Třicet a jeden den: strana osmá až třináctá
Následuje druhá část z pokusu napsat 31 stran za 31 dnů, strany jednoho příběhu napsané za osmý až třináctý den. Začátek příběhu a prvních sedm stran naleznete zde.
Třicet a jeden den: strana osmá
„Ale to snad…,“ prohlásil šedivý vousáč, když uviděl stav svých společníků, a pak, spíš pro sebe, ale dost nahlas, dodal „myslel jsem, že se řeklo ‚čím dřív vyrazíme.‘“ Jeho tón ale nebyl nijak uražený či útočný, bylo to spíše konstatování, jako kdyby i tato scéna byla součástí ranního rituálu.
Ještě nějakou dobu tedy trvalo, než se celá čtyřčlenná skupina vydala na pochod. Červený „kuchař“ pojídal dřevěnou lžící z kotlíku směs, která i teď, odstavená stranou, stále bublala svou vlastní vnitřní aktivitou, a přitom pozvolna zavazoval a velmi rozvážně balil jednotlivé rozložené váčky a vybavení na spaní do torny a na ni.
Hromádka látek a kůží se nějakou dobu natřásala a přesypávala, až z ní vylezla hnědá myší osoba, teď již oblečená v přiléhavém tmavošedém oděvu složeném z prosté haleny a kalhot, překrytých různými prvky z černé tvrzené kůže, to vše doplněné shodně černými rukavicemi do půli loktů a vysokými černými botami se šněrováním. Za sebou z hromady vytáhla velký prázdný pytel, který právě tou hromadou začala plnit, a to bez většího uvážení, látky, kůže, kožešiny, stuhy, a dokonce i některé zapletené větve a listí, jen větší kus provázku odložila stranou a použila ho na převázání naplněného vaku. Na zemi zůstalo ležet několik věcí, ještě před chvílí ukrytých. Malý batůžek z šedé látky s koženými řemínky. Čtyři malé ruční kuše s tělem z hnědého dřeva a s rameny a doplňky ze začerněného kovu, zavěšené na koženém řemeni spolu s několika kovovými šipkami s černým opeřením. A krátký meč, uložený v prosté hnědé kožené pochvě, která odhalovala jen plochým pruhem kůže ovázanou rukojeť a stříbrně zbarvenou záštitu a hlavici zdobené černými složitě propletenými vzorci.
Mohutná zelená žena úsilí svých společníků většinu času v klidu pozorovala, zatímco konzumovala poslední brambory a kusy masa. Teprve když už to vypadalo, že bude poslední, kdo se ještě nezačal připravovat, se zvedla a bez větších okolků hodila spací kožešinu a deku a do svého pytlovitého batohu, a oblékla se do kalhot a kabátce tak rychle, že nakonec stejně musela na ostatní čekat.
Třicet a jeden den: strana devátá
Zatímco ostatní dokončovali balení, vousáč rozhrnul zbytky popela, čímž odhalil několik posledních žhavých uhlíků, a začal vkleče u ohniště velmi tiše cosi mumlat. Zbývající tři se po něm ani neohlédli, i tuto situaci viděli mnohokrát. Asi po minutě uhlíky velmi rychle zhasly a zůstal po nich jen uzounký proužek kouře, rozfoukaný během pár vteřin ranním větrem. Pak se vousáč obrátil k ostatním: „tak, teď už můžeme..?“
„Jó, jó,“ odpověděl červený, a přitom nakláněl hlavu a mírně se otáčel, aby zkusil, jestli ho jeho oblečení neomezuje v pohybu, to vše za doprovodu ťukání různých kostí a kostiček, jež měl zavěšené především kolem krku a ramen, na rukávech a u pasu. Jinak měl ale všechno zabaleno, takže jakmile usoudil, že je s pohyblivostí spokojen, zvedl ze země batoh a hůl, kterou dvakrát klepl do země na znamení připravenosti.
Mohutná zelená žena mezitím přešla k myší osobě. „Tak co, Annie, už ten pytel můžu vzít?“ zeptala se a sklonila se pro vak plný látek a kůží. Myš – Annie se i tak musela velmi zaklonit, aby se své velké společnici podívala do tváře a mohla si s ní vyměnit vděčný úsměv. I tohle byla zjevně známá situace. „No,“ pokračovala, když připevňovala pytel, v jejích rukou působící poněkud menším dojmem, než ve srovnání s Annie, na svůj vlastní batoh, „jako vždycky povede Tob?“
Šedý vousáč, Tob, zakýval mohutně hlavou. „Dokud jsme v lese… v noci se tu pohybovala spousta zvířat, takže nám nejspíš nic nehrozí, ale radši budu mít jistotu. Say a Annie uprostřed skupiny?“ podíval se nejprve na červeného, a pak na myší osobu, kteří svorně přikývli.
„A záda kryje naše Ergart,“ navázal červený – Say.
Ergart trochu sklesle zakroutila hlavou. „Jasně. Ale jestli má Tob pravdu, bude to zase jen další nudná hlídka v týlu.“
Věci sbaleny, tábor uklizen, vykročili ti čtyři dál. Kam, to v té chvíli věděli jenom oni, kam měli dojít, to věděl jen jejich osud.
Třicet a jeden den: strana desátá
Když už nějakou dobu kráčeli lesem a zpěv a pokřikování ptáků na stromech dávalo tušit, že skutečně žádné nebezpečí nehrozí, původně rozprostřený čtyřčlenný konvoj se trochu semknul. Šedý vousáč Tob, který původně v předstihu kontroloval stopy na cestě i okolní, převážně listnatý, les, zvolna zpomalil, dokud ho myš Annie a červený muž Say nedostihli. Po pár desítkách metrů vyšlapanou stezkou, již mírně prochozenou a prohloubenou pod okolní rovinu, k nim dorazila svými dlouhými kroky i mohutná Ergart. To už Annie lovila ze svého batůžku malou příčnou flétnu, vyrobenou ze dřeva, obarvenou kruhovitě v celé délce různými barvami. Když na ni začala tiše hrát, ptáci kolem na moment utichli, jakoby vyděšeni, co za neznámý druh začal zpívat v jejich teritoriu. Po chvíli se odhodlali opět ozvat, a jejich jednotlivé melodie se začaly splétat dohromady spolu s písní flétny do vkusné improvizované skladby.
Byl krásný den, slunce se ukazovalo i mezi větvemi, a vítr, který skupinu v tábořišti škádlil rozfukováním kouře, hlouběji do lesa téměř nedosahoval, zbýval z něj jen slabý vánek, na němž se nesla vůně vlhké půdy, květin a hub. Šlo se jim tedy i předtím příjemně, a s hudbou byla cesta ještě o kousek příjemnější. V malé chvilce, když Annie přestala hrát a zaposlouchala se do okolního ptačího zpěvu, aby se inspirovala pro další part, ji Ergart opatrně zdvihla ze země a posadila ji na batoh na svých zádech, aby nemusela sledovat nerovnou cestu, ale plně se mohla věnovat hudebnímu doprovodu. Say spokojeně vykračoval do rytmu, opíraje se, spíše symbolicky, o svou hůl s jaspisem, který se v ranním slunci a lesním vlhku mírně leskl.
Ačkoliv nikdo z nich nepřestal být pozorný, byl to především Tob, který svou aktivitou dával najevo, že sleduje okolní svět mimo pohybující se bublinu hudební pohody. I přes idylku se čas od času kousek vzdálil, předběhl své společníky, nebo se za nimi naopak zpozdil. Někdy natočil hlavu, aby se zaposlouchal i do jiných zvuků, než byla hudba, jindy se sklonil k cestě a zkoumal stopy, nebo se rozhlížel po okolí, po zemi, mezi kmeny i po korunách stromů. Jeho prvotní úsudek ale zatím nezklamal, v okolí nebylo nic, mimo nich čtyř a běžné lesní zvířeny. Kdyby se však, jako ti zpívající ptáci nad nimi, mohli vznést nad stromy, viděli by, že se blíží k nečekanému zastavení. Zatím však, z jejich pozice, nebylo vidět nic, než stále ten stejný, klidný les.
Třicet a jeden den: strana jedenáctá
Cesta byla v těch místech široká tak, aby se dva pocestní pohodlně vyhnuli. Místy, kde byla půda měkčí, byly vidět vyježděné koleje úzkých vozíků, s ohledem na nedostatek stop tažných zvířat, jak poznamenal Tob, tak šlo nejspíš o vozíky tažené starou dobrou vlastní silou.
Stromů zvolna ubývalo. Dál před putující skupinou už mezi kmeny dokonce občas probleskla nezastíněná, ve slunečním světle ponořená luka, po pravé straně od cesty se pomalu zdvihající do kopce. Annie přestala hrát, seskočila Ergart ze zad na zem, a než se přiblížili k okraji lesa, už byli všichni čtyři opět v rozestavení, v němž vyrazili před teprve pár hodinami ráno: Tob dál vepředu, za ním Annie a Say, a řadu uzavírající Ergart. Z ještě před chvílí zamlženého opojení se všichni čtyři přeměnili v obezřetné pozorovatele, jen ti ptáci na stromech na to nijak nedbali a dál se oddávali svým písním.
Ale ani na okraji lesa žádné nebezpeční nehrozilo, a tak všichni čtyři postupně bez komplikací vykročili z přítmí do otevřené krajiny. Celá okolní zem se před nimi v jasném dopoledni odhalila. Cesta pokračovala povětšinou rovně mezi vlevo i vpravo se zvedajícími menšími i většími kopci, povětšinou pokrytými divokými květinami a trávami, tu a tam přerytými různými keři a křovisky a statnými osamocenými listnatými stromy, jejichž pravidelná pozice na vrcholcích kopců napovídala, že tam byly vysazeny záměrně.
Na pravé straně cesty, víceméně západním směrem, se zdvihal nejvyšší z vrcholů v okolí, částečně zarostlý lesem, ze kterého čtveřice právě vykročila. Kousek před nimi směrem z cesty vybíhala odbočka právě k úpatí tohoto kopce, kde se, pár stovek metrů od nich, v dopoledním slunci vyjímaly zjevně udržované kvetoucí stromy, vrhající stín na hrstku dřevěných srubů.
Tob se zastavil a počkal na své tři zbývající společníky, než vznesl dotaz, obraceje se především na Saye a Annie: „jestli se nepletu, tohle místo na mapě nebylo.“ Všichni čtyři zvolna došli k odbočce s rozcestníkem, na jehož třech dřevěných šipkách stála zašlou bílou barvou tři místa. Kdyby šli cestou zpět, a dál opačným směrem, než kde se v noci utábořili, dorazili by do Vesné. Dál po cestě, která je už od rána vedla zhruba jižním směrem, je čekala Paloučná. Všichni čtyři se ale dívali na odbočku z hlavní trasy, která sice vedla vzhůru, stejným směrem ukazující šipka však nesla stále jasný nápis Dolinka.
Třicet a jeden den: strana dvanáctá
Hleděli střídavě na tu značku a na cestu vzhůru, až Ergart konečně vznesla otázku, kterou si nejspíš v duchu kladli všichni: „Směrem do kopce, a přitom Dolinka? To je zvláštní.“
„Určitě to má nějaké místní vysvětlení,“ mnul si bradu Say. „Myslím, že nás moc nezdrží, když odbočíme, a na tuhle záhadu se zeptáme, co?“
K poledni ještě nějaký čas zbýval, ale vidina nečekaného domácího jídla uprostřed dne byla možná ještě lákavější, než odpověď po názvu této malé osady pod kopcem, uhnuli tedy z dosavadní trasy a vydali se do mírného svahu k nedalekým domkům. Cesta v těchto místech byla širší a udusaná hlína mimo stop obuvi odhalovala čas od času i otisky kopyt a podkov mezi nekonečnými přímkami kolejí vyježděných většími a těžšími vozy. „Na to, že je to pár domků, to tady vypadá na docela čilý provoz,“ poznamenal vkleče Tob, když se zastavil u jedné obzvlášť hluboké koleje. A jak stoupali k domům, cesta se z hliněné dokonce změnila na cestu na mnoha místech zpevněnou kameny.
Když se přiblížili k prvnímu z domů, které, teď zblízka, zjevně tvořily několik soustředěných kruhů kolem poměrně precizně vydlážděné kamenné návsi, uprostřed níž rostla stará vysoká hrušeň, Ergart zdvihla jednu paži, aby její společníci zastavili: „tady něco nehraje.“
Udržovaná cesta prochozená spoustou putujících a proježděná spoustou vozů vedoucí do malé osady, čilý provoz, který by měl znamenat poměrně čilý ruch. Ve skutečnosti ale mimo zvuků z nedalekého lesa a větru, a samozřejmě čtyř společníků, nebylo v okolí slyšet žádný lomoz života. Žádné štípání dřeva, pláč či pobavený křik dětí, řinčení nádobí, dokonce ani štěkot psů či kdákání slepic či jakékoliv jiné projevy domácího zvířectva. A ani z jednoho kamenného komínu ani jednoho srubu nevycházel kouř ohně. Nic.
„Půjdu první“, špitla Annie a začala se pomalými, rozvážnými, a především naprosto tichými kroky plížit vpřed k nejbližšímu z domů u příjezdové cesty.
Třicet a jeden den: strana třináctá
Když k němu došla, opatrně nahlédla do nezaskleného okna, jehož dřevěné okenice byly proti zavření ukotvené ke stěně srubu kovovými háčky. V jasném dopoledním slunci bylo dobře vidět jedinou velkou místnost vyplněnou jednoduchým účelným vybavením venkovských lidí. Tři dřevěné postele s matracemi a nadýchanými peřinami, dlouhý dřevěný stůl a u něj jedna lavice a dvě menší stoličky, několik zavřených, nepříliš zdobených dřevěných skříní a truhlic, a po jedné straně krb, v němž byl na černě očazené kovové trojnožce zavěšený kotlík. Věci, ty tam byly. Jejich majitelé nikoliv.
Podobný výsledek přinesly i další domy, do kterých postupně čtyři cestovatelé nahlíželi. Různý počet postelí, stoly a židle, lavice či stoličky, skříně a truhly, vybavení na vaření. Domy byly vybavené na bydlení, ale v této chvíli v nich nikdo nepobýval.
Směrem ke středu osady byly domy stále větší, a domy okolo návsi byly, alespoň na místní poměry, poměrně honosné. Podezděné kamenem, vyvýšené, dvoupatrové, s malými oplocenými zahrádkami vzadu, kde na provázcích mezi mladými ovocnými stromy povlávalo notně přesušené prádlo. Jelikož pohled okny do útrob těchto domů odhaloval pouze jednotlivé místnosti, stanula čtveřice před dveřmi jednoho z nich.
„Myslím, že je na čase, abychom se podívali dovnitř,“ prohlásila Ergart, zatímco pokládala vak svůj a Annie na zem, a vzala do jedné ruky velký kyj s tak nepatrným úsilím, až by se zdálo, že zbraň váží mnohem méně, než jak těžká se zdá.
„Dovolte, abych aspoň zkusil zaklepat,“ protáhl se Say skupinkou, která následovala Ergartina příkladu, odkládala batohy a připravovala zbraně. „Ačkoliv bych řekl, že to stejně k ničemu nebude, jeden by neměl potřebovat společnost, aby si udržel slušnost.“ Spodní stranou pěsti zabušil na dveře z dlouhých svislých dřevěných prken spojených na třech místech vodorovnými kovovými pásy, ale dutá ozvěna úderů uvnitř domu utichla bez odezvy.