na penězích. Až čas nebudou peníze, pak budeme mít čas na to, abychom se věnovali nejen sobě, ale i ostatním, s veškerým úsilím. Do té doby ale budeme muset všichni nějak žít a přežít. Platit nájem, jídlo, oblečení, cestovné. Den má 24 hodin a když 8 hodin spíte a 10 hodin pracujete, zbývá vám 6 hodin čistého času. Během těch už nejde moc stihnout, pokud chcete udržet společenské vazby, pobavit se, rozvíjet se ve vybraných oblastech, a třeba ještě zkusit zajistit si lepší budoucnost. A pak zbývají už jen chvilky, které je možné věnovat ostatním – a teď nemám na mysli blízkým přátelům a partnerům (které můžete zapojit do ostatních výše uvedených aktivit), ale lidem v širším okolí, tak, abyste mohli být hrdí, že za sebou zanecháváte lepší svět.
Bylo by hezké mít možnost utrhnout odněkud více času pro ostatní. Ale pokud nejste extrémně altruističtí (a před tím výrazně varuji, protože pomoc ostatním je skvělá a je nutná, ale jen dokud neomezujete sami sebe), ze svého času můžete vzít jen málo. Možnosti brát jsou jinde, a nemám na mysli kradení času ze spánku. Z práce. Dokud jsou peníze, musíme je vydělávat, o tom nebudeme ani diskutovat. Člověk nepotřebuje mnoho, mnohdy stačí opravdu symbolická částka, aby pokryla „ztracený čas“, ale přesto něco málo potřebuje. Pak si i snáze utrhne ze svého, protože nemá jen jakousi motivaci zavěšenou na obloze, nějaký vznešený neviditelný cíl pomoci ostatním. Má hmotný důkaz vděku (a že nehmotný důkaz vděku není nic extra, a hlavně není ani tak moc častý, o tom se můžeme pobavit, mám s ním dlouholetou zkušenost). Je to satisfakce ve světě, který jinou satisfakci téměř nezná. Je to odměna. Odměna za čas, který jsme nevzali z vlastního rozvoje, abychom byli lepší, až budeme v čase práce pomáhat v rozvoji ostatním.
Že by to šlo i jinak? Šlo. A jednou, upřímně, bych takové „jinak“ rád viděl. Protože i přes velmi praktický pohled na svět zůstávám stále idealistou. Jenže k „jinak“ vede dlouhá cesta, a než se k němu vůbec začneme přibližovat, bude třeba pracovat, alespoň nějakou dobu, s tím, že to budeme dělat „stejně“.
Na závěr, když jsem prozradil, že rozumím opačnému pohledu na věc, vznešeným ideálům a velkým cílům, je na místě také prozradit důvod tohoto textu. Nejde mi ani tak o obhajobu placených tréninků nebo peněz v parkouru obecně. Jde mi o předložení opačného pohledu a nelpění na vlastním názoru. Nebo spíše předložení jednoduchého principu nahlížení na chování druhých: „Každý člověk má ke svému chování nějaké důvody, ačkoliv mi mohou být tyto důvody neznámé.“ Posuzovat, zda jsou dobré či nikoliv, mi, jako subjektivně nahlížejícímu jedinci, v podstatě nepřísluší. Správný přístup k věci tedy není hledat alternativu k chování druhého, jiné řešení jeho problému – protože vlastní pohled, chování, názor, je člověku právem. Každý se na věc díváme jinak. Proto stejně jako je mým právem mít názor na věc, je právem ostatních mít na to samé svůj vlastní názor. Lepší je přistupovat k věcem ze svého pohledu, ale s ochotou, ne, dokonce se SNAHOU uvědomit si pohled druhého, posoudit jeho chování z jeho strany.
A to tvrdím, i když jsem tímto postupem nejspíš v rozporu se samotným Sokratem. Ale on by to určitě pochopil, i kdyby mou argumentaci ve svém dialogu nejspíš dokázal rozprášit na atomy…