I policajt je jen člověk
Přestože to tak nemusí vypadat, i ten policajt, který prochází městem a stráží zákon a pořádek, je za uniformou a odznakem stále ještě a jen člověkem. A přesně o to mi jde v tomto článku – o střet s policií, který je, parafrází na klasika, konfliktem jednoznačně nevyhnutelným.
Toto je článek o šesti různých setkáních s policií v mé parkourové historii. Šest rozdílných momentů, šest různých druhů interakce. Co z toho? Představa o tom, jak to vlastně s policií je…
Za pět let, co se věnuji parkouru, jsem se setkal s policí v celé řadě různých parkourových situací. Tato setkání se rozprostírají od mých tréninkových začátků až po, v podstatě, dnešek (tedy, včerejšek), takže mimo situací, v nichž jsem se nacházel, se měnil i můj pohled na celou věc. Pokusím se tedy vzpomenout si na všechny a zhodnotit, co jsem si z nich odnesl.
Setkání první: Když je vidíš, utíkej.
Rok 2005, první rok mého tréninku, kdy jsem pořádně ještě ani nevěděl, co dělám. Učil jsem se tehdy turn vault na mostě z IBC tady v Brně (záhadným zvratem osudu se teď na ten most dívám z okna svého pokoje), začínaje ve výšce sotva metr. Tehdy ještě trénovali brněnští ETO, kteří mi předvedli, jak se z takového mostu skáče turn v největší výšce (odhadem pět metrů). Po zhruba hodině tréninku v různých výškách jsem se odhodlal vyjít až nahoru a zkusit skok nejvyšší. Předem chci poznamenat, že tento konec mostu je v parku, dopad je do měkké trávy, ovšem při turnu se člověk nohama opře o docela křehký děrovaný plech. Postavil jsem se tedy nahoru, párkrát se nadechl, dva kroky, skok, rotace, závěs, spuštění do otočky, docela slušný dopad, kotoul. Skok pohodový, ale když jsem se zvedal na nohy, asi tak dva metry ode mě zastavovalo policejní auto, projíždějící na své pravidelné obhlídce parkem, a z otevřených dveří na mě vykukoval pan policista. V tom momentě jsem neměl lepší nápad, než vyběhnout zpátky na most, kde na mě čekali kamarádi s mým batohem, a utíkat. Nikdy nás nechytli, ale dodnes vlastně ani nevím, jestli vůbec chtěli něco po nás, nebo jen jeli kolem a zaujalo je to.
Setkání druhé: Za blbost se platí
Stejný rok, maximálně o rok později, Petrov – místo zvané U Obelisku. V jednom místě je zde betonová plošinka nad svažujícím se trávníkem, které vévodí mramorový podstavec s cedulkou naznačující polohu různých dominant Brna. Opět s ETO jsme přeskakovali přes zábradlí této plošinky odrazem o onen mramorový podstavec. Je na místě dodat, že Petrov je opravdu samá kamera, takže netrvalo dlouho a měli jsme na krku policisty a hlášku “pojď sem, ty skokane.” Měl jsem zrovna štěstí, že jsem se těch přeskoků moc neúčastnil, protože jsem měl strach, ale Eťáci dostali, aspoň pokud mě paměť neklame, pokutu. Poškození zjevné žádné, ale asi opravdu nebylo na místě, abychom se odráželi od mramoru…
Setkání třetí: Prosím, zanechte této aktivity
2007, jam v Praze. Upřímně si z téhle scénky moc nepamatuji, vím jen, že to bylo smradlavé a hnusné místo s nádhernými betonovými překážkami – Vltavská. Bylo nás neuvěřitelně MOC, na každou překážku se stála fronta. A přestože podle zápachu v okolních keřích musely ležet desítky mrtvol náhodných penerů a předávkovaných feťáků, přijela policie řešit ne tenhle hnus, ale nás. Naštěstí se to obešlo bez konfliktu, pouze nás poprosili, abychom zanechali aktivity a odešli, což jsme také udělali. Po celý zbytek jamu v Praze jsme se už s policií nesetkali, a to jsme trénovali uprostřed sídlišť a mezi lidmi…
Setkání čtvrté: Vzájemný respekt
Myslím, že 2007. Opět Petrov, ostatně jde o parkourovou dominantu Brna. Tentokrát přijel Medyzon z Prahy a vyrazili jsme spolu potrénovat a pokecat. Techničili jsme “u dvou šutrů” (příhodné – jsou to dva kameny, jeden ležící a druhý stojící, snad každý, kdo navštívil parkourově Brno, se s nimi setkal a skočil si na ně Kong do Precisionu nebo z nich Cat Leap), když se od Hlavního nádraží začal ozývat hluk davu – pochod, mám dojem, že anarchistů. Během pár minut bylo na Petrově tolik policejních příslušníků jako snad nikdy. A my jsme si v klidu dál trénovali na dvou šutrech. Jeden z policistů se přišel podívat blíž a chvíli nás pozoroval, až to Medyzonovi nedalo a šel se ho zeptat, jestli mu vadí, že tam trénujeme. Odpověď zněla nějak takto: “Nevadí, vidím, že cvičíte, podle mě nic neničíte, takže je to v pořádku.” Takže uprostřed policejních hlídek jsme si s Medyzonem v klidu zaskákali na místě plném kamer, nedaleko od místa, kde Eťáci před nějakým rokem dostali pokutu.
Setkání páté: Já ignoruji tebe, ty ignoruj mě
Mnohem, mnohem později. Konkrétně rok 2009, ještě před zničením brněnského Zimního stadionu, a právě za ním. Tam jsme chodívali, celá brněnská tréninková skupina, trénovat výlezy a turn vaulty. A taky to byla ideální zašívárna pro policejní vozy, které neměly nic na práci (a pro příslušníky, kteří si chtěli skočit pro nějaké kafe a koblihu do Billy). Čas od času na nás přišel zakřičet jeden starší pán, který si myslel, že čím víc bude řvát, tím víc se budem’ bát. Měl smůlu, my jsme měli argumentů plnou kapsu. Jednou nám vyhrožoval zavoláním policie, ale když tam policie přijela na svou pravidelnou zašívárnu, nikdy jim nešel nic říct (a jednoho krásného dne měl asi lepší náladu, tak si nechal vysvětlit, že my opravdu nelezeme dovnitř, ale že jen trénujeme po obvodu téhle stařičké budovy, kterou stejně za pár let zbourají – a taky že ano). A páni policisté? Ti se čas od času dívali, co tam vlastně děláme, ale většinu času nás prostě a jednoduše ignorovali a my stejně tak prostě a jednoduše ignorovali je, jako dva různé druhy brouků lezoucí za různým druhem potravy na jednom velkém trávníku.
Setkání šesté: Spravedlivý hněv
Rok 2010 a opět Petrov. Příhodně místo přesně mezi tím, kde kdysi Eťáci dostali pokutu, a dvěma šutry, kde si Medyzon pokecal s policajtem, kterému náš trénink vůbec nevadil. Jistě, bylo nás docela dost, ale zase jsme férově makali – lezli jsme v závěsu na zdi, hned pod zahradou (je to asi jediné místo na Petrově, kde jsou udržované květiny a keře, protože je to z větší části za pěkně děsivým špičatým plotem). Už když jsme se tam přesouvali, nás minuli dva policajti s hláškou něco ve stylu “dneska nebude nic?” na kohosi ze skupinky – nevím, jak ostatním, ale mně bylo naprosto jasné, co se stane. A jako na zavolanou, během pěti minut byli zpátky a, tentokrát bez nějakých formalit a bez slušnosti jeden z nich prohlásil: “běžte odtud pryč.” Ten nával hormonů musel pocítit i mistr Yoda na vzdálené planetě Dagobah. Kluci z Urban Chasers se snažili zjistit důvod, proč nemůžeme trénovat, že jde o veřejný prostor, kde nikomu nezavazíme, ale páni policajti měli plnou hubu keců, že to patří městu a tak to taky není veřejný pozemek, kde můžeme dělat, co nás napadne – no prostě každá strana měla svou pravdu, jejíž obhajování nazval Gabriel jako “spravedlivý hněv”. No nakonec nezbylo nic jiného, než těm dvěma příslušníkům zamávat a odejít o kus dál, kde jsme si už jen zastrečovali a ukončili trénink.
Sečteno a podtrženo: I policajt je jenom člověk
Možná bych si vzpomněl ještě na nějaké setkání s policií, ale jako příklady toto docela postačí. Co z toho všeho plyne? Že i ten policajt je jenom člověk, vždycky. Někdy je to pohodář a někdy je to pitomec, kterého byste, kdyby neměl odznak, nakopali s rozběhem do řitě. Někdy je pravda na jeho straně a někdy na vaší a pak záleží na tom, jakou má zrovna náladu, jestli se cítí jako drsňák, kterému patří celý svět, nebo je to jen normální člověk, který chce udržet v klidu ten malý kousek světa, ve kterém zrovna slouží službu… nebo je to prostě jen další pracující člověk, který se bude zabývat opravdu jen tím, co má v popisu práce a maximálně tak updatovat svůj status na Facebooku. Nakonec je tu jeden drobný rozdíl mezi námi a nimi, totiž ta malá kovová placička, kterou by, podle mě, měli nosit na srdci (ale jestli je to pravda, to netuším, policejní uniforma mě nikdy tak moc nezajímala) – odznak policie. Když je policajt pruda, je lepší si sebrat své věci a odejít, protože ten odznak dělá z blba blba s pravomocí vás sebrat, zabásnout a přišít vám i “blbě jsi na mě čuměl, kámo.” Když pruda není, pak je to člověk jako každý jiný, který neumí přečíst vinu z vašeho čela a nezná všechno na celém světě, a tak si s ním stačí pokecat. A někdy postačí jen se jím nezabývat a soustředit se na svou věc, protože to je přesně to, co většina policajtů, kráčejících po ulici, chce – aby si mohli všímat svého.
Já osobně vím, že utíkat můžu a nejspíš bych vždycky utekl, ale taky se může stát, že mě chytnou (to kdyby náhodou dostal nějaký blbec pistoli, aby mohl nadělat ještě větší bordel), takže radši utíkat nebudu a budu doufat v to, že ten chlapík proti mně je jen normální chlapík, který má své lidské problémy, které dokáže dát stranou, když je ve službě, a když ne, no, pak nezbývá, než mu poděkovat za jeho čas a v klidu odejít o pár rohů dál, kde už není jeho obchůzková trasa, protože s tím on se už obtěžovat nebude, on jen potřebuje někoho zprudit (a ten odznak mu k tomu, bohužel, dává pravomoc). Na čí straně je právo? To je otázka pro právníky, ne pro traceury. Já budu v klidu trénovat do té doby, než se zase setkám s dalším příslušníkem a se zájmem budu sledovat, jestli je to opět jen člověk, nebo už je to ten nový model, totiž Verhoevenův Robocop.