Próza

Jeskyně (pracovním názvem Třicet a jeden den

Na začátku března 2022 jsem našel první sešit, první zápisník, do kterého jsem před mnoha lety začal psát své první delší literární počiny. Inspirován jedenáctidílnou sérií, napadlo mě zkusit ověřit tvrzení, že píšu průměrně jednu stranu denně, a napsat během měsíce skutečně stranu za každý den. Nedopadlo to sice tak, že bych každý den psal a napsal jednu stranu, takový už život někdy je, ale na konci března jsem skutečně měl 31 stran textu. Cílem nebylo vytvořit nic epického, nic převratného, prostě to byl jenom takový zábavný pokus. Jeho výsledek je níže. Jedná se o fantasy příběh, a protože je inspirován mými prvotinami, nese i jejich jméno: Jeskyně.

Celý text je dostupný také jako PDF ke stažení na mém Patreonu.


 

Jeskyně

Z nejhlubšího nitra samotné existence začal vystupovat dunivý tón. Pozvolna stoupal, od spíše pocítitelného brnění kostí v těle, přes celou slyšitelnou škálu, a dorazil k hvízdotu trhajícímu samu oblohu. Pak se ozvalo krátké zasyknutí, jako bolestivý vdech obrovského monstra.

A najednou u lesní pěšiny, vedle větrem odraných balvanů, v kruhu kolem ohně, seděly čtyři osoby. Seděly tam, jako kdyby tam byly už nějakou tu hodinu. A protože široko daleko nebyl nikdo jiný, nikdo také nemohl říct, co se to před malou chvílí vlastně odehrálo.

Celý článek »

Třicet a jeden den: strana dvaadvacátá až jednatřicátá

Následuje čtvrtá, závěrečná část z pokusu napsat 31 stran za 31 dnů, a to strany jednoho příběhu napsané za dvaadvacátý až jednatřicátý den. Začátek příběhu a prvních sedm stran naleznete zde, strany 8-13 zde a strany 14-22 zde.


 

Třicet a jeden den: strana dvaadvacátá

„Všechno šlo velmi dobře. Překvapivě dobře,“ pokračovala ve vyprávění Iris. „Jistě, občas se nějaká tlupa pobudů pokusila důl obsadit pro sebe, ale to víte,“ obrátila se především na Toba, který projevoval o příběh největší zájem, „horníci nejsou žádná slabá sorta, takže každou takovou bandu zahnali, a kdo neutekl, toho chytla hlídka. Většina těch nenechavců skončila tam, kde chtěla být, v dolech, kde museli tahat těžké naložené vozíky s rudou… A samozřejmě,“ pokračovala po krátké odmlce, „čas od času se přihodí nějaký ten pracovní úraz. Povětšinou tady ale bylo pár dobrovolnic z našeho řádu, takže většinou se podařilo předejít nejhoršímu.“

Znovu se na chvíli odmlčela, a když už byla pauza napínavě dlouhá, rozhodl se ji prolomit Say: „Povětšinou… ale ne vždycky, stejně jako posledních pár dnů…“

Celý článek »

Třicet a jeden den: strana čtrnáctá až jednadvacátá

Následuje třetí část z pokusu napsat 31 stran za 31 dnů, a to strany jednoho příběhu napsané za den čtrnáctý až jednadvacátý. Začátek příběhu a prvních sedm stran naleznete zde a strany 8-13 zde.


 

Třicet a jeden den: strana čtrnáctá

Pak zkusil vzít za kliku, s povrchem vyleštěným do stříbřité barvy pod opakovanými dotyky, které zanechaly jen málo míst původního, tmavomodrého kovového materiálu, ale ať zabral od sebe či k sobě, dveře se nehnuly. Tiché klak-klak zevnitř mechanismu dveří jasně prozrazovalo, že jsou zamčené.

„Proč by někdo zamykal, když jsou všechna okna otevřená, to je mi záhadou,“ mumlal Say a odstoupil stranou.

„Už jdu, už jdu,“ zdvihala hlavu Annie, která klečela u svého vaku, odloženého na zemi, a chvíli se v něm přehrabovala, než našla kovový kruh, nebo spíše silný kovový drát stočený do kruhu, na němž visely za oka i na drátcích všemožné klíče, paklíče, planžety, a různé druhy nářadí různých rozměrů, tvarů i materiálů. Všechno to náčiní rychle, ale rozvážně, přebírala v prstech jen po hmatu, s pohledem upřeným na klíčovou dírku dveří. „Docela prostý zámek, to bude hned.“ Když jí do ruky padl vhodný nástroj, vyskočila a několika letmými skoky přeběhla ke dveřím. A skutečně, trvalo to sotva pár vteřin, naplněných chrastěním a cvakáním kovu o kov, než se dveře pootevřely směrem ven. Ergart, již připravená, svou myší společnici v čele rychle vystřídala, a s kyjem v obouručném držení dveře otevřela loktem.

Celý článek »

Třicet a jeden den: strana osmá až třináctá

Následuje druhá část z pokusu napsat 31 stran za 31 dnů, strany jednoho příběhu napsané za osmý až třináctý den. Začátek příběhu a prvních sedm stran naleznete zde.


 

Třicet a jeden den: strana osmá

„Ale to snad…,“ prohlásil šedivý vousáč, když uviděl stav svých společníků, a pak, spíš pro sebe, ale dost nahlas, dodal „myslel jsem, že se řeklo ‚čím dřív vyrazíme.‘“ Jeho tón ale nebyl nijak uražený či útočný, bylo to spíše konstatování, jako kdyby i tato scéna byla součástí ranního rituálu.

Ještě nějakou dobu tedy trvalo, než se celá čtyřčlenná skupina vydala na pochod. Červený „kuchař“ pojídal dřevěnou lžící z kotlíku směs, která i teď, odstavená stranou, stále bublala svou vlastní vnitřní aktivitou, a přitom pozvolna zavazoval a velmi rozvážně balil jednotlivé rozložené váčky a vybavení na spaní do torny a na ni.

Celý článek »

Třicet a jeden den: strana první až sedmá

Před týdnem jsem se rozhodl zkusit napsat skutečně jednu stranu denně. Následující text je soubor sedmi stran napsaných za uplynulých sedm dní.


 

Třicet a jeden den: strana první

Z nejhlubšího nitra samotné existence začal vystupovat dunivý tón. Pozvolna stoupal, od spíše pocítitelného brnění kostí v těle, přes celou slyšitelnou škálu, a dorazil k hvízdotu trhajícímu samu oblohu. Pak se ozvalo krátké zasyknutí, jako bolestivý vdech obrovského monstra.

A najednou u lesní pěšiny, vedle větrem odraných balvanů, v kruhu kolem ohně, seděly čtyři osoby. Seděly tam, jako kdyby tam byly už nějakou tu hodinu. A protože široko daleko nebyl nikdo jiný, nikdo také nemohl říct, co se to před malou chvílí vlastně odehrálo.

Celý článek »

Třicet a jeden den: strana první

První “strana” z mého pokusu napsat během března jednu stranu textu denně. Mělo by jít o první stranu fantasy příběhu, který propojuje mé staré myšlenky a dávnou tvorbu (z let 2004-2006) s novými příběhy. Zde na blogu chci zveřejňovat jednou týdně (v neděli či pondělí) shrnutí za uplynulý týden, na Patreonu pak mám pro mé patrony v plánu zveřejňovat aktualizace každý den.


 

Z nejhlubšího nitra samotné existence začal vystupovat dunivý tón. Pozvolna stoupal, od spíše pocítitelného brnění kostí v těle, přes celou slyšitelnou škálu, a dorazil k hvízdotu trhajícímu samu oblohu. Pak se ozvalo krátké zasyknutí, jako bolestivý vdech obrovského monstra.

A najednou u lesní pěšiny, vedle větrem odraných balvanů, v kruhu kolem ohně, seděly čtyři osoby. Seděly tam, jako kdyby tam byly už nějakou tu hodinu. A protože široko daleko nebyl nikdo jiný, nikdo také nemohl říct, co se to před malou chvílí vlastně odehrálo.

Celý článek »

Třicet jedna dnů, třicet jedna stran

Čas od času říkám, že se snažím psát aspoň jednu stranu textu denně. Což je pravda spíš průměrně – někdy uběhnou týdny, aniž bych jen zavadil o klávesnici či tužku, jindy za víkend vyplodím i čtyři osmistránková zamyšlení. A zrovna nedávno k tomu moje mysl zase zabloudila, asi protože chtěla spočítat, jak moc je to pravda.

A nedávno jsem si taky vzpomněl na velmi starou sérii povídek, kterou jsem psal v době (kolem let 2004-2006), kdy jsem se seznamoval se stolními hrami na hrdiny (v podobě Dračího doupěte) a LARPy, tedy takzvanými dřevárnami, hrami na hrdiny naživo.

V kombinaci těchto dvou proudů myšlenek mě napadlo zkusit skutečně napsat stránku denně. Od prvního do jednatřicátého března. Stránku čeho? V této chvíli by se dalo říct povídky fantastického žánru. Inspirací mi je má stará tvorba, která za zveřejnění sice nestojí, ale obsahuje nějaké zajímavé motivy a poznámky, které bych se chtěl pokusit do oněch třiceti jedna (a o trochu víc) stran vetkat, vedle nově rozvíjejícího se příběhu. Co se bude dít, jaký bude cíl, to teď ještě úplně nevím, takže postavy čeká podobné dobrodružství, jako budu prožívat já i případní čtenáři.

Nemyslím si, že to bude něco světoborného, nebo snad úchvatného. Ale třeba to bude aspoň zajímavé, aspoň pro někoho. A když ne… no, tak aspoň budu mít na konci třicet a jednu stranu textu a vzpomínku na to, že jsem se o něco podobného pokusil.

Po technické stránce: každý den bych chtěl zveřejnit na Patreonu “jednu” novou stranu, přístupnou pro mé patrony. Pro všechny ostatní zveřejním nové strany jako shrnutí najednou vždy na konci týdne – opět na Patreonu, i zde na blogu.

A teď tedy už vzhůru. První strana ze včerejška, teď na začátek ještě veřejně jako ukázka, již za malou chvíli. Chvíli na to druhá strana pro patrony… a v neděli snad pro všechny šestistránkový souhrn (od úterý prvního března do neděle šestého).

Tři úkoly academie dle Eriksena

Aneb interpretace proslovu T. H. Eriksena k obdržení čestného doktorátu Karlovy univerzity.

V září roku 2021 jsem díky skvělé známé, Markétě z Plzně, dostal možnost zúčastnit se udělení čestného doktorátu Karlovy univerzity prof. Eriksenovi. Thomas Hylland Eriksen patří mezi nejznámější současné antropology, a vedle soudobé vzdělávací činnosti (jeho „učebnice“ antropologie Small Places, Large Issues pracuje se současným světem a současnými tématy, narozdíl od mnoha jiných podobných a často užívaných knih) se také věnuje výzkumu a hledání různých společenských problémů a otázek, ať už v domovském Norsku, nebo i s celosvětovým dosahem.

Součástí udělování čestných doktorátů je, naprosto samozřejmě, proslov. Proslovy se dají pojmout různě, může to být poděkování, shrnutí dosavadní činnosti a bilance, vize budoucnosti… nebo něco jiného. Prof. Eriksen nezklamal, když sáhl, jako správný antropolog, právě po tom jiném. Svými historkami o pocitech a zkušenostech z Prahy, a také poznatky o české povaze, pobavil všechny přítomné. Ale to hlavní, aspoň myslím, přišlo později. A je štěstí, že s sebou neustále nosím zápisník, takže jsem si, aspoň ve zkratce, poznamenal, o čem mluvil – o „academii“, o vědecké sféře, a o tom, že má tři úkoly: tvořit umění a krásu, rozvíjet kritické myšlení jako nástroj proti dogmatismu, a být kontrakulturou rozvážnosti v uspěchaném světě okamžitých závěrů.

Celý článek »

Liminalita a znovuzrození, aneb proč je potřeba to všechno čas od času zapálit

Posledních několik let sílí tlak na omezení ohňostrojů odpalovaných ke konci roku a začátkem roku nového. Argumentů je celá řada, například že nečekané záblesky a exploze děsí domácí zvířata – studie nejčastěji pracují se psy, z nichž kolem 50 % má strach z ohňostrojů, ovšem v mnoha takových studiích se dočtete, že psi, kteří se bojí ohňostrojů, se většinou bojí i bouřky (hromů a blesků), takže je na zvážení, zda je problém v ohňostrojích, psech, nebo jejich majitelích. Kočky jsou v pohodě trochu víc, a z osobní zkušenosti mohu říct, že s rybičkami a brouky to ani nehne.

Studií o efektech ohňostrojů na divoká zvířata je podstatně méně (údajně protože pozorování komplikuje tma), ale za nejčastěji zasažené jsou považováni ptáci – zatímco pozemní tvorové se většinou schovají, ptáci mají tendenci vzlétnout a nedosednout zpět, což znamená nečekané vyčerpání, obzvlášť u denního ptactva. Je ale nutné znovu upozornit, že najít komplexní studie o dané oblasti je pro laika poněkud obtížné. Na internetu najdete spíše spoustu tvrzení „ochránců“ přírody bez konkrétních statistických údajů, což poněkud nabourává jakýkoliv závěr.

Ale dobrá. Řekněme, že i přes relativní nedostatečnost důkazů, budeme předpokládat, že zvířata se ohňostrojů bojí – vezměme to jako logický závěr, že zvířata se leknou nečekaného světla a zvuku, které nemají žádný relevantní přírodní kontext (jako je třeba změna tlaku při blížící se bouřce, nebo různé drobné náznaky ukazující na blížící se zemětřesení či sopečnou erupci, které mnohá zvířata žijící v jiných částech naší planety dokážou, údajně, vycítit). Reakce na nečekaný zvuk je u lidí poměrně dobře zmapovaná, ostatně ji známe všichni z běžného života, když sebou cukneme, nebo se otočíme, pokud uslyšíme například nečekané zatroubení auta či pád talířů, z mnoha jiných příkladů, takže něco podobného můžeme předpokládat i u jiných zvířecích druhů. Takže i když nemáme pádné důkazy, řekněme, pro tuto chvíli, že to tak je.

Ohňostroje, když je vezmeme jako čistě hmotný prvek, jsou, co jsou. Trocha střelného prachu, trocha různých jiných chemikálií, nějaký ten papír. V takové hmotné podstatě je lze považovat za dokonalý projev konzumu, něco, co prostě koupíte za velké peníze a obratem doslova spálíte tak, že nic nezbyde. Ve skutečnosti ovšem zbyde odpad, se vším tím hořením a papírovými obaly, takže je to ještě o kousek horší. Ale..!

Ale jako spousta dalších „čistě hmotných prvků“, i tento má v kultuře souvislosti, které čistě hmotné nejsou. Ohňostroje si nekupujeme, protože bychom chtěli vědomě vzít svoje peníze a spálit je na popel, protože kdybychom něco takového chtěli, bylo by jednodušší hodit pár stovek někde stranou do plamenů táboráku (a u toho si třeba zazpívat a opéct si buřty a brambory, nebo co se dneska opéká nad otevřeným ohněm). Ohňostroje si kupujeme a používáme, protože…

Celý článek »

S humorem, aneb o nezodpovědnosti za minulost, a jak to všechno brát

Jestli sledujete jakýkoliv druh médií ze světa, ať už jsou to zprávy, nebo zábava, a dokonce i když je nesledujete, ale jenom se ve světě pohybujete… nemohlo vám určitě ujít, jak se poslední dobou všechno mění jedním charakteristickým směrem. Ve snaze o pokud možno absolutní toleranci se blížíme k bodu, v němž není tolerovatelná jakákoliv kritika, a dokonce ani jakákoliv chyba.

V několika předchozích zkazkách (a taky na sociálních sítích v poslední době) jsem citoval Isaaca Asimova s jeho „normální je jen to, na co jsme zvyklí.“ Je třeba si uvědomit, že všechno, naprosto a neustále, se mění. Změna je jeden z nejdůležitějších principů v celém vesmíru, bez změny by nic nevzniklo, a následně ani nic neexistovalo a nic nefungovalo a neprobíhalo. Změna není špatná, naopak, změna je naprosto nezbytná. To je nutné zmínit hned na začátek, aby bylo jasné, že rozhodně nejsem konzervativní člověk, ale že plně zastávám a podporuji proměnlivou, dynamickou společnost, především, pokud jde o změny a pohyb k lepšímu (což se ovšem v době, kdy tyto dynamické změny prožíváme, velmi obtížně hodnotí).

Jak napsal Karl Popper, tolerantní společnost musí být netolerantní vůči netoleranci, jinak netolerance zničí toleranci, a s ní i celou společnost. Je to takový malý paradox tolerance, paradox toho, že pokud chceme být tolerantní, musíme být zároveň do jisté míry netolerantní. Problém je, že mezi touto přijatelnou netolerancí a netolerancí netolerovatelnou vede hranice, která je naprosto neviditelná, naprosto pomyslná, a tím pádem, bohužel, individualizovatelná. A to je určité součástí jádra problému. Všechny ty „woke“ a „cancel“ a podobné okolnosti tolerance a netolerance stojí na individualismu a na individuálním poškození – nebo, lépe řečeno, často na pomyslném individuálním poškození, protože mnohem častěji se v podobných záležitostech angažují nikoliv ti, kterých se to týká, ale ti, kteří si myslí, že by měli bránit ty, kterých se to týká, protože ti, kterých se to týká, se podle nich nemohou bránit sami (aniž by si uvědomili, že právě takovým přístupem opět ponižují ty, které se snaží bránit). Tak trochu mi to připomíná ta videa, kdy parta bílých amerických vysokoškolaček sprejovala na budovy hesla Black Lives Matter, zatímco je místní obyvatelé, a především právě osoby tmavší pleti, úpěnlivě žádali, aby přestaly.

Celý článek »