Zkazky

Byl jsem tu

Šel jsem po zimní ulici a díval se na stopy ve sněhu a kresbičky na závějích na kapotách aut, v námraze na sklech autobusových čekáren. A vzpomněl jsem si na téma, které mi proběhlo hlavou před nějakým časem.

Nedávno jsem přemýšlel o nápisech na zdech… ne o moderním graffiti, i když i to v rámci zamyšlení lze vzít v potaz. Přemýšlel jsem o tom, čemu se říká latrinálie, o nápisech, heslech a vzkazech na veřejných toaletách, v podchodech, na zastávkách… na stromech… tedy o tom, čemu se říkalo graffiti (v jednotném čísle graffito) původně. „Romanes eunt domus.

Celý článek »

Kolik je genderů

Nedávno jsem dostal velmi dobrou otázku: k čemu ten gender vlastně je? Začnu trochu oklikou a jinou otázkou: kolik je vlastně genderů? Odpověď, upřímně, je mnohem složitější, než se zdá, ale kdybych to měl říct jednoduše: tolik, kolik je lidí. A teď k té složitější části.

Abychom se vůbec mohli bavit o genderu, musíme začít od toho, co gender vlastně je. Gender, velmi zjednodušeně, je společenský předpoklad toho, jak se má chovat a jaké má mít charakteristiky a znaky člověk, u kterého předpokládáme určité biologické pohlaví. To, jací mají být muži či ženy, není univerzální, není to vrozené a přirozeně dané. Stále znovu se potvrzuje, že mezi pohlavími jsou jen velmi malé genetické a biologické rozdíly, a žádné z těchto rozdílů nemají vliv na to, kdo víc pečuje o děti, nebo kdo se víc stará o obživu. Jistě, jenom ženy mohu rodit děti, a s ohledem na to mají muži a ženy obecně odlišné pohlavní orgány. Ale tím jakékoliv výrazné biologické rozdíly prakticky končí. V genech rozhodně není, že holky mají radši růžovou a kluci modrou, že holky si radši hrají s panenkami a kluci s autíčky, že holky jsou lepší na češtinu a kluci na matiku, nebo že holky radši vaří a kluci radši kutí. Nic z toho v genech není, to vše je v kultuře.

Celý článek »

Hnutí pozitivní atmosféry

Internet velmi dobře ukazuje jednu lidskou vlastnost: nutkání reagovat na negativní zkušenosti okamžitě, zatímco na pozitivní v podstatě nijak. Je to pravděpodobně součást naší evoluční výbavy. Nakonec, z negativní zkušenosti je třeba se poučit, aby bylo možné se jí příště vyhnout. A vůbec, člověku pořád něco chybí, ať je to jídlo, sucho a teplo, nebo klid a bezpečí. Všechno pozitivní – dobré jídlo, bytelný dům, pohodlná postel – to tady tak nějak prostě je, a protože to brzo být nemusí, je potřeba si to užít, ideálně tak, aby o tom nikdo jiný nevěděl (jedině snad, že bychom se tím pochlubili, abychom získali obdiv ostatních).

Od dob, kdy nedostatek býval běžný, jsme se ovšem už hodně posunuli. I nestabilní ekonomika pořád dokáže udržet solidní životní úroveň obyvatelstva (viz Španělsko nebo Řecko), a konkrétně naše ekonomika je tak solidní, že ani zásahy ČNB s ní moc nezmůžou. Pokud člověk nepotřebuje zlaté záchodové prkýnko a každý den na talíři humra s kaviárem, pak má s trochou snahy v podstatě téměř vše, co potřebuje.

Stále je v nás však zakódováno cosi, co nás nutí reagovat bezprostředně a agresivně na jakýkoliv negativní podnět. Můžou to být takové malichernosti, jako volání na infolinku, protože mi jede pomalu internet. Nebo třeba koulení očima a důrazné odkašlávání, když někdo zdržuje v obchodě u pokladny.

A na rozdíl od toho pozitivní podněty neoceňujeme dostatečně. Statisticky je pravděpodobnější, že dáte výrobku někde na internetu velmi komplexní negativní hodnocení, zatímco když jste spokojení, je šance, že komentář vůbec nevložíte, a pokud ano, nebude nijak obsáhlý. A tak je to vždy, všude a se vším – s hodnocením restaurací, filmů, taxislužeb, a čehokoliv dalšího, ale stejně tak v internetových diskuzích, a dokonce i v každodenním životě tam venku.

Celý článek »

Zdecimovaný čas

Napadlo vás někdy, proč se čas počítá tak zvláštně? Proč má rok 12 měsíců, týden 7 dnů, den 24 hodin, hodina 60 minut, minuta 60 vteřin?

Určitě ano. Napadlo to totiž každého, kdo se někdy setkal na škole s fyzikou, a musel v tomto podivném systému počítat a převádět jednotky. Ovšem jako s mnohými věcmi v lidském životě, když se zeptáte na způsob měření času, ostatní vám řeknou, že takhle to je přece normální. Že tak to prostě je.

Ano, ale proč to tak je? Asi těžko to tak totiž bylo vždycky. Čas nemá žádnou skrytou danou vlastnost, která by ho předurčovala k počítání určitým specifickým způsobem. Čas můžete rozdělit libovolným způsobem, stejně jako můžete rozdělit třeba dřevěnou desku – na sedm kousků, na deset, na dvanáct, na šedesát, na sto… Záleží jen na osobní preferenci a konvenci, tedy shodě s ostatními, že takto budeme měřit.

Celý článek »

Jinášství

Vzpomeňte si na poslední chybu, kterou jste udělali. Ať to bylo cokoliv. V práci, ve škole, doma, v obchodě. Něco, co jste udělali nezáměrně a mělo to negativní, nebo alespoň nepožadovaný, výsledek.

Netuším, nakolik je tomu u jiných národů, ale protože jsem byl vychován a prožil jsem celý život v Česku, vím, že je u nás zvykem něco velmi konkrétního, co považuji za naprosto absurdní. Neschopnost přijmout vlastní chyby, hledat chyby v druhých, neustále se snažit svalit vinu na někoho jiného, a, když už to nepomáhá, najít aspoň co nejvíc výmluv, proč se něco nedalo nebo nedá udělat. Tento jev jsem, pro zjednodušení, nazval jinášství (z „já za to nemůžu, může za to někdo jiný“).

Celý článek »

Volání vysloužilých volů

Podle jednoho kdysi známého (a důležitého a populárního) politika, kterému se už nedostává dostatek pozornosti, takže se musel za každou cenu projevit svým „fundovaným“, dnes však spíše zapškle senilním, názorem (a jehož jméno záměrně nepíšu, protože v dnešní době dát někomu informační prostor je to samé, jako ho podpořit v jeho názoru) „rouškaři“ patří do stejné kategorie jako „vítači“, „unionisti“, a další lidé s podobně opovržlivým označením. Pokud sledujete politické dění, nebo aspoň občas zprávy, víte, o kom je řeč. Pokud ne, postačí, že se jedná o člověka, který má ta nejlepší léta dávno za sebou, a kdyby zmizel ze společenského života, udělal by nejlíp nejen pro společnost, ale především pro své vlastní historické jméno.

Moderátoři amerických „konzervativních“ televizí rádi opakují vymyšlený citát Winstona Churchilla o tom, že člověk musí být ve dvacet liberální, ale ve čtyřiceti už konzervativní. Churchill ovšem určitě nebyl takový debil, aby ho něco takového napadlo, a chvilka pátrání po internetu potvrdí, že tento citát je naprosto smyšlený.

V odezvě na to bych chtěl zaznamenat a zveřejnit jednu z mnoha myšlenek, na nichž stavím svou představu o ideálním světě, nebo alespoň o světě, který by mohl fungovat lépe než ten současný. Aniž bych to zbytečně oddaloval, myslím si, že vláda starých, která je dnes normou při vedení státu, je naprostý přežitek, který by měl být co nejdříve nahrazen něčím úplně jiným. Rozhodovat o tom, co se bude dít, by neměli staří, jak je běžné dnes, ale naopak mladí lidé s dlouhou budoucností.

Celý článek »

Co budeme jíst zítra

Tuto zkazku začnu úryvkem ze zkazky jiné: „když člověk má sotva jedno jídlo denně, těžko může přemýšlet o tom, co bude za sto let, pokud může mít zítra dvě jídla namísto jednoho. Nedělá to na dluh a na úkor budoucnosti. To by totiž o tom musel takto přemýšlet. Jenže na to nemá síly, takže to nedělá na dluh a úkor budoucnosti, protože tak ani nepřemýšlí. A kdyby si měl vybrat mezi dnešním přežitím svým a své rodiny, nebo přežitím nějaké pomyslné budoucí osoby, jednoznačně si vybere vlastní rodinu. A není možné mu to dávat za vinu. Protože my bychom se zachovali stejně. Nevěříte?“

Celý článek »

Stres společenských norem

Vedle toho, že Vánoce jsou svátky míru a klidu, jsou také dobou nejvyšší míry sebevražd v celém roce. Je to temná myšlenka, ale jako každou pravdu je třeba ji přijmout a přemýšlet, proč to tak je, a zda s tím lze něco dělat.

Celý článek »

Všechno je spiknutí, aneb kritické myšlení vyžaduje vysokou inteligenci

Je to jen pár hodin, co jsem si na Facebooku všiml příspěvku jednoho člověka (kterého jsem ještě v té době měl v přátelích), v němž vyjadřuje svůj názor na koronavirová opatření. Už kdysi jsem napsal, že je hezké, že můžou mít lidi názor, ale že si myslím, že většina z nich by si ho měla nechat pro sebe… a mohl bych to psát denně.

Na samý začátek bych taky měl říct, že si nemyslím, že mám vždycky pravdu. Člověk s jistou mírou vzdělání a pokory by měl chápat, že nic takového, jako definitivní pravda, vlastně existovat ani nemůže. Může existovat jen něco limitně se pravdě blížícího, a i to jen obtížně. Spíš existuje jen něco, co se tak nějak pravdě podobá (protože pro vyjádření skutečností používáme slova, a slova, ač jsou skvělý nástroj, nejsou dokonalá). Takže, nemyslím si, že mám vždycky pravdu, a že má pravda je jediná správná a definitivní. Ale myslím si, že i když pravdu nemám, nabízím dobré body k zamyšlení na cestě k pravdě.

Abychom se dostali k tématu, tento člověk na svém profilu napsal, cituji:
Odmítám vakcínu proti covidu.
Nebudu nadále zakrývat svůj obličej rouškou.
Nebudu platit v obchodech platební kartou, budu používat nadále peníze.
Nebudu se zapojovat do nějakého výmyslu na sledování zvanou chytrá karanténa.
Budu dál svobodně podnikat, pracovat pro svoji rodinu.
Jsem „SVOBODNÝ ČLOVĚK“ nenechám se nikým zastrašit ani sledovat TO UŽ TADY BYLO !!!!!
Covid-19 je jen celosvětová politická zbraň na zničení ekonomického systému. Omezení pohybu lidstva, uzavření podnikání, práce atd. je jen účelem k tomu aby se tento systém zhroutil a lidé se začali bát a poslouchat. NENECHTE SI VZÍT SVOBODU !!!!!“

Protože se snažím nabízet body k zamyšlení na cestě k pravdě, podrobil jsem tato tvrzení kritické argumentaci.

Celý článek »

Brejle se bez brejlí špatně chápají

Tváří v tvář každodennímu totálnímu nepochopení skutečnosti… se většinou snažím toto nepochopení ignorovat. Před mnoha lety jsem usoudil, že existují skupiny lidí, které nejsem schopen přesvědčit rozumnými argumenty, jelikož tyto skupiny (a bohužel jde o většinu populace, alespoň podle mé zkušenosti) nemají žádný přehled o dění ve světě, nemají žádné relevantní vzdělání, nemají žádné významné dovednosti, a především nemají kritické myšlení, a to přestože si většinou myslí, že mají všechno z uvedených.

Celý článek »