Tři úkoly academie dle Eriksena
Aneb interpretace proslovu T. H. Eriksena k obdržení čestného doktorátu Karlovy univerzity.
V září roku 2021 jsem díky skvělé známé, Markétě z Plzně, dostal možnost zúčastnit se udělení čestného doktorátu Karlovy univerzity prof. Eriksenovi. Thomas Hylland Eriksen patří mezi nejznámější současné antropology, a vedle soudobé vzdělávací činnosti (jeho „učebnice“ antropologie Small Places, Large Issues pracuje se současným světem a současnými tématy, narozdíl od mnoha jiných podobných a často užívaných knih) se také věnuje výzkumu a hledání různých společenských problémů a otázek, ať už v domovském Norsku, nebo i s celosvětovým dosahem.
Součástí udělování čestných doktorátů je, naprosto samozřejmě, proslov. Proslovy se dají pojmout různě, může to být poděkování, shrnutí dosavadní činnosti a bilance, vize budoucnosti… nebo něco jiného. Prof. Eriksen nezklamal, když sáhl, jako správný antropolog, právě po tom jiném. Svými historkami o pocitech a zkušenostech z Prahy, a také poznatky o české povaze, pobavil všechny přítomné. Ale to hlavní, aspoň myslím, přišlo později. A je štěstí, že s sebou neustále nosím zápisník, takže jsem si, aspoň ve zkratce, poznamenal, o čem mluvil – o „academii“, o vědecké sféře, a o tom, že má tři úkoly: tvořit umění a krásu, rozvíjet kritické myšlení jako nástroj proti dogmatismu, a být kontrakulturou rozvážnosti v uspěchaném světě okamžitých závěrů.
Nejprve si dovolím drobnou vsuvku, v níž se pokusím vysvětlit, jak chápu termín academia. Academia, česky by se dalo říct (poněkud nepřesně) vědecká obec či vědecká sféra, je pomyslný prostor vysokého školství, vzdělávání se a vědy, se vším, co k tomu patří. Academia je stav mysli, způsob nazírání na svět systematicky a vědecky, se zdravou mírou skepse, kritiky i sebezpytování, spojující všechny vědce všech oborů a všech úrovní dosaženého vzdělání do „představy společenství“ vědy. A academia je ideál, pohnutka být lepší a dávat světu ze sebe to nejlepší v naději, že to bude mít smysl, a že ostatní se zachovají stejně.
Prof. Eriksen se v části svého projevu věnoval třem důležitým bodům, vlastnostem, motivům, úkolům academie, a právě o ně se chci na těchto řádcích podělit, aby neskončily zapomenuté v koutech myslí té zhruba stovky tehdejších posluchačů. Tři body, jak už jsem je naznačil výše: tvorba umění a krásy; kritické myšlení proti dogmatismu; kontrakultura rozvážnosti a metodičnosti v uspěchaném světě.
Prvním ze smyslů academie je vytváření umění a krásy. Kreativita je dovednost kombinovat poznané a známé do forem nových a nepoznaných, do forem unikátních a do té doby neexistujících. Výsledkem kreativity pak je (nebo alespoň může být) umění, výjimečné dílo vyžadující výjimečné úsilí. Závěrečné akademické práce, výzkumy, knihy, filmy, jakékoliv další publikace či média a cokoliv dalšího v oblasti academie, to vše stojí na těžké práci, štěstí a talentu. Někdy může jít jen o řemeslnou produkci, ale snahou, cílem a ideálem by mělo být něco osobního, něco jedinečného – tedy umění. A krása? Co je krása, nad tím filosofové a estéti bádají už staletí. Podle mě je krásná taková lidská činnost, která vyžaduje velkou míru úsilí, péče, seberozvoje… Akademická činnost, aspoň jak by měla vypadat, tyto náležitosti splňuje, a proto si dovolím tvrdit, že jejím produktem je krása.
Druhým z principů academie je kritické myšlení jako nástroj proti dogmatismu. Je to celkem zjevné, a mnozí popularizátoři vědy to často zmiňují. Věda, jako jeden z mála produktů lidských snah a lidského myšlení, obsahuje prvky sebekontroly, kritiky a následné opravy. Důvod, proč včera mléko zdravé nebylo, dnes je, zítra nebude, a pozítří kdoví, není (mimo toho, že média přináší vždy jen vybraný zlomek výzkumu) ten, že by nikdo nevěděl, ale že věda neustále postupuje, systematicky kontroluje dosavadní poznatky, konstruktivně kritizuje dosažené závěry, a definuje další podrobnější parametry nových zkoumání vedoucích k novým zjištěním. A tak pořád dokola. Dnes a denně je snadné podlehnout nějaké té definitivní představě, definitivnímu závěru. „Takto to prostě je, musí to tak být, jinak se to nedá vysvětlit.“ – „Věci jsou, jaké jsou, protože…“ Academia říká, že tak jednoduché to není, a že každý závěr je, aspoň prozatím, pouze dílčí, pouze malý zlomek obrazu existence, který jako lidé pozorujeme. Je to sice trochu na hlavu, vědět, že víme tak málo, až téměř víme, že nic nevíme. Ale právě tato nejistota, toto neustálé analyzování ve snaze odhalit chyby a nepřesnosti, toto kritické myšlení vede ke zlepšení jedince i společnosti (nebo aspoň taková je naděje), narozdíl od slepého následování jedné definitivní dogmatické pravdy.
Třetí rolí academie je být kontrakulturou rozvážného a metodického myšlení a jednání. Technologie přinesla a stále přináší zrychlení, a jak tomu obvykle bývá, prostě a bez dalších dotazů nás vzala s sebou. Výsledkem jsou společnost a kultura okamžitého zadostiučinění, instantní satisfakce, promptní gratifikace. Na odpověď na zprávu či e-mail nejde čekat den či dva (co teprve čtrnáct dní, jako tomu bývalo v případě dopisů ještě o dvě generace zpátky), odpověď je nutná hned. Chci se bavit? Okamžitě musí být k dispozici nějaká produkce (film, seriál, stream, video, kniha, časopis, hra…), čekat, nebo se dokonce nudit, nepřipadá v úvahu. Odeslání zboží do týdne, druhý den, nebo ihned? Ihned! Proč pracovat, vydělávat a šetřit, když si můžete půjčit a peníze máte rovnou? Kdo by se psal s knihami, když je vašim jménem napíšou jiní. A tak je to se vším, hned, a ideálně bez námahy. Technologie bezděky vytvořila kulturu návyku chtít všechno okamžitě. Už ze samé podstaty je academia kontrakulturou. Vezměte si akademické tituly. Tři roky na první, dva na další, dalších kdoví kolik na další, a pak další kus života, a možná celý, na ten zbytek. A té práce, co to všechno zabere, těch hodin čtení a psaní, přemýšlení a zkoumání, kontrolování a opravování, pře-přemýšlení a pře-zkoumávání… A všechno to musí člověk dělat sám, postupně, podle daných pravidel. Rozvážně a metodicky. Ve veškerém shonu je academia oblastí, kde je možnost, ba nutnost, se zastavit, zamyslet a vše zvážit. Vzdělání jde proti trendu okamžitých výsledků (což je, myslím, také jeden z důvodů, proč je tak nezajímavé pro děti a mládež, které od narození dopujeme právě tou kulturou instantní satisfakce) – a přinejmenším akademické vzdělání a akademická činnost by proti tomu trendu měly jít vždy. Trochu víc z praxe, pět minut googlování odpovědi zanechá sotva zlomek informace – zato dlouhé hodiny sezení v knihovně, pročítání různých pasáží různých autorů ke stejnému tématu, hledání dalších zdrojů, rozvážení vlastních názorů a následná kompilace závěru, ideálně do podoby strukturovaného textu, to vše zanechá dlouhodobý otisk v podobě znalostí i zkušeností.
Toliko k rolím, principům, vlastnostem, smyslům, motivům, úkolům, úlohám (či jak jim budeme říkat) academie, vysokoškolského vzdělání a činnosti, a vědeckého bádání, dle Thomase Hyllanda Eriksena. Umění a krása – kritické myšlení – rozvážnost a metodičnost.
K vysokoškolskému studiu i k vlastnímu dalšímu vzdělávání a rozvoji mimo formální instituce má každý z nás své vlastní důvody. Ale kdyby vás někdy napadlo, jestli individuální motivace není málo, a jestli o tom náhodou nepřemýšlí i někdo další… pak doufám, že jsem vhodně předal něco, co nás všechny ve snaze o intelektuální zdokonalení spojuje, o co bychom měli usilovat a co bychom měli udržovat, aspoň, mnou přetlumočeno, podle prof. Eriksena, jednoho z nejvlivnějších antropologů současnosti: skrze kontrakulturní rozvážný a metodický přístup a kritické myšlení bychom se měli stavět proti dogmatismu a potřebě okamžitého zadostiučinění, a tak dávat prostor novému poznání, vytvářejíce tím proud umění a krásy.