Zkazky
Nežádoucí boj za rovnoprávnost
aneb Jak jsem zjistil, že jsem příliš velký feminista.
„Vy, pane X, berete si zde přítomnou slečnu Y..? A vy, slečno Y..?“
Na nedávné svatební hostině jsem vznesl dotaz, zda jsem jediný, komu přijde zvláštní, že muž je vždy pán, sezdaný, nebo svobodný, zatímco žena je, dle rodinného stavu, buď slečna, nebo paní. A navázal jsem, že pokud má být nějaká rovnost příležitostí, musíme vyřadit slovo pro svobodnou ženu, nebo naopak najít (a nějaké určitě existuje) slovo pro nesezdaného muže.
Globální potenciál lidstva
Žijeme v dosud nejlepší éře, jakou lidstvo zažilo. Ve srovnání se všemi dobami v historii lidstva si právě nyní největší část populace užívá mír a klid, svobodu, volný čas, a hlavně jistotu, že alespoň na nějakou dobu status quo zůstane zachován, jedině snad, že by bylo ještě líp. Postupně však uvědomění, že žijeme v úžasné době, přináší také poznání, že nejde o globální skutečnost. Na některých místech planety stále existuje hladomor. Lidé stále umírají na banální léčitelné nemoci, v bojích a šarvátkách o základní suroviny a zdroje obživy, i při porodech. Jsou stovky miliónů lidí bez přístupu k pitné vodě. Přes miliardu lidí nemá elektřinu. Polovina lidí na celém světě nemá internet. Je nejlepší éra, jakou lidstvo zažilo. A mohlo by být líp. Mnohem líp.
Proč se nebavím o politice
Pokud mě znáte, pokud jste se mnou někdy seděli v hospodě, nebo někde jinde, kde jsme mohli mluvit, možná víte, že nesnáším debaty o politice. Bytostně. Politika, jako téma, je pro mě ještě míň zajímavá než bulvár, a bulvár považuji za nejpokleslejší formu zábavy nejtupějších lidí společnosti, kteří se jím baví, protože nedokáží ve svém životě svou vlastní kreativitou a aktivitou vyvolat cokoliv zajímavého. Politická debata je nejzbytečnější a nejhloupější téma, které kdo může přinést ke stolu, s výjimkou situace, kdy se snaží zorganizovat odboj proti utlačujícímu tyranizujícímu režimu, který přímo zabíjí nevinné lidi – to už ale vlastně ani politická debata není.
Důvody, proč se nebavím o politice, lze zjednodušit na tři. Za prvé: globalita a lokalita. Za druhé: univerzální redukcionismus a „zlotřilé“ problémy. A za třetí: pasivní změny. Celý článek »
Revoluce populace
Lidská populace se neustále rozšiřuje. Jen těžko si dnes lze představit, že před desítkami tisíc let bylo lidstvo na pokraji vyhubení, se zástupci počítanými na stovky. Přes sedm miliard dnes a, pokud predikce vyjdou, deset miliard lidí do roku 2050 je proti úsvitu našeho druhu téměř neuvěřitelný rozdíl.
Fascinující (ačkoliv ne úplně překvapivý) je průběh populační křivky. V podstatě do průmyslové revoluce byl nárůst počtu lidských obyvatel planety relativně lineární. Lidí přibývalo každým rokem, ale počet se zvyšoval pomalu, a tak zatímco v roce 0 je lidská populace odhadovaná na 150-300 miliónů jedinců, kolem roku 1800 to ještě nebyla ani celá miliarda. Pak se ale věci změnily a z miliardy v roce 1800 jsme se dostali na více než sedm miliard v roce 2000.
Krása skeptické reality
Aneb pojednání o tom, že není třeba si vykládat svět nadpřirozenými jevy, protože sám o sobě je nádhernější než cokoliv, co si umíme představit.
Skeptický pohled (ateistický pohled, agnostický pohled, vědecký pohled) na svět… nemá odpověď na všechno. A to je v pořádku. Nevíme, jak vznikl život. Ani jak vznikl vesmír. Jestli jsme ve vesmíru sami, co to je inteligence, a co život. Vlastně nevíme doopravdy úplně jistě nic, jenom máme teorie, které jsou víceméně tak blízko skutečnosti, že je považujeme za fakta. Ale naprostou a nezměnitelnou pravdu nemáme.
Je v pořádku nemít odpověď na všechno, neznát odpověď na všechno. Je v tom v podstatě jistá poetika. Znamená to, že máme vždycky co hledat, co zkoumat, na co se ptát, co objevovat. Je v tom i jistá míra šílenství, ptát se na některé otázky znova a znova a doufat pokaždé v jinou odpověď. Ale nejistota neznalosti znamená jistotu, že se můžeme dozvědět něco nového, že můžeme být lepší.
Tvrdit, že mám všechny odpovědi, znamená zavřít dveře k poznání. Uvěřit někomu, že má všechny odpovědi, znamená (mimo toho, že je to nadmíru podezřelé) zavřít se před poznáním osobním, před prožitkem a pocitem odhalení dosud neznámého.
Uzavřít se před poznáváním znamená uzavřít se před krásou. Protože právě poznávání je zrcadlem, v němž se leskne nádhera celého světa.
Nejlepší vesmírná loď
Vesmír je pro lidi, a vlastně pro život obecně, značně nehostinné místo. Vedle nedostatku vzduchu, tekutin a potravy, si ještě z možných nebezpečí můžete vybrat třeba nulový atmosférický tlak anebo všudypřítomnou radiaci.
Představte si teď na chvíli, že jste na palubě vesmírné lodi. Co vidíte? Kovové chodby, úzké uličky, stísněné kabiny? Ať už vidíte realitu, nebo fikci, vesmírné lodě dneška a našich představ jsou stále (ve srovnání se zbytkem vesmíru) drobné mechanické konstrukce.
Zapomeňte ale na chodby, zapomeňte na roury, kabely a displeje a zářící tlačítka. Pojďte do mojí představy. Představte si, že jste v zahradě. Pořád jste na palubě vesmírné lodi, ale tohle není žádný skleník. Stojíte v zahradě, která sahá, kam až oko dohlédne, a ještě dál. A, co je nejlepší, tahle zahrada zakrývá všechny ty technické prvky pracující na pozadí, které vyrábí kyslík a recyklují vodu a vedou elektřinu a informace. Žádná zbytečně viditelná technologie, jenom příroda. Toto je nejlepší vesmírná loď…
Integrita, obživa a výdělek
Někdy si říkám, že to není moc dobře, když jsem si jako zálibu vybral… sport, pohybovou disciplínu, myšlenkový systém… parkour. Zatímco ti, kteří se baví fotbalem, počítačovými hrami nebo stavěním leteckých modelů, se prostě řídí danými pravidly, nebo se neřídí pravidly žádnými, parkour je sepjat s objemným komplexem myšlenek, nebo, v běžné řeči, s vlastní filosofií. A tak zatímco jinde je možné jít dál a zajít, kam až to jde (a všechno ostatní je přes čáru), v parkouru je třeba se ohlížet na myšlenky a ptát se na to, zda se ještě držíme myšlenek původních, nebo pokud ne, zda je rozvíjíme dobře či už jsme zašli příliš daleko. Není třeba vyloženě na hranice brát ohledy, protože žádné přesně dané nejsou, všechno je záležitostí vyjednávání, zda je to podle koho (a podle svědomí) ještě v pořádku.
Vesmírná rasa
Dostat raketu do vesmíru není vůbec snadné. Ale, a to hlavně, není to vůbec levné. I při použití nejúčinnějších metod současnosti zaplatíte za let půl kila materiálu na oběžnou dráhu přes 2500 amerických dolarů. Ve srovnání s minulostí je to směšná částka (protože oproti začátkům dobývání vesmíru jde o méně než pětinovou hodnotu). Přesto, když se všechno sečte, vyslat na oběžnou dráhu nejlepší současnou raketu stojí celkem skoro 100 000 000 dolarů, a to s nákladem pouhých 8 tun (zbývajících 1500 tun tvoří raketa sama plus pohonné hmoty). Postavit vesmírný výtah, tedy prostě výtah přímo na oběžnou dráhu, což by bylo zatraceně levné řešení, je bohužel sen ještě na mnoho desítek, možná i stovek, let, protože dostatečně silné materiály jsou stále opravdu jen v říši snů.
Mílové boty (a cesta k altruismu skrze konflikt)
Jaká technologie by dokázala udělat z lidstva lidstvo pozitivní? Co by umožnilo najít a vytáhnout na světlo to nejlepší skryté v nás? Snad neomezený zdroj energie? Perpetuum mobile, které by nás přivedlo k ukončení veškerého nedostatku hmotných potřeb? Nebo propojení mozku s počítačem, s informační databází pracující nesmírnou rychlostí, takže bychom měli odpověď na všechny otázky na dosah myšlenky a jistotu ve všech chvílích pochybností? Nebo..?
Jak můžu pomoct klimatu a přírodě, a zároveň svému zdraví a své peněžence
Klimatická změna je pro většinu vědecké komunity strohý fakt. A přestože se stále diskutuje o tom, do jaké míry za rapidní vývoj změn podnebí můžeme, tak nebo tak se naprostá většina vědců shoduje, že nějaký podíl na tom máme. Změna klimatu je přirozená, její současné tempo ne – a právě za to tempo můžeme, my, lidstvo od počátku průmyslové revoluce v 18. století.