Krása skeptické reality

Aneb pojednání o tom, že není třeba si vykládat svět nadpřirozenými jevy, protože sám o sobě je nádhernější než cokoliv, co si umíme představit.

Skeptický pohled (ateistický pohled, agnostický pohled, vědecký pohled) na svět… nemá odpověď na všechno. A to je v pořádku. Nevíme, jak vznikl život. Ani jak vznikl vesmír. Jestli jsme ve vesmíru sami, co to je inteligence, a co život. Vlastně nevíme doopravdy úplně jistě nic, jenom máme teorie, které jsou víceméně tak blízko skutečnosti, že je považujeme za fakta. Ale naprostou a nezměnitelnou pravdu nemáme.

Je v pořádku nemít odpověď na všechno, neznát odpověď na všechno. Je v tom v podstatě jistá poetika. Znamená to, že máme vždycky co hledat, co zkoumat, na co se ptát, co objevovat. Je v tom i jistá míra šílenství, ptát se na některé otázky znova a znova a doufat pokaždé v jinou odpověď. Ale nejistota neznalosti znamená jistotu, že se můžeme dozvědět něco nového, že můžeme být lepší.

Tvrdit, že mám všechny odpovědi, znamená zavřít dveře k poznání. Uvěřit někomu, že má všechny odpovědi, znamená (mimo toho, že je to nadmíru podezřelé) zavřít se před poznáním osobním, před prožitkem a pocitem odhalení dosud neznámého.

Uzavřít se před poznáváním znamená uzavřít se před krásou. Protože právě poznávání je zrcadlem, v němž se leskne nádhera celého světa.

Nedávno jsem šel domů z práce. Ze zastávky trolejbusu, po chodníku stoupajícím svahem k domu, kde bydlím. V tom mi přes cestu přeběhl mravenec, a protože si takových věcí všímám, změnil jsem krok, abych na něj nešlápl. Nic významného, dalo by se říct. Až na to, že to tak není. Pokud se snažíte pochopit souvislosti celého světa, musíte si uvědomit, jak neuvěřitelně neuchopitelný řetězec událostí musel předcházet takovému setkání.

Carl Sagan jednou řekl: „Pokud chcete upéct koláč, musíte nejprve stvořit vesmír.“ Toto absurdně jednoduché spojení v sobě skrývá nekonečnost prozření mnou již zmíněného řetězce událostí, k nimž musí dojít, aby mohl na konci na stole stát koláč. Nebo abych se mohl cestou z práce setkat s mravencem.

Na začátku vesmíru, jak ho známe, byl, pravděpodobně, Velký třesk. Pravděpodobně, protože lepší teorii zatím nemáme, a tato je zatím potvrzena všemi dostupnými poznatky. Na začátku, jak ho známe, protože je docela dobře možné, že předtím bylo něco jiného, ale protože z té doby nejsou žádné fragmenty, pozůstatky, zbytky nebo cokoliv jiného, můžeme se jen dohadovat, a jak to bylo doopravdy stejně nikdo vědět nebude.

Takže Velkým třeskem to začalo. Vesmír se začal rozpínat a chladnout, a jednotlivé částice se začaly spojovat, a z elektronů a protonů (a neutronů), vznikly atomy.

Jenže, a to je zajímavé, pokud astrofyzikové nelžou, na základě známých sil jediné atomy, které mohly vzniknout, byly atomy vodíku a možná tak ještě atomy hélia. Cokoliv většího prostě vzniknout nemohlo, protože na to ve vesmíru nebylo dost energie. Aby to vzniklo, bylo potřeba, aby se z vodíku a hélia zrodily hvězdy. A aby hvězdy prožily svůj život a poté zemřely v oslnivém záblesku nov a supernov a hypernov (druhé dvě jmenované jsou vlastně jen větší novy, kdyby to někomu nedošlo). Díky žáru a tlaku a gravitaci hvězd byly elektrony a protony a neutrony spojeny do atomů daleko za hranicí vodíku a hélia. Všechny v přírodě se vyskytující prvky, které najdete v periodické tabulce, od lithia, přes uhlík a kyslík, včetně železa, mědi, stříbra a zlata, až po radioaktivní uran, plutonium nebo kalifornium, vznikly ve výhni hvězd a žáru jejich zániku, kterým byly vymrštěny do mezihvězdného prostoru (mimochodem, všechny další prvky, které známe, se už v přírodě trvale nevyskytují, protože i když je pravděpodobné, že také vznikly a vznikají ze života a zániku hvězd, záhy by se rozpadly – proto je také známe jen díky tomu, že jsme je vytvořili v laboratořích a dokázali je na zlomek vteřiny pozorovat, než přestaly existovat).

Z vodíku a hélia a vybuchujících hvězd vznikly všechny další prvky. A tyto prvky putovaly vesmírem a spojovaly se a rozdělovaly a hvězdy je přijímaly a spalovaly a rozdělovaly a slučovaly… a vznikly planety, na jedné z nichž právě teď jste…

Bill Nye a Neil deGrasse Tyson to nádherně shrnuli větou: „Jsme zrozeni z hvězd.“ Materiál, který tvoří naše těla, pochází z dávno neexistujících hvězd, které tento materiál vymrštily napříč vesmírem. Na to, aby tu byl každý z nás a celá ta nádherná planeta kolem, musely zemřít nespočetné stovky a tisíce hvězd, a to v řádech miliónů, možná miliard, let. A to je jistě nádhernější představa, než že nás nějaký bůh uplácal z hlíny a prachu. My, lidé, jsme stvořeni z hvězd, stejně jako všechno kolem nás.

Já a mravenec jsme se potkali na chodníku. Protože jsem větší a mám individuální rozum a respekt k přírodě, překročil jsem ho a nechal ho běžet za jeho údělem (předpokládám, že to byl klasický průzkumník, který chodí kolem hnízda a hledá potravu, na kterou pak upozorní ostatní… až na to, že mravenci jsou povětšinou samice, takže to byla, abych byl přesný, pravděpodobně průzkumnice). Nějaký můj pradávný předek by ale, možná, takového mravence spíš slupnul jako zákusek. A to je další nádherná představa světa vědění a poznání.

U nás naštěstí, narozdíl od „země neomezených možností“ kdesi za oceánem, není moc lidí, kteří by popírali evoluci (přesněji teorii evoluce, ale, abych si půjčil výrok klavíristy a komika Tima Minchina, to je jako říkat o gravitaci, že je to teorie – a nám zbývá jen doufat, že ti, kteří odmítají evoluci jen na základě toho, že je to teorie, budou pracovat stejně s gravitací a odletí…). Evoluce je úžasná myšlenka vysvětlující život kolem nás. Říká se, že když Darwin na Madagaskaru objevil zvláštní květ, orchidej dlouhého trubicovitého tvaru, odvodil z toho, že někde kolem musí existovat hmyz se zvlášť dlouhým sosákem, který takový květ dokáže opylovat a sát z něj nektar. Darwin sám tento druh hmyzu nikdy neviděl, a až dvacet let po jeho smrti jiní vědci objevili můru, jejíž sosák odpovídal požadavkům. A teprve v roce 2004 se podařilo zachytit tuto můru (jejíž latinské jméno X. morganii praedicta odkazuje na to, že byla předpovězena dřív, než ji kdy kdo z vědců viděl) na video přímo při činu. V roce 2004, 143 let poté, co Darwin napsal předpoklad, že to tak musí být.

To ale není ani zdaleka ta nádherná část evoluce, ačkoliv schopnost syntézy skutečnosti z dílčích poznatků je rozhodně vrcholem způsobu lidského uvažování. Ne, nádherou evoluce je něco mnohem obyčejnějšího.

Evoluce říká, že jednotlivé druhy se vyvíjejí jeden z druhého, postupně, a vlastně tak, že kdyby bylo možné postavit všechny po sobě jdoucí zástupce, představitele a mezistupně, jednu generaci vedle druhé, mezi dvěma vedle sebe stojícími jedinci by nebyl téměř žádný viditelný rozdíl, a přesto mezi prvním a posledním by byl rozdíl tak markantní, že by to bylo jako dívat se na dva různé obrazy. Představte si, že vedle sebe položíte fotky všech vašich předků (ať už otců nebo matek), pěkně do řady za sebou. Úplně vpravo položíte svou fotku, vlevo vedle ní fotku maminky nebo tatínka (podle toho, jestli jste mužského nebo ženského pohlaví), vedle fotku jejich maminky nebo tatínka (tedy vaší babičky nebo vašeho dědečka), vedle fotku prababičky nebo pradědečka, a tak pořád dál. Řekněme, že najdete fotky třeba od roku 1900 do současnosti. Člověk na první fotce a na druhé fotce si budou velmi podobní. Člověk na desáté a jedenácté fotce si budou taky vzájemně velmi podobní. Ale člověk na první fotce a ten na poslední, tedy vy, budou určitě znatelně rozdílní (i když budou mít určité společné rysy).

Tak pracuje evoluce, s postupnými změnami v každé generaci, jenom ne v řádu stovek let, ale v řádu statisíců a miliónů. Představte si teď něco podobného jako u těch fotek. Kdyby si vaše maminka mohla podat ruku s její maminkou, a ta s její maminkou, a ta s její maminkou… a kdyby si, řekněme, šimpanzice mohla podat ruku s její maminkou, a ta s její maminkou, a ta s její… a tak pořád dál a dál do minulosti, vznikly by dva řetězce, které by se v jednom bodě spojily, a v tom bodě by nějaká společná prapředkyně držela za jednu ruku svou dceru z řetězu, na jehož konci se drží šimpanzice, a za druhou ruku by držela dceru z řetězu, na jehož konci se drží vaše maminka.

A kdyby ta prapředkyně chytla obě své dcery jednou rukou a tou druhou se chytila své matky… a tak dál… vznikl by jeden dlouhý rozvětvený řetěz, v němž by možná někde na začátku bylo sotva několik prvotních buněk, které ani nemají ruce, kterými by se mohly držet, ale které lze považovat za začátek života na Zemi. Proto taky existuje spojení „strom života“. Život na Zemi je spletité rozvětvení druhů na planetě. Nejen živočichů, ale i rostlin a hub. Myšlenka evoluce nám vlastně říká, že jsme všichni propojeni, že všichni pocházíme z jednoho počátku. Že možná nevypadáme všichni stejně, ale že jsme si všichni blízcí. Že všechno vzešlo nikdo neví odkud, ale že toho máme všichni mnoho společného – nejen lidé s lidmi, ale i se zvířaty, ať už s těmi domácími nebo s těmi divokými. I se stromy v lese a kytičkami v květináči, a dokonce i s žampiónem, co roste pod tím stromem, a s řasou v moři, a s korálem a s rybami a se včelami a s komáry a s krásnoočky a trepkami… že jsme všichni různé koncové větve vycházející z jednoho jediného semínka kdesi na nedozírném počátku. Kde se vzal život je otázka, na kterou ještě dlouho nebudeme znát odpověď, ale to vůbec nevadí. Život vznikl a rozšířil se a přetvořil se do myriád tvarů a podob a barev a vzorů, které mají jeden společný prvopočátek, to je to důležité. A poznat, že jsme všichni spojeni, všichni pocházíme z jednoho, to je mnohem nádhernější představa, než kdyby nějaký bůh stvořil zvlášť rostliny a zvlášť zvířata a zvlášť lidi.

Cesty mravence a mne se střetly na chodníku, před pár dny, brzy odpoledne. Abychom mohli vzniknout, musely zaniknout hvězdy. Abychom vznikli, musel vzniknout život a vyvinout se v nezměrnou směsici nepodobných a přitom navzájem velmi blízkých tvarů a podob. A na to, abychom se setkali, se muselo stát mnoho obyčejných i neobyčejných věcí. Musel jsem nastoupit a vystoupit v ten správný čas, a předtím odejít v ten správný čas z práce, a ráno v ten správný čas vstát, a před mnoha a mnoha lety se v ten správný čas narodit a pak se postupně stát tím, kým jsem. I ten mravenec, nebo spíš ta mravenec, se musela narodit v ten správný čas a musela se stát, kým je, průzkumnicí, a musela v ten správný čas vyjít z hnízda na obhlídku okolí na cestě za potravou. A mnohem víc okolností muselo dojít naplnění, aby k takovému setkání došlo, víc okolností, než je jedna lidská mysl schopna pojmout, ne tak ještě pochopit.

Svět je nádherný a není třeba si ho vykládat představami, které vysvětlují nepochopitelné smyšleným. Astrologie je, aspoň pro ty, kteří preferují exaktní poznání před nevysvětlitelnými nadpřirozenými jevy, šarlatánství. Ale, a to je zábavné, vzdálené planety a hvězdy na nás ve skutečnosti působí, a ví to každý, kdo má za sebou trochu školního vzdělání. Gravitační síla je sice nejslabší fundamentální síla ve vesmíru, ale nikde se neříká, že na velkou vzdálenost je nulová. Nikoliv. Pouze je tak malá, že je zanedbatelná. Proto přestože na nás Mars a Pluto a Proxima Centauri a hvězdy v Orionově pásu vlastně nemají žádný vliv, přesto na nás neustále nepatrně působí svou gravitací. Absurdně nepatrně. Když jedete autem, pociťujete v zatáčkách nebo při zrychlování mnohonásobně větší síly, než jakými na vás působí Slunce – a to je to naše nejbližší hvězda, obrovská těžká hořící koule. Co teprve nějaká vzdálená planetka nebo hvězda mimo naši soustavu… Ale přesto na nás gravitací, byť nepatrnou, působí všechno ostatní v celém vesmíru.

Když už jsme u gravitace, dovolím si takovou zenovou vsuvku. Protože v rámci teorie gravitace na sebe působí obě tělesa navzájem, zkuste vstát ze židle a jen tak pro radost si povyskočit. Země, protože je větší než vy, si vás zase stáhne zpátky k sobě – protože je jednodušší pohnout malým tělesem k tomu většímu než naopak (velmi, velmi zjednodušeně řečeno). Ale protože tělesa na sebe působí navzájem, přestože to není vidět a není to ani měřitelné, Země se, než dopadnete, taky nepatrně přiblíží k vám. Nepatrně, nezměřitelně, ale udělá to. Pro všechny mé kamarády parkouristy – vzpomeňte si na to, až příště budete někde skákat. Země na vás čeká, a i když „odrazit se můžete, dopadnout musíte,“ Země vám vyjde vždycky vstříc. A jestli tohle není úžasná představa, pak už asi nic.

Takže jsem přeskočil mravence a Země mi vyšla při doskoku vstříc. A je toho mnohem, mnohem víc. Proč tehdy svítilo Slunce a bylo jasno, a jak je vůbec možné, že jsem mravence viděl, to je otázka sahající daleko za možnosti tohoto textu, důležité je, že to první souvisí s klimatem a počasím (což zase souvisí s již zmíněnou gravitací, taky s rotací Země kolem Slunce a jejím aktuálním sklonem vůči naší hvězdě, a taky s rotací planety kolem vlastní osy a s cyklem vody, a taky s tím, kde se tady ta voda vzala, a se vším možným dalším…) a to druhé s fotony (které cestují rychlostí světla, vyletěly (nejspíš) ze Slunce, odrazily se od mravence, což změnilo jejich kmit, a přistály v mých očích, které je zachytily, odeslaly elektrochemický signál do mozku, který to vyhodnotil a nějakým záhadným způsobem mi poslal zpátky nejen reakci, že mám mravence přeskočit, ale taky základní myšlenku, ze které vzešel celý tento text).

Vidět krásu světa, na to netřeba hledat duši, ač se o to náboženství, a později (během renesance i dalších ér lidské existence) i různí vědci, pokoušeli a možná i stále pokoušejí. Kde se bere rozum, proč existuje uvědomění a sebeuvědomění, to ještě nikdo nedokázal přesvědčivě vysvětlit. Přitom mozek, který považujeme za centrum zpracování všech vjemů, pracuje na tak jednoduchém principu, jako je elektrický signál přenášený pomocí buněk zvaných neurony, s využitím různých molekul putujících z jednoho neuronu na druhý v dlouhém řetězci od vstupu vjemu do lidského organismu až k mozku (a někdy zase zpátky nebo někam jinam). Princip tak jednoduchý, že prostě nejde jednoduše říct, kde se z takové sbírky různých buněk zničehonic vynoří rozum. Ale i když není jasné proč a jak, víme, na jakém základě existuje. Ono „kde se bere rozum?“ je otázkou, kterou začíná cesta k dalšímu poznávání světa kolem nás.

Mravenec a já, schopnost ho vidět, schopnost pochopit, o co jde, zařadit ho do určité kategorie, a vůbec si uvědomit, že by bylo lepší ho přeskočit, a pak ho přeskočit… a to všechno snad ve vteřině či dvou. Proč o mravenci vím, proč jsem si ho (ji) uvědomil, to nevím. Ale vím, že vím, a když vezmu v potaz, co řekl Déscartes, „myslím, tedy jsem,“ docela mi to stačí. Nic víc nepotřebuji, jen vědomí, že mám vědomí, k tomu, abych mohl poznávat tu neuvěřitelnou spleť krásy kolem. A až nebudu myslet, nebudu, a to taky nebude vadit, protože i když jsem byl v podstatě nevýznamný, na mých ramenou budou přesto stát další generace. A to je rozhodně víc, než si myslet, že musíme celý život trpět a strádat a dělat dobro dle příkazu shůry, aby pak nějaká nedetekovatelná duše uvnitř nás mohla žít život věčný po boku božím.

Občas mě napadne, jestli nějaký z našich pradávných pravěkých předků doufal, že někdy v budoucnu budou lidé, kteří se nebudou muset pachtit za každodenním přežitím. Že jeho úsilí nakonec vyvrcholí v globální civilizaci. Možná si to ani neuměl představit, jako si my vymýšlíme lidskou civilizaci vesmírnou, ale ve skutečnosti si to představit neumíme. Ale tam někde v dávno zapomenuté temnotě minulosti, když první prapředek vyrobil první nástroj, je okamžik, na který navazuje veškerá další lidská zručnost, odkud vzešlo veškeré dílo, veškerá lidská civilizace. Od ovládnutí ohně, přes zvládnutí zpracování různých materiálů od dřeva přes kovy až po plasty, od života v jeskyni přes život v domcích až po věže deroucí se do oblak. Technologický pokrok lidstva, který musel nastat, abych se mohl setkat s mravencem, když jsem šel ze zastávky hromadné dopravy domů. Generace za generací zapřažené do díla s jediným cílem – zajistit lepší svět pro ty po nás. Konat pro lidstvo je záslužnější, než konat pro celý panteon božstev.

Svět je nádherný, přenádherný, když si člověk vysvětlení nevymýšlí, ale hledá je v důkazech, v poznatcích, v existenci samé. Na obloze bez mráčku se skví bílé proužky, a zatímco hledači nesmyslných konspiračních teorií, ti neuvěřitelní vynálezci smyšlenek, v nich vidí chemtrails, chemické stopy, které letadla vypouští (z bůhví jakého důvodu to je tentokrát), ti, kteří hledají pravdu v poznání, vidí kondenzovanou vodní stopu, a ti poetičtěji založení ji mohou přirovnat k brázdě, kterou za sebou nechávají lodě na vodě (i když to není tak úplně přesné, ale přesto je to nesmírně pěkné).

Snad všichni se v noci rádi dívají na hvězdy. Nebo se aspoň rádi dívali, když byli mladší. Pokud je pravda, že rychlost světla je konečná, když se díváme na noční oblohu, díváme se vlastně do minulosti, protože světlo ze vzdálených hvězd k nám putovalo desítky, stovky, tisíce, možná i milióny let, a tak než k nám doputovalo, uběhlo přesně tolik času tam, odkud světlo vyrazilo, jako tady, kam dorazilo (i když, kdyby, a to je taky fascinující, s ohledem na Einsteinovu teorii relativity mohl na nějaký ten foton nasednout u vzdálené hvězdy nějaký mimozemšťan, jakmile by tady přistál, přišlo by mu, že neuběhla ani vteřina, v jednom okamžiku by byl tam, v tom druhém tady, zatímco všude kolem by uběhla spousta let). Mnohé z hvězd, které vidíme na obloze, už tam, odkud dopadá jejich světlo, dávno nejsou, protože zanikly. A pokud zanikly ve výbuchu zvaném nova (nebo ve větších obdobách – jako supernova nebo hypernova), vyslaly napříč vesmírem atomy od lithia, přes uhlík a kyslík a železo a zlato, až po uran a plutonium, z nichž vzniknou nové věci: meteoroidy a asteroidy, a možná i planety… a na planetách život, a možná i inteligentní život.

A s inteligentním životem snad, snad, poznání, že poznání samo, nesvázané falší, lží, scestnou smyšlenkou, poznání neomezené hranicemi příkazů, snad jedině kdyby těmi příkazy byly (prozatím) nepřekonatelné hranice fyzikálních zákonů vesmíru… že právě samo poznání je to, co přináší uvědomění si krásy světa kolem nás.

Střetly se cesty mé a mravence, jedno slunečné odpoledne na planetě Zemi. Byla to ta nejobyčejnější, nejbanálnější událost, která se mohla přihodit. A přitom nebyla. Bylo to vyvrcholení nejnepochopitelnějšího řetězce akcí a reakcí tak nepravděpodobných, že by je snad někteří přirovnali k náhodě, ač jde prostě o tak vysoká čísla, že si je jen nedokážou představit.

Střetly se cesty mravence a mé, jedno slunečné odpoledne na planetě Zemi. Byla to ta nejobyčejnější, nejbanálnější událost, která se mohla přihodit. A přitom nebyla. Byla to nejúžasnější chvíle v celém vesmíru… Stejně jako všechny ostatní.

Zanechat vzkaz