Jeskyně: Vyprávění o Arlenovi
Následující krátká povídka navazuje na experimentální příběh Jeskyně, který jsem napsal v roce 2022 a loni konečně upravil do finální podoby vhodné k tisku. Nějakou dobu poté jsem totiž přemýšlel, že bych pokračoval – totiž, i původní povídky ze série Jeskyně, které jsem psal v mládí, mívaly nevyjasněný, nerozřešený konec, po němž přišel nový začátek a nový děj. Prozatím však na samotné pokračování ještě nenastala ta správná doba. Mezitím ovšem vzniklo aspoň toto krátké dílko z kontextu a do kontextu světa, v němž se příběh čtveřice dobrodruhů odehrává.
Jeskyně: Vyprávění o Arlenovi
(Jan Haluza, 3/2025)
Světem putovaly čtyři osoby. Vždycky byly čtyři. Možná se nacházely jindy a jinde, měly jiná těla a nesly jiná jména, ale byly čtyři. Jeden z příběhů těch čtyř se právě teď a právě tady (nebo právě tam a tehdy, záleží na úhlu pohledu) na čas zastavil, aby dal prostor vyprávění jinému. Vyprávění ze světa, vyprávění z, a do, kontextu.
Pokud by putování těch čtyř osob byl svědkem nějaký náhodný pozorovatel (který, aby nepřišel k úrazu, by musel být přinejmenším neviditelný, ideálně pak éterický a nehmotný, a zároveň vševidoucí a všude a přitom nikde přítomný), v této chvíli by si již jistě uvědomoval některé zákonitosti pozorovaného světa. Například že v něm žijí dobrodruhové a různá monstra, že technologie je zhruba srovnatelná s obdobím pozemského středověku (ačkoliv sociokulturně je společnost notně progresivnější a podobnější pozemským dobám pozdějším, což lze možná vysvětlit právě existencí nejen monster, ale i mnoha inteligentních druhů vedle samotných lidí), a že tam existují a fungují jevy jako magie či zásahy mocných „nadpřirozených“ bytostí, které jsou pro nedostatek lepších výrazů označovány jako božstva.
Jedním z božstev či bohů, prostě mocných bytostí, ať už jim budeme obecně říkat jakkoliv, byl Arlen, někdy přezdívaný Zelená kápě nebo Pomocná ruka. Patron bylinkářů a mastičkářů a léčitelů všeho ražení. Ale nebyl jím vždy. Jako každá persona, i on musel někde začít, aby se něčím stal. Nuže…
V úplně jiném světě a v úplně jiném čase, dávno a daleko, byl Arlen sobeckým šlechticem, chamtivým panovníkem malého území, který sice své poddané úplně netýral, ale rozhodně jim nedopřál ani klidu ani oddechu. Jakousi zvláštní shodou náhod se dostal do střetu se skupinou hrdinů, kteří, ani ne tak náhodou jako spíše nevyhnutelností, byli čtyři, a již jej po řadě peripetií, kolizí a střetů svrhli z pomyslného trůnu a poslali do vyhnanství. Arlen dlouhé týdny hledal útočiště. Nejprve u svých příbuzných, kde vůbec nepochodil (ať už protože byl, jaký byl, nebo protože jeho rodina byla úplně stejná jako on, vypráví se to různě). Poté u různých bližších i vzdálených známých. Ale když nebyl vyslyšen a přijat ani u nejposlednějšího z posledních, kterého se dovolil dovolávat, a když už mu z majetku, který dokázal odnést s sebou, nezbývalo téměř nic, vydal se do bájných Hlubokých lesů, doufaje v objev pokladu, nebo aspoň brzkého konce. Namísto obojího po mnoha dnech putování temnotou pod prastarými korunami, hladový a žíznivý, došel ke studánce, kolem níž rostly keře malin a ostružin a borůvek, a snad i rostlinky morušek a jahod. Arlen se ani nepozastavil nad nečekaným objevem a jal se jíst a pít, co hrdlo ráčilo, nabíral plné hrsti bobulí a plné dlaně chladné pramenité vody, a to všechno, spolu s dny pochodu prastarým lesem, ho natolik vyčerpalo, až prostě, zabalen do svého koženého cestovního pláště, pod hlavou mech, bez okolků usnul.
Jenže v tom světě a v tom čase měla každá studánka svou vílu, která pečovala o čistotu vody a okolní rostliny i drobné zvířectvo (o zvěř větší se staraly buď zvířecí sněmy, druidské kruhy, nebo oživlé stromy, ale to je vyprávění na jindy), a kdo se chtěl nasytit vodou přímo od pramene, nebo plody rostlin kolem rostoucích, či snad ulovit nějaké zvíře, musel tu konkrétní vílu přinejmenším slušně požádat. Divoká zvěř, ta samozřejmě pila a jedla zadarmo. Z lidu kdo byl chudý, vodu často dostal jen tak, a i když nemusel, často se s vděkem vracel, aby víle pomohl s nějakou tou zahradnickou prací. Kdo byl bohatší, mohl víle nechat nějaký dar (a to pak záleželo na tom, jaká to byla víla, a jaký to byl dar, jestli si pak brala například krásné nové šaty a střevíce na vílí bál, nebo třebas borůvkové koláče, které napekly pekařky z borůvek, které jim víla dala, protože studánkové víly, jak se povídá, jsou na sladké pečivo, ale jelikož jsou propojeny s vodou, samy se nemohou k ohni ani přiblížit, natož tedy, aby mohly péct). Často však stačilo jen zvolat žádost či poděkování v okolí vývěru, protože víly jsou sice různé, ale aspoň tento druh víl zase tak marnivý nebyl.
Nic z toho ovšem Arlen nevěděl. Jak ulovit kuší ptáka či zajíce, to ano. Jak jezdit na koni a bít se mečem, to ano. Genealogie vládců a svých předků, estetiku, rétoriku, religionistiku, politiku a politologii, to ano. Ale jestli znal nějakou mytologii, tak jen tu velkou, o stvoření světa, o bozích, o různých hrdinech a nestvůrách, legendy a báje a eposy. Mytologii běžnou, lidovou, tu neznal a nezajímal se o ni. A protože doma mu vodu nosili ze studny služebníci a míchali ji s vínem, studánkové víly neznal, ba do toho okamžiku ještě možná ani nevěděl, že existují (a pokud se náhodou ptáte, jestli i lidmi vyhloubené studny mají své víly, pak záleží na tom, jestli je ta studna vybudovaná na řádném prameni, a jak se o ni okolní lidé starají… ale o tom, kde se berou studánkové víly, to je taky vyprávění na jindy).
Jak si tam tedy spokojeně spal, plný lesních plodů a čerstvé vody, vůbec netušil, že víla, která o tuto studánku pečovala, byla na procházce s panem jelenem a paní laní, ale najednou měla pocit, že by se měla vrátit. Ony totiž studánkové víly, i když zrovna nejsou doma, slyší mnohé, co se tam šustne, a často i cítí, že se něco děje. A když víla přiběhla zpět a spatřila spokojeného spáče, bylo jí všechno jasné. Nejprve ji zahltil vztek a chuť po pomstě. Jak se ale otáčela, aby se vydala k místnímu lesnímu sněmu s žádostí o pomoc, Arlen se ve spánku převalil na bok a odhalil, jak je pohublý, ošlehaný větrem a deštěm a větévkami stromů a keřů, a víla, jak už to u víl často bývá, se slitovala. Ale jen tak trochu, ne tak docela. Seděla tedy nad ním tak dlouho, dokud se neprobudil, pak mu vysvětlila, jak se věci mají, a vyjasnila mu, že takovou hostinu musí nějak splatit. Arlen se nejprve bránil cokoliv udělat, přeci jen byl vychován tak, že jemu slouží druzí, ne on jim. Nakonec ale, nemaje již kam jinam jít, zpočátku rozmrzele a nepřesvědčivě, ale s každým dalším dnem s větším a větším nasazením, pomáhal víle s péčí o vodu, o rostliny, o zvířata, a to až tak, že nakonec mohla víla bez obav odejít na bál, nebo na sněm, nebo navštívit své rodiče (Pána všech vod a Paní deště… to jen velmi krátce k tomu, kde se studánkové víly berou, protože to je mnohem složitější), a kolik dnů se nevrátit, a přesto si mohla být jistá, že o její studánku a okolí bude postaráno.
Čas ubíhal a tento kdysi arogantní šlechtic téměř zapomněl, kým byl (a zapomněl na to i širý svět kolem, vyjma kronik, ale o ty se zajímají snad jen kronikáři a badatelé) a stal se nepostradatelnou součástí dění v Hlubokých lesích, kde našel novou kapitolu svého života. Když skončila jeho služba u víly, přestěhoval se za druidy, s nimiž se mezitím seznámil a spřátelil, a dál pečoval o svěřený kus lesa.
A když pak po letech nadešel jeho čas, i přestože jeho tělo zmizelo v půdě mezi kořeny stromů, jeho duch zůstal, aby nabídl pomocnou ruku všude tam, kde je třeba. A jelikož byl natolik ctěn a uznáván nejen mezi zvířaty a vílami (a dalšími lesními bytostmi) a druidy, ale i mezi lidmi v blízkém okolí lesa, netrvalo dlouho, alespoň v měřítku existence celé existence, než se stal nejprve místním, a postupně čím dál šířeji známým a zvolávaným patronem přírodního léčitelství, pod jehož záštitou a v jehož jméně vzniklo mnoho klášterů a chrámů a řádů, jejichž následovníci a následovnice byli oddáni, podobně jako on, vždy ochotně pomoci druhým proti lecjakému neduhu a nemoci.