Sp 1773
Občas mě nebaví sedět a tvářit se, že obsah mobilu je zábavnější než svět okolo a ten v lidské mysli. A tak jsem si cestování vlakovou linkou Sp 1773 z Brna do Veselí nad Moravou (a odtud po přestupu dál do Strážnice, kde o pár dnů později vznikla básnička Nad lukami) zpestřil tak, že jsem na každé zastávce, a ke každé zastávce, zkusil napsat jednu sloku… s níže uvedeným výsledkem (včetně odkazu na jednu mnohem starší básničku).
Jako vždy je báseň také ke stažení ve formátu .pdf na Patreonu.
Sp 1773
(Jan “Joanis” Haluza, 7/2024)
Jedu snad už hodinu
pozoruji krajinu
kopce a vesnice
zastávky stanice.
Jsem čerstvě oholen
po holení vodou osvěžen
než však dojedeme do Slavkova
naroste mi bradka nová.
A než tenhle cajdáček
vláček spěšňáček
dojede do Bučovic
budu mít i vlasů mnohem víc.
Až se přiblíží další stanice
vesnice jménem Nesovice
zahledím se na východ
a zajdu si na záchod.
Najednou stojíme uprostřed polí
kdepak jsme to asi zastavili
to už jsou pane Nemotice
pole louky pár domků a ničeho více.
Stejně jako před osmnácti roky
zrovna uprostřed sloky
moucha na okně ať dá si pohov
příští zastávka je totiž Kyjov
(a pak Kyjov-zastávka).
Zvenčí dovnitř plyne vůně luční
ostatní cestující zdají se k ní neteční
pro mne je to zkušenost nová
když blížíme se do Vracova.
Jak míříme do Bzence
představuji si víno ve sklence
přitom jsem víno nikdy moc nepil
a ani v tomto městečku nikdy nevystoupil.
Teď všichni už se tetelí
následuje totiž Veselí
kde kvůli opravě kolejí
na náhradní autobus přestupují.
Za okny vagónů je krásný svět
ti co jedou auty můžou závidět
zatímco dívají se jenom vpřed
z vlaku lze v širý kraj pohledět.
Loď jménem Budapešť
Letošní rok jsem měl štěstí, že jsem mohl trochu víc cestovat. A cestování, jak už se prokázalo mnohokrát nejen mně, je úžasná inspirace. Nová místa, noví lidé, nové zážitky, nové obzory… a jako vždycky, zatímco ostatní pořizují fotky, já pořizuji zápisky, protože to je způsob, jak uchovávám krásu onoho prchlivého “tady a teď”.
V Budapešti stávalo na okraji tamního městského parku… parkoviště. Což jde v některých jazycích pěkně dohromady jako slovní hříčka, ale už to nejde tak úplně dohromady vizuálně – park a parkoviště se k sobě zrovna nehodí. Takže v Budapešti si řekli, že v rámci velké kulturně-urbánní přeměny místo parkoviště postaví… národopisné muzeum. Stavba, která má svými tvary připomínat snad loď, je z části zanořena do země, a navíc ještě je její horní část pokryta travinami, křovinami, květinami, a dalším různým porostem ve fascinující kombinaci města a přírody… No prostě, když už budete v Budapešti, zajděte se tam podívat, i kdybyste nešli dovnitř, je to krása i zvenčí (případně, pokud je stále funkční, zde je video-prezentace výstavby a výsledku.)
Ani já jsem se tehdy nepodíval dovnitř, takže musím někdy naplánovat návrat. Ale aspoň jsme poseděli na horním okraji, popili alkohol (což se, stejně jako v mnoha jiných městech Evropy, na veřejnosti nesmí, ale je to velmi často tolerováno) a tipovali, kterým směrem asi tak leží Bratislava… a já jsem přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby člověk mohl tímhle způsobem žít celý život – cestovat, užívat si, pozorovat svět, probírat všechno možné, a jinak nic neřešit.
Loď jménem Budapešť
(Jan “Joanis” Haluza, 6/2024)
Někde tím směrem
zhruba na severozápad
je Bratislava.
Po třech pivech
a čtvrtém panáku švestkového Royalu
sedící na muzejní zdi
nechtěl bych téměř nic jiného
než být tady napořád a o nic se nestarat.
Nad lukami
To jsem takhle jel na kole (neboli bicyklu) z Tvarožné Lhoty do Strážnice. Krásný slunný den, mírný letní vánek… a najednou na té cestě nebyl nikdo jiný, jen já, a celý svět kolem v tom okamžiku existoval jen pro mě. Žádné povinnosti, žádný spěch, žádný cíl, žádné potřeby. Jen já a svět, a všechno jak má být.
Tak jsem rozpřáhl jsem paže a jel bez držení několik stovek metrů a užíval si všechny ty pocity
Na nádraží ve Strážnici jsem se potom pokusil něco z toho zaznamenat a vyjádřit ve verších.
Nad lukami
(Jan “Joanis” Haluza, 7/2024)
Tady v tom moři
zvlněných kopců
zelené a žluté
lesů luk a polí
člověk by mohl plout navěky.
Rozpřáhnout paže
ulehnout na hladinu větru
barevným mořem
zvlněných kopců
navěky nechat se houpat.
Po dešti, ve městě (verze 2024)
Toto je třetí verze rapu Po dešti, ve městě. Jak už jsem napsal v předchozích vydáních na tomto blogu, první verze tohoto rapového textu a první nahrávka vznikly v roce 2007. Je pravděpodobné, že ty se nacházejí už jen na nějakém zaprášeném odloženém harddisku v mé skříni. V roce 2011 jsem vydal verzi textu ve formě básně. V roce 2017 jsem pořídil další, upravenou nahrávku (text je stále dostupný zde, nahrávka je na Youtube, ale je skrytá a pouze na požádání 😉 ).
Mnoho následujících let poté jsem chtěl text přepracovat, a letos na to konečně došlo. Tato třetí verze se už pomalu blíží ideálu – jednoho dne bych chtěl na konci zopakovat “refrén”, ale to vyžaduje práci s instrumentální linkou, a na to zatím nemám dovednosti.
Do té doby, zde je k dispozici Po dešti, ve městě ve verzi 2024, s textem a mp3 ke stažení na mém Patreonu.
Poděkování patří MC Dredovi, že mi kdysi představil rap a hip hop, DJ Adalbertovi, který je autorem instrumentální linky, a Maha Rage za to, že mě inspirovala tuto novou verzi vytvořit.
Setkání a seznámení, otázka první
Čas jde, byť možná iluzorně, dál, a s jeho postupem se chci podělit o určité zjištění, které se týká seznamování a setkávání s novými lidmi – ale vlastně i setkání po letech se známými starými, dlouho neviděnými.
Možná už na střední škole, ale určitě při studiích vysokoškolských, jsem nezakrýval svůj názor, že musí existovat spousta lepších témat k otevření posezení s novými i starými přáteli, než „co studuješ?“. Dnes, časem, „co děláš za práci?“ U studia to ještě jakž takž šlo pochopit, tam totiž existovala jistá naděje, že se člověk věnoval tomu, co ho zajímá. Ale práce?..
Chápu, že to je otázka k pověstnému prolomení ledů. K vyhledání kontextů, pojítek a rozdílů, dalších možných debatních cest… a možná i předběžných hodnocení o statusech a třídách. S ohledem na dobu je to také jedno z témat relativně bezpečných, protože, abych parafrázoval jednoho komika, o čem chcete dnes bez obav hovořit – politika je víc vyostřená než kdy dřív, ekonomická situace je rozevřená daleko za analogii nůžek, technologický pokrok rozděluje stejně jako vždycky, a ani to počasí už není bezpečné, se všemi hrozbami klimatických změn, ať už nesly v různých dobách jakékoliv jméno, reprezentovala je libovolná figura, jsou jakkoliv reálné či nikoliv, a jakkoliv je způsobuje či za ně nemůže lidstvo.
Chápu, že „co děláš za práci“ je otázka k započetí konverzace. Podle mě je to ovšem otázka špatná, tedy alespoň pokud chcete toho druhého člověka skutečně poznat (což taky nemusíte chtít, ale o tom později). Proč si to myslím, a co bych navrhoval náhradou?
Post nationes
Bylo by určitě nemístné přetvařovat se s tvrzením, že mé myšlenky se neubírají svou cestou v kontextu doby. Podle mě jen skutečně velcí myslitelé jsou schopní úplného vymanění z přítomnosti a pohledu do budoucnosti. A tak i přestože nečtu noviny ani zprávy na internetu, přestože nesleduji televizi, a v současnosti už ani neodebírám jakékoliv více či méně zábavné novinkové pořady na různých internetových portálech, jsem stále více či méně poplatný době. To jen tak na úvod.
Když jsem před nějakou dobou psal o genderu, dostal jsem odezvou spoustu kritiky a byl jsem osočen, že se zabývám věcmi, kterým nerozumím. V tom ovšem nespočíval problém toho textu – problém spočíval v tom, že jsem psal o tom, o čem píšu ve svých zkazkách často, ale v daném textu se mi nepodařilo ono jádro dost jasně vyjádřit, takže čtenáři, namísto toho, aby se zabývali skutečnou podstatou, šli po povrchu textu. Pokusím se to velmi rychle a obecně vysvětlit, čímž zároveň vytvořím úvod k této zkazce.
O co mi tedy tehdy šlo? Poukázat, že žijeme v systému konstrukcí, a že osobně některé konstrukce považuji za historicky i intelektuálně překonatelné, pokud ne přímo již překonané, a tkvění na takových starých konstrukcích je tedy zpátečnické a kontraproduktivní pro rozvoj společnosti. Jednou z takových konstrukcí je, dle mého názoru, gender – a teď nemyslím to, že lidé mají nějaké biologicky dané vlastnosti, protože to gender není, myslím tím skutečně všechny ty kulturní přívěsky, které každý z nás dostane, podle toho, jestli se narodí s penisem či vagínou, protože ani jednoho z toho neříká, jaké máme rádi barvy, jaké preferujeme činnosti, nebo jakou vyhledáváme společnost. Možná i tyto preference bychom nakonec dokázali vymezit a vysvětlit na základě celé řady různých proměnných v rámci prenatálního i postnatálního vývoje jedince, ale aspoň na mě takový přístup působí právě naopak, než vědecky – „tato jedna interpretace je jediná správná,“ to je přístup vlastní náboženství, nikoliv vědě. Věda by měla vědět, že interpretací je vždy možných několik, a správnost je nutné neustále ověřovat.
Pročež, když jsem naznačil, že žijeme ve světě konstrukcí, pak v kontextu aktuální situace a v rámci tohoto textu se budu věnovat jedné konkrétní konstrukci, kterou je… nacionalismus.
Jeskyně (pracovním názvem Třicet a jeden den)
Na začátku března 2022 jsem našel první sešit, první zápisník, do kterého jsem před mnoha lety začal psát své první delší literární počiny. Inspirován jedenáctidílnou sérií, napadlo mě zkusit ověřit tvrzení, že píšu průměrně jednu stranu denně, a napsat během měsíce skutečně stranu za každý den. Nedopadlo to sice tak, že bych každý den psal a napsal jednu stranu, takový už život někdy je, ale na konci března jsem skutečně měl 31 stran textu. Cílem nebylo vytvořit nic epického, nic převratného, prostě to byl jenom takový zábavný pokus. Jeho výsledek je níže. Jedná se o fantasy příběh, a protože je inspirován mými prvotinami, nese i jejich jméno: Jeskyně.
Celý text je dostupný také jako PDF ke stažení na mém Patreonu.
Jeskyně
Z nejhlubšího nitra samotné existence začal vystupovat dunivý tón. Pozvolna stoupal, od spíše pocítitelného brnění kostí v těle, přes celou slyšitelnou škálu, a dorazil k hvízdotu trhajícímu samu oblohu. Pak se ozvalo krátké zasyknutí, jako bolestivý vdech obrovského monstra.
A najednou u lesní pěšiny, vedle větrem odraných balvanů, v kruhu kolem ohně, seděly čtyři osoby. Seděly tam, jako kdyby tam byly už nějakou tu hodinu. A protože široko daleko nebyl nikdo jiný, nikdo také nemohl říct, co se to před malou chvílí vlastně odehrálo.
Třicet a jeden den: strana dvaadvacátá až jednatřicátá
Následuje čtvrtá, závěrečná část z pokusu napsat 31 stran za 31 dnů, a to strany jednoho příběhu napsané za dvaadvacátý až jednatřicátý den. Začátek příběhu a prvních sedm stran naleznete zde, strany 8-13 zde a strany 14-22 zde.
Třicet a jeden den: strana dvaadvacátá
„Všechno šlo velmi dobře. Překvapivě dobře,“ pokračovala ve vyprávění Iris. „Jistě, občas se nějaká tlupa pobudů pokusila důl obsadit pro sebe, ale to víte,“ obrátila se především na Toba, který projevoval o příběh největší zájem, „horníci nejsou žádná slabá sorta, takže každou takovou bandu zahnali, a kdo neutekl, toho chytla hlídka. Většina těch nenechavců skončila tam, kde chtěla být, v dolech, kde museli tahat těžké naložené vozíky s rudou… A samozřejmě,“ pokračovala po krátké odmlce, „čas od času se přihodí nějaký ten pracovní úraz. Povětšinou tady ale bylo pár dobrovolnic z našeho řádu, takže většinou se podařilo předejít nejhoršímu.“
Znovu se na chvíli odmlčela, a když už byla pauza napínavě dlouhá, rozhodl se ji prolomit Say: „Povětšinou… ale ne vždycky, stejně jako posledních pár dnů…“
Třicet a jeden den: strana čtrnáctá až jednadvacátá
Následuje třetí část z pokusu napsat 31 stran za 31 dnů, a to strany jednoho příběhu napsané za den čtrnáctý až jednadvacátý. Začátek příběhu a prvních sedm stran naleznete zde a strany 8-13 zde.
Třicet a jeden den: strana čtrnáctá
Pak zkusil vzít za kliku, s povrchem vyleštěným do stříbřité barvy pod opakovanými dotyky, které zanechaly jen málo míst původního, tmavomodrého kovového materiálu, ale ať zabral od sebe či k sobě, dveře se nehnuly. Tiché klak-klak zevnitř mechanismu dveří jasně prozrazovalo, že jsou zamčené.
„Proč by někdo zamykal, když jsou všechna okna otevřená, to je mi záhadou,“ mumlal Say a odstoupil stranou.
„Už jdu, už jdu,“ zdvihala hlavu Annie, která klečela u svého vaku, odloženého na zemi, a chvíli se v něm přehrabovala, než našla kovový kruh, nebo spíše silný kovový drát stočený do kruhu, na němž visely za oka i na drátcích všemožné klíče, paklíče, planžety, a různé druhy nářadí různých rozměrů, tvarů i materiálů. Všechno to náčiní rychle, ale rozvážně, přebírala v prstech jen po hmatu, s pohledem upřeným na klíčovou dírku dveří. „Docela prostý zámek, to bude hned.“ Když jí do ruky padl vhodný nástroj, vyskočila a několika letmými skoky přeběhla ke dveřím. A skutečně, trvalo to sotva pár vteřin, naplněných chrastěním a cvakáním kovu o kov, než se dveře pootevřely směrem ven. Ergart, již připravená, svou myší společnici v čele rychle vystřídala, a s kyjem v obouručném držení dveře otevřela loktem.
Třicet a jeden den: strana osmá až třináctá
Následuje druhá část z pokusu napsat 31 stran za 31 dnů, strany jednoho příběhu napsané za osmý až třináctý den. Začátek příběhu a prvních sedm stran naleznete zde.
Třicet a jeden den: strana osmá
„Ale to snad…,“ prohlásil šedivý vousáč, když uviděl stav svých společníků, a pak, spíš pro sebe, ale dost nahlas, dodal „myslel jsem, že se řeklo ‚čím dřív vyrazíme.‘“ Jeho tón ale nebyl nijak uražený či útočný, bylo to spíše konstatování, jako kdyby i tato scéna byla součástí ranního rituálu.
Ještě nějakou dobu tedy trvalo, než se celá čtyřčlenná skupina vydala na pochod. Červený „kuchař“ pojídal dřevěnou lžící z kotlíku směs, která i teď, odstavená stranou, stále bublala svou vlastní vnitřní aktivitou, a přitom pozvolna zavazoval a velmi rozvážně balil jednotlivé rozložené váčky a vybavení na spaní do torny a na ni.