O mužích, medvědech, ženách, lesích, ulicích a domácnostech neboli o bezpečné společnosti
Toto zamyšlení začíná na dvou místech a ve dvou časech. Jedním místem a časem je pozdně večerní ulice města, někdy loni v létě. Kráčím po chodníku a přede mnou, stejným směrem, s poměrně velkým odstupem, kráčí cizí žena. A jelikož je večer až noc, tma, v okolí celkem nikde nikdo, ta žena se neustále otáčí a dívá se po mně. A já, šestatřicet let, pětasedmdesát kilo, tak trochu chápu, co se děje, a přemýšlím, co mám vlastně dělat, jestli se mám začít nahlas smát, nebo říct „nebojte, já vás nepřepadnu“, nebo pronést nějaký vtip, nebo mám zpomalit, nebo zrychlit, nebo uhnout někam jinam, nebo co se ode mě vlastně čeká, abych dal najevo, že nechci nikoho přepadnout.
Druhým místem je příjemný říjnový den letošního teplého a suchého podzimu, nedaleko vlakového nádraží, kde, jak je zvykem, se ze mě místní bezdomovci, squatteři, somráci a další podobné existence snaží vymámit drobák na údajné jídlo či jízdenku, nebo, ti upřímnější, na cigarety nebo alkohol. A když se tak dívám před sebe a za sebe, všímám si, že jsem primárním, ba téměř jediným, terčem. Málokoho jiného osloví, málokdo se na ně byť i jen podívá. Ale po mně jdou, jenom mě zmerčí. Jako kdybych vysílal nějaký signál, že zrovna já jsem ten správný cíl.
Jak se ty dvě situace v podobných místech a podobných časech občas opakují, a jak se prolínají a proplétají v mé mysli, stále víc a víc přemýšlím, co je špatně. Jestli je to mnou, že během dne ze mě socky mámí peníze (a abych se přiznal, tak jim občas i něco dám, protože vždycky během roku sbírám koruny a dvoukoruny, pak je rozdělím na hromádky po třiceti korunách, dám je do sáčku, sáček do kapsy, a když mě nějaký somr osloví, dostane třicetikorunový sáček, podíl z mé celoroční soukromé sbírky) – a že během noci (možná i protože chodím celkem rychle a celkem potichu), se po mně většina lidí dívá, jako kdyby v životě neviděla jiného člověka, a ženy se chovají, jako kdybych se je chystal každým okamžikem přepadnout.
Jestli je to mnou, nebo jestli je to společností.
Algoritmy internetů mi nedávno přinesly několik videí na téma „muž versus medvěd“. Základní otázkou tohoto myšlenkového experimentu je: koho byste raději potkali v noci v lese, cizího muže, nebo medvěda? (Pročež, jen pro úplnost, u medvěda se automaticky předpokládá, že je taktéž cizí).
Naprosto samozřejmě, čím míň zdrojů to které video uvádí, tím vyšší a senzacechtivější jsou čísla. A tak zatímco skutečná britská anketa (jediná dostatečně solidní anketa na toto téma, kterou se mi podařilo najít) uvádí, že 31 % žen by dalo přednost setkání s medvědem, senzacechtiví youtubeři střílí od boku klidně procent 90. Click-baitové nesmysly jsou skutečně nesmysly vytvořené kvůli počtu zhlédnutí, takže je nechme stranou a podívejme se na fakta. Více než polovina (přesněji 53 %) britských žen ve věku 18-29 let by se raději v lese střetla s medvědem nežli s mužem, celkově ženy ve všech věkových kategoriích dávají dohromady oněch 31 %. Samozřejmě britská data nelze jen tak uchopit a vztáhnout na naše území, ale dokud nebudeme mít adekvátní relevantní zjištění, věřím, že když na toto budeme brát ohled, můžeme s nimi pracovat, i protože Británie je, koneckonců, evropská země s evropskými hodnotami, a tudíž statisticky přecejen bližší, než kdyby šlo o údaje třeba ze zemí Asie, Afriky, či Amerik.
A s tím… polovina je šílené číslo. I ta celková třetina je pořád solidně děsivá. Polovina žen do třiceti let radši potká v lese medvěda, než aby potkala muže. A třetina všech žen. Co to říká o mužích, nebo aspoň o jejich obraze ve společnosti, co to říká o společnosti samotné… a co s tím dělat?
Nebyl by to internet, aby, když se do toho člověk ponoří, nenašel rozsáhlé argumenty z obou stran. Samozřejmě jako v hmotném světě, i na internetu jsou nejvíce slyšet ti nejhlasitější, kteří ani zdaleka nemusí reprezentovat většinu. Přesto, i za cenu generalizace, názory ze strany těch, kteří (předpokládám spíše ženy, takže přesněji ‚které‘) dávají přednost medvědovi, lze většinou shrnout jako „medvěd může odejít, nebo vás může zabít; muž vám může ublížit psychicky i fyzicky (s důrazem na sexuální znásilnění), a může vás týrat nekonečně dlouho“. Názory těch, kteří preferují setkání s mužem (bohužel je to internet, takže těžko zjistit, ale pro změnu předpokládám, že to jsou argumenty především mužské), většinou zní v duchu „mužů potkáte během každého dne stovky, statisticky je tedy nebezpečnost náhodného muže nízká“.
Pravdou je, že je mnohonásobně vyšší šance, aby vás při náhodném setkání medvěd zabil, nebo aspoň zmrzačil, než aby vás muž při náhodném setkání znásilnil. Pravdou také je, že více násilí na ženách se odehrává nikoliv náhodně v potemnělých ulicích, parcích a lesích, ale v domácnostech, a dopouštějí se ho muži těmto ženám dobře známí. Ale je také pravdou, že je vyšší pravděpodobnost stát se obětí násilí ze strany člověka, než ze strany medvěda – protože lidí všude kolem volně pobíhá spousta, zatímco medvědů moc ne.
Samozřejmě jsem si také vědom spousty kulturních jevů, které nejsou ve vztahu k ženám vůbec ideální (a vhodné pro současný svět), například objektivizace žen (objektivizace mužů je také problém, ale k tomu se společnost třeba dostane potom, co vyřešíme problémy, které trápí ženy), ‚medikalizace’ ženství (ženám je, aspoň se mi zdá, předepisováno mnohem víc medikamentů než mužům; do tohoto okruhu spadá i celá problematika komerčních diet, a také antikoncepce – a než někdo zmíní druhou stranu, ano, jsem si vědom i toho, že mužské zdravotní problémy jsou naopak velmi často marginalizovány, ale to je, opět, debata jiná), zvykem a tradicemi omlouvané násilí (… Velikonoce… ačkoliv je samozřejmě nechci hned shodit ze stolu, protože možná někde v jádru se skutečně zakládají na pohlazení ženy čerstvým proutkem a s tím spojenou symbolikou… ale možná taky ne…), nebo třeba celý ten uzel kariéry a potomků a nerovnosti mezd (který samozřejmě má v soudobé formě kapitalistické společnosti určitou logiku, a v tom případě by se mohl někdo ptát, jestli tedy není problém v uspořádání samotném). A, jasně, lidi se občas nepohodnou, lidi se občas pohádají, někdy si i ublíží fyzicky, a přes veškerou emancipaci a rovnost jsou jisté fyzické rozdíly, které mužům, aspoň teoreticky, dávají předpoklad být v konfliktu agresorem.
Když jsem sledoval videa a prohlížel statistiky a četl argumenty na sociálních sítích, přemýšlel jsem, jestli jsem měl v životě štěstí. Protože osobně ani u lidí kolem mě jsem se nesetkal s mnoha případy přepadení. A stejně tak jsem se téměř nesetkal s případy násilí domácího. Anebo jestli to není štěstí, ale jen se o tom nemluví.
Protože, na jedné straně, v Česku je dle policejních statistik ročně nahlášeno zhruba 13 000 násilných trestných činů. Při necelých 11 milionech obyvatel by se tak, velmi zhruba (a pokud počítám správně), s násilným činem setkal jeden z tisíce, každý tisící Čech.
Ta druhá hodnota, kterou teď zmíním, je ale úplně jiná. Podle statistik různých agentur, které se tím tématem zabývají, se obětí nějaké formy násilí v domácnosti (správně by bylo říct násilníka v domácnosti, protože „oběť domácího násilí“ zní velmi neosobně, ve skutečnosti však jsou na obou stranách lidé, na jedné straně násilníci, na straně druhé jejich oběti) stane až každá třetí žena! Dohledat podobnou statistiku o mužích je podstatně složitější, ale z dohledatelných údajů lze vyvodit, že obětí domácího násilí se stane každý osmý muž. Bohužel naprostá většina těchto případů neskončí hlášením policii, a tudíž nejenže nespadá do statistiky násilných trestných činů, ale především tyto případy ani nekončí řádným trestem pro násilníka (pročež pro tuto chvíli pomiňme, že jednání policie a soudů, jakožto i ukládané tresty, jsou v této problematice, dle vyjádření odborníků na domácí násilí, neadekvátně až extrémně laxní).
Co tato čísla ovšem znamenají? Na jedné straně hrozný výsledek, že 30 % žen a 12 % mužů v životě poznalo násilí tam, kde by měli být nejvíc v bezpečí, doma. Na druhou stranu to ale znamená i jistou naději: že většina mužů, a naprostá většina žen jsou, když už ne dobří, aspoň relativně slušní lidé. 70 % mužů a 88 % žen (a pravděpodobně víc, protože většina případů násilností je připisována opakovaným pachatelům) jsou jedinci, kteří svým partnerům neubližují (a předpokládejme, že pokud ublíží nevědomě či omylem, litují toho a jsou ochotni to napravit). A ono to, opět v duchu hlasitosti menšiny, dává určitá smysl. Mluví se o problémech a chybách a pohromách a nepravostech, nikoliv o dobrých lidech a dobrých skutcích.
Jak jsem si četl statistiky o domácích násilnících a argumenty o mužích a medvědech a přemýšlel o nich, napadlo mě, že je v pořádku, že se o tom mluví a debatuje. I když to totiž zatím nikam nevede, mlčet o problému je mnohem horší, než o problému mluvit. A ze statistik srovnaných s mými zkušenostmi skutečně vyplývá, že se o tom problému nemluví, a nemluví se o něm poměrně hodně. A protože se o něm nemluví, nedokázali jsme se dopracovat k tomu, jak se na to dívá druhá strana (ať už je ta druhá strana mužská, ženská, nebo jakákoliv jiná).
Ale až to všechno pořádně prodebatujeme a probereme, vědět, jak se na to dívá ta druhá strana, je pořád jen naprostý začátek.
Začněme úplně od základů. Proč existuje lidská společnost? Proč lidé žijí ve skupinách: v rodinách a komunitách, osadách a vesnicích a městech, v národech a státech..? Jedním ze základních důvodů (spolu s rozmnožováním a výchovou potomků, předáváním znalostí horizontálně i vertikálně, a usnadněním zajištění celé řady potřeb) je bezpečnost. Přestože i jeden samostatný zástupce zvířecího druhu homo sapiens je nebezpečný predátor, má spoustu slabin, které ho činí zranitelným. Teprve skupina těchto zvířat se stává téměř neporazitelnou. Skupina lidí. Proto lidé žijí ve skupinách. Proto lidé žijí ve společnosti. Proto existuje lidská společnost. Protože skupina – společnost – chrání své členy.
Výše jsem uvedl, že téměř čtvrtina populace zažila domácí násilí (matematika mi už léta moc neříká ale myslím, že… třetina ze všech žen je jedna šestina celé populace, osmina ze všech mužů je jedna šestnáctina z celku… převedeno na společný jmenovatel 48 to je 8/48 + 3/48, 11/48, tedy zhruba 23 %). Jinak řečeno, zažila ohrožení uvnitř své skupiny. To svým způsobem znamená, že pro čtvrtinu populace lidská společnost neplní jednu ze svých základních funkcí: neposkytuje jí bezpečí a pocit bezpečí.
Částečnou odpovědí na prvotní otázku z počátku tohoto zamyšlení tedy je, že aspoň v některých případech to je společností, že se mě ženy v noci bojí. Ale není to jen společností. Že jsem si to uvědomil po téměř čtyřiceti letech na této planetě znamená, že je něco špatně tak trochu i se mnou. Nadějí je, že lidé se mohou změnit, především pokud si něčeho nebyli vědomi, a mohou s tím tedy něco začít aktivně dělat. A podstatně naivnější nadějí je, že když bude o změnu usilovat dost lidí, změní se nakonec celá společnost.
Debaty o medvědech a mužích a ženách v lesích nemusí zůstat bezpředmětnými myšlenkovými experimenty a tématy debat. Jelikož poukazují na reálný problém – že společnost neposkytuje mnoha svým členům bezpečí, a tedy ani pocit bezpečí – mohou být počátečním bodem k dialogu, základem důležitých změn. Zatím ovšem internet plní především argumenty dvou stran, které se navzájem nechápou, a tak i kdyby chtěly, zatím nemohou najít výchozí bod. A tím se vracím k tomu, že debaty jsou jenom začátek, a dokonce i vědět, jaký je pohled druhé strany, je jenom začátek.
Možná, že až potom, až to všechno probereme, ale… Myslím si, že bychom na to měli jít odjinud. Nejprve tak, že nebudeme klást otázky v duchu „proč byste raději potkali/y v noci v lese medvěda než muže,“ protože ty jsou v této chvíli a priori dané jako podklad celého následujícího dialogu. Namísto toho bychom se měli ptát: co s tím (… že se ženy bojí cizích mužů, které náhodně potkají…) můžeme dělat, a co s tím budeme dělat?
Důležitými podmínkami tohoto dialogu je, abychom dali stranou jak statistiky, tak emoce. Statistiky a emoce samozřejmě musíme mít na paměti, protože jsou to důležité argumenty: jedny naznačují, jaká je faktická pravda, druhé odhalují, jaké je tuto pravdu skutečně zažívat. Neměly by ale vystupovat do popředí, zakrývat podstatu dialogu a mařit směřování k jednoduše definovanému, ačkoliv velmi složitě dosažitelnému cíli: lépe fungující společnost. Lidé se od ostatních zvířecích druhů liší unikátní kombinací racionality a kreativity, tyto vlastnosti by tedy měly být základem při hledání odpovědí. Odpovědí na otázky, co dělat s muži, medvědy, ženami, lesy, ulicemi, domácnostmi, statistikami, emocemi, pocitem bezpečí, bezpečím, a společností obecně.
Kéž bych ty odpovědi měl a mohl je tak rovnou předložit. Pak by to bylo velmi snadné. Ale bohužel je nemám. Mimo jiné protože jsem jenom jeden člověk, a ještě ke všemu, snad, člověk více méně obyčejný a více méně průměrný. Ale doufám, že jsem naznačil cestu, kterou se k těm odpovědím vydat: dialogem. Dialogem otevřeným. Dialogem, v němž si budeme vědomi statistik, a budeme si vědomi autentických žitých zkušeností, na jejichž základě hovoříme a hledáme řešení, jak změnit společnost, aby se počet jejích členů, kteří se cítí bezpečně a jsou v bezpečí, limitně blížil stovce procent.
A kdybychom řešení nenašli… (nebo, když odstoupím od naivity a podívám se na věci realisticky až pesimisticky, když to řešení zatím/ani moc aktivně hledat nebudeme) … i tak je dobré o tom problému mluvit. I se všemi těmi emocemi a statistikami a vším ostatním. Protože když už nic jiného, dokud se o problému bude mluvit, bude se o něm i vědět, a tak je naděje, že se něco změní, a že to snad bude změna k lepšímu. Nebo, dokud se o tom problému bude mluvit, aspoň ta čtvrtina populace, které se tyto negativní zkušenosti přímo dotýkají, bude moci bez obav hledat oporu a útěchu a pomoc u těch zbývajících 70 % slušných mužů a 88 % slušných žen.
Než ta řešení najdeme, a než je aplikujeme, zbývá jedna osobní otázka na závěr: jak se má chovat muž v noci (ale nejen tehdy), aby dal jasně najevo, že z jeho strany nebezpečí nehrozí, a pokud to bude nutné (a)nebo žádoucí a vyžadované, je ochoten pro bezpečí druhé strany působit aktivně?
Nebo, abych to zakončil v duchu tématu… Jak se má muž chovat, aby se cizí žena raději potkala s ním, než s medvědem?
Text je dostupný také ke stažení jako .pdf na Patreonu.