Strom
Když jsem tento článek psal, ale hlavně zpětně četl, uvědomoval jsem si, že se mi v něm nepodařilo obsáhnout úplně vše, co jsem chtěl. A tak, i přestože si myslím, že odpovídá mému obvyklému stylu, může se zdát trochu nejednotný a roztěkaný, a hlavně neobsahuje úplně vše, co jsem chtěl vyjádřit. Nezbývá mi, než doufat, že si čtenáři domyslí, co všechno jsem říci chtěl. Koneckonců, od toho jsou metafory, ne..?
Ať už jsou ale soudržnost tohoto článku či jeho podoba jakkoliv spekulativní, věřím, že alespoň trochu reaguje na to, co se mnoha zkušenějším (ale i méně zkušeným a dostatečně přemýšlivým) traceurům objevuje a odehrává v mysli: jaká je dnešní parkourová doba, jaká byla dříve, ale hlavně a především, PROČ na to musíme neustále myslet a CO s danou situací můžeme udělat? Alespoň trochu jsem se všech těchto problémů chtěl dotknout v článku, v němž se parkour stává košatým stromem uprostřed lesa, tvořeného všemi poznatky, myšlenkami a názory světa.
Z desítek článků, které v poslední době vznikly na téma parkour, si opravdu vzpomenu jen na pár z nich, jejichž autory jsou třeba Raven, DarkS… nebo i já. Společné mají jedno téma, a to staré časy a určitou odtažitost od současného stavu parkouru. Nelíbí se nám, co se s parkourem stalo, to, o čem jsme věděli, že se stane, co jsme všichni prorokovali a v čehož opak jsme doufali. Medializace. Komercionalizace. Ale nejhůř, ztráta původních hodnot.
Přemýšlel jsem o tom, proč si všichni stěžujeme, proč vzpomínáme na staré časy. Odpověď je jednoduchá – ztratili jsme kontrolu a najednou si to uvědomujeme. Nejen kontrolu nad parkourem obecně, ale i nad svým vlastním parkourem. Ale měli jsme ji někdy doopravdy?
Nedávno jsem totiž přemýšlel o parkouru a napadla mě zajímavá metafora. Každá původní myšlenka je jako semínko rostliny. Občas třeba vzejde z jiné myšlenky, ale pořád je dost nová, aby byla novým semínkem. Když myšlenka roste, rozvíjí se, stává se ze semínka rostlinka, z rostlinky rostou nové větve, jak se objevují nové odnože a varianty původní myšlenky, drobné nuance jsou jako lístky a ty nejzajímavější názory v rámci myšlenky jsou jako květy.
Uprostřed lesa, kterým je změť všech znalostí, poznatků a myšlenek našeho světa, někde mezi Methode Naturelle, ninjy, dětskými sny a touhou po svobodě, začala klíčit rostlinka zvaná parkour. A rostla dlouho a pomalu a klidně. Ale jako každá rostlinka, která má dostatek přízně a prostoru, začala i ona růst rychleji, než kdo čekal. V té nejkritičtější fázi jí nikdo nedal tvar, nikdo ji nesměřoval, a parkourový strom rostl a sílil a větvil se (a zase srůstal) volně, jako sama původní myšlenka osvobození od omezení lidského pohybu.
V určitých fázích růstu parkourového stromu jsme všichni měli své představy, nakolik jeho růst ovlivňujeme. Vezměte si například Parkour.NET. Ohromný zdroj parkourových znalostí, důležitý suk, který je ještě dnes tak trochu viditelný, i když už jen pro ty, kteří se dívají dostatečně důkladně. Proč? Protože Bellovi si nárokovali adresu Parkour.NET, nebo snad slovo parkour, nebo něco jiného – to už dnes asi těžko někdo zjistí. V každém případě měli dojem, že mají vliv, moc s rostlinou něco udělat. Bohužel, zatnuli příliš pozdě a příliš hluboko, a jediné, čeho docílili, bylo další rozštěpení stromu na mnohem víc mnohem menších větví. Filosofickou sjednocenost, kterou jsem pociťoval v době existence Parkour.NET, tím naprosto zničili, a celému stromu trvalo velmi dlouho, než chybějící větev dokázal správně nahradit. A kdoví, jestli se mu to opravdu povedlo…
A takových bodů je spousta, nejen v rámci parkouru jako celku, ale u každého z nás. Parkour.cz a všichni, kteří s ním spolupracovali či spolupracují. ITPF. Traceur.sk. Freerun.cz. A mnohé a mnohé další. Teprve dnes, když je strom parkouru tak mohutný, že ho vidí i lidé, kteří o něm před pár lety nevěděli vůbec nic, si začínáme uvědomovat, co jsme měli v rukou před lety, a že i tak to byla jen drobná a naprosto prchavá síla, v podstatě podobná jako dnes – že můžeme tvarovat jen pár vrchních větví, tu ustřihnout lísteček a tu trochu podepřít květy. A že nemůžeme vše tvarovat tak, jak chceme, že nemůžeme ustřihnout tu lísteček a tu podepřít květ, aniž bychom se dívali kolem sebe a dělali i ty nejmenší změny bez ohledu na změny, které se kolem dějí. Ale jako naše změny jsou ovlivněny okolím, je i okolí ovlivněno změnami našimi. V naší blízkosti silně, blíže ke kmeni (jestli nějaký je) slaběji, až do bodu, kde jsou v podstatě neznatelné – to u kořenů, u zdroje, u původní myšlenky.
Od toho prvního momentu, kdy si parkouru všimli i ti mimo první kruh, mimo první generaci, od momentu, kdy začal opravdu růst, přestali jsme nad ním mít kontrolu. Ale všechno, čím byl, tím stromem, pořád ještě je, jinak by nemohl růst, a to přestože kořeny nikdo pořádně nevidí a kmen je jen ta hnědá věc, která drží to hlavní, ty současné myšlenky a názory a poznatky, nahoře. Přesto tam tyto základní složky jsou. Přestože moc ovlivnit směr růstu parkouru mají mnozí, nikdo nemá moc absolutní, a každá, i ta nejmenší změna, se projeví i na změnách ostatních, více či méně… a přitom nikdo nikdy nezmění kořeny, nezmění kmen, nezmění ten samotný základ.
Jaký z toho plyne poznatek? Nikdy jsme neměli absolutní kontrolu. Zbývá nám se s tím smířit, přestat se tím zabývat, a začít hledat možnost, jak naložit s tou silou, kterou máme, abychom té svojí odnoži, těm svým několika větvičkám a lístkům, dali dostatek správných živin, v rámci prostoru, který pro nás zůstává volný – anebo se tím prostě přestat zabývat úplně a pro jednou se zase do věcí bezmyšlenkovitě vrhnout. A kdoví? Třeba přes ty nejbližší větve nevidíme ty, které se tiše derou ke světlu. A možná přes listy a květy nevidíme svou vlastní větev a nevíme, kam vlastně směřuje. Jestli směřuje do stínu, nebo si pomalu ale jistě hledá cestu na výsluní…
Sahir says:
🙂
10/01/2012 at 17:36
Kohy says:
Krásně řečeno…. 🙂
11/01/2012 at 20:30