Občas mě nebaví sedět a tvářit se, že obsah mobilu je zábavnější než svět okolo a ten v lidské mysli. A tak jsem si cestování vlakovou linkou Sp 1773 z Brna do Veselí nad Moravou (a odtud po přestupu dál do Strážnice, kde o pár dnů později vznikla básnička Nad lukami) zpestřil tak, že jsem na každé zastávce, a ke každé zastávce, zkusil napsat jednu sloku… s níže uvedeným výsledkem (včetně odkazu na jednu mnohem starší básničku).

Letošní rok jsem měl štěstí, že jsem mohl trochu víc cestovat. A cestování, jak už se prokázalo mnohokrát nejen mně, je úžasná inspirace. Nová místa, noví lidé, nové zážitky, nové obzory… a jako vždycky, zatímco ostatní pořizují fotky, já pořizuji zápisky, protože to je způsob, jak uchovávám krásu onoho prchlivého “tady a teď”.

V Budapešti stávalo na okraji tamního městského parku… parkoviště. Což jde v některých jazycích pěkně dohromady jako slovní hříčka, ale už to nejde tak úplně dohromady vizuálně – park a parkoviště se k sobě zrovna nehodí. Takže v Budapešti si řekli, že v rámci velké kulturně-urbánní přeměny místo parkoviště postaví… národopisné muzeum. Stavba, která má svými tvary připomínat snad loď, je z části zanořena do země, a navíc ještě je její horní část pokryta travinami, křovinami, květinami, a dalším různým porostem ve fascinující kombinaci města a přírody… No prostě, když už budete v Budapešti, zajděte se tam podívat, i kdybyste nešli dovnitř, je to krása i zvenčí (případně, pokud je stále funkční, zde je video-prezentace výstavby a výsledku.)

Ani já jsem se tehdy nepodíval dovnitř, takže musím někdy naplánovat návrat. Ale aspoň jsme poseděli na horním okraji, popili alkohol (což se, stejně jako v mnoha jiných městech Evropy, na veřejnosti nesmí, ale je to velmi často tolerováno) a tipovali, kterým směrem asi tak leží Bratislava… a já jsem přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby člověk mohl tímhle způsobem žít celý život – cestovat, užívat si, pozorovat svět, probírat všechno možné, a jinak nic neřešit.