Výzvy a osudy (spoluautorská povídka)
Předmluva (Jan Haluza)
Za pár let to bude jen jedna z mnoha vzpomínek ze života. I teď už je pandemie roku 2020 víc minulostí než stále čerstvou zkušeností. Každý si z té doby bude pamatovat něco jiného, nebo možná nic. Já si vzpomínám, že i když jsme se s přáteli tehdy moc nepotkávali, zákaz setkávání (nebo snad skrytý strach z nejasné budoucnosti) jako kdyby vyvolal potřebu společné aktivity.
Jednou z těch aktivit byla dubnová korespondenční hra, kterou spustil Filip na soukromém diskuzním serveru. A i když jsme nakonec u této hry byli dohromady jen tři a nevydrželo to moc dlouho, něco z toho přecejen vzniklo. Povídka tří autorů složená ze tří různých příběhů ve zvláštním, bez domluvy a přípravy průběžně se vyvíjejícím a měnícím světě, to jak každý z nás měl o něm trochu (a mnohdy velmi) jinou představu a jiný přístup.
Filip na samém začátku sepsal návod a pravidla, jak má vypadat příspěvek každého z účastníků hry. Každý příspěvek byl tvořen popisem světa (obecně, nebo konkrétního prostředí), popisem vlastní postavy, následně nějakou situací, akcí, prostě zápletkou a jejím rozuzlením, a na závěr heslovitými náznaky a tipy, které mohli ostatní zahrnout do svého vlastního dalšího příspěvku.
První dvě části každého příspěvku zůstaly na následujících stranách (víceméně) nedotčené. Druhé dvě části ovšem dávaly smysl v rámci tvorby (hry), nikoliv při četbě. Totiž, každý z autorů sice přivedl svou postavu do nějaké situace, o jejím osudu však rozhodoval nejen on sám, ale také náhoda. Hod kostkami. Samozřejmě bylo možné výsledek ovlivnit trochu ve svůj prospěch (za pomoci klíčových prvků, neboli aspektů, z popisu světa a postav, a také plněním výzev ostatních), ale ne vždycky, ne vždycky úspěšně… a někdy bylo zajímavější nechat osud plynout zdánlivě špatným směrem v očekávání dalších zvratů.
Výsledky hodů v textu nedávaly tak úplně smysl, jejich místo tedy zaujaly dělící symboly (✵✵✵) na znamení, že právě v tom místě a čase došlo k důležitému zlomu. A výzvy ostatním, ty zmizely z textu úplně.
A snad protože výzvy a (hody na) osudy v textu nejsou, ale byly klíčové pro vznik jednotlivých příspěvků a celou tu hru a výsledný příběh, jsou zvěčněny v názvu.
Předmluva (Filip Pardy)
Zimní měsíce začátku roku 2020 působily depresivněji, než tomu bývá každou jinou zimu. Ke tmě a sněžení se přidal lockdown a s ním i rozpad mnoha pravidelných aktivit, které člověku přináší řád a potěšení. Po posledním naživo odehraném RPG před lockdownem, kdy jsme do hry vyráželi vyzbrojeni obličejovými štíty, se kostky odmlčely. Trochu v duchu Londonova Tuláka po hvězdách jsem se rozhodl vykopnout tuto putovní story: “můžou nás zavřít do kazajky, ale příběh je věčný!” Nakonec nám to pomohlo trochu upustit imaginativní páru a v procesu nechat vzniknout tento fantaskní příběh. Snad se bude líbit i čtenáři.
Výzvy a osudy
Filip Pardy, Jan Labuda, Jan Haluza
Kapitola 1: Simeon
Stožáry lodí se rytmicky pohupovaly pod večerním příbojem a působily tak jako pobřežní les tenkých a holých stromů. V přístavu čtvrti Santa Zacharia už začínalo být rušno, jak se rybáři se svými posádkami chystali k večernímu lovu. Kromě nich byla tato část města oblíbeným místem i jiné sorty. Směřovala sem většina lodí, která si nemohla dovolit licenci pro vplutí do hlavních přístavů – či bylo jejich zboží natolik delikátní, nelegální či obskurní, že nechtěli riskovat setkání s oficiálními správci přístavu. Přístav v Santa Zacharia nabízel k prodeji všechny divy světa.
Simeon Thelms, dlouhán v ošoupaném kabátě, procházel přístavem a nenuceně prohlížel zboží vystavené na stáncích. Jídlo ani nápoje nebylo to, co by hledal, ačkoliv místňáci nabízeli snad všechny možné varianty ryb a mořských plodů, co jich jen v říši je. Víc ho zajímaly dřevěné bedýnky s prastarými pečetěmi, soupisky nálezů ze vzdálených míst, zaručeně pravé magické artefakty… věděl, že někde v té veteši se skrývaly opravdové poklady.
Dnes Simeona potkalo štěstí, zahlédl totiž, jak Posádka galéry Nebeský drak – sebranka opálených hrdlořezů, zdobená jizvami a tetováním a brebentící ostře znějící hatmatilkou – vynáší z lodi právě takové bedny, jaké Simeona zajímaly.
Simeon se rozhodl, že bude sledovat, kam ty bedny míří. Ačkoliv ho lákalo podívat se přímo na Nebeského draka, otřásl se při pomyšlení na to, co by nastalo, kdyby ho posádka chytla. Raději si tedy dal něco k snědku, splynul s davem a pozoroval, co se bude dít.
✵✵✵
Simeon neudržel svou zvědavost na uzdě. Dav ho jemně tlačil a on mimoděk postupoval tam, kam mířily bedny. Dostal se do přístavních uliček, až ke dřevěné bráně skladiště, do kterého mířil náklad lodi. Povšiml si velkého červeného draka namalovaného na jedné z přístavních zdí. V té chvíli se brány skladiště zavřely. Simeon stál před nimi a od brány na něho koukali dva námořníci. “Ztratil ses, příteli?” posměšně prohodil jeden z nich. Když se rozhlédl kolem sebe, připadal si, jako by se najednou octl někde úplně jinde, na druhé straně kontinentu. Dojem podtrhovala výrazná vůně koriandru a vařeného (psího?!) masa.
“Tak snad abych radši šel…”
Kapitola 2: Jack
Santa Zacharia, smrdutá, prastará díra, kde se zastavil čas. Něco starého ve světě, který v ní jako by vůbec neexistoval. Dva světy sdílející jeden prostor, které svou existenci vzájemně ignorují. Svým způsobem klenot, který netečně trval na rituálech z jiné doby a zprostředkovával kvaziesenci starých pořádků. Uklidňující všudypřítomnou loudavostí a opravdovostí, ale vlastně umělý diamant v umělém světě, který do něj už dál nepatří, ale který se realita rozhodla zachovat. Nebo spíš ignorovat? Drahokam umělý, ale přece jen reálnější než vše za jeho hranicemi. Paradox.
Přístav v Santa Zacharia, místo za hranicemi „reality“.
„Červenej drak na vratech, to je nabeton ten flek. Okej Jacku, dneska necháš bouchačku pěkně v klidu. Tohle je TEN kšeft. Buď v pohodě brácho, neposereš to. Teď ne.‘‘ Pomyslel si Jack Splendor, skrytý za velkým kontejnerem plným odpadků z blízkého rybího bufetu, a dlouze se napil z placatky, kterou zastrčil zpět do náprsní kapsy saka, a ještě jednou na datapadu zkontroloval fotografii mladé a pohledné černovlasé asiatky.
Třas jako by mávnutím kouzelného proutku zmizel ten tam. Cítil sílící euforii a blaženě vydechl z plných plic poslední tah cigarety, kterou s nonšalantní grácií odpálil ukazováčkem pryč, a rytmicky se vydal vstříc skladišti ve znovunabyté opilecké jistotě.
✵✵✵
Jack si sebejistě kráčel postranní uličkou, přímo směrem ke skladišti, když si uvědomil, že před jeho branou dochází k nějaké slovní potyčce. Řídící se heslem, že chaos je často účinnější než vychytaný plán, se rozhodl, že tohle je situace, kterou potřebuje (tento sebeklam se Jackovi kupodivu vyplácí a nemá nic společného s tím, že už prakticky žije na ulici).
„Hele! Tady jsi, Bo. Všude tě hledám.‘‘ Pronesl k viditelně překvapenému dlouhánovi v otrhaném kabátě. „Už si to přeberu, dík‘‘.
Jack se sebejistě otočí s kloboukem lehce našikmo směrem ke dvojici námořníků a s úsměvem prodejce ojetin se rozjede: „Dobrý večer chlapci, mé jméno je Jack Splendor a jsem zde v zastoupení klenotníků a obchodníku se starožitnostmi. Tento muž stojící za mnou se jmenuje Bo a měl za úkol najít vaše skladiště. Zde je mé pověření.“
Z jeho datapadu vyjede holografický dokument o pětadvaceti stranách podepsaný svazem klenotníků a obchodníků se starožitnostmi. Ledabyle jej zaklapne.
„Moji zaměstnavatelé mají velmi vážný zájem na navázání dlouhodobých obchodních kontaktů s vaší společností, a proto vyslali mne, abych zde mohl dohodnout předběžné podmínky případné spolupráce. Jelikož je nemožné vás zastihnout standardní elektronickou cestou, vyslali mne osobně. Vážení gentlemani, byli byste tak laskaví a zavolali někoho odpovědného, kdo by nás mohl provést po vašich prostorech a ukázat příklad vašeho dobrého zboží? Děkuji!“
Kapitola 3: K‘choch
Někde ve vesmíru plula myšlenka říkající, že dostatečně pokročilá technologie je nerozeznatelná od magie. Tady to bylo naopak. Magie byla nerozeznatelná od technologie. Magie a technologie byly dvě cesty k cíli, jedna rychlejší a nebezpečnější, druhá pomalejší, ale trochu jistější… a pak byli ti, kteří jako by se rozkročili přes propast dělící dvě cesty a kráčeli po obou najednou: technomanceři. Přes vtipnost představy člověka kráčejícího rozkročmo nad propastí šlo o metaforu velmi výstižnou, protože to nebyl výkon nikterak jednoduchý, a každé drobné zaváhání zavánělo pádem do nekonečné hlubiny, obvykle znamenající absolutní pomatení smyslů, nebo katatonii do konce života (jen několik vyvolených našlo štěstí v neštěstí a zmizelo ze světa úplně, zatímco po nich zbyl jen pár bot, z nichž stoupal obláček kouře). Ale byla to výzva, jejíž úspěšné splnění bylo v podstatě jistým ziskem sponzorství a dotací a zaměstnání v nějaké suché, teplé a dobře vybavené dílně na výrobu všelijakých magicko-technických strojů, obecně nazývaných magitechy.
K’choch obdivoval policejní magitech – exoskelet, který dostal k pilotování. Nešlo sice o žádnou novinku na trhu, neměl ani luxusní provedení (a vlastně ani nijak kvalitní základní výbavu), a ve skutečnosti nebyl ani zdaleka nový. Tak jako tak to pořád byl magitech, na který by ze svého policejního platu nikdy nenašetřil, a navíc mu toto mechanické brnění poháněné magií propůjčovalo podstatně větší autoritu, jelikož úplně zakrývalo jeho skutečný vzhled. Vně byl pouze magií upravený kov. Uvnitř… uvnitř byl K’choch, kobold, drobná ještěru podobná humanoidní postava, což ho, stejně jako další zástupce jeho rasy, předem odsuzovalo k podružným pozicím. Nebylo tomu jinak ani u policie, a tak, když se naskytla příležitost, přihlásil se k řízení exoskeletu, i když to bylo za cenu těch nejhorších možných úkolů.
Jednou ze splátek za toto drobné vítězství byla i dnešní obchůzka přístavu v Santa Zacharia. Jak mu řekl jeho velitel, místní úřady by velice, ale velice zajímalo, co se to dnes dostalo do přístavu. Po úvodní obhlídce stánků drobných obchodníků se rozhodl obrátit na nedůvěřivé místní rybáře: zeptat se na jejich lovecké štěstí v posledních dnech, dnešní očekávaný úlovek, připlouvající a odplouvající lodě, a další nenápadné dotazy, které by navedly jeho vyšetřování nejzajímavějším směrem.
✵✵✵
Náhle K’choch zaslechl přesně to, na co čekal: „… ale nejzajímavější kocábka je asi tuhle Nebeskej drak. Přivezla prej spoustu zvláštních bedýnek.“
„Co bylo v těch bednách?“
„To je na tom to nejzajímavější! Nikdo neví! Ti trhani z posádky všecko odtahali kamsi… nikdo pořádně neví kam! Jenom, že to bylo támhletím směrem, jak jsou skladiště…“ rozvášnil se rybář, když zjistil, že svým vyprávěním zaujal pozornost posluchače. Pak ještě pod vousy dodal „Co já bych za to dal, kdybych do těch beden moh aspoň nakouknout…“
Chvíli na to už K’choch mířil ke skladištním budovám. Jak procházel bočními uličkami, přístavní ruch pomalu utichal. Náhle se někde nedaleko ozval hlas. Pak další, trochu tlumenější. A pak spustil monolog třetí. K’choch se za nimi instinktivně vydal, a když vykouknul zpoza rohu, spatřil dvojici opálených námořníků a proti nim dvojici mužů, kteří z dáli podobností svých oděvů připomínali přestárlá dvojčata. O něčem se hádali, jinak se to popsat nedalo.
Tohle bude zajímavá situace – a protože K’choch nepřežil mládí na ulici tak, že by do každé zajímavé situace skočil po hlavě, rozhodl se ještě na moment vše nepozorovaně pozorovat.
Kapitola 4: Simeon
Raz Kander, nejstarší a největší město na ostrově, spočívalo zaklesnuté mezi dvěma Bohyněmi, skalisky které podle legend město chránily. Přístavní čtvrti vystavěné na naplaveném bahně se občas propadaly do moře, trápené náporem vln, jen proto, aby na chatrných zdech vyrůstaly nové a větší domy. Historie města tak vytvářela spletité podhoubí plné tunelů, kanálů a zaplavených chodeb.
Simeon už jako malý kluk rád poslouchal povídačky a legendy o tom co se všechno v tunelech nachází. Snad právě z těchto povídaček pramenila jeho vášeň pro mystično a archeologii. Přesně na tyto tunely si taky vzpomněl, když přemýšlel, kam by se dala uklidit těla strážných od brány. Simeona Jackův příchod překvapil, ale rychle se v situaci zorientoval a začal hrát jeho hru.
“Jistě, jistě, jsme z cechu. Máme zájem o artefakty ze všech zemí, od Nortlingenu až po Gejzírové hory. Bůžkové, lapače, jaspisové pečetní prsteny, orby chladu či ohně, to vše můžeme nabídnout či vykoupit! Podívejte, také vám ukážu svůj průkaz”, sáhl Simeon pod kabát a vytáhl ošoupaný deník. Bylo mu jasné, že touhle šarádou odvede pozornost jen na pár vteřin. To bylo však přesně tolik, kolik potřeboval. O Simeonovi se totiž ve stínech povídalo (a ne bez důvodu), že má pěsti jako kovadliny.
Jeden ze strážných svraštil obočí a nakoukl do malé kožené knížky. V ní sice Simeon neměl žádný cechovní průkaz, ale zato s ním bleskurychle udeřil mamlasa do ohryzku, načež ho odkopl do strouhy a začal se věnovat druhému. Jack Splendor velice rychle pochopil nová pravidla hry a za chvíli už asistoval Simeonovi v pořádné nakládačce.
✵✵✵
Nakládali tomu parchantovi pořádně, jen co je pravda. Simeon dotlačil piráta, plivajícího krev, až k zábradlí nad kanálem s kalnou vodou a začal ho tlačit přes. Nějak mu ovšem nedošlo, že ten zkurvysyn je zvyklý šplhat po lodních lanech od rána do večera, a proto se nebude ochoten pustit, když mu bude hrozit pád do hlubiny.
…ticho podvodního světa narušilo dvojí žuchnutí. Ve světě stínu pod hladinou právě začal boj na život a na smrt.
Kapitola 5: Jack
Iluze toho místa byla dokonalá.
Virtuální esence externích entit, jejíchž šifrované soubory jedniček a nul se navzájem proplétaly v nekonečném výstupu nových informací, postupně zpochybňovaly kognitivní funkce biologických nervových tkání kdesi „nahoře“. Ohrožovaly vlastní existenci každého dlouhodobého návštěvníka takto hlubokých darknetových struktur, jakým byl hub Raz Kander. Město čehokoli a kohokoli. Pokud zde mozek zemře, jeho biologický ekvivalent vyhodnotí, že nemá existovat a zemře s ním.
Tohle všechno v desetině vteřiny proběhlo Jackovi hlavou, když pozoroval zápasící dvojici nahýbající se nad mokrou propastí přístavního kanálového systému bera v úvahu, že nezvládne ani jedno tempo jakéhokoli plaveckého stylu.
Avšak v momentě, kdy uviděl skupinu asi pěti čumilů a v jejich středu policejní mechanickou jednotku na jedné straně a uslyšel podezíravý šrumec za vraty skladiště, bylo rozhodnuto. Jeho úkol bylo najít tu holku. A když ho seberou nebo zabijou, je konec. Vsadil na jednu kartu, jeden hod kostkou. Tou šťastnou.
Sebral v sobě veškerou svou sílu a po vzoru linebackerů univerzitních fotbalových družstev nabral zápasící dvojici a společně mířili vstříc smrduté slané vodě.
✵✵✵
Námořník byl pod vodou jako… námořník ve vodě. Váha dvou těl a zapletení do Jackova saka však byly i pro zručného muže z moře příliš. Připočteme-li i zmatené Jackovo plácáni ve vodě a silné údery Simeonových příručních kladiv, nezbylo námořníkovi příliš šancí. Jack sice v té skrumáži přišel o svou placatku whiskey, ale na druhou stranu přežil i tento pošetilý pokus, jako vystřižený z parodie na akční dobrodružný film.
Kapitola 6: Simeon
Ticho pod vodní hladinou je téměř hypnotizující, mámivé. Neplatí to však, když se vám zjizvený pirát snaží zakroutit krkem. Bušení ve spáncích, zpomalené míhání pěstí, pálení kůže. To všechno naštěstí netrvalo dlouho, než se nepřítel poroučel ke dnu. Simeonovi proběhla hlavou podoba Dao Caa, kapitána Nebeského draka, kterému teď asi jeho nohsledi právě přinášejí zprávu o tom, že se něco semlelo před skladištěm. Dao Cao, se svým úzkým knírkem a vlasy do culíku se stylizoval do role opravdového bukanýra z minulých století, ale jeho metody byly naprosto opačné – byl to dobře informovaný, rafinovaný boss, podle všech indicií technomancer. Jen tu svou pověstnou krutost si zachoval z dob dávno minulých.
Myšlenky sršely v Simeonově hlavě rychlostí blesku, když viděl světla nad hladinou a klesajícího přítele pod ní. Snad mu teď bohyně dopomohou, aby vše dobře dopadlo. Nejdříve ze všeho vyklouzl z roztrhaného pláště, pružné tělo v nátělníku okamžitě splynulo s vodou a vrhlo se vstříc hlubině. V duchu se nepřestával modlit a zaříkávat své patrony, ochránce a bůžky, jejichž podoby měl vytetované po celé horní polovině těla. Ochránci snad tyto prosby vyslyšeli a v temnotě kanálu jako by začali slabě světélkovat.
„Kanály jsou tepny přístavu. Vedou do všemožných zákoutí a proplétají se pod celým městem jako bludiště. Stačí se svěřit do rukou prozřetelnosti, nikde špatně neodbočit a já i tady Jack se dostaneme tam, kam nás osud vede. Rádcové, pomáhejte.“ Svou dlouhou paží zachytil bezvládné Jackovo tělo, zakopal nohama a odplaval pryč.
✵✵✵
Uplynulo několik desítek sekund, které Simeonovým plicím přišly jako roky. Najednou se z temnoty slizkých cihel a shnilých trámů vyloupl čtvercový obrys světla a Simeon věděl, že už dál nemůže čekat. Na pokraji zemdlení se vynořil, dutě zavyl jako když nakopnete bernardýna do žeber a položil se zády na hladinu. Pak se i se stále bezvládným Jackem vytáhl na cihlový břeh. Byli v sklepě pod skladištěm. Z dáli zděných chodeb k nim doléhalo slabé poštěkávání hrdlořezů – a taky něco, co znělo jako pofňukávání vězněné holky.
Klekl si vedle Jackova těla a začal ho křísit k životu. Práce ještě neskončila…
Kapitola 7: K‘choch
Čtvrti Ratiště se říkalo Ratiště… protože byla dobrá akorát tak pro krysy a jim podobné existence. Podle kronik šlo kdysi o obyčejnou městkou část, kde žily ženy námořníků (a taky námořníci, když zrovna byli na pár týdnů v roce doma). Desítky malebných domků i honosných vil, hospody, nákupní centrum, zábavní komplex, chrám bohyně oceánu s rozlehlou farou, kde se ženy o víkendech scházely, aby si vyměnily nejnovější drby a kuchařské recepty… To ale bylo dávno. Příliš dávno. Předtím, než náhlý požár zachvátil většinu tamních budov, a někoho tehdy nenapadlo nic lepšího než čtvrť zachránit zatopením. Zjevně špatná volba. Teď, téměř o sto let později, Ratiště zůstávalo šedým šrámem na tváři města: změtí ohořelých trosek a potopených ulic zanesených pískem a blátem, kde přežívali jen vyvrženci.
Život na ulici nebyl snadný. Kdo chtěl přežít, musel znát své místo. A taky mít něco, co ho chránilo před útoky ostatních. U mladého K’chocha to byla jeho slídilská nátura, která mu jednak zaručovala vždycky aspoň nějaký žvanec (i když to byla třeba jenom vyhublá krysa), a taky šanci nalezeným pokladem uplatit dotěrné protivníky. A později se mu hodila i při policejní práci, protože se nebál prolézt každý kout.
A ještě jedna věc se na ulici stává, totiž že se slova změní v potyčku během okamžiku. Před K’chochem se tím pádem neodehrálo nic nečekaného ani překvapivého. Několika ráznými kroky překonal vzdálenost a už byl u jediného zbývajícího účastníka boje, který z původní čtveřice zůstal na suchu. Sípající námořník bojoval o dech a poslední zbytky života, a ani jednoho se mu s rozdrceným hrtanem nedostávalo. Tohle nebyla obyčejná bitka, křičel K’chochův instinkt. Měl dvě možnosti: zkusit zachránit chlápka, nebo ho prohledat a (snad) najít nějaké důkazy. Jako mnohokrát, i teď nad policejním výcvikem zvítězilo slídilství, a jeho ruce začaly automaticky prohledávat kapsy téměř bezbranného námořníka.
✵✵✵
Klíče s přívěškem červeného draka! Ocenil by spíš psané instrukce, ale nečekal, že by někdo byl takový pitomec a nechal se tak snadno usvědčit. Tohle bude muset prozatím stačit. Byla by to příliš velká náhoda, kdyby přívěšek na klíčích a kresba draka na nedaleké zdi, navzájem téměř totožné, neměly žádnou souvislost. S trochou štěstí si třeba v tomhle skladu odemkne nějakou kancelář, a tam už najde ty správné stopy.
Ještě se nahnul přes zábradlí, ale tři muži, kteří spadli do vod kanálu, zůstali pod hladinou. Udělal si mentální poznámku, že to musí později nahlásit, aspoň pro záznam do statistiky, protože po nich určitě nikdo pátrat nebude. K davu zvědavců, kteří se mezitím shromáždili nedaleko, přilákaní hlukem, zaburácel povinné „rozejděte se!“, než vyrazil dál – někam do hlubších zákoutí, kde by mohl nepozorovaně vylézt na střechu skladiště a světlíkem obhlédnout situaci.
Kapitola 8: Jack
Dao Caoův Nebeský drak je snem každého síťového žokeje nebo technomaniaka. Nebo obou. Prostor, do kterého vedou dvě, tři cesty, ale ven jen jedna, žádná, nebo třicet, podle toho, jak si administrátor usmyslí. Prostor, který se vně tváří jako krámek, nebo sklad dat, ale uvnitř matematicky nabyde do čtvrtého rozměru. Matoucí jako Escherova Relativita v kyberprostoru.
Jack putoval oslňujícím prostorem nehybně jako loď na klidném moři poháněna slabým, ale nekonečně táhlým větříkem. Klid, teplo a mír se rozlily jeho myslí jako hedvábí a on si jen náznakem uvědomil, že chce spát…
Řezavá bolest někde uvnitř ukončila sen, jako když ostrý nůž projede měkkou tkání. Jack se dusil, když jeho mysl přišla k sobě a on si uvědomil, že přímo hledí do neznámé tváře.
„Bluarhg!‘‘ vytryskla Jackovi skrz obě cesty dýchací smrdutá slaná voda z přístavní stoky. V zaťatých pěstech svíral prach, hlínu a bláto a cítil, že jeho tělo spočívá na pevné zemi.
„Tak, na to se napijeme, kamaráde!“, pronesl směrem k Simenovi, který s úlevou pozoroval, že se mu Jacka skutečně podařilo zachránit. „Kde mám tu kořalku?! Morde!“, bolestně zasténal Jack, když si uvědomil, že přišel o placatku.
„Dobře, příteli. Nevím, o co ti tu jde, ale máme v podstatě dvě možnosti. Buď si pomůžeme a dostaneme se odsud i s tím, kvůli čemu jsme sem přišli, nebo nás Dao Cao předhodí něčemu, co se mi raději nechce ani představovat.“
Simeon souhlasně přikývl.
„Dao Cao je velkej šéf, kuplíř, obchodník s masem, otrokář, netovej warlord, prostě velká ryba. Máme docela štěstí, že jsme se sem dostali vlastně tak lehce. Až mě jímá podezření, že vlastně chtěl, abychom se sem dostali tak snadno.“
„Podívej, hledám tu jednu osobu,” pokračoval. “Holku. Je to dcera nějakýho potentáty. Nevím, o co tam jde. Jestli je její únos na něj pákou, nebo jestli ji Dao Cao prostě jen chce držet zahrabanou v síti. Je to jedno. Hele. Pomoz mi. Je za to slušnej balík. Když ji vytáhneme z téhle díry v celku, nebudeš na tom tratnej.‘‘
Simeon mlčel.
„Blbý je, že se tohle místo neustále mění. Počkej, dej mi chvíli.‘‘
✵✵✵
Jack zaklekne na zem a před sebe položí malý stříbrný přívěsek a zavře oči. Jeho mysl propaluje kámen, tělo i vodu, když ucítí prezenci slečny Li. Někde vzadu za zátylkem cítí, jak se celý prostor proměňuje a jeho vědomi putuje po všech osách prostorem.
„Mám ji!“ hlesne Jack a otevře oči.
Prostor kolem něj a Simenona se z červené cihly a klenutých sklepních prostor proměnil ve skleněnou krychli, která visí v prázdnu.
Jsou v pasti.
Kapitola 9: K‘choch
Přístavní putyka U Rybího dechu byla něčím výjimečná. A rozhodně ne tím, že to v ní páchlo opravdu jako v rybích útrobách, ačkoliv právě proto si vysloužila své jméno. Ne, výjimečnost tohoto místa spočívala v dobře chráněném tajemství času. U Rybího dechu se čas skutečně zastavil. Nikdo pořádně nevěděl, proč venku neutíkal čas, zatímco jste seděli v zadním salónku. A nikdo nevěděl, proč to někdy bylo trochu jinak – že ať jste dělali cokoliv, budoucnost se blížila stále stejnou nezvratnou rychlostí jedné vteřiny za vteřinu, a pak, teprve když vám šlo do tuhého, když jste byli někde mnohem později a úplně jinde, teprve pak se čas rozhodl vám půjčit něco času navíc.
K’choch vyběhl na střechu protější budovy po nouzovém schodišti, které nikam jinam nevedlo, přeskočil úzkou uličku oddělující ho od cílového skladiště, přeběhl k nejbližšímu světlíku, a nahlédl dolů. Temnotu prořezávalo několik elektrických lamp na sloupech a na traverzách pod stropem. V jejich světle viděl v rozsáhlém prostoru bedny mnoha různých tvarů. U těch nejlépe osvětlených rozeznal i firemní loga, napovídající, že jde o všemožné zásoby. Konzervárny Bellend. Akironský Chřestýš: „Silný pití pro drsný chlapy“. Sukarovy suchary… Ale mezi velkými bednami se hemžili lidé a překotně přenášeli podstatně menší, nepopsané bedýnky, kamsi dozadu. Jestli chce něco zjistit, musí dovnitř. Rozhodl se tedy spustit vikýřem na nejbližší traverzu…
✵✵✵
… jenže rezavějící kovový rám vikýře se ukázal příliš křehký. Skřípání kovu rychle přilákalo pozornost dole pobíhajících námořníků a jejich zraky se obrátily ke stropu skladiště a k místu, kde K’choch visel nad traverzou.
Kapitola 10: K‘choch
Kapitán Desmon von Yx byl solidní chlap, a obstojný velitel. Staral se o svůj policejní okrsek a své mužstvo s téměř otcovskou péčí. Chválil ty, kteří zasloužili pochvalu, a potrestal ty, kteří zasloužili trest. Policejní kapitán Desmon von Yx taky nikdy neposlal policistu na obchůzku samotného.
U podlahy skladiště se ozvaly rány. Vzduchem zasvištěly kulky a zacinkaly o strop a traverzy. K’choch velmi rychle pochopil a instinktivně se vyšvihl zpět na střechu, kde byl alespoň trochu v bezpečí. Zbroj to schytala, ale důležité systémy zůstaly, aspoň zatím, v provozu. Pár výstřelů tahle hračka snad vydrží. A snad si nikdo v slabém světle nevšiml barev a nepoznal, že je od policie. Ne, že by to mělo zásadní význam, ale dávalo by mu to alespoň trochu momentu překvapení, kdyby se skutečně pustil do boje.
„Jednotka er-ká třináct sedm sedm jedna. Kód deset sedm jedna. Opakuji, kód deset sedm jedna, sektor…“ začal hlásit do vysílačky kód situace a svou pozici. Nejspíš si zadělal na pořádný problém, když se mu nepodařilo vyřešit situaci bez konfliktu. Na druhou stranu, střelba je důkaz, že se tu děje něco, co se dít nemá… a přinejhorším snad aspoň najdou jeho mrtvolu dřív, než zbroj někdo ukradne a jeho sežerou krysy.
„Er-ká třináct sedm sedm jedna, příjem. Tady er-ká třináct sedm šest čtyři. Budu na místě… za deset.“ Nečekal, že se někdo ohlásí zpět, a rozhodně už vůbec, že bude někdo dost blízko na to, aby mu pomohl. Aspoň trocha štěstí v tom neštěstí. Ale do té doby tady nemohl jen tak sedět. Dovolil si pár vteřin na přemýšlení, zatímco se sklo světlíku pod palbou sypalo dolů… No jasně! Ve kterých místech byla ta bedna s alkoholem?
✵✵✵
Zvuk i pocit střelby magne-magické pušky byl výjimečný. Vytrvalý tlak namísto jednorázového nakopnutí zpětného rázu. Rána spíš jako prásknutí biče než zahřmění přímo u hlavy. K’choch počkal na vhodný moment, kdy střelba trochu utichla, naklonil se přes okraj rozbitého vikýře, a vyslal několik výstřelů… než se puška zahřála a zasekla. Bude to chtít minimálně pár minut polní opravy. Ale to je problém budoucí. Právě teď všechny kulky našly svůj cíl.
Výbuch. Plameny. Plameny a hořící dřevo. Plameny a střepy. Modré plameny s oranžovými okraji protkané černajícími pruhy dřevěného bednění a téměř neviditelnými skleněnými hvězdicemi… Jedna velká bedna slibující potěšení ze spousty lahví alkoholu rozhodila kolem sebe třísky a střepy a rázem se proměnila v nebezpečnou vatru.
Kapitola 11: Simeon
Budova skladiště se otřásala v základech a do sklepa zdálky doléhaly tlumené zvuky střelby a explozí. Bylo tedy jasné, že Simeon nebyl sám, kdo zásilku sledoval. Jeho mysl zabloudila zpět, pár let do minulosti, kdy se po ulicích běžně proháněly tlupy ozbrojených gangsterů a napadaly se na potkání. Uhlíky pouličních válek ještě stále doutnaly, ale Simeon si z celého srdce přál, aby toto nebyla ta událost, která oheň znovu zažehne. Na druhou stranu, z toho, co Simeon vytušil o charakteru zásilky, někdo ve městě se rozhodl pořádně se vyzbrojit.
Teď však přišel čas dostat se odsud, jestli tu nechtěli skončit na věky. Simeon a Jack tápali temným sklepem pod vlivem tlumící iluze, jako by se brodili medem a mlhou. Po zdánlivě nekonečných minutách se vzduch zamihotal a propustil paprsek světla. To muselo znamenat, že Dao Caova magická ochranka zlomila účinek tlumícího kouzla. Teprve teď k nim dolehly zvuky boje plnou silou, zařezávajíce se do uší s vervou motorové pily. Dao Caoův tesarakt byl napaden.
Byl čas zmizet, a to nejlépe hned – ale bez nějakých dalších stop by tohle celé bylo k ničemu. Simeon krátce zavřel oči a v modlitbě ke svým patronům je požádal o světlo ve tmě. Oči vytetovaných postav se slabě rozzářily. Pak se rozběhl vstříc chodbám.
✵✵✵
Simeon se hnal chodbami a nízkým sklepením jako meluzína, a pokud k tomu dostal příležitost, prohledával všudypřítomné bedny a kontejnery. Konečně narazil na to, co hledal. Bedýnka z tmavého, voňavého dřeva opatřena tmavě červenou pečetí, velká asi jako krabice na doutníky. Okamžitě ji sbalil do ruksaku, dřív než si to nabral k východu.
Postupně dorazili do široké chodby, která končila rozmlácenými vraty. Podél toho tunelu se právě vedla válka. Z chodby se stahovali útočníci v polovojenských uniformách a zevnitř opětovali palbu členové triády. Simeon se rozhodl, že to zkusí proběhnout – trpělivost nebyla jeho silná stránka. Po krátkém sprintu ven jeho naděje zhatila střela, která mu roztříštila lopatku. Setrvačností vyběhl ven ze skladiště a doplachtil do davu čumilů v nedaleké ulici, kde se skácel na zem. Pomalu ztrácel vědomí…
Kapitola 12: Jack
Chaos, který zavládl ve skladišti triády, bylo přesně to, co Jack potřeboval. Než se Simeon rozhodl proběhnout přestřelku v chodbě, měl Jack dost času schovat se za jednu z velkých kovaných beden, kde si mohl zkontrolovat, jestli jeho pistole zvládla brodění v kanalizaci bez úhony. Naštěstí pro něj, Simeon svým heroickým během zaměstnal většinu očí ve skladišti a získal tak pro Jacka cenné minuty, během kterých mohl zkontrolovat celou situaci nepozorovaně.
✵✵✵
Jack v tom chaosu myslel jen na dvě věci. Na to děvče a na to, že lepší příležitost mít vlastně ani nemohl.
Když vykoukl zpoza bedny, uviděl přes větší sál skladiště, jak jeden z triádních hromotluků vleče slečnu Li kamsi dál do útrob budovy.
Teď nebo nikdy!
Přískokem vyrazil kolem dokola skladištní haly snaže se využívat všech jen trochu rozměrnějších předmětů.
Když dorazil ke dveřím, za kterými zmizel hromotluk, zpozoroval, že před nimi leží převrácený dubový stůl, za kterým se krčí dva členové Caova gangu bránící vchod do dalších chodeb. Měl štěstí, neboť měli plné ruce práce s dotírajícími vetřelci.
Jack se rozhodl, že nenechá náhodě raději nic, a dvěma přesnými střelami Caoův gang zeštíhlil o dva členy.
Dva gangstery cestou obral o jeden tříštivý a jeden flash granát a dostal se za dveře dříve, než si vetřelci uvědomili, že gangsteři už nepředstavují žádný problém.
Za dveřmi se nacházela chodba s točitými cihlovými schody vedoucími svisle dolů. Jack měl tušení, že musejí ústit u přístavního kanálu.
Snaží se to děvče odvézt pryč kanálem!
Kapitola 13: K‘choch
Starosta města, Carcas Alfonso Willelms, si vychutnával drahou whiskey i pohled na město ze své kanceláře v Tor Corona, nejvyšší budově ve městě i v zemi. Dao Cao měl na dnešek plány a starosta, jak mu bylo nařízeno, poslal anonymní tip policii, že v přístavu Santa Zacharia dojde k vykládce zajímavého zboží. Samozřejmě šlo o tip dost vágní, aby policie neposlala zásahovou jednotku, ale ideálně jen pár pochůzkářů, kteří v lepším případě na nic nepřijdou, v tom horším se připletou do nějaké nevhodné situace a vnesou chaos přesně tam, kde se s ním počítá. Nikdo jiný se o to nebude zajímat… Starosta chápal, že dokud bude pro Dao Caa užitečný, zůstane na výplatní pásce, na důležitém postu, a hlavně naživu.
To ovšem nevěděl ani kapitán Desmon, když vyslal K’chocha do přístavu, ani K’choch, který si teď nejvíc ze všeho přál být kdekoliv jinde než na střeše skladiště, třeba i zpátky v Ratišti. Ale byl tady a bylo teď… Exploze vyvolala dole dostatečný rozruch, do kterého se navíc vmísil střelbou nějaký další gang. Prostor ovládl zmatek. Na osamělého střelce na střeše všichni zapomněli. K’choch se vyklonil do světlíku a zpozoroval dvojici mužů v podobných kabátech – tu samou dvojici, která před pár minutami spadla nedaleko do vod kanálu. Bohové ví, kde se tady objevili. Jeden se rozběhl směrem ven, což překvapilo snad úplně všechny, nakonec po něm ale přece někdo vystřelil. Druhý naopak po chvíli váhání vyrazil dál dovnitř. K’choch tušil, že jeden, druhý, nebo oba, by mohli pomoct v jeho pátrání. Ale na obou místech najednou být nemohl…
Jestli jsou ti dva spolu, jeden z nich odlákal pozornost útěkem, aby ten druhý měl čas navíc. Když zachrání postřeleného venku, třeba mu na oplátku z vděčnosti pomůžou. Rozběhl se k okraji skladiště a skočil. V letu zaryl mechanické paže do stěny, aby zpomalil pád. I tak náraz zanechal v dlažbě hluboké díry, když přistál za zvuku protestujících kovových nohou zbroje. Sprintem přeběhl pár desítek metrů a sklouzl k raněnému. Nebyl doktor, ale každý policista měl u sebe balíček první pomoci: dezinfekci, náplast ve spreji, povzbuzující injekci medi-point, a pár dalších nezbytností. Snad to bude stačit.
„Hlavně zůstaň vzhůru,“ promluvil na muže, než se pustil do ošetřování.
✵✵✵
Nejdřív ránu vyčistit. Zakrýt. Injekce… K’choch si dobře pamatoval postup. Špatně si pamatoval dávky. Lékárnička měla být minimálně na tři použití, ale když skončil s ošetřováním, zbyly mu jenom prázdné nádoby a krabičky s návody. Sakra, dneska je to smůla za smůlou, nejdřív puška, teď tohle…
„Hej,“ oslovil muže a lehce s ním zatřásl, protože ten během zákroku zavřel oči. „Jak jsi na tom? Jestli můžeš vstát, měli bychom se hnout, protože tu není bezpečno.“ A rychle dodal: „Jo, a jestli se odtud dostanem, dlužíš mi vysvětlení.“
Kapitola 14: Simeon
Jemné a hřejivé teplo nadnášelo Simeona temně fialovým prostorem, kde nebylo bolesti a utrpení. Vybavoval si podoby svých dobrých známých a zdravil se s nimi – otcovské pokývnutí svatého Benitia, letmý polibek Celestřin, bodrý smích Pětice… Pak přišlo to urputné třepání a k Simeonovi dolehly hlasy s venčí. Spolu s hlasy se ozvala i bolest, řezavá a otupující, a pocit krví prosáknuté látky na levém rameni. “No tak vstávej, slyšíš?!” Nad sebou uviděl tyčící se postavu policejní samohybné zbroje. Rukama zašátral kolem sebe a s úlevou vydechl, když nahmatal ošoupaný ruksak, jehož volnou látku vyplňoval hranatý předmět. Měl tedy to, pro co přišel. Jen tedy, cena byla na jeho vkus příliš vysoká. Pomalu se zvedl doprostřed hloučku trhovců, kuchařů a nosičů, kteří na něj mávali a pokřikovali v cizích, nesrozumitelných dialektech.
Chaos boje u skladiště neustával, ale vzhledem k úzké spleti uliček jako by se to konalo na druhé straně města. Simeon udělal krok stranou, hlavou děkovně pokynul tomu policistovi (který se rozhodně netvářil, že by ho chtěl zadržet) a vydal se směrem do přístavu.
Robotický oblek se ho však držel, ať se Simeon snažil kličkovat davem sebevíc. Vzhledem ke zranění mu došlo, že nemá cenu se snažit utíkat něčemu, co je schopno běhat i po zdech, a tak se po pár krocích otočil, rozhodnut že to policistovi vysvětlí. Dříve, než však stihnul cokoliv říct, snesla se na něj sprška otázek: “Kam si myslíte že jdete, pane? Dlužíte mi vysvětlení, zejména mně osobně. Nebýt mě, trhovci už by si vás porcovali do zítřejšího šašliku. K čemu v tom skladišti došlo? Kde je váš parťák? Co to máte v tom ruksaku? Pro koho pracujete?” Simeon pohledem zavadil o ruksak a poté se v myšlenkách vrátil k Jackovi, chlápkovi, kterého znal vlastně jen z doslechu a se kterým ho dohromady svedl osud teprve před krátkým časem před bočním vchodem do skladiště. Dobře Jacku, teď už v tom jedeme společně… bez tebe by ten ruksak byl prázdný, takže aspoň tuhle jednu ti dlužím.
„Poslyšte důstojníku, na všechna vysvětlení bude dost času, ale momentálně se nám ho nedostává. V tom ruksaku je “Tajná zbraň”…Snad bude fungovat tak, jak by měla. Jen se připravte na to, že Dao Cao nenechá to, co se chystáme udělat, bez odplaty.“ S tímto neurčitým poselstvím pak Simeon pokynul hlavou směrem k čajovně na nároží.
V salonku čajovny (Majitel jim navzdory odmítání vnutil vodní dýmku, jablečný závin a čaj se zavařeninou) vytáhl Simeon krabici ukořistěnou ve skladišti. Několikrát ji lehce přejel rukou, jako by si nebyl jistý, jestli smí, a poté odlomil pečeť a otevřel víko. Vnitřek ukrýval tři ampule, vyrobené z křišťálu a ozdobené bronzovými postavami. Simeon zvedl jednu z ampulí do výše očí a prohlížel si zářivě zelenou tekutinu přelévající se vevnitř. Krátce pohlédl na K’chocha, jako by mu říkal: ať se stane cokoliv, neděs se. poté ampuli otevřel a vypil její obsah.
✵✵✵
Celý vesmír se smrštil do jednoho bodu a prošel uchem jehly. Ten otvor byla Simeonova duše. Neuchopitelný proud strhl jeho vědomí s sebou a vyplivl ho nad přístavní zátoku, v podobě zářivého, transparentního anděla. Simeonův zrak prostupoval vše, jako by zdi a střechy přístavních budov nebyly víc, než síťky moskytiéry a zástěny z rákosu. Simeon svůj zrak zaměřil na skladiště, hledaje postavu Jacka Splendora. Jakmile ji našel, vystřelil jako paprsek světla k němu. Na jeho pomoc se Jack může spolehnout.
Kapitola 15: Jack
Kanálová koryta přístavu Santa Zacharia se vinula městem jako kořenový systém staletého stromu. Uličky se zužovaly na šíři člověka, aby se pak větvily do nepřeberného množství slepých zákoutí a záhybů, po kterých se zase pojily v široký smrdutý bulvár šíře výletního parníku.
Malý Wang právě omýval svou dubovou misku na malém pontonu za rodným domkem pobitým vlnitým plechem, když uslyšel řinčení motorů vytočených na maximální otáčky. Vzhlédl od ošoupané misky se stopami od slepené rýže a uviděl, jak kolem těsně za sebou proletí jako střely dvojce motorových člunů a jen tak tak se vyhnou dřevěným nohám podpírajícím protější domy.
Jack věděl, že nemá moc času a že tahle vysokooktanová honička místy, které nezná, by mohla mít fatální následky. Mrtvá holka mu k ničemu nebude. Na čas se ale spolehnout taky nemohl.
Rozhodl se, že musí jednat.
Když se dvojce člunů dostala do širokého ramena, které vypadalo, že ústí do několik desítek metrů širokého koryta, které bylo na dohled zátoce, vytočil motor do maxima.
Hromotluk v černém pancíři jednou rukou musel řídit, zároveň klečet na slečně Li, a druhou rukou po Jackovi střílel pistole. Ani na jednu věc se tedy nemohl plně soustředit.
✵✵✵
Jackův člun narazil do druhého člunu tak prudce, že druhý člun vystřelil bokem přímo do dřevěných sloupů podpírajících rybářské domky a poslal jej do nekontrolovatelné spirály. Slečna Li, svázaná těžkým lanem, odletěla do vody a zmizela pod hladinou.
Jack zastavil člun několik metrů od vraku toho druhého a v domnění, že je s hromotlukem konec, se rozjel k místu, kde Li zmizela pod hladinou.
V ten moment ovšem za sebou uslyšel ostré nadávky a uvědomil si, že po něm hromotluk začal pálit ze své zbraně. Jack byl jako přikovaný na místě bez možnosti pohybu tam ani zpět a měl tušení, že je konec.
Z ničeho nic jako by se rozzářila obloha jasným světlem, který ovšem nebyl jako nažloutlé denní světlo, ale jako cosi jiného. Zářivě bíle světlo jako lodního reflektoru.
Když vyhlédl zpoza krytu člunu směrem k hromotlukovi, uviděl jej stojícího na člunu a kryjícího si zrak v bolestivém oslnění. Neváhal. Sáhnul po tříštivém granátu, který vzal gangsterům ve skladišti, odjistil jej a ladným obloukem ho poslal hromotlukovi přímo pod nohy. S ohlušující ránou výbuchu, který násobil obsah nádrže člunu, skočil po hlavě do míst, kde zmizela Li.
Slaná přístavní voda se nad neplavcem Jackem zavřela…
Kapitola 16: Simeon
Chrám Celestry, bohyně oceánu, byla jedna z nejstarších budov ve městě. Kdysi vévodila pohledu do zátoky z moře. V dávných dobách připlouvající námořníci nadějně vyhlíželi světlo z majáku, který trůnil na mohutných kamenných obloucích. Od těch časů uběhla mnohá století a chrám zarostl do okolní zástavby, jako schránka nějakého prastarého korýše skrytá v mořských řasách. V jeho útrobách se však skrýval ten starý dobrý kult jako tenkrát: kněžky a proroci, starající se o blaho lidí, o jejich zdraví, o obživu chudých. Taky o jejich mrtvá těla, když už jim nic z výše uvedeného nebylo k užitku.
V parních lázních pod chrámem seděly dvě postavy, pohodlně usazené v rozměrné mramorové vaně – jedna z nich měla záda a ruku obvázanou obvazy napuštěnými léčivými mastmi. Několik chrámových služebnic se staralo o jejich tělesné a psychické blaho a oni se tak mohli soustředit na svůj rozhovor.
„A pak bylo co, Sime?“
„Pak už nic – účinek toho lektvaru vyprchal. Poslední, co jsem viděl, byl astrální otisk toho chlápka v kabátu a tý holky, jak mizí v hlubině kanálu. I kdybych tam mohl zůstat dýl, víš, že bych jim nemohl pomoct. Fakt bych rád, Hobbsi, ale víš stejně jako já, že nehmotnej nikoho z hlubiny nevytáhne.“
„Netrap se tím, Sime, nikomu nic nedlužíš. Co ten policajt? Prostě tě nechal jít?“
„Jo, nechal – teda, vlastně ne jenom tak. Měl asi tak milion otázek, tak jsem mu vysvětlil, že když mě odtáhne do cely, tak se dozví leda prd, protože do rána budu pravděpodobně tuhej. Pak jsem mu dal vizitku do krámu, s tím že se mě raděj může přijít zeptat sám. Chvíli to zvažoval, ale myslím, že pochopil, že mluvím pravdu.“
„Hm.“
Chvíli ticha vyplňovalo jen občasné šplouchání a rytmické syčení generátoru páry…
„Stejně mi to nedá, Hobbsi. Ten Jack měl cosi v oku… Když jsem ho oživoval, tak to ke mně najednou promluvilo. Jako by…
✵✵✵
„…byl posedlý démonem. Už jsem pár takových viděl, v Credenciově ústavu pro choromyslné. Myslím, že ten chlap měl v očích střípek pekla, krucinál.“
„Už se tím netrap, Sime. Máme před sebou obchod, za ty dvě kapsle, dej bohové, budeme pár měsíců spokojeně žít. Hlavně to vyřeš s tím policajtem a bude zas klid.“
Simeon byl ale čím dál víc přesvědčen, že klidu si nějakou dobu neužije.
Kapitola 17: Jack
Jack Splendor se potápěl stálé hlouběji do přístavních vod. Jeho odhadem to ke dnu mohl mít asi deset metrů, když konečně uviděl Li ležící na písčitém dně v zápasu o vlastní přežiti. Zoufale trhala svázanými zápěstími proti sobě ve snaze získat pro sebe alespoň pár centrimetrů v prostoru mezi provazy, které by jí daly naději.
Vytřeštěným pohledem sledovala, jak se k ní Jack snaží doplout. Odhodil cokoli, co mu mohlo bránit v pohybu. Zbraň, granát, všechno, co je v této situaci zbytné. Vypustil poslední zbytky kyslíku, aby tak pomohl vlastnímu tělu v ponoru.
Poslední mocný záběr, který Jacka stál zbytek sil, mu stačil k tomu, aby se dostal až k Li. V pokleku na dně zátoky Jack vzal Li do náruče a z posledního zbytku drahocenného kyslíku do hluché hlubiny zakřičel: „LOG OUT!!“
————————————————–
MISSION COMPLETED
REWARD: ¥500.000
————————————————–
Sněhová vánice pokrývala střechy aut na parkovišti univerzitního kampusu. Stromy, střechy, chodníky, všechno bylo přikryté bílou peřinou. Kuželovité žluté světlo pouličního osvětlení odhalovalo sněhové vločky velikosti menších mincí.
We Wisconsinu nastala perná zima. Pro Mikea, který celý svůj mladý život strávil v Milwaukee, to ovšem nebylo nic výjimečného.
Mike se otočil od okna pokoje na kolejích Wisconsinské univerzity směrem ke svému spolubydlícímu, který stejně jako on trávil vánoční svátky na kolejích.
„Hej, Richi, už jsi to dohrál?‘‘
Rich, jeho o rok mladší spolubydlící a dobrý přítel, snímal z hlavy masku virtuální reality.
„Tyjo!‘‘, hlasitě si oddechl. „To nový Dark City je fakt náhul! Dal jsem tu misi s Li. Teda tak tak ale. Málem jsem u toho zakapal.“
„Jo, ta je vostrá,“ přitakal Mike. „Je tam dobrej easter egg s těma amupulkama. Dals ho?‘‘
„Ne, málem jsem zakapal v tom skladišti…“
Sněhové vločky se v bezvětrné noci poklidně snášely na ztichlé ulice univerzitního kampusu.
Kapitola 18: K‘choch
Koboldi byli vůbec zvláštní rasa. Žili divoce, daleko od měst, většinou v hlubokých jeskyních a opuštěných dolech, kde se živili kořeny, mechy, houbami, hmyzem a různou menší podzemní faunou. Protože připomínali dráčky (nebo taky krokodýly, kdyby se krokodýl uměl postavit na zadní), kdysi dávno si je bohatí lidé drželi jako domácí mazlíčky (oproti dráčkům měli tu výhodu, že majitele rozhodně nemohli sežrat). Někteří unikli, jiní byli odvrženi, když přestali být zajímaví, a v kanálech a sklepeních mnoha měst tak začaly vznikat nejprve skupinky, později celé rody, těchto malých polidštěných ještěrů. Byla to vesměs verbež, nevzdělaná, neorganizovaná pakáž. Ti chytřejší se dali najmout k žoldákům nebo policii, ti hloupější uklízeli nebo tahali bedny ve skladech a přístavech (nebo to bylo naopak?), a ti nejhloupější požírali zbytky na skládkách. Tak jako tak, žádný kobold neměl moc dobré vyhlídky na dlouhý a pohodlný život. Přežili jen ti nejsilnější.
Slunce se pomalu škrábalo nad obzor. Na policejní stanici 13. okrsku byl klid, protože členové denní směny zatím nedorazili, a členové noční směny posedávali u stolů a sepisovali hlášení, nebo někde stranou popíjeli kafe. K’choch pozoroval obrazovku se zprávou o situaci v přístavu. Oprávněně se bál, že je příliš obecná, ale pokusil se do ní vložit dost drobečků, aby ho nadřízení nechali pokračovat v pátrání. Na druhé straně totiž nemohl být příliš konkrétní. I s tou trochou informací, které dostal od Simeona Telmse, věděl, že musí být obezřetný. Když k tomu připočítal mizející těla (jak tvrdili jeho kolegové, kteří během přestřelky dorazili v motorovém člunu a pokusili se zachránit topícího se muže, který najednou nebyl, jako kdyby se rozpustil), věděl, že je na stopě něčeho podstatně většího. Možná, že neuloví nepolapitelného žraloka jménem Dao Cao. Ale v moři je dost ryb, kterými se dá nasytit. Chtělo to jenom najít to pravé loviště…
Ještě jednou přelétl zrakem zprávu, stiskl enter, a pak si dopřál pár chvil tiché spokojenosti, zatímco před ním na displeji zářil text „Data odeslána… Data přijata. Závěry: nejasné. Status vyšetřování: probíhající.”
Výzvy a osudy
Autoři:
Filip Pardy (Simeon)
Jan Labuda (Jack)
Jan Haluza (K’choch)
Napsáno v roce 2020, sestaveno a upraveno v roce 2025