Redemptio ex machina
Klimatická katastrofa není zapříčiněná pouze tím, že ji lidé nechtějí řešit. Jak jsem poukázal v minulé zkazce, často s ní ani lidé nic dělat nemůžou, kvůli stavu a uspořádání současného světa. Aby se věci skutečně změnily, dospěl jsem k závěru, že není možné žít ve světě, který zůstane, jak ho známe dnes. Aby lidé vyřešili klimatickou krizi, museli by rozpoutat celoplanetární společenskou revoluci. To ale není jediné řešení.
Nejprve se vrátím k problému chudoby a k myšlence, že chudí lidé si nemohou vybírat. Je to velmi jednoduché, a zdá se mi to i snadno pochopitelné. Určitě jste ale už někdy slyšeli věty typu „proč já bych s tím měl něco dělat, když v [Číně, Indii, Brazílii, Rusku, Africe – jako kdyby Afrika byla unifikovaný stát, ale to je na úplně jinou debatu – nebo někde jinde…] vyhazujou odpadky do moře, vůbec netřídí, topí dřevem a uhlím…“ a bůhví jaký další stereotyp o vraždění novorozenců a starých lidí, ničení přírody, a všeobecné bezohlednosti. Problém je, že ty stereotypy jsou, svým způsobem, pravdivé. Větší problém je, že jsou pravdivé částečně – že nejsou úplně pravdivé. Protože v některých oblastech světa si prostě lidé nemohou vybírat, protože nemají žádnou jinou možnost, jedině, že by dobrovolně zvolili smrt.
Uvedu filmový příklad. Nedávno jsem viděl snímek The Boy who Harnessed the Wind, jehož tématem byla každodenní příkoří života v chudobě a vítězství neústupnosti, invence a inteligence. Hlavní postava, doslova hrdina, je chlapec, který využije větrné energie k pohánění pumpy, díky níž může jeho rodina čerpat vodu z hlubinných studní a zavlažovat tak úrodu v dobách sucha. Co se už ale nikde neříká, je problém hospodaření s vodou. To by totiž celé poselství nevyznělo jako pozitivní komentář vzdělanosti a rozumu. Diváka, který už někdy viděl studnu, však musí zákonitě napadnout, že to přece není jen tak, ledabyle čerpat vodu, jako kdyby jí bylo nekonečně. Někde a někdy voda musí nakonec dojít a studna musí vyschnout. Rozum tedy napovídá jednat s rozvahou a myslet na budoucnost. Jenže…
Jenže když člověk má sotva jedno jídlo denně, těžko může přemýšlet o tom, co bude za sto let, pokud může mít zítra dvě jídla namísto jednoho. Nedělá to na dluh a na úkor budoucnosti, protože ani tak nepřemýšlí. Jestli si má vybrat mezi dnešním přežitím svým a své rodiny, nebo přežitím nějaké pomyslné budoucí osoby, jednoznačně si vybere vlastní rodinu. A není možné mu to dávat za vinu. Protože my bychom se zachovali stejně. Nevěříte?
Protože žijeme ve světě informací a statistik, nabízí se jednoduchý experiment. Hranice chudoby je stanovena na zhruba dva dolary denně. Prozatím nechme stranou energie a nájem a dopravu, a zkusme s těmi padesáti korunami na den vyjít jako s rozpočtem na jídlo. Jeden den. Dva. Týden. Zkuste to vydržet co nejdéle. A pak si uvědomte, že na této planetě jsou milióny lidí, kteří do těch padesáti korun musí započítat právě i peníze za bydlení, peníze na cestování do práce, peníze na oblečení, elektřinu, nebo aspoň dřevo, aby měli na čem vařit. A ty milióny lidí nemůžou, na rozdíl od nás, říct „už dost, už to nevydržím, vracím se zpátky k normálním útratám.“ Ne, žijí s padesáti korunami na den, od narození až do smrti, a z jejich chudoby není žádná cesta ven.
Když někdo žije takový život, nelze od něj očekávat ekologické chování. Může se snažit, ale prioritou bude, přirozeně, přežití. Přeneseně to pak může fungovat ve větším měřítku, třeba i ve státní ekonomice. Využití alternativních zdrojů energie je výrazně dražší než běžné uhlí a ropa, a to i v západním světě, kde jejich využití musí stát často podporovat dotacemi. Jak drahá pak musí být výstavba solárních elektráren třeba v Indii, pokud tam vůbec budou mít k dispozici potřebné technologie a materiál? Podobně drahá je i recyklace, tedy bez ohledu na lokalitu a materiál, a nebýt určité vůle ze strany populace i státních správ (přeloženo: kdyby v tom nebyly peníze z dotací, nebo kdyby to nefungovalo jako obchodní praktika), firmy by se na recyklaci mohly vykašlat. A tak na ni v chudších zemích taky kašlou. Ne protože by nechtěli. Protože v těch padesáti korunách na osobu na den na to prostě nemají nejen peníze, ale ani myšlenky.
Jenže, jak už jsem několikrát naznačil, ani když technologie a finance k dispozici jsou, není všechno úplně jednoduché. Státy, které nejsou industriálně rozvinuté, státy, v nichž panuje chudoba, jsou menší znečišťovatelé, než kterýkoliv ekonomicky vyspělý západní stát. Průmysl USA, Kanady, Jižní Koreje, Německa, Japonska, (a především) Číny, má ten největší negativní vliv na životní prostředí, ať už se jedná o oxid uhličitý a jiné skleníkové plyny produkované výrobou, nebo cokoliv jiného s tím souvisejícího, jako odpady konzumu, přeprava zboží a osob, úprava krajiny, produkce potravin a jiné. Velkou měrou jsou na vině firmy, samozřejmě, na druhou stranu i občané se na tom podílí velmi výrazně. Vezměte si, například, že na výrobu elektřiny je v Česku každoročně potřeba spálit přes 7 miliónů tun uhlí. Ne sedm tun. Sedm miliónů tun. Sedm. Miliónů. Tun! Když si tedy někdo bohatší (protože střední třída na to zatím nemá) koupí novou Teslu, aby měl pocit ekologického chování, může si být jistý, že ve skutečnosti jenom posunul produkci odpadů od výfuku svého auta ke komínu uhelné elektrárny. A elektromobilita už se začíná týkat i střední třídy: kola, kolobežky, longboardy a další elektrické dopravní prostředky jsou (a budou stále více) běžně dostupné a nepříliš drahé. Požadavky na produkci elektřiny se tedy budou nutně zvyšovat, a s produkcí elektřiny se bude zvyšovat i množství odpadu, protože alternativní zdroje ještě dlouho nebudou schopny staré dobré černé uhlí nahradit.
Zatímco se tedy v bohatém západním světě snažíme o ekologické chování, nic moc se v podstatě nemění. Zároveň pak chudší státy, ve snaze o industrializaci a tedy zvýšení životní úrovně a vytrhnutí se z chudoby, dál produkují odpady všech podob, tvarů a barev. A i když chudé státy postoupí mezi industrializované, co potom? Zázrak jménem Čína je dobrým příkladem, že ani pak nelze začít jednat ekologicky, protože kdyby začala, její ekonomika by rázem minimálně přestala růst (což je jediná věc, která ji drží nad vodou), pokud by vůbec zůstala stabilní, a tak jedinou odpovědí je dál žít na dluh budoucích generací. Můžeme, a budeme, se tedy snažit, ale vždycky se najde někdo nebo něco, co nám bude házet klacky pod nohy. Nedobrovolně. Prostě jen protože není jiná možnost. Takže zatímco střední třída bude ve svých snahách trpět, zatímco nejbohatší budou zavření ve svých klimatizovaných palácích, a zatímco chudí budou myslet na přežití za každou cenu, lidstvo se bude dál bezhlavě řítit k okraji propasti…
Naposledy jsem navrhoval, že pokud se má něco změnit – lidské myšlení a přístup, a tím pádem i svět – je třeba to udělat důrazně. Razantně. Radikálně. Revolučně. A to revolucí kulturně-společenskou. Existuje ovšem i alternativa, překvapivě poměrně dobře a opakovaně ověřená časem. Revoluce technologická.
My, lidé, máme jedinečnou schopnost. Umíme se dostat z problémů. Umíme problémy doslova přechytračit. Umíme přemýšlet tak dlouho a tak moc, že se z problémů vy-myslíme. A zatímco kulturní a společenská revoluce je vždycky problém (protože na takovou revoluci potřebujete správný druh lidí), revoluce technologická prostě nastane, bez ohledu na lidi, které s sebou jednoduše vezme na nečekanou cestu plnou nových problémů a inovativních řešení. Od prvních kompozitních nástrojů a přes vynález ohně se dostaneme k lépe zmapovaným revolucím. Například počátky zemědělství naprosto rozbily víceméně rovnostářskou, nestratifikovanou, společnost, a zavedly nerovnost. Zemědělství přineslo i nemoci, protože najednou bylo moc lidí na jednom místě. Ovšem pouze díky zemědělství získalo lidstvo stabilitu pro další rozvoj, pro další invence, pro život dalších generací, a třeba i na volný čas. Zpracování kovů umožnilo použití lepších nástrojů a rozsáhlejší expanzi, nesoucí s sebou nejen války, ale i poznání nových obzorů. Velmi dobře známý nástup průmyslové výroby v 18. a 19. století pomohl v umocnění ekonomických a společenských nerovností (v podobě diskriminace a marginalizace), pomohl však také ve zvýšení intelektuálního potenciálu lidstva skrze vzdělávání a komunikaci, a ve výsledku přinesl i takové věci jako antibiotika nebo elektroniku, všechno věci, díky nimž dnešní společnost funguje, žije a existuje v poměrně velkém luxusu. Informační revoluce, v níž žijeme, s sebou sice nese šíření pseudo-intelektuálních hnutí a sdružování extremistických (a jiných společensky nežádoucích) skupin, na druhé straně dává nástroj k poznání světa prakticky všem, bez ohledu na kulturní (sebe)identifikaci.
A existují také dobré příklady toho, jak chytří jsme. Postačí jeden, který určitě všichni znáte: ozónová díra. Šlo o problém způsobený revolucí v oblasti domácího uchovávání potravin (tedy chladniček) a stlačených plynů (tedy sprejů). Dnes si můžeme oddechnout, protože víme, že díra se pomalu zaceluje. Proč? Protože někdo vymyslel, jak nahradit agresivní plyny v ledničkách a ve sprejích jinými, a předchozí generace, generace mých rodičů, tak byla součástí odvrácení globální ekologické katastrofy. Kdyby k vynálezu (a jeho rozšíření) nedošlo, dnes bychom před sebou měli planetu zdevastovanou radioaktivním zářením z vesmíru, před nímž nás chrání jednoduché molekuly složené ze tří atomů kyslíku, které přežily jen díky lidské inteligenci. Problém jsme tedy způsobili, ale měli jsme i dost rozumu na to, abychom ho vyřešili.
Podobně můžeme spoléhat na technologii i při řešení klimatické krize. A není to úplně marné spoléhání se, protože některé vynálezy, které bychom potřebovali, už ve skutečnosti známe.
Pro nikoho není novinkou, že největším strašákem klimatické krize je oxid uhličitý a jeho rostoucí množství v atmosféře (ačkoliv to není zdaleka jediný problematický činitel). Možná vás ale překvapí, že technologie na odchyt této nepříjemné molekuly z prostředí není ani zdaleka nová. Ve skutečnosti je starší, než většina dnes žijících lidí… Totiž, kdysi dávno, před začátkem Druhé světové války, řešili výrobci zbraní, jak to udělat, aby ponorky byly efektivní. Protože když zavřete bandu námořníků do kovového tubusu a ponoříte ho pod vodu, velmi brzy té skupince začne docházet kyslík, zatímco bude narůstat množství oxidu uhličitého. A tak kdesi kdosi přišel na to, jak na jedné straně udělat z vody kyslík (protože když jste v ponorce, vody je všude kolem dost), a na straně druhé, jak zachytit ze vzduchu oxid uhličitý. Problém byl vyřešen, a válečné ponorky mohly najednou plout třeba i měsíce pod hladinou bez nutnosti se vynořit (pokud tedy posádka nedostala ponorkovou nemoc)… Samozřejmě, plošná aplikace tohoto řešení je stále nepraktická a hodí se spíše do menších uzavřených prostorů (jako jsou domácnosti, ponorky, nebo třeba vesmírné stanice). Přesto, technologie existuje, a existuje dlouho. Existuje celá desetiletí, jako poměrně prostá a levná záležitost. Je jen otázkou času, kdy z této technologie vzejde nějaká nová, efektivnější. A když příroda může přeměňovat CO2 na O2, a činí tak už milióny let, proč bychom nemohli my vymyslet něco podobného?
Pokud se zajímáte o klima trochu víc, víte, že mezi látky podporující skleníkový efekt patří také vodní pára. Samozřejmě, skleníkový efekt je žádaný jev, bez kterého by život na Zemi nemohl existovat. Ale všeho s mírou. Když je v atmosféře moc látek, skleníkový efekt posiluje, a tím se zvyšuje teplota planety. To je vlastně základní problém, s kterým se potýkáme, ačkoliv je to, do jisté míry, jenom příznak problému mnohem většího. Ale když můžeme vyřešit alespoň dílčí krizi, je to lepší než nic. A podobně jako u odchytu oxidu uhličitého existují i způsoby odchytu vody. Opět zatím fungují spíše v menších prostorech, ale fungují. A jsou tak levné, že si je může koupit doslova každý – chemické jsou záležitostí stovek korun, elektrické stojí od dvou tisíc víc. Ty chemické jsou vlastně zvětšenou formou silica sáčků, které najdete v krabici, když si koupíte nové boty. Ty elektrické fungují… no, podívejte se do ledničky, jak se tam na studených stěnách sráží voda, a ten princip vám prostě dojde. Opět je jen otázkou času a rozumu, než někdo vymyslí, jak to udělat větší a lepší.
Jak jsem ale naznačil, samotné vyčištění atmosféry nestačí. Další problém, s nímž se potýkáme, je vymírání druhů z důvodu omezování habitatů. Přirozené lesy, lučiny, jezera, bažiny, toky řek i podzemních vod, ale nakonec i samotné lidmi užívané půdy polí trpí vlivem lidské činnosti, a můžeme si být jistí, že ještě dlouho budou. Lidí totiž přibývá, a i kdybychom je dokázali nacpat na nejmenší možný prostor, budou potřebovat dvě věci: jíst a pít. Potraviny a vodu.
Klíčové slovo pro řešení problémů s jídlem je hydroponie. Technologie, kterou se poprvé zabývali už empiričtí učenci v 17. století, byla ve 20. století zkoumána a zkoušena natolik, že dnes je z ní plně rozvinutá alternativa k běžnému „geoponickému“ zemědělství. Proč se tedy s hydroponicky pěstovanými plodinami nesetkáváme častěji? Z prostých důvodů ekonomické náročnosti na spuštění celého procesu. Přestože hydroponicky pěstované plodiny mají vyšší výnosy s nižšími nároky, hydroponická farma obvykle vyžaduje velký uzavřený prostor, elektřinu na provoz různých systémů a samotné regulační systémy (upravující množství vody, světla a živin) a, ve srovnání s běžným zemědělstvím, mnohem víc práce, a to práce odborné a kvalifikované. Ale když už máte na planetě osm, devět, deset miliard lidí, a potřebujete jim dát práci, zní hydroponie jako jednoznačné řešení.
V řadě předchozích úvah jsem zmínil, že na této planetě žijí přes dvě miliardy lidí bez trvalého přístupu k čisté pitné vodě. Jednoduše si to lze představit tak, že každý čtvrtý člověk, kterého znáte, nemůže pít ošetřenou vodu z kohoutku, ale bere ji někde ze studny, nebo dokonce z nedaleké řeky. Dvě miliardy lidí na této planetě jsou denně vystaveny riziku nákazy průjmem, cholerou, žloutenkou, či různými parazity. Jestli si ale myslíte, že nedostatek čisté vody je problémem jen v zemích třetího světa, nenechte se zmýlit. Český hydrometeorologický ústav, klíčová instituce, která se u nás zabývá počasím, podnebím a vodohospodářstvím, uvádí, že v roce 2017 bylo pesticidy zamořeno více než 50 % zdrojů pitné vody. A ačkoliv se o tom ví, řešení je finančně nákladné, a tak si můžete být téměř stoprocentně jistí, že ještě pár (desítek) let prostě budete pít vodu, ve které jsou zbytky pesticidů. Okamžité účinky nemusí být žádné. Dlouhodobé jsou nejisté a neznámé, ale slovo, o kterém se hovoří, budí hrůzu samo o sobě: rakovina. Slovy Samuela Coleridge: voda, všude kolem voda, a přitom ani kapka vody k pití. Ale i tady existují řešení, často pracující na velmi primitivních principech. Odsolování se už dnes běžně používá na již dříve zmíněných ponorkách a na velkých lodích pomocí elektřiny. K chemickému čištění (které zachytí pesticidy) se používá něco, co zná každý akvarista – aktivní uhlí. V sušších oblastech je možné chytat vlhkost ze vzduchu pomocí chytře zkonstruovaných speciálních sítí (známých pod pojmem fog catcher) nebo kondenzací (v dnešní technologické formě obvykle ve spojení se solárními panely). A pro jistotu už dnes není problém ani čištění elektřinou a UV zářením. Jediný zádrhel ve všech případech je vlastně jen nedostatečné rozšíření těchto vynálezů, protože ceny jdou velmi rapidně dolů.
A nakonec, kdo by chtěl mířit výš a dál, nechť obrátí svůj zrak do vesmíru. Když problém rostoucí teploty planety zredukujeme na fyzikální otázku, dostaneme se k myšlence, že pokud v systému roste energie, jsou dvě možnosti: omezit (nebo úplně ukončit) dodávání energie do systému, nebo zvýšit energetický výdej. K tomu druhému mě nic moc nenapadá, ale k tomu prvému jsem nedávno viděl nápad jako ze scifi knihy: vesmírný slunečník. Představte si obrovskou plachtu, která se rozprostře ve vesmíru, někde nad neobydlenou částí planety (třeba nad oceánem), čímž zabrání slunečnímu záření před dopadem na zemský povrch… a tím pádem sníží množství energie, kterou naše planeta přijímá od Slunce. Není to řešení ideální, není to řešení definitivní, ale je to řešení jednoznačně ukazující na nekonečnost lidského génia. Tím, že na Zemi dopadne méně energie v podobě slunečního světla, se bude planeta méně ohřívat, a tím pádem může rychleji vychladnout. A dokonce řízeně. A když už budeme u toho, mohli bychom z toho slunečníku rovnou udělat masivní solární elektrárnu, která bude zásobovat třeba naše vesmírné stanice.
Problémů, kterým lidstvo čelí, a bude čelit, je spousta. A za spoustu z nich si můžeme víceméně sami. Ale, jak je vidět, jsme na cestě k tomu, abychom je vyřešili. Abychom se z těch problémů vy-mysleli. Některé problémy a některá řešení jsem představil na předchozích řádcích. Spousta dalších zůstává nebo se ještě objeví a bude je třeba také řešit. Úbytek ledové pokrývky tundry? Sněžná děla jsou na každé lepší sjezdovce, takže je pojďme trochu vylepšit. Pouliční osvětlení ruší noční zvířata? Vyrobme pro všechny lidi brýle na noční vidění a můžeme přestat svítit. Recyklace plastů, bioodpadu, a dokonce i toho neustále omílaného oxidu uhličitého, zpátky na „ropu“? I o tom už se mluví. Ať vás napadne jakýkoliv problém, někdo už má nápady na řešení. Některé jsou prastaré. Některé jsou nečekané. Některé jsou naprosto šílené. Když je totiž u kormidla lidská představivost, neexistuje žádné omezení.
Společenská kulturní revoluce je problém. Technologická, jak jsem, doufám, ukázal, ne zase tak moc. Už dnes máme technologie, s jejichž pomocí bychom mohli překonat řadu problémů a přechytračit blížící se hrozbu. Můžeme na ně spoléhat? Netuším. A jak dlouho potrvá, než dosáhneme vrcholu svých sil a narazíme na něco, co nepřechytračíme? Nebo už v takové době žijeme? Těžko říct. Tak či tak, jedno je jisté. Jak říká můj otec: každý problém má řešení, i když to možná není vidět. V tomto případě řešení existuje. Vlastně existují řešení mnohá, v podobě jednotlivých technologií. Pokud nebudou chtít lidé změnit své chování dobrovolně, změní ho nakonec nedobrovolně. Ne z vůle absolutistických eko-vládců, nikoliv. Lidé změní své chování, jak to bude vyžadovat nastupující technologie.
Teď a tady je ten nejvyšší čas začít něco dělat. Začít přemýšlet. Investovat do vědy a výzkumu. Létat do vesmíru a potápět se do nedostupných hlubin oceánů a vymýšlet a zkoušet technologie za hranicí všedního. Vzdělávat sebe, a vzdělávat co nejvíc lidí po celém světě, abychom my, lidstvo, využili na maximum potenciál těch osmi, devíti, a časem třeba i deseti miliard hlav. V jedné z nich, pravděpodobněji však v mnoha najednou, se totiž skrývají nápady, které nám umožní kráčet hrdě dál.
Spása existuje. Vykoupení existuje. Skrývá se v myslích lidí, v jejich nekonečné představivosti, tvořivosti a vynalézavosti. Skrývá se ve strojích, které sestrojíme. Řešení, drahý Brute, není ve hvězdách, ale v nás. V díle našich rukou, v díle našich mozků. Redemptio ex machina solutione est. Spása stroji řešením jest.