Konec časů
Velká část naší populární tvorby přelomu 20. a 21. století pracuje s tématem konce světa, nebo spíše konce civilizace, a života poté – postapokalypsou. Je to docela přirozené – přestože jsme na pomyslném dosavadním vrcholu technologie a blahobytu, a stále stoupáme vzhůru, je lidstvo stále křehkou strukturou, se kterou otřásají neustálé hrozby nemocí, přírodních katastrof nebo sebezničujících válek.
A jako měli Řekové své reky v bojích se nepřáteli i bohy a Římané gladiátory a vojevůdce, jako měli středověcí Evropané rytíře kolící draky a novověcí Evropané piráty a moderní Evropané kovboje a indiány Divokého západu, protože žijeme v době, kdy je zřejmé, že technologicky vesmír zatím není dosažitelnou neprozkoumanou hranicí, vymysleli jsme si svět hrdinů a průkopníků, který se zdá uskutečnitelnější – svět po konci světa.
Falešných proroků bylo vždycky dost. Ale kdo z těch všech tvůrců, autorů, vypravěčů opravdu věřil, že jsme blízko konci?
Viry mutují. To pro moderní medicínu není žádná novinka. Téměř každá nová zima s sebou přináší nový kmen chřipky. A u jiných virů je tomu podobně.
Není však zvykem, aby náhle radikálně zmutoval vir, který se v téměř nezměněné podobě vyskytuje v populaci dlouhé desítky let. Proč se tomu tak děje? Může za to spiknutí? Vládní experimenty? Nebo prostě a jednoduše evoluce? Je těžké spekulovat, ale ve své podstatě je to i zbytečné.
Zatímco čtete tyto řádky, virus zika si razí cestu světem a bezútěšně se šíří. Nezastavitelně napadá jednoho člověka za druhým. Je opravdu zbytečné se ptát, kde se vzal a proč se najednou z mírného viru, srovnatelného svou závažností třeba s běžným nachlazením, stal agresor ohrožující nenarozené děti.
A stejně jako na nachlazení si člověk udělá čaj a dá si pár dní volna, aniž by potřeboval nějaký specifický lék, i ziku zasažení překonali odpočinkem, klidem a léky, které má každý doma.
Proto teď stojíme na konci časů. Virus zika bez jediné překážky kráčí vpřed, a není nadarmo se ptát: co když nestihneme najít lék včas? Nebo vůbec? Co když bude nový kmen stejný jako chřipka – nakonec nějakou jeho variantu dostane dřív nebo později každý, ať už se očkuje nebo ne? Když se přestanou rodit zdravé děti? Jak dlouho to bude trvat, než se narodí poslední zdravé dítě? Jak dlouho, než počet obětí přesáhne pro rozpočty zemí únosnou hranici?
Možná, že některé státy už spouští své záložní programy na ochranu těch nejdůležitějších osob pro přežití lidstva. Tajné obří komplexy vysoko a hluboko v horách ožívají, aby se připravily na příliv nových obyvatel. A zbytek?
Zbytek se dočká toho, o čem psali spisovatelé a točili filmy režiséři a co malovali a kreslili kreslíři a malíři a modelovali sochaři… V řádu desítek let se přestanou rodit zdravé děti úplně. A pak je jen otázkou času a ubývajících pracovních sil, než dojde na kolaps civilizace, jak ji známe. A ti, kteří se narodili jako poslední, budou možná jako poslední kráčet osamoceni světem a čekat na úplný konec. Pokud tedy přežijí hysterii, která bude každé zdravé dítě provázet – protože co když právě krev zdravého dítěte je lékem?
Přichází konec časů. Ještě dlouho nedojde na viditelný zvrat, ještě dlouho budou všichni, ze setrvačnosti, dál tlačit káru lidstva, ještě dlouho budeme dál hrát a poslouchat neutichající smyčku každodenní všednosti, a krysí závod jen tak brzy nikdo nezastaví. Ale dojde k tomu.
Přichází konec časů. Na virus zika neexistuje lék, a přes veškeré snahy zamezit jeho šíření to při dnešních formách cestování není nikdy úplně možné. Pokud nepřijde zázrak, stojíme tváří v tvář závěru epochy. Žijme své životy naplno, abychom na konci ničeho nelitovali. Nechť je každé narozené dítě nadějí, že konec je v nedohlednu, výzvou, abychom přestali myslet na sebe a začali myslet na ty po nás. Třeba někdo nakonec ten lék objeví, jako je to ve všech dílech postapokalyptické tvorby. Z temnot vystoupí hrdina a těm, kteří si to zaslouží, přinese spásu. A když ne… pak aspoň žijme tak, aby žádný den nebyl promarněný.
Dokud neodezní poslední zvon, jsme stále tady. Ale dokud jsme tady, je třeba si pamatovat, že se blíží konec. Konec časů.
… za inspiraci děkuji H. G. Wellsovi a Válce světů v podání Orsona Wellese.
Jan “Joanis” Haluza (2/2016)