Proč se dívám na Critical Role

Aneb proč v pátek vstávám ve čtyři ráno. Aneb proč dělám něco, co se zdá nenormální.

Je pátek, 3:50 ráno středoevropského času. Dokořán otevřeným oknem proudí dovnitř chladný vzduch. Tablet na nočním stolku prochází zoufale dlouhým startovacím procesem. A pak Twitch, Critical Role, napsat do chatu tradiční pozdrav “Hello bees and Bidet from Czechia, formerly known as Czech Republic, Europe,“ nebo něco podobného… pár minut úvodní znělky tiše doprovázející obrázky a kresby ostatních diváků inspirované minulou epizodou… a…

„Hello everyone! And welcome to tonight‘s episode of Critical Role. Where bunch of us nerdy-ass voice actors sit around and play Dungeons & Dragons.“

Téměř na druhé straně světa, v LA, USA, je ve stejnou chvíli čtvrtek, sedm hodin večer času pacifického. Kolem stolu, před kamerami vysílajícími do celého světa, sedí skupinka poměrně neznámých lidí, kteří v následujících čtyřech hodinách odehrají něco ze svého dlouhodobého dobrodružství, založeného na hře Dungeons & Dragons. Vysvětlovat, co to jsou hry na hrdiny, nebo pojmy RPG a pen and paper, tady nebudu, a časem možná nebudu muset, jak se s nárůstem popularity stane i z tohoto koníčka trochu víc mainstream, pro ty, kteří netuší, je to pár klíčových slov, které lze vložit do Googlu a zjistit víc. Zpět k hlavnímu tématu.

Osm osob (někdy víc, někdy míň, ale hosty a případné výjimečné situace ponechme stranou). Česky bychom je označili za dabéry, lidi, kteří dávají hlasy animovaným postavám ze seriálů, filmů, a především počítačových her. Znáte hlas Gluma ze série Shadow of Mordor? To je Liam O‘Brian, jeden z těch, na které se zrovna dívám. Lauru Bailey snad hráčům ani nemusím představovat, poukážu třeba jen na Saints Row IV nebo Uncharted IV. A ten nejdůležitější, tvůrce hry (neboli Dungeon Master) Matthew Mercer? „It‘s high noon!“ … McCree, Overwatch…

Tahle partička se scházela několik let doma, kde hráli, jako ostatně hrávají mnozí z nás, prostě svou domácí hru. A pak dostali nabídku hrát pro diváky, před kamerami. Co vypadalo jako bezvýznamný pokus se nakonec stalo senzací. Fenoménem. Důkazem, že každá záliba má na světě své místo, a že i to Dračí doupě nehrají jenom matfyzáci na koleji VUT, ale třeba i hvězdy amerických talk show jako Anderson Cooper a Stephen Colbert, herci Patton Oswald, Jon Favreau či Vin Diesel, a mnozí další.

Ale co mě, Evropana, muže, třicátníka, láká na vstávání každý pátek ve čtyři ráno, když bych si to mohl pustit ze záznamu odpoledne, nebo kdykoliv jindy? Hlavně, když už v šest odcházím do práce, takže se musím na druhou polovinu podívat, když se odpoledne vrátím? Proč je to jediná věc, kvůli které jsem opravdu ochotný vstávat pravidelně o mnoho hodin dřív, než je mi příjemné? Proč jsem fanoušek už od července 2016, kdy jsem na tuhle show narazil?

Nečtete knihy? Nehrajete hry? Nedíváte se na filmy, seriály, sportovní utkání? Díváte, neříkejte, že ne. Hrajete. A čtete. A tohle, Critical Role, tohle je to všechno. Je to rozvíjející se příběh s mnoha hlavními hrdiny a spoustou vedlejších postav, a nejen každá osoba, ale i každá existence má svůj hlas, svůj projev, svůj prostor k realizaci skrze hlasy hráčů – herců. A stejně jako v každé dobré knize, i tady najdete nečekané zápletky a nečekaná rozuzlení. Jako v pořádném filmu jsou tu dech beroucí bitevní scény, v nichž jde téměř o život (a každý, kdo někdy hrál RPG, ví, že tak trochu o život jde, i když „jen“ smyšleným postavám). Jako solidní seriál má železnou pravidelnost, avšak neustále plyne vpřed, na rozdíl od všech uměle nastavovaných nových sérií (a že je tomu tak, přiznejme si, u všech existujících seriálů), až má někdy člověk pocit, že by potřeboval naopak ještě zastavit, ještě dát něčemu hodinu, dvě, což ovšem nejde, protože i čtyři hodiny herního času jsou najednou zatraceně málo. Jako ve hře jsou tu všechny důležité prvky rozvoje a vlastností postav vyjádřené číselnými hodnotami. A jako ve sportovním utkání nebo závodu, ani v Critical Role scénář není předem daný, takže nikdo, dokonce ani samotný tvůrce děje a vypravěč příběhů, neví, co přesně se odehraje a co se stane za okamžik.

Jistě, mohlo by se říct, proč si nesedneš se skupinkou kamarádů a nehraješ radši s nimi, namísto pasivního sledování? Jednak, jak jsem psal výše, Critical Role v sobě shrnuje pozitiva a hodnoty z široké škály druhů „pasivně přijímané“ zábavy. A jednak se člověk dívá na profesionály. Jsou to dabéři, někteří i herci nebo zpěváci, kteří ví, jak působit na publikum, jak spolupracovat při improvizaci, jak podat pocit a prodat emoci drobnou změnou hlasu nebo výrazem tváře. A, do třetice, nejsem moc dobrý hráč skupinových stolních RPG, proto si také myslím, že jsem nikdy nenašel skupinu, se kterou bych dokázal hrát pravidelně jednou týdně, a i kdyby, lidi mají v životě většinou příliš mnoho života, než aby ho opravdu žili, a tím pádem aby si udělali čas na tři, čtyři hodiny na společnou zábavu s přáteli.

A pak je tu komunita zvaná Critters. Jak jsem napsal jinde a jindy, každá komunita, jak roste, nakonec nabere i špatné lidi. I přesto jsou Critters, dnes už čítající desítky (a možná už přes stovku) tisíc jedinců nesmírně tvořiví a proaktivně pozitivní. Nikde jinde na světě jsem se nesetkal s tím, co sám pro sebe tajně nazývám Hnutí pozitivní atmosféry. Nikde jinde není tak běžné negativitu světa nechat stranou a sdílet své umění, výtvory, cosplay, nebo jen myšlenky beze strachu z destruktivní kritiky, protože tady, tady je všechno konstruktivní, a ti, kteří mají pozitivní názor, ho vyjádří, jen aby dokázali, že aspoň někde je svět ještě normální. A osazenstvo Critical Role tomu jde v čele vzorem, podporuje charitativní akce, umělce z řad fanoušků, nebo i utlačované či přehlížené skupiny obyvatelstva, nejen otevřeně, ale, což je důležitější, tím, že je zhmotní a dají jim reálnou podobu a prostor ve svém světě.

Proč se dívám na Critical Role? Protože je to to nejlepší z veškeré zábavní obsahové tvorby, která v současnosti existuje. Je bezprostřední. Konstruktivní. Pozitivní. Tvůrčí… Critical Role je show pravidelná, živá, žijící, vyvíjející se… a, dá-li osud, možná i, v uvozovkách, „věčná“. Proto se dívám na Critical Role. Je to všechno, co chci od RPG, od her na hrdiny, od filmů a seriálu, od knih, od her, od sportovních utkání a závodů. Je v tom mnohé, co bych chtěl od lidí, co doufám vidět v ideálním světě budoucnosti. Nenamlouvám si, že je to dokonalé. Nic není dokonalé. Ale nejsem škarohlíd, abych řekl, že se dívám, jen protože jsem si na to zvykl. Takhle se lidi dívali a dívají na Game of Thrones, na Walking Dead, HIMYM, Big Bang, Přátele, Simpsonovy… i já jsem se na některé z nich takto díval, a na jiné se tak dívám dodnes, ze zvyku. Ale na Critical Role se těším každý týden.

Spoustu toho, co nacházím u Critical Role, bych mohl najít i jinde. A nacházím. Ale jen u Critical Role to nacházím všechno na jednom místě, v jednom balíčku. Proto se na Critical Role dívám každý pátek ráno, a budu se dívat i ten příští, a ten další… Critical Role mi přináší radost a zábavu. Vstávat ve čtyři ráno je pro mě tedy, mimo jiné, i takový malý akt reciprocity, poděkování osazenstvu i za kamerami skrytému týmu dalším párem očí do statistik za to, že, alespoň na čtyři hodiny, mám pocit, že svět může být o kousek lepší místo k životu, než se do toho světa vydám a tím málem, které zmůžu, se z něj to lepší místo budu pokoušet udělat…

„And this is where we end tonight‘s episode. Until next time: Don‘t forget to love each other… and… Is it Thursday yet?“

Shrnuto do jednoduché odpovědi na úvodní otázku: Proč dělám něco, co se zdá nenormální? Protože obětovat čas na něco, co mi přináší radost, je ta nejnormálnější věc, kterou v tomhle nenormálním světě můžu udělat.

Zanechat vzkaz