Výzvy a osudy (spoluautorská povídka)

Předmluva (Jan Haluza)
Za pár let to bude jen jedna z mnoha vzpomínek ze života. I teď už je pandemie roku 2020 víc minulostí než stále čerstvou zkušeností. Každý si z té doby bude pamatovat něco jiného, nebo možná nic. Já si vzpomínám, že i když jsme se s přáteli tehdy moc nepotkávali, zákaz setkávání (nebo snad skrytý strach z nejasné budoucnosti) jako kdyby vyvolal potřebu společné aktivity.
Jednou z těch aktivit byla dubnová korespondenční hra, kterou spustil Filip na soukromém diskuzním serveru. A i když jsme nakonec u této hry byli dohromady jen tři a nevydrželo to moc dlouho, něco z toho přecejen vzniklo. Povídka tří autorů složená ze tří různých příběhů ve zvláštním, bez domluvy a přípravy průběžně se vyvíjejícím a měnícím světě, to jak každý z nás měl o něm trochu (a mnohdy velmi) jinou představu a jiný přístup.
Filip na samém začátku sepsal návod a pravidla, jak má vypadat příspěvek každého z účastníků hry. Každý příspěvek byl tvořen popisem světa (obecně, nebo konkrétního prostředí), popisem vlastní postavy, následně nějakou situací, akcí, prostě zápletkou a jejím rozuzlením, a na závěr heslovitými náznaky a tipy, které mohli ostatní zahrnout do svého vlastního dalšího příspěvku.
První dvě části každého příspěvku zůstaly na následujících stranách (víceméně) nedotčené. Druhé dvě části ovšem dávaly smysl v rámci tvorby (hry), nikoliv při četbě. Totiž, každý z autorů sice přivedl svou postavu do nějaké situace, o jejím osudu však rozhodoval nejen on sám, ale také náhoda. Hod kostkami. Samozřejmě bylo možné výsledek ovlivnit trochu ve svůj prospěch (za pomoci klíčových prvků, neboli aspektů, z popisu světa a postav, a také plněním výzev ostatních), ale ne vždycky, ne vždycky úspěšně… a někdy bylo zajímavější nechat osud plynout zdánlivě špatným směrem v očekávání dalších zvratů.
Výsledky hodů v textu nedávaly tak úplně smysl, jejich místo tedy zaujaly dělící symboly (✵✵✵) na znamení, že právě v tom místě a čase došlo k důležitému zlomu. A výzvy ostatním, ty zmizely z textu úplně.
A snad protože výzvy a (hody na) osudy v textu nejsou, ale byly klíčové pro vznik jednotlivých příspěvků a celou tu hru a výsledný příběh, jsou zvěčněny v názvu.
 
Předmluva (Filip Pardy)
Zimní měsíce začátku roku 2020 působily depresivněji, než tomu bývá každou jinou zimu. Ke tmě a sněžení se přidal lockdown a s ním i rozpad mnoha pravidelných aktivit, které člověku přináší řád a potěšení. Po posledním naživo odehraném RPG před lockdownem, kdy jsme do hry vyráželi vyzbrojeni obličejovými štíty, se kostky odmlčely. Trochu v duchu Londonova Tuláka po hvězdách jsem se rozhodl vykopnout tuto putovní story: “můžou nás zavřít do kazajky, ale příběh je věčný!” Nakonec nám to pomohlo trochu upustit imaginativní páru a v procesu nechat vzniknout tento fantaskní příběh. Snad se bude líbit i čtenáři.
 
 
 

Výzvy a osudy

Filip Pardy, Jan Labuda, Jan Haluza
 
Kapitola 1: Simeon
Stožáry lodí se rytmicky pohupovaly pod večerním příbojem a působily tak jako pobřežní les tenkých a holých stromů. V přístavu čtvrti Santa Zacharia už začínalo být rušno, jak se rybáři se svými posádkami chystali k večernímu lovu. Kromě nich byla tato část města oblíbeným místem i jiné sorty. Směřovala sem většina lodí, která si nemohla dovolit licenci pro vplutí do hlavních přístavů – či bylo jejich zboží natolik delikátní, nelegální či obskurní, že nechtěli riskovat setkání s oficiálními správci přístavu. Přístav v Santa Zacharia nabízel k prodeji všechny divy světa.
Simeon Thelms, dlouhán v ošoupaném kabátě, procházel přístavem a nenuceně prohlížel zboží vystavené na stáncích. Jídlo ani nápoje nebylo to, co by hledal, ačkoliv místňáci nabízeli snad všechny možné varianty ryb a mořských plodů, co jich jen v říši je. Víc ho zajímaly dřevěné bedýnky s prastarými pečetěmi, soupisky nálezů ze vzdálených míst, zaručeně pravé magické artefakty… věděl, že někde v té veteši se skrývaly opravdové poklady.
Dnes Simeona potkalo štěstí, zahlédl totiž, jak Posádka galéry Nebeský drak – sebranka opálených hrdlořezů, zdobená jizvami a tetováním a brebentící ostře znějící hatmatilkou – vynáší z lodi právě takové bedny, jaké Simeona zajímaly.
Simeon se rozhodl, že bude sledovat, kam ty bedny míří. Ačkoliv ho lákalo podívat se přímo na Nebeského draka, otřásl se při pomyšlení na to, co by nastalo, kdyby ho posádka chytla. Raději si tedy dal něco k snědku, splynul s davem a pozoroval, co se bude dít.
✵✵✵
Simeon neudržel svou zvědavost na uzdě. Dav ho jemně tlačil a on mimoděk postupoval tam, kam mířily bedny. Dostal se do přístavních uliček, až ke dřevěné bráně skladiště, do kterého mířil náklad lodi. Povšiml si velkého červeného draka namalovaného na jedné z přístavních zdí. V té chvíli se brány skladiště zavřely. Simeon stál před nimi a od brány na něho koukali dva námořníci. “Ztratil ses, příteli?” posměšně prohodil jeden z nich. Když se rozhlédl kolem sebe, připadal si, jako by se najednou octl někde úplně jinde, na druhé straně kontinentu. Dojem podtrhovala výrazná vůně koriandru a vařeného (psího?!) masa.
“Tak snad abych radši šel…”

Celý článek »