Zkazky
Jinášství
Vzpomeňte si na poslední chybu, kterou jste udělali. Ať to bylo cokoliv. V práci, ve škole, doma, v obchodě. Něco, co jste udělali nezáměrně a mělo to negativní, nebo alespoň nepožadovaný, výsledek.
Netuším, nakolik je tomu u jiných národů, ale protože jsem byl vychován a prožil jsem celý život v Česku, vím, že je u nás zvykem něco velmi konkrétního, co považuji za naprosto absurdní. Neschopnost přijmout vlastní chyby, hledat chyby v druhých, neustále se snažit svalit vinu na někoho jiného, a, když už to nepomáhá, najít aspoň co nejvíc výmluv, proč se něco nedalo nebo nedá udělat. Tento jev jsem, pro zjednodušení, nazval jinášství (z „já za to nemůžu, může za to někdo jiný“).
Volání vysloužilých volů
Podle jednoho kdysi známého (a důležitého a populárního) politika, kterému se už nedostává dostatek pozornosti, takže se musel za každou cenu projevit svým „fundovaným“, dnes však spíše zapškle senilním, názorem (a jehož jméno záměrně nepíšu, protože v dnešní době dát někomu informační prostor je to samé, jako ho podpořit v jeho názoru) „rouškaři“ patří do stejné kategorie jako „vítači“, „unionisti“, a další lidé s podobně opovržlivým označením. Pokud sledujete politické dění, nebo aspoň občas zprávy, víte, o kom je řeč. Pokud ne, postačí, že se jedná o člověka, který má ta nejlepší léta dávno za sebou, a kdyby zmizel ze společenského života, udělal by nejlíp nejen pro společnost, ale především pro své vlastní historické jméno.
Moderátoři amerických „konzervativních“ televizí rádi opakují vymyšlený citát Winstona Churchilla o tom, že člověk musí být ve dvacet liberální, ale ve čtyřiceti už konzervativní. Churchill ovšem určitě nebyl takový debil, aby ho něco takového napadlo, a chvilka pátrání po internetu potvrdí, že tento citát je naprosto smyšlený.
V odezvě na to bych chtěl zaznamenat a zveřejnit jednu z mnoha myšlenek, na nichž stavím svou představu o ideálním světě, nebo alespoň o světě, který by mohl fungovat lépe než ten současný. Aniž bych to zbytečně oddaloval, myslím si, že vláda starých, která je dnes normou při vedení státu, je naprostý přežitek, který by měl být co nejdříve nahrazen něčím úplně jiným. Rozhodovat o tom, co se bude dít, by neměli staří, jak je běžné dnes, ale naopak mladí lidé s dlouhou budoucností.
Co budeme jíst zítra
Tuto zkazku začnu úryvkem ze zkazky jiné: „když člověk má sotva jedno jídlo denně, těžko může přemýšlet o tom, co bude za sto let, pokud může mít zítra dvě jídla namísto jednoho. Nedělá to na dluh a na úkor budoucnosti. To by totiž o tom musel takto přemýšlet. Jenže na to nemá síly, takže to nedělá na dluh a úkor budoucnosti, protože tak ani nepřemýšlí. A kdyby si měl vybrat mezi dnešním přežitím svým a své rodiny, nebo přežitím nějaké pomyslné budoucí osoby, jednoznačně si vybere vlastní rodinu. A není možné mu to dávat za vinu. Protože my bychom se zachovali stejně. Nevěříte?“
Stres společenských norem
Vedle toho, že Vánoce jsou svátky míru a klidu, jsou také dobou nejvyšší míry sebevražd v celém roce. Je to temná myšlenka, ale jako každou pravdu je třeba ji přijmout a přemýšlet, proč to tak je, a zda s tím lze něco dělat.
Všechno je spiknutí, aneb kritické myšlení vyžaduje vysokou inteligenci
Je to jen pár hodin, co jsem si na Facebooku všiml příspěvku jednoho člověka (kterého jsem ještě v té době měl v přátelích), v němž vyjadřuje svůj názor na koronavirová opatření. Už kdysi jsem napsal, že je hezké, že můžou mít lidi názor, ale že si myslím, že většina z nich by si ho měla nechat pro sebe… a mohl bych to psát denně.
Na samý začátek bych taky měl říct, že si nemyslím, že mám vždycky pravdu. Člověk s jistou mírou vzdělání a pokory by měl chápat, že nic takového, jako definitivní pravda, vlastně existovat ani nemůže. Může existovat jen něco limitně se pravdě blížícího, a i to jen obtížně. Spíš existuje jen něco, co se tak nějak pravdě podobá (protože pro vyjádření skutečností používáme slova, a slova, ač jsou skvělý nástroj, nejsou dokonalá). Takže, nemyslím si, že mám vždycky pravdu, a že má pravda je jediná správná a definitivní. Ale myslím si, že i když pravdu nemám, nabízím dobré body k zamyšlení na cestě k pravdě.
Abychom se dostali k tématu, tento člověk na svém profilu napsal, cituji:
Odmítám vakcínu proti covidu.
Nebudu nadále zakrývat svůj obličej rouškou.
Nebudu platit v obchodech platební kartou, budu používat nadále peníze.
Nebudu se zapojovat do nějakého výmyslu na sledování zvanou chytrá karanténa.
Budu dál svobodně podnikat, pracovat pro svoji rodinu.
Jsem „SVOBODNÝ ČLOVĚK“ nenechám se nikým zastrašit ani sledovat TO UŽ TADY BYLO !!!!!
Covid-19 je jen celosvětová politická zbraň na zničení ekonomického systému. Omezení pohybu lidstva, uzavření podnikání, práce atd. je jen účelem k tomu aby se tento systém zhroutil a lidé se začali bát a poslouchat. NENECHTE SI VZÍT SVOBODU !!!!!“
Protože se snažím nabízet body k zamyšlení na cestě k pravdě, podrobil jsem tato tvrzení kritické argumentaci.
Brejle se bez brejlí špatně chápají
Tváří v tvář každodennímu totálnímu nepochopení skutečnosti… se většinou snažím toto nepochopení ignorovat. Před mnoha lety jsem usoudil, že existují skupiny lidí, které nejsem schopen přesvědčit rozumnými argumenty, jelikož tyto skupiny (a bohužel jde o většinu populace, alespoň podle mé zkušenosti) nemají žádný přehled o dění ve světě, nemají žádné relevantní vzdělání, nemají žádné významné dovednosti, a především nemají kritické myšlení, a to přestože si většinou myslí, že mají všechno z uvedených.
Šéfe, jak nemáte dolary, aneb Keynes by měl radost
V předchozích dvou zkazkách jsem se zabýval možnými cestami k řešení klimatické krize. Tato je v pořadí třetím návrhem, jak se z celé šlamastyky dostat. Je možné, aby se změnili lidé a lidstvo “dobrovolně”? Je možné, že nás nakonec ke změně dožene technologie? Anebo je možné, že je ještě jiná možnost?
Redemptio ex machina
Klimatická katastrofa není zapříčiněná pouze tím, že ji lidé nechtějí řešit. Jak jsem poukázal v minulé zkazce, často s ní ani lidé nic dělat nemůžou, kvůli stavu a uspořádání současného světa. Aby se věci skutečně změnily, dospěl jsem k závěru, že není možné žít ve světě, který zůstane, jak ho známe dnes. Aby lidé vyřešili klimatickou krizi, museli by rozpoutat celoplanetární společenskou revoluci. To ale není jediné řešení.
Problém něco změnit, aneb Omluvenka za nečinnost
Vzpomínám si, když jsem byl mladší, jak jsem dával současný stav světa za vinu „dospělým“. A taky, jak jsem dospíval, jak jsem začal chápat, co mi nebylo jasné a co jsem nechápal.
Ano, realita, kterou vidíme kolem nás, je produktem našich předchůdců. Mnohdy však taková není z jejich vůle. Je taková spíše z jejich nečinnosti, nevědomosti, a často i jejich vůli navzdory. Lidé prostě někdy nedokážou pochopit souvislosti a následky svých činů. A až příliš často se, přes veškeré snahy, svět ubírá úplně jiným směrem.
Proč se dívám na Critical Role
Aneb proč v pátek vstávám ve čtyři ráno. Aneb proč dělám něco, co se zdá nenormální.
Je pátek, 3:50 ráno středoevropského času. Dokořán otevřeným oknem proudí dovnitř chladný vzduch. Tablet na nočním stolku prochází zoufale dlouhým startovacím procesem. A pak Twitch, Critical Role, napsat do chatu tradiční pozdrav “Hello bees and Bidet from Czechia, formerly known as Czech Republic, Europe,“ nebo něco podobného… pár minut úvodní znělky tiše doprovázející obrázky a kresby ostatních diváků inspirované minulou epizodou… a…
„Hello everyone! And welcome to tonight‘s episode of Critical Role. Where bunch of us nerdy-ass voice actors sit around and play Dungeons & Dragons.“