Próza

S humorem, aneb o nezodpovědnosti za minulost, a jak to všechno brát

Jestli sledujete jakýkoliv druh médií ze světa, ať už jsou to zprávy, nebo zábava, a dokonce i když je nesledujete, ale jenom se ve světě pohybujete… nemohlo vám určitě ujít, jak se poslední dobou všechno mění jedním charakteristickým směrem. Ve snaze o pokud možno absolutní toleranci se blížíme k bodu, v němž není tolerovatelná jakákoliv kritika, a dokonce ani jakákoliv chyba.

V několika předchozích zkazkách (a taky na sociálních sítích v poslední době) jsem citoval Isaaca Asimova s jeho „normální je jen to, na co jsme zvyklí.“ Je třeba si uvědomit, že všechno, naprosto a neustále, se mění. Změna je jeden z nejdůležitějších principů v celém vesmíru, bez změny by nic nevzniklo, a následně ani nic neexistovalo a nic nefungovalo a neprobíhalo. Změna není špatná, naopak, změna je naprosto nezbytná. To je nutné zmínit hned na začátek, aby bylo jasné, že rozhodně nejsem konzervativní člověk, ale že plně zastávám a podporuji proměnlivou, dynamickou společnost, především, pokud jde o změny a pohyb k lepšímu (což se ovšem v době, kdy tyto dynamické změny prožíváme, velmi obtížně hodnotí).

Jak napsal Karl Popper, tolerantní společnost musí být netolerantní vůči netoleranci, jinak netolerance zničí toleranci, a s ní i celou společnost. Je to takový malý paradox tolerance, paradox toho, že pokud chceme být tolerantní, musíme být zároveň do jisté míry netolerantní. Problém je, že mezi touto přijatelnou netolerancí a netolerancí netolerovatelnou vede hranice, která je naprosto neviditelná, naprosto pomyslná, a tím pádem, bohužel, individualizovatelná. A to je určité součástí jádra problému. Všechny ty „woke“ a „cancel“ a podobné okolnosti tolerance a netolerance stojí na individualismu a na individuálním poškození – nebo, lépe řečeno, často na pomyslném individuálním poškození, protože mnohem častěji se v podobných záležitostech angažují nikoliv ti, kterých se to týká, ale ti, kteří si myslí, že by měli bránit ty, kterých se to týká, protože ti, kterých se to týká, se podle nich nemohou bránit sami (aniž by si uvědomili, že právě takovým přístupem opět ponižují ty, které se snaží bránit). Tak trochu mi to připomíná ta videa, kdy parta bílých amerických vysokoškolaček sprejovala na budovy hesla Black Lives Matter, zatímco je místní obyvatelé, a především právě osoby tmavší pleti, úpěnlivě žádali, aby přestaly.

Celý článek »

Projekt Lidstvo

Jedno lidové pořekadlo praví, že sázíme stromy, v jejichž stínu nikdy neusedneme, jejichž ovoce nikdy nebudeme sklízet. Spoustu věcí, které děláme, děláme pro ty, kteří přijdou po nás, a pro ty po nich… A mě tak jednou napadlo, jestli je ten sentiment relativně nový, anebo…

Lidský druh, a konkrétně lidský mozek, se za posledních několik desítek tisíc let příliš nezměnil. Jistě, jako u všech zvířat, i homo sapiens, lépe asi řečeno v množném čísle homines sapientes, se pozvolna vyvíjí s ohledem na nejvhodnější přežívající (a nejméně vhodné mizející) mutace, oproti miliónům let vývoje jsou však změny posledních tisíciletí relativně nepatrné. Koneckonců, vědecký termín anatomicky moderní člověk, který přímo řečeno vymezuje podobu člověka nerozpoznatelného od kohokoliv žijícího dnes (a to nejen na úrovni prostého vzhledu, ale i na úrovních specifických biologických charakteristik), se většinou používá pro označení lidí žijících zhruba posledních padesát až sto tisíc let. Jinak řečeno, lidé žijící nejen někdy ve starověkém Egyptě nebo v Mezopotámii, ale už i ti obývající jeskyně (jako jsou v Česku třeba ty v Moravském a Českém krasu) před nějakými dvaceti, patnácti tisíci lety, by klidně mohli přicestovat časem, obléct se do dnešních oděvů, a pravděpodobně bychom je na první pohled v podstatě nepoznali.

Když víme, že přinejmenším před padesáti tisíci lety žili víceméně stejně stavění lidé jako my, určitě to vede k jedné důležité otázce: smýšleli tito lidé také podobně? Je to relativně samozřejmá, avšak velmi zajímavá otázka. Ti lidé byli tělesnou charakteristikou (biologicky i geneticky) v podstatě stejní jako my, takže lze předpokládat i podobnou intelektuální kapacitu. Bohužel z té doby ještě nemáme žádné písemné záznamy, takže se dá usuzovat pouze odvozeně (na čemž je často postavena kritika konceptu behaviorálně moderního člověka, o němž v podstatě mluvím na těchto řádcích), ono odvození však vychází například z bezprecedentního tehdejšího vzniku umění v podobě nástěnných maleb a rytin nebo sošek z různých materiálů, z komplexních pohřebišť, nebo z nálezů materiálů a nástrojů, které byly přepravovány na velké vzdálenosti (jinak řečeno, které se našly i tisíce kilometrů od míst, odkud pocházely původně).

Celý článek »

Znamenající vesmír

Byl jsem již před nějakým časem upozorněn, že mé hodnocení reality je výrazně antropocentrické. Část argumentace k tomu, co si myslím, vychází z již zveřejněné zkazky Krása skeptické reality. Tam, ve zkratce, popisuji, že současný okamžik (a kterýkoliv jiný) je výsledkem řetězce událostí od počátku vesmíru až po poslední rozhodnutí, které jste udělali. Že všechen život na Zemi je propojen vývojem od prvopočátečního zárodku až po jakéhokoliv dnes žijícího jedince. Že krajina kolem nás, ač statická, je neustále pod vlivem geologických změn, jež ji vytvarovaly do dnešní podoby, a do jiné podoby ji budou tvarovat další milióny let. Že všechna hmota v celém vesmíru na sebe navzájem působí… A že právě toto totální časoprostorové fyzikálně-chemicko-biologické propojení všeho v celém vesmíru lze označit za krásné, a poznat ho znamená poznat skutečnou krásu.

Jenže krása, a údajně i toto chápání krásy, je pouze lidské, pouze antropocentrické. Na následujících řádcích se pokusím probrat, proč to tak je, a také, proč to tak není.

Celý článek »

Byl jsem tu

Šel jsem po zimní ulici a díval se na stopy ve sněhu a kresbičky na závějích na kapotách aut, v námraze na sklech autobusových čekáren. A vzpomněl jsem si na téma, které mi proběhlo hlavou před nějakým časem.

Nedávno jsem přemýšlel o nápisech na zdech… ne o moderním graffiti, i když i to v rámci zamyšlení lze vzít v potaz. Přemýšlel jsem o tom, čemu se říká latrinálie, o nápisech, heslech a vzkazech na veřejných toaletách, v podchodech, na zastávkách… na stromech… tedy o tom, čemu se říkalo graffiti (v jednotném čísle graffito) původně. „Romanes eunt domus.

Celý článek »

Kolik je genderů

Nedávno jsem dostal velmi dobrou otázku: k čemu ten gender vlastně je? Začnu trochu oklikou a jinou otázkou: kolik je vlastně genderů? Odpověď, upřímně, je mnohem složitější, než se zdá, ale kdybych to měl říct jednoduše: tolik, kolik je lidí. A teď k té složitější části.

Abychom se vůbec mohli bavit o genderu, musíme začít od toho, co gender vlastně je. Gender, velmi zjednodušeně, je společenský předpoklad toho, jak se má chovat a jaké má mít charakteristiky a znaky člověk, u kterého předpokládáme určité biologické pohlaví. To, jací mají být muži či ženy, není univerzální, není to vrozené a přirozeně dané. Stále znovu se potvrzuje, že mezi pohlavími jsou jen velmi malé genetické a biologické rozdíly, a žádné z těchto rozdílů nemají vliv na to, kdo víc pečuje o děti, nebo kdo se víc stará o obživu. Jistě, jenom ženy mohu rodit děti, a s ohledem na to mají muži a ženy obecně odlišné pohlavní orgány. Ale tím jakékoliv výrazné biologické rozdíly prakticky končí. V genech rozhodně není, že holky mají radši růžovou a kluci modrou, že holky si radši hrají s panenkami a kluci s autíčky, že holky jsou lepší na češtinu a kluci na matiku, nebo že holky radši vaří a kluci radši kutí. Nic z toho v genech není, to vše je v kultuře.

Celý článek »

Hnutí pozitivní atmosféry

Internet velmi dobře ukazuje jednu lidskou vlastnost: nutkání reagovat na negativní zkušenosti okamžitě, zatímco na pozitivní v podstatě nijak. Je to pravděpodobně součást naší evoluční výbavy. Nakonec, z negativní zkušenosti je třeba se poučit, aby bylo možné se jí příště vyhnout. A vůbec, člověku pořád něco chybí, ať je to jídlo, sucho a teplo, nebo klid a bezpečí. Všechno pozitivní – dobré jídlo, bytelný dům, pohodlná postel – to tady tak nějak prostě je, a protože to brzo být nemusí, je potřeba si to užít, ideálně tak, aby o tom nikdo jiný nevěděl (jedině snad, že bychom se tím pochlubili, abychom získali obdiv ostatních).

Od dob, kdy nedostatek býval běžný, jsme se ovšem už hodně posunuli. I nestabilní ekonomika pořád dokáže udržet solidní životní úroveň obyvatelstva (viz Španělsko nebo Řecko), a konkrétně naše ekonomika je tak solidní, že ani zásahy ČNB s ní moc nezmůžou. Pokud člověk nepotřebuje zlaté záchodové prkýnko a každý den na talíři humra s kaviárem, pak má s trochou snahy v podstatě téměř vše, co potřebuje.

Stále je v nás však zakódováno cosi, co nás nutí reagovat bezprostředně a agresivně na jakýkoliv negativní podnět. Můžou to být takové malichernosti, jako volání na infolinku, protože mi jede pomalu internet. Nebo třeba koulení očima a důrazné odkašlávání, když někdo zdržuje v obchodě u pokladny.

A na rozdíl od toho pozitivní podněty neoceňujeme dostatečně. Statisticky je pravděpodobnější, že dáte výrobku někde na internetu velmi komplexní negativní hodnocení, zatímco když jste spokojení, je šance, že komentář vůbec nevložíte, a pokud ano, nebude nijak obsáhlý. A tak je to vždy, všude a se vším – s hodnocením restaurací, filmů, taxislužeb, a čehokoliv dalšího, ale stejně tak v internetových diskuzích, a dokonce i v každodenním životě tam venku.

Celý článek »

Zdecimovaný čas

Napadlo vás někdy, proč se čas počítá tak zvláštně? Proč má rok 12 měsíců, týden 7 dnů, den 24 hodin, hodina 60 minut, minuta 60 vteřin?

Určitě ano. Napadlo to totiž každého, kdo se někdy setkal na škole s fyzikou, a musel v tomto podivném systému počítat a převádět jednotky. Ovšem jako s mnohými věcmi v lidském životě, když se zeptáte na způsob měření času, ostatní vám řeknou, že takhle to je přece normální. Že tak to prostě je.

Ano, ale proč to tak je? Asi těžko to tak totiž bylo vždycky. Čas nemá žádnou skrytou danou vlastnost, která by ho předurčovala k počítání určitým specifickým způsobem. Čas můžete rozdělit libovolným způsobem, stejně jako můžete rozdělit třeba dřevěnou desku – na sedm kousků, na deset, na dvanáct, na šedesát, na sto… Záleží jen na osobní preferenci a konvenci, tedy shodě s ostatními, že takto budeme měřit.

Celý článek »

Jinášství

Vzpomeňte si na poslední chybu, kterou jste udělali. Ať to bylo cokoliv. V práci, ve škole, doma, v obchodě. Něco, co jste udělali nezáměrně a mělo to negativní, nebo alespoň nepožadovaný, výsledek.

Netuším, nakolik je tomu u jiných národů, ale protože jsem byl vychován a prožil jsem celý život v Česku, vím, že je u nás zvykem něco velmi konkrétního, co považuji za naprosto absurdní. Neschopnost přijmout vlastní chyby, hledat chyby v druhých, neustále se snažit svalit vinu na někoho jiného, a, když už to nepomáhá, najít aspoň co nejvíc výmluv, proč se něco nedalo nebo nedá udělat. Tento jev jsem, pro zjednodušení, nazval jinášství (z „já za to nemůžu, může za to někdo jiný“).

Celý článek »

Volání vysloužilých volů

Podle jednoho kdysi známého (a důležitého a populárního) politika, kterému se už nedostává dostatek pozornosti, takže se musel za každou cenu projevit svým „fundovaným“, dnes však spíše zapškle senilním, názorem (a jehož jméno záměrně nepíšu, protože v dnešní době dát někomu informační prostor je to samé, jako ho podpořit v jeho názoru) „rouškaři“ patří do stejné kategorie jako „vítači“, „unionisti“, a další lidé s podobně opovržlivým označením. Pokud sledujete politické dění, nebo aspoň občas zprávy, víte, o kom je řeč. Pokud ne, postačí, že se jedná o člověka, který má ta nejlepší léta dávno za sebou, a kdyby zmizel ze společenského života, udělal by nejlíp nejen pro společnost, ale především pro své vlastní historické jméno.

Moderátoři amerických „konzervativních“ televizí rádi opakují vymyšlený citát Winstona Churchilla o tom, že člověk musí být ve dvacet liberální, ale ve čtyřiceti už konzervativní. Churchill ovšem určitě nebyl takový debil, aby ho něco takového napadlo, a chvilka pátrání po internetu potvrdí, že tento citát je naprosto smyšlený.

V odezvě na to bych chtěl zaznamenat a zveřejnit jednu z mnoha myšlenek, na nichž stavím svou představu o ideálním světě, nebo alespoň o světě, který by mohl fungovat lépe než ten současný. Aniž bych to zbytečně oddaloval, myslím si, že vláda starých, která je dnes normou při vedení státu, je naprostý přežitek, který by měl být co nejdříve nahrazen něčím úplně jiným. Rozhodovat o tom, co se bude dít, by neměli staří, jak je běžné dnes, ale naopak mladí lidé s dlouhou budoucností.

Celý článek »

Co budeme jíst zítra

Tuto zkazku začnu úryvkem ze zkazky jiné: „když člověk má sotva jedno jídlo denně, těžko může přemýšlet o tom, co bude za sto let, pokud může mít zítra dvě jídla namísto jednoho. Nedělá to na dluh a na úkor budoucnosti. To by totiž o tom musel takto přemýšlet. Jenže na to nemá síly, takže to nedělá na dluh a úkor budoucnosti, protože tak ani nepřemýšlí. A kdyby si měl vybrat mezi dnešním přežitím svým a své rodiny, nebo přežitím nějaké pomyslné budoucí osoby, jednoznačně si vybere vlastní rodinu. A není možné mu to dávat za vinu. Protože my bychom se zachovali stejně. Nevěříte?“

Celý článek »