Volání vysloužilých volů
Podle jednoho kdysi známého (a důležitého a populárního) politika, kterému se už nedostává dostatek pozornosti, takže se musel za každou cenu projevit svým „fundovaným“, dnes však spíše zapškle senilním, názorem (a jehož jméno záměrně nepíšu, protože v dnešní době dát někomu informační prostor je to samé, jako ho podpořit v jeho názoru) „rouškaři“ patří do stejné kategorie jako „vítači“, „unionisti“, a další lidé s podobně opovržlivým označením. Pokud sledujete politické dění, nebo aspoň občas zprávy, víte, o kom je řeč. Pokud ne, postačí, že se jedná o člověka, který má ta nejlepší léta dávno za sebou, a kdyby zmizel ze společenského života, udělal by nejlíp nejen pro společnost, ale především pro své vlastní historické jméno.
Moderátoři amerických „konzervativních“ televizí rádi opakují vymyšlený citát Winstona Churchilla o tom, že člověk musí být ve dvacet liberální, ale ve čtyřiceti už konzervativní. Churchill ovšem určitě nebyl takový debil, aby ho něco takového napadlo, a chvilka pátrání po internetu potvrdí, že tento citát je naprosto smyšlený.
V odezvě na to bych chtěl zaznamenat a zveřejnit jednu z mnoha myšlenek, na nichž stavím svou představu o ideálním světě, nebo alespoň o světě, který by mohl fungovat lépe než ten současný. Aniž bych to zbytečně oddaloval, myslím si, že vláda starých, která je dnes normou při vedení státu, je naprostý přežitek, který by měl být co nejdříve nahrazen něčím úplně jiným. Rozhodovat o tom, co se bude dít, by neměli staří, jak je běžné dnes, ale naopak mladí lidé s dlouhou budoucností.
Začnu prakticky. Skutečná, biologicky definovaná, intelektuální zralost člověka nepřichází v době, kdy si sám člověk myslí, že už přišla, což je tak mezi 16 a 25, ale o něco později, zhruba mezi 25. a 35. rokem. Vedle vlastní zkušenosti a pozorování vycházím mimo jiné z obecných poznatků, že ačkoliv nejvyšší sportovní výkonnost v řadě sportů se dnes stanovuje zhruba k 25. roku, skutečná biologická zralost přichází až o pár let později, kdy se zároveň vhodně kombinuje s dostatkem zkušeností a jistou intelektuální vyspělostí. Člověk je ve skutečnosti na vrcholu svých sil zhruba mezi 25 a 40 lety. Z biologicko-fyziologického hlediska tedy usuzuji, že ideální věk pro politika je 25-50 let, a přesně tak navrhuji stanovit mezní věk pro vstup a odchod z politiky: začít působit v politice by mělo být umožněno od 25, ovšem maximální věk by měl být 50, a po překonání tohoto věku by politik už prostě neměl mít právo být politikem.
Onen člověk, kterého jsem zmínil na začátku, je plodným autorem knižních blábolů, které se mu daří vydávat, protože za svou politickou kariéru (během i po komunismu) si zvládl vytvořit řádný kapitál (nejen finanční, ale především sociální). Tento, i další podobné výlevy senilů, by měl někdo kontrovat. Problém ovšem je, že v našem společenském řádu nemá kdo – protože v našem společenském řádu je stáří postaveno na nezdolný piedestal dokonalé všeznalosti, který nemůže nic a nikdo předčit.
Podle mého by senilům měli oponovat lidé mladí, lidé jako proslavená Greta Thunberg a všichni další její aktivističtí vrstevníci. Bohužel však náš společenský řád tyto lidi není schopen akceptovat jako plnohodnotné, a tudíž jak systém samotný, tak jeho účastníci, tedy ostatní lidé, nejsou schopni vůbec naslouchat hloubce názorů, natož pak je reflektovat ve svém jednání a chování. „Mladí lidé“ je, bohužel, nálepka nikoliv pozitivní, ale přinejmenším umenšující a ponižující, odsouvající skutečné lidi do mládí, ze kterého, podle onoho falešného Churchilla, vyrostou.
Prapor opozice proti přestárlým politikům nemohou nést ani sami přestárlí politici, byť věřím, že se i mezi nimi najdou progresivní jedinci (ostatně, například Bernie Sanders v americké politice možná působí jako podivný levicový strašák, jeho názory však jsou dlouhodobě mladistvé a svěží, i když možná někdy příliš idealistické). Tím se totiž vůbec nic nemění.
Jenže se obávám, že boj proti prašivcům v politice nemohou vést ani lidé v mém věku, které, jak jsem naznačil, považuji za hlavní kategorii, z níž by se skuteční politici a tvůrci názorů měli verbovat. To protože náš společenský řád pro tyto lidi nemá místo. Mladí lidé jsou mladí lidé. Lidé přes 40, přes 50, ti už mají své místo jasné. My, my stále ještě budujeme, stavíme a přestavujeme a dokončujeme podobu světa kolem sebe i sebe samých, a tak je na nás také nahlíženo staršími. Pro ty mladší jsme ovšem už příliš institucionalizovaní, příliš zanesení prachem každodenních starostí dospělosti, znavení námahou poznání toho, že svět je mnohem méně ovlivnitelný a mnohem méně se o nás zajímá, než jak jsme si mysleli, když nám bylo dvacet.
Na druhou stranu, možná právě protože stojíme takto uprostřed, bych si troufl nabídnout tuto věkovou skupinu jako ideální. Protože na jedné straně stále chováme v sobě dětinské sny, naivní ideály a velké cíle, na druhé straně však už čelíme šedi každodenních kompromisů.
25-50. To je věková skupina, která by měla vládnout. A neříkám to, protože bych do té skupiny patřil. Chovám naději, že až z tohoto intervalu vystárnu, stále budu schopen ocenit nápady a vervu mladých, jako ji cením u sobě mladších nyní. Že i v pozdějších letech, i když sám možná ztratím touhu po neustálé změně a neustálém postupu, budu pořád podporovat ty, kteří je ještě neztratili.
Myslím si, že by bylo na místě, aby někdo napsal knihu o vládě mladých lidí. To jen tak pro začátek, aby bylo volání vysloužilých volů aspoň na chvilku přehlušeno něčím aspoň trochu rozumným. Mohl by v ní psát třeba o tom, že se zruší senát a nahradí ho juvenát, v němž budou lidé ve věku 18-25 dohlížet, zda jsou návrhy sněmovny dostatečně progresivní. Nebo o tom, že konzervativismus je jen eufemismus pro stagnaci, a stagnace je jen eufemismus pro rozklad, protože v celém vesmíru není nic neměnné, a tedy co se neobnovuje, to nezbytně zaniká. Nebo i o tom, že žádný ideální svět neexistuje, ale to neznamená, že bychom se měli vzdát snahy ho vytvořit. A rozhodně by ten někdo měl napsat, že ten ideální svět, který tvoříme, netvoříme pro sebe – netvoříme ho pro své vlastní já, ani pro své blízké, ale že ho tvoříme právě pro ten svět, pro všechny a všechno ostatní, a pro všechny a všechno budoucí, co se na této planetě bude vyskytovat, na této planetě i všude jinde, kam lidstvo vykročí.
Dost bylo volání vysloužilých volů. Dost. Je dávno po čase, v němž by o budoucnosti měli rozhodovat ti, kteří už nezvládají ani sledovat přítomnost. Dávno je po jejich čase, protože se nestarají o budoucnost ani o přítomnost, tak nač by se přítomnost měla starat o ně. Dávno je po jejich čase. Dost už. Dost.
Je čas, aby promluvili přicházející.