Projekt Lidstvo
Jedno lidové pořekadlo praví, že sázíme stromy, v jejichž stínu nikdy neusedneme, jejichž ovoce nikdy nebudeme sklízet. Spoustu věcí, které děláme, děláme pro ty, kteří přijdou po nás, a pro ty po nich… A mě tak jednou napadlo, jestli je ten sentiment relativně nový, anebo…
Lidský druh, a konkrétně lidský mozek, se za posledních několik desítek tisíc let příliš nezměnil. Jistě, jako u všech zvířat, i homo sapiens, lépe asi řečeno v množném čísle homines sapientes, se pozvolna vyvíjí s ohledem na nejvhodnější přežívající (a nejméně vhodné mizející) mutace, oproti miliónům let vývoje jsou však změny posledních tisíciletí relativně nepatrné. Koneckonců, vědecký termín anatomicky moderní člověk, který přímo řečeno vymezuje podobu člověka nerozpoznatelného od kohokoliv žijícího dnes (a to nejen na úrovni prostého vzhledu, ale i na úrovních specifických biologických charakteristik), se většinou používá pro označení lidí žijících zhruba posledních padesát až sto tisíc let. Jinak řečeno, lidé žijící nejen někdy ve starověkém Egyptě nebo v Mezopotámii, ale už i ti obývající jeskyně (jako jsou v Česku třeba ty v Moravském a Českém krasu) před nějakými dvaceti, patnácti tisíci lety, by klidně mohli přicestovat časem, obléct se do dnešních oděvů, a pravděpodobně bychom je na první pohled v podstatě nepoznali.
Když víme, že přinejmenším před padesáti tisíci lety žili víceméně stejně stavění lidé jako my, určitě to vede k jedné důležité otázce: smýšleli tito lidé také podobně? Je to relativně samozřejmá, avšak velmi zajímavá otázka. Ti lidé byli tělesnou charakteristikou (biologicky i geneticky) v podstatě stejní jako my, takže lze předpokládat i podobnou intelektuální kapacitu. Bohužel z té doby ještě nemáme žádné písemné záznamy, takže se dá usuzovat pouze odvozeně (na čemž je často postavena kritika konceptu behaviorálně moderního člověka, o němž v podstatě mluvím na těchto řádcích), ono odvození však vychází například z bezprecedentního tehdejšího vzniku umění v podobě nástěnných maleb a rytin nebo sošek z různých materiálů, z komplexních pohřebišť, nebo z nálezů materiálů a nástrojů, které byly přepravovány na velké vzdálenosti (jinak řečeno, které se našly i tisíce kilometrů od míst, odkud pocházely původně).
Nakreslit na zeď bizona nebo mamuta, vydlabat postavičku z kosti, zakopat zemřelé na zvoleném místě a obklopit je předměty, nebo se vydat na sto kilometrů dlouhou vycházku, to ještě neukazuje na chování podobné dnešnímu, řeknete si. Jistě. Na druhé straně, dnes se díváme na civilizaci s vývojem právě těch padesát tisíc let. Tehdy, před těmi padesáti tisíci lety, nic podobného předtím neexistovalo, rozhodně ne ve všech bodech a charakteristikách najednou, jedná se tedy ve skutečnosti o mnohem větší revoluci a mnohem úžasnější moment, než fakt, že dnes máme auta a elektřinu a telefony a vodovody… Použití prvního kompozitního nástroje předchůdcem člověka před několika milióny let byl určitě fascinující moment. Avšak teprve okamžik, kdy se někdo poprvé zadíval na stěnu a rozhodl se ji vyzdobit odrazem reality a vlastní mysli, obrazem, který nakonec v některých případech překonal éry, je snad nejúžasnějším okamžikem ve vývoji lidí, protože to je faktický kulturní počátek lidstva. Kdybych někdy měl možnost cestovat zpět časem, to je ta chvíle, kterou bych chtěl vidět: chvíle, kdy se z jednoho zvířecího druhu stali lidé.
Čímž samozřejmě neříkám, že tehdejší lidé museli být naprosto myšlenkově či intelektuálně shodní s dnešními – jak jsem napsal, důkazy jsou pouze nepřímé, o skutečné podklady se lze opřít až o dalších několik desítek tisíc let později se vznikem prvních velkých civilizací jako byly Mezopotámie, Harappa, Egypt, Čína, Maya či Řecko. Avšak alespoň konceptuálně, na základě objevených pozůstatků a na základě úvahy, že zmíněné civilizace nemohly vzniknout jen tak ze dne na den, ale musely být nutně výsledkem dlouhodobého vývoje, můžeme usuzovat, že už před několika desítkami tisíc let žili lidé, kteří mysleli podobně jako my. Ne třeba naprosto stejně, žili nakonec v jiných dobách i oblastech a mluvili jinými jazyky, ale velmi, velmi podobně.
S touto představou pak vyvstává otázka po okamžiku transcendence individuality, okamžiku uvědomění lidstva.
Abych, netypicky někde uprostřed textu, odhalil, co mě vedlo k tomuto zamyšlení… Sledoval jsem videa o vývoji jaderných elektráren, a napadlo mě, jaký je vlastně definitivní cíl těchto konání? Spousta lidí (a možná všichni, ale kdoví) se někdy v životě zeptá, jaký je smysl života. Někteří ho najdou ve víře, někteří v budování, někteří v rozšiřování obzorů či vědomostí, někteří v altruismu, někteří v lecčems jiném, a někteří v prostém, ač nezbytném, rozmnožení druhu. To je ovšem otázka po smyslu života jednotlivce. Jaký je však smysl lidského druhu?
Před nějakou dobou jsem napsal zamyšlení o tom, že lidé jsou jediní představitelé specifického způsobu, jímž vesmír reflektuje sám sebe. Což je, jistě, dobrý motiv. Pro úvahu v tomto textu se mi však zdá příliš obecný. Konkrétnější smysl lidského druhu tedy, jak věřím je, ač to bude poněkud cyklická argumentace, budování lidského druhu. Projekt Lidstvo.
Těžko říct (avšak je to velmi pravděpodobné, viz níže), zda někde někdo smýšlí podobně, a říká si: dnes používáme jadernou energii, ne (nebo nejen) protože můžeme, ale protože si uvědomujeme, že to je krok na cestě lidstva, vedoucí k další fázi, k další době, k další éře, k další technologii. Je to jedno z období, kterým procházíme, než dojdeme k nějakému dalšímu. Je to něco, co děláme, než budeme dělat něco jiného. Je to něco, co děláme, abychom postavili základ pro něco dalšího, co teprve nastane. Děláme to, co děláme, abychom měli podmínky, prostor a čas připravit něco nového. To je, aspoň z mého pohledu, smysl života lidstva. Není to bezcílná existence z jednoho bodu v časoprostoru do druhého, je to, aspoň v některých případech, uvědomělé směřování od minulosti přes současnost do budoucnosti. Konkrétněji například, když lidé poprvé začali vyrábět elektřinu pomocí uhlí, neřekli si, že to je naprostý a definitivní vrchol a konec všeho, nikoliv (respektive, někteří určitě ano, ale, snad, ne všichni). Byl to jen aktuální nejvhodnější způsob, aktuální nejvhodnější krok, který otevře cestu k něčemu dalšímu, k metodám jiným, které budou aktuální v jiné, teprve nadcházející době. A tak dnes budujeme lepší a lepší jaderné elektrárny (nebo i ty na bázi obnovitelných zdrojů), ne protože chceme žit dnes v lepším světě, ale prostě protože je to něco, co je adekvátní k danému okamžiku v časoprostoru na cestě dál (a pokud je to to nejlepší a nejvhodnější, pak to není nejlepší a nejvhodnější definitivně, ale jen nejvhodnější a nejlepší právě nyní).
(Poznamenám, že podobným způsobem uvažování se vyznačuje novodobý kulturní neoevolucionismus, ačkoliv tato podobnost není mým prvotním záměrem: z prostého pohledu do historie je nepopiratelné, že nějaká forma změny ve společnosti a kultuře, respektive ve společnostech a kulturách, probíhá, ať už ji budeme argumentovat jako arbitrární a povrchní (s tím, že lidé se v posledních tisíciletích příliš nezměnili, a tedy i kulturně-společenské změny jsou víceméně jen kosmetické, zakrývající hlubší neměnnou podstatu lidství), nebo jako zásadní a hluboké (s tím, jak kultura a společnost nadstavuje a rozšiřuje naši biologickou existenci o formy a normy chování podmíněné nově se objevujícími situacemi). Na druhou stranu však netvrdím, že je to změna jednoznačná, lineární, pozitivní, nebo snad dokonce univerzální (což ovšem, v mnoha ohledech, netvrdí ani dnešní neoevolucionisté, i oni totiž chápou, nebo přinejmenším tvrdí, že stejně jako přírodní evoluce těmto parametrům neodpovídá, neodpovídá jim, nebo spíše ještě o to méně jim odpovídá, evoluce společensko-kulturní). Netuším nakolik, avšak myslím si, že ten hlavní rozdíl mezi mým zamyšlením a neoevolucionismem spočívá v jeho pohledu do minulosti oproti mému pohledu do budoucnosti.)
A s tím se vracím k našim pravěkým předkům, žijícím třeba v Koněpruských jeskyních, v osadách kolem Dolních Věstonic a Pavlova, a na mnoha dalších místech v Česku i ve světě. A také k oné transcendenci individuality a počátku projektu Lidstvo. Pokud tito prehistoričtí lidé skutečně smýšleli podobně jako my… mohl někdy existovat podobný moment, kdy si někdo poprvé uvědomil, že to, co tvoří, je jeden z prvních kroků na cestě lidstva? Že malby, rituály, nástroje, nejsou jen cosi existujícího nyní, ale že jde o součást něčeho, co, snad, bude existovat později? Mohl se člověk žijící před deseti, dvaceti, padesáti tisíci lety zahledět do nikam, obraceje zrak do světa imaginace v představě, že dnešek bude zítřejší včerejšek, že dnešek bude někdy daleko tehdejšek… že dnešní činy i artefakty jsou podkladem pro jiné artefakty i činy budoucí?
Včera jsme dělali, co bylo adekvátní včerejšku. Dnes děláme, co je adekvátní dnešku. Zítra budeme dělat, co bude adekvátní zítřku. A tak dále. V mnoha případech je to naprosto automatické, naprosto nevědomé. Ale, doufám, aspoň v některých případech, u některých lidí, to je vědomé. Vědomé jednání adekvátní dnešku nejen protože to tak je a má to tak být, ale protože je to součást něčeho většího, konec a následovatel něčeho dřívějšího, předchůdce a počátek něčeho následujícího. Nikoliv individuálně, ale jako součást lidských společností, jako součást lidské společnosti.
A představuji si, že, aspoň v některých případech, to tak je nejen v současnosti, ale bylo to tak také v minulosti. Tam někde, deset, dvacet, padesát, sto, a třeba i víc tisíc let, kdoví, tam někde dávno pradávno, byl člověk a byli lidé, kteří přemýšleli stejně jako já teď. My jsme něco jiného měli, něco jiného máme, něco jiného budeme mít. Lidé, kteří si uvědomovali, že současnost musí být současnost (taková, jaká je), stejně jako minulost musela být minulost (taková, jaká byla), a budoucnost bude muset být budoucnost (taková, jaká bude). A že dnešek není jen dnešek, ale že je součástí včerejška i zítřka – a stejně tak že součástí včerejška byl dnešek i zítřek, a že včerejšek i dnešek budou součástí zítřka, v komplexní provázanosti. Že není jen jednotlivec, ale že je lidstvo, a že naše individuální i společné bytí je jeho nedílnou a nezbytnou součástí v projektu zvaném Lidstvo.