S humorem, aneb o nezodpovědnosti za minulost, a jak to všechno brát
Jestli sledujete jakýkoliv druh médií ze světa, ať už jsou to zprávy, nebo zábava, a dokonce i když je nesledujete, ale jenom se ve světě pohybujete… nemohlo vám určitě ujít, jak se poslední dobou všechno mění jedním charakteristickým směrem. Ve snaze o pokud možno absolutní toleranci se blížíme k bodu, v němž není tolerovatelná jakákoliv kritika, a dokonce ani jakákoliv chyba.
V několika předchozích zkazkách (a taky na sociálních sítích v poslední době) jsem citoval Isaaca Asimova s jeho „normální je jen to, na co jsme zvyklí.“ Je třeba si uvědomit, že všechno, naprosto a neustále, se mění. Změna je jeden z nejdůležitějších principů v celém vesmíru, bez změny by nic nevzniklo, a následně ani nic neexistovalo a nic nefungovalo a neprobíhalo. Změna není špatná, naopak, změna je naprosto nezbytná. To je nutné zmínit hned na začátek, aby bylo jasné, že rozhodně nejsem konzervativní člověk, ale že plně zastávám a podporuji proměnlivou, dynamickou společnost, především, pokud jde o změny a pohyb k lepšímu (což se ovšem v době, kdy tyto dynamické změny prožíváme, velmi obtížně hodnotí).
Jak napsal Karl Popper, tolerantní společnost musí být netolerantní vůči netoleranci, jinak netolerance zničí toleranci, a s ní i celou společnost. Je to takový malý paradox tolerance, paradox toho, že pokud chceme být tolerantní, musíme být zároveň do jisté míry netolerantní. Problém je, že mezi touto přijatelnou netolerancí a netolerancí netolerovatelnou vede hranice, která je naprosto neviditelná, naprosto pomyslná, a tím pádem, bohužel, individualizovatelná. A to je určité součástí jádra problému. Všechny ty „woke“ a „cancel“ a podobné okolnosti tolerance a netolerance stojí na individualismu a na individuálním poškození – nebo, lépe řečeno, často na pomyslném individuálním poškození, protože mnohem častěji se v podobných záležitostech angažují nikoliv ti, kterých se to týká, ale ti, kteří si myslí, že by měli bránit ty, kterých se to týká, protože ti, kterých se to týká, se podle nich nemohou bránit sami (aniž by si uvědomili, že právě takovým přístupem opět ponižují ty, které se snaží bránit). Tak trochu mi to připomíná ta videa, kdy parta bílých amerických vysokoškolaček sprejovala na budovy hesla Black Lives Matter, zatímco je místní obyvatelé, a především právě osoby tmavší pleti, úpěnlivě žádali, aby přestaly.
Čímž, samozřejmě, neříkám, že neexistují urážlivá mediální produkce, urážlivá (mis)reprezentace, urážlivá tvrzení a výroky, šikana… Jistěže existují. Existují, a jsou to velké problémy, které bychom, jako jednotlivci i jako společnost, měli řešit. Ale tyto problematické výjevy se většinou skrývají jinde, než v tom, že všechny hlavní postavy v Ghostbusters jsou muži.
Ve skutečnosti ale nechci psát o tom, že problémy společnosti jsou většinou mnohem skrytější, než jak se na první pohled zdá (ačkoliv jsou, a, medicínskou terminologií, většinou tak lidé řeší příznaky, nikoliv nemoc samotnou). Moje myšlenky tentokrát směřují ke dvěma konkrétnějším záležitostem: neodpovědnosti za minulost, a příliš velké vážnosti.
Možná jste jako já, a když se někde vytáhne dvacet let starý incident, v němž nějaký muž plácl ženu přes zadek, kroutíte hlavou tak, že by vám mohla upadnout. Upřímně řečeno, být totální misantrop nebylo určitě v pořádku nikdy (protože člověk nezbytně ke své existenci potřebuje společnost, tedy další lidi). Avšak morálka a etika, hodnoty a zásady, ty se liší nejen společnost od společnosti, ale také v čase, a soudit dnešním objektivem minulost, ať už individuální, nebo skupinovou, to je to samé, jako kdybyste někoho zavřeli do vězení, protože tvar jeho lebky ho předurčuje ke zločinu, přestože nikdy žádný zločin nespáchal, prostě ho odsoudíte preventivně pohledem z možné budoucnosti.
Jinak řečeno, přestože to z dnešního pohledu není v pořádku, dřív jaksi bylo trochu normálnější ženě třeba říct lichotku, nebo prohodit i průpovídku poněkud šťavnatějšího ražení. Jak říkám, není to v pořádku, ale dřív to mohlo být přijatelné, a dělali to všichni, protože společnost to považovala za přijatelné na cestě do doby, kdy to přijatelné nebude… Nebo, jak řekl Jordan Peterson, kdybyste žili v Německu 40. let 20. století, taky byste byli nacisti – protože to byla prostě norma, ve které žila většina lidí, ve které byla společnost vychována, tak to bylo prostě v té době nastaveno. Na to byli lidé zvyklí, to bylo normální. Bohužel, ale bylo to tak (a nemalujte si, jak byste byli jiní a lepší – jen si zkuste vzpomenout, kdy jste začali třídit odpad, a jestli to bylo v podstatě okamžitě, kdy jste dostali trochu rozumu, nebo je to záležitost až posledních deseti let, kdy to nejdříve bylo něco nového, co dělali ti nejaktivnější inovátoři, než se to stalo normou pro většinu společnosti; zamyslete se, co jste říkali, když se začalo prodávat pivo v PET lahvích, a jestli si ho tak kupujete, nebo se držíte skla; jestli ovoce a pečivo nabíráte do opakovaně použitelných nádob a sáčků, nebo berete pořád ty stejné plastové lemry, které vám na to v obchodě dají – těch skutečně jiných lidí je velmi málo, a i ti, ač o tom budu mluvit jinde a jindy, jsou obětí různých trendů, mnohem víc než výsledkem vlastní agence).
Čímž chci říct, že je možné dívat se na minulost dnešními měřítky. Takový pohled by ale neměl sloužit k zahanbení a zostuzení, nebo, hůře, k dehonestaci jedince a dekonstrukci historického dědictví celé kultury, ale měl by sloužit k poučení pro současné a budoucí individuální chování a směřování společnosti. Je nesmysl ničit obrazy mužů, kteří vystavěli univerzity, jen protože na těch obrazech nenajdete jejich ženy, otroky, a stovky chudých, kteří dostali za stavbu sotva pár drobných na chleba. Minulost by neměla sloužit k tomu, abychom měli co zničit, ale k tomu, abychom se měli z čeho poučit.
Nebo, abych to shrnul ještě jinak: neneseme zodpovědnost za minulá konání našich předků. Pokud vykonali nějaké chyby, měli bychom se snažit je napravit, změnit dnešní svět do podoby, kdy se minulé nebude moci opakovat. Ale neměli bychom se omlouvat, protože my, my se nemáme omlouvat za co. Nebo snad, když zjistíte z objeveného deníku, že váš pradědeček někomu šlápl na nohu, pokusíte se najít potomka člověka, který byl takto přišlápnut, abyste se mu omluvili?
Tuto neodpovědnost za minulost mohu ilustrovat na případu, který je pro Česko stále nepříjemnou historickou šmouhou: vystěhování Němců po 2. světové válce. Myslím si, že je naprosto na místě projevit nad tou situací lítost, protože tím říkáme, že sami nic takového nechceme udělat, a nepřejeme si, aby se to stalo nám nebo komukoliv jinému. Ale omlouvat se za to? Proč? Omlouvat se mohou a mají lidé, kteří u toho byli, kteří toho byli součástí, přímo či nepřímo, protože ve světle pozdějších zkušeností pochopili, že to byla chyba. Ale my, kteří jsme tam nebyli? My bychom se neměli omlouvat. Pokud vůbec něco, měli bychom se namísto toho snažit zlepšit vztahy s potomky těch, kteří byli zasaženi, měli bychom jim nabídnout kompenzace, vylepšit jejich situaci, abychom ukázali, že nechceme opakovat minulost. Ale omlouvat se..?
Podobně to funguje i v individuální rovině. Rozhodně nevěřím všemu, co se šustne na internetu, takže ani tak úplně nevěřím zprávám, že nějaký zaměstnanec v týmu organizujícím olympijské hry dostal vyhazovat, protože se přišlo na to, že v dětství někoho šikanoval. Ale i kdyby to byl smyšlený příběh, je to velmi pěkný příklad nesmyslné zodpovědnosti za minulost. Víte co? Když jsem byl na gymnáziu, byl jsem u toho, když mí spolužáci a kamarádi spálili třídní knihu. Nebudu se tím tajit, protože to je něco, co je velmi dávno v minulosti, a já jsem se od té doby omluvil, a snažím se to napravit tím, jaký člověk jsem. Dnes, o téměř dvacet let později, jsem poměrně dost jiný člověk, s jinými hodnotami, s jinou morálkou, než ten patnáctiletý kluk, který ještě ani nevěděl, kam půjde na vysokou, natož pak aby přemýšlel o nějakých dalekosáhlých důsledcích lidských jednání. A přišlo by mi totálně absurdní, kdybych kvůli tomu přišel o práci – protože proč? Existovalo by k tomu nějaké praktické odůvodnění, mimo jakéhosi pavědeckého „protože“? Odůvodnění by se určitě našlo. Ale smysluplné odůvodnění, to nikoliv, tím jsem si naprosto jistý.
Za individuální minulost neseme zodpovědnost možná v řádu několika let, možná jednoho desetiletí, ale víc rozhodně ne. Nakonec, pokud nedáte na mě, obraťte se na právo – tam existuje taková věc jako promlčení, a to je přesně to, o čem mluvím. Po nějaké době jsou minulé činy promlčeny a prominuty, protože daný člověk je dnes už jiným člověkem, než byl dřív, a pokud se z minulých chyb poučil, pak není horší tím, že by chyby udělal, ale lepší tím, že na chybách vystavěl o to stabilnější výsledek.
Čímž se dostávám k druhému bodu, který chci probrat: nebrat všechno tak vážně. Spousta lidí má dnes problém s naprosto obyčejným humorem, s komediemi a parodiemi, protože se v nich objevují věci jako stereotypy, zesměšnění, ironie a satira… A mnohem hůř je na tom mediální tvorba, která se titulkem humor honosit nemůže. Příklad? Matt Mercer v rámci Critical Role vytvořil a namluvil postavu jménem Sean Gilmore. Gilmore je totálně fiktivní postava žijící v totálně fiktivním světě, ale, a to je asi pro někoho důležité, jeho vzhled odkazuje na arabskou etnicitu a kulturu, a jeho vystupování poukazuje, že je homosexuální – takže podle některých idealistů by tuto postavu v nadcházejícím animovaném seriálu neměl dabovat Matt Mercer, její autor, tvůrce, a původní hlas, protože je bílý heterosexuál, ale tuto totálně fiktivní a smyšlenou postavu by měl ideálně dabovat arabský homosexuál. Skutečně?
Problém, který jsem ukázal, naráží ještě na něco jiného, co se pokusím probrat v budoucnu v jiné zkazce. V této chvíli se zaměřím na to, jak hrozně vážně lidé berou úplně všechno, včetně toho, kdo nadabuje naprosto smyšlenou postavu. Nejhorší jsou však lidé, kteří si neumí dělat legraci sami ze sebe (a, abych se přiznal, občas k nim patřím i já).
Mezi mnoha citáty, které považuji za významné, je i jeden z Bílé velryby od Hermana Melvilla: „Pokud je na člověku něco vtipného, něco směšného, neměl by se takový člověk cítit špatně, ale naopak by tuto vlastnost měl v sobě pěstovat, aby tím dělal radost ostatním. A v takovém člověku se skrývá mnohem víc, než se na první pohled zdá.“ Umět se bavit vlastními omyly, chybami, hloupostmi, umět jimi pobavit ostatní, to je nadmíru skvělá vlastnost, která dokáže zpestřit den vlastní i druhých. I proto, ač nejsem bavič, občas se mezi lidmi chovám poněkud divně, právě z toho důvodu, abych trochu ozvláštnil jinak obyčejnou, ničím výjimečnou existenci svou i lidí kolem. Navíc, na základě vzdělání v teorii sportovního tréninku, věřím, že spojit vlastní chybu se smíchem znamená spojit chybu s pozitivní zkušeností, která bude motivovat ke zlepšení mnohem víc, než když se chybou utlučeme do bezvědomí.
A právě v tom, že lidé nedokážou věci brát s nadhledem, spatřuji druhou část problému, který rozebírám, a který jinak nese termín „cancel culture“. Jistě jsou situace, které je nutné netolerovat. Ale v mnoha případech je mnohem lepší se zastavit, zamyslet se, a uvědomit si, že jsou tíživější problémy, než to, že někdo pronesl vtip o tom, že pět Maďarů a pět Romů se pobodalo v nějaké hospodě v Bratislavě, a výsledek je 10:0 pro Slovensko… protože většina vtipů, většina komedie a humoru, většina umění, pokud je to tvorba trochu na úrovni, často poukazuje na ty velké společenské problémy a jejich skrytou podstatu. Vtip o Maďarech a Romech na Slovensku ukazuje na mnohonárodnost, problematické soužití s jinými etniky, ale třeba taky na to, že jsme si těchto okolností vědomi, a že i přes všechno špatné, přes všechen nacionalismus a rasismus, skrytý i otevřený, žijeme s „těmi druhými“ bok po boku, namísto, abychom je, jako před pár sty lety, vyhostili z obce a ze země, pokud ne rovnou ze života.
Věci je třeba brát s nadhledem. V pohodě. Jak ty humorné, tak ty méně. Jistě, jsou věci, situace, okolnosti, které je třeba brát vážně – urážky, ponižování, útlak, rasismus. Ale pak jsou věci jako seriály a filmy, knihy, novinové články, úvahy a zamyšlení, rozhovory s přáteli a známými, vtipy a vtípky, i každodenní zkušenosti, které je třeba brát v pohodě a s nadhledem.
Abych, k závěru, dovedl do extrému již zmíněného Karla Poppera… Tolerantní společnost sice musí být do jisté míry netolerantní k netoleranci, ale nemůže být totálně netolerantní ke všemu, protože pak již není společností tolerantní, ale společností netolerantní. Základem tolerantní společnosti prostě musí být vždy tolerance. Jinak budeme tak dlouho, silně a agresivně potírat netoleranci, až se nakonec dostaneme do okamžiku, v němž už žádná tolerance nezbude, a skončíme ve světě a ve společnosti totální netolerance.
Americký televizní moderátor Bill Maher řekl, že člověk může být tak moc „woke“, až se z něj stane rasista, protože tak dlouho bude mluvit o odlišnostech a individualismu, až začne prosazovat odlišené cestování, individuální zábavu… segregované bydlení… Abych na něj navázal, můžeme tak moc brát všechno vážně, až na celém světě nezbude nic, z čeho budeme mít radost. Můžeme omlouvat činy našich předků tak dlouho, až zjistíme, že jsme sami byli nečinní. Nejsem si jistý, že zrovna to je svět, ve kterém bych chtěl žít, a život, jaký bych chtěl prožít. Svět je skutečně plný špatností a nepravostí, to bez diskuze. Rozhodně netvrdím, že není potřeba bojovat za lepší svět. Rozhodně nechci zakrývat reálné utrpení, které někteří lidé prožívají. Ale cestou vpřed není všechno staré pošpinit a zničit, a pak sedět a kát se za hříchy dávno minulé, vlastní i cizí. Cestou vpřed je čelit novým problémům, hledat nová řešení. Cestou vpřed je umět se zasmát sobě, svým nedokonalostem, a svým chybám. Brát to všechno, nakolik je to jen možné… s humorem.