Znamenající vesmír
Byl jsem již před nějakým časem upozorněn, že mé hodnocení reality je výrazně antropocentrické. Část argumentace k tomu, co si myslím, vychází z již zveřejněné zkazky Krása skeptické reality. Tam, ve zkratce, popisuji, že současný okamžik (a kterýkoliv jiný) je výsledkem řetězce událostí od počátku vesmíru až po poslední rozhodnutí, které jste udělali. Že všechen život na Zemi je propojen vývojem od prvopočátečního zárodku až po jakéhokoliv dnes žijícího jedince. Že krajina kolem nás, ač statická, je neustále pod vlivem geologických změn, jež ji vytvarovaly do dnešní podoby, a do jiné podoby ji budou tvarovat další milióny let. Že všechna hmota v celém vesmíru na sebe navzájem působí… A že právě toto totální časoprostorové fyzikálně-chemicko-biologické propojení všeho v celém vesmíru lze označit za krásné, a poznat ho znamená poznat skutečnou krásu.
Jenže krása, a údajně i toto chápání krásy, je pouze lidské, pouze antropocentrické. Na následujících řádcích se pokusím probrat, proč to tak je, a také, proč to tak není.
Nejprve však uvedu jednu píseň, která se mi při rešerši k tomuto textu vybavila. Zkuste si nečíst popisek, nečíst komentáře, ale jenom poslouchat text (případně je přepis textu v popisku pod videem):
Tuto skladbu uvádím pro ilustraci mého postoje. Nejprve napíšu, co ta píseň možná není, ale co je pro mě osobně. Je to píseň o lidstvu. O každém jednotlivém člověku. O tom, co z nás dělá lidi a lidstvo, a co dělá ze světa svět. Jednoho dne bych se rád vrátil k detailnímu rozboru každého jednotlivého řádku textu a k textu písně jako celku, k tomu, co všechno dokážu v jednotlivých slovech a větách najít… v této chvíli to však takto pro ilustraci postačí.
(Ve skutečnosti je to skladba napsaná pro Matta Mercera, úžasného vypravěče a tvůrce, který si nezadá s antickými či renesančními umělci, a kdyby nežil v současnosti, ale tehdy, učili bychom se o jeho dílech v hodinách literatury dodnes… Ovšem každý, kdo konzumuje (sleduje, poslouchá, čte…) určitý obsah, v něm nachází určité specifické významy vlastní pouze jemu (jí, jim…). Je to, samozřejmě, ještě mnohem složitější, ale k tomu zase někdy jindy, prozatím postačí napsat, že vy musíte být vy, abyste vytvořili, co vytváříte, a vy musíte být vy, abyste viděli (slyšeli, cítili…), co vidíte (…). A i to je, ve své podstatě, ona krása skeptické reality, protože „já“ je unikátním výsledkem všech událostí a rozhodnutí vedoucích k tomu, kým jste dnes. Na druhou stranu, soudě podle komentářů, i podle emocí autorky a zpěvačky, si troufám tvrdit, že nejsem sám, kdo v textu cítí mnohem víc).
Zpět k probíranému problému „údajného“ antropocentrismu. Nejprve: samozřejmě, že cokoliv napíšu, bude lidské. Nelze jinak. Jistý myšlenkový experiment říká, že kdyby lev uměl mluvit (anglicky, česky, nebo jinou řečí, kterou ovládáte), nedokázali bychom se s ním domluvit, protože jeho pojmový rámec by byl totálně odlišný od našeho. Koneckonců, ve 20. století se američtí vědci snažili o komunikaci lidí s delfíny, a mimo jiné dospěli právě k podobnému poznatku, tedy že delfíni spolu komunikují formou, kterou lze považovat za řeč, jde však o řeč založenou na tak odlišných konceptech, že lidsko-delfíní a delfíno-lidský slovník zatím nelze vytvořit (… mezi dalšími závěry bylo, že drogy nejsou, alespoň z vědeckého hlediska, cestou k nahlédnutí za zjevnou realitu, a že savci jsou poměrně dost sexuálně orientovaná skupina zvířat). Z toho všeho plyne, že zatím jediné, co člověk může dělat, je být si vědom své lidskosti, a případně na ni i poukázat.
K antropocentričnosti měl co říct i (můj oblíbený) renesanční empirik Francis Bacon. Konkrétně jde o idol rodu (idola tribus), tedy že lidé si mylně myslí, že jejich smysly a myšlenky přesně vymezují, jaký je svět, a že naše myšlenky a smysly jsou jediný správný způsob měření a popisu toho světa. Vědomě či nevědomky, právě s ohledem na idol rodu Francise Bacona, byla předložena kritika mých antropocentrických formulací. Ale přestože tomuto, i jiným idolům, občas padnu za oběť (protože rozhodně nejsem bezchybnatý), myslím, že zrovna v daném případě, stejně jako v případě krásy skeptické reality, baconovská kritika není na místě.
Především totiž netvrdím, že naše smysly a myšlenky, jinak řečeno náš způsob vnímání a chápání světa, je ten nejlepší. Jak postupně odbouráváme historickým vývojem vybudované představy o totální nadřazenosti člověka nad všemi ostatními druhy a nad celou planetou, či dokonce celým vesmírem, jak postupně začínáme zjišťovat, že i další zvířecí druhy prožívají, cítí a myslí (ač svým vlastním, nikoliv lidským, způsobem, viz onen lev výše), a jak si stále více uvědomujeme, že lidstvo je součástí ekosystémů a ekosystému Země… je stále zjevnější, že naše ontologie a gnozeologie není výjimečná. Je ovšem jedinečná.
V každé formulaci, kterou vytváříme, jsme a zůstáváme lidmi. Vždycky. Dokonce i pokud se sebe-identifikujete jako cokoliv jiného, nedělá to z vás nic mimo lidský druh, jste jen pokračováním toho, co lidstvo je – protože se vždy vymezujete z lidství a vůči lidství. Člověk je člověk, a člověkem zůstane. Věřím, že dokonce i v době kyborgů, mechanicky a počítačově vylepšených lidí, stále ještě budou lidé pouze a jen lidmi. Ona touha ujít míli v botách jiného člověka, nebo dokonce jiného zvířete, zůstane vždy jen touhou, a to dokonce i v době, kdy virtuální realita bude natolik propracovaná, že vžít se do role třeba onoho lva bude znamenat dokonalý všesmyslový prožitek. I tehdy bude, tam někde v budoucích časech, oním prožívajícím stále zase jen člověk. Potud tedy ano, veškeré myšlenky, veškeré formulace, veškeré vše, co tvořím a produkuji, co tvoříme a produkujeme, je lidské.
Pokud však používám formulace, které jsou povšechně lidské, neznamená to, že bych tvrdil, že jsou to ty nejlepší a jediné způsoby pojetí světa. Znovu, lidství není výjimečné. Už na této planetě existují způsoby a možnosti zkušeností, které lidské nejsou, s každým zvířetem, a možná i rostlinou. A možná nás idol rodu omezuje ve schopnosti povznést se nad naši vlastní zkušenost a poznat, že třeba i nerostné materiály, a řeky a oceány, a proudy energií a mikroskopické částice, a… snad mají něco, co lze nazvat zkušeností a prožitkem (s čímž by jistě souhlasily některé animistické nauky). Netvrdím, že mají (nebo nemají) – pouze, že je možné argumentovat, že to je možné.
Lidství není výjimečné. Ale lidství je jedinečné. Tím se snažím říct, že naše ontologie a gnoseologie, naše logika, všechny naše koncepty chápání světa, všechny naše myšlenky a názory, ať už je nazveme či zformulujeme jakkoliv, jsou unikátně naše. Unikátně lidské. Možná nejsme jediný druh ve vesmíru, a možná ani na této planetě, který má emoce, myšlenky, paměť, sebeuvědomění a (svůj způsob) chápání onoho vesmíru. Jsme ovšem jediný druh v celém vesmíru, který má náš způsob chápání a prožívání vesmíru. Lidé jsou jediný druh v celém vesmíru, který má lidskou zkušenost.
Na chviličku se vrátím k písni, kterou jsem uvedl na začátku. Skrze naše mysli a naše slova dáváme vesmíru význam, který nikdy předtím neměl – nebo spíše druh významu, který nikdy neměl. Dáváme jména místům a spojujeme je, nejen cestami, ale především myšlenkami. Představujeme si, co by mělo existovat, a pak tyto představy realizujeme. Pozvedneme hlas i sami sebe, když bojujeme za věci, které považujeme za významné. Sdílíme s druhými, myšlenky i věci. A své činy zanecháváme za sebou, aby z nich vznikly příběhy vyprávěné v budoucnostech, které si ani nedokážeme představit – zanecháváme sebe a své činy v kultuře, skrze kterou jsme všichni navěky propojeni.
… Nebo alespoň na tak dlouho, dokud bude lidstvo existovat. Občas, když se v noci zadívám z okna na zář města, je mi trochu smutno. Jednak protože si myslím, že jsme s tím, co nám bylo dáno, nenaložili dobře, a stále s tím dobře nenakládáme, že prostě maříme a marníme svůj potenciál. Asi z toho důvodu, aspoň myslím, že jsme stále uzamčeni v baconovských idolech, a i když si je někteří z nás uvědomují, většina je slepá vůči jejich vězení a vůbec nechápe, že něco takového jako idoly rodu (tedy zkreslení skrze lidství), idoly jeskyně (tedy zkreslení skrze individuální pohled z vlastní perspektivy), idoly tržiště (tedy záměrné i nezáměrné zkreslení v komunikaci), či idoly divadla (tedy zkreslení idealizací a kategorizací reálných jevů, které jsou ve skutečnosti mnohem složitější) vůbec existuje. A jednak je mi smutno, protože se bojím, že lidstvo jednou skončí. Pokud se tak stane, s lidstvem zmizí z vesmíru jeden unikátní způsob prožívání, vnímání, chápání. Pokud by lidstvo zmizelo, zmizel by s ním určitý konkrétní způsob, kterým vesmír poznává sám sebe.
Pokud jsem napsal, zde i jinde, že krása je přirozeně a vrozeně ve světě a ve věcech, a my se pouze, v rámci konkrétních kultur a výchov, učíme určité druhy krásy vnímat a oceňovat, mám tím na mysli právě tu krásu skeptické reality, o níž jsem se již zmínil. Prozatím, pokud víme, žádný jiný druh v celém vesmíru není schopen ocenit krásu absolutního propojení všeho. Ale i kdyby existoval, kdyby ony idoly zkreslovaly a omezovaly, jak tuto krásu vnímáme a chápeme, nic to nemění na skutečnosti, že ten náš je specifický a neopakovatelný způsob jejího chápání a vnímání. Žádný jiný druh v celém vesmíru, žádný jiný shluk hmoty či energie, žádný druh částice, nic v celém vesmíru neprožívá vesmír tak, jak ho prožíváme my.
V tom je podstata mého argumentu. Všechno lidské je lidské, a jiné to být ani nemůže. Tedy ano, mé formulace a myšlenky jsou antropocentrické. Ale není na tom vůbec nic špatného, protože lidství je unikátním výsledkem všeho v celém vesmíru. To, že čtete tyto řádky – to, že já jsem já a vy jste vy – je také unikátním, neopakovatelným výsledkem všeho v celém vesmíru. Jsme antropocentričtí, protože to jinak ani nejde. Překročit lidství, myslím, nelze. Ani za pomoci technologie, ani za pomoci drog, a dokonce, ač vám někteří budou tvrdit opak, ani za pomoci různých rituálních praktik (protože to vše je, znovu a znovu, lidské). Lze si však uvědomit, že lidství sice možná není nejlepší a nejúžasnější způsob prožívání, který vyniká nad všemi ostatními reálnými, možnými, i nepředstavitelnými, ale že je určitě jediné svého druhu. Právě protože je svého druhu.
Lidé možná, nejspíš, téměř určitě, nejsou nejlepší druh existence v celém vesmíru. Ale jsou rozhodně druh existence, který nikde jinde a nikdy jindy neexistoval. Možná nejsme výjimeční. Ale rozhodně jsme unikátní. Každý jeden z nás, a my všichni dohromady jako celek. A lidství dává vesmíru smysl a význam. Možná pouze jeden druh smyslu a významu z mnoha jiných. Přesto smysl a význam jedinečný. V širé nekonečnosti je lidství zrnko znamenající vesmír.