Čas na éru kritického myšlení
„Víte co je smutné? Že internet, který měl sloužit k svobodnému šíření informací a taky k němu vlastně slouží se ale bohužel stal nástrojem pro šíření neověřených dezinformací! Protože lidi jsou prostě dementní tupé stádo ovcí, které sdílí dvěma kliknutími pičoviny bez toho aniž by si je jakkoliv a kdekoliv ověřily a přispívají tak k šíření tohoto dezinformačního moru.“
Marek Kaňok, kterého možná někteří prehistoričtí čeští traceuři (jako třeba já) znají také pod přezdívkou Raven, vyjádřil těmito prostými slovy skutečnost, ke které se vyjadřuji už poměrně dlouho, na kterou jsem několikrát reagoval, ale kterou jsem, aspoň myslím, ještě ani jednou nevyzval na souboj v samostatném článku. Ale právě Ravenův příspěvek na Facebooku vyvolal diskuzi, z níž vzešla celá řada názorů včetně těch mých, z nichž hodlám v tomto textu čerpat.
Přestože se ke svému gymnáziu příliš nehlásím, abych náhodou neshodil jeho prestiž svou prostotou, často jsem hrdý na to, že jsem tam studoval, protože doufám, že jsem tam dostal ten vhled do věcí, ten zdravý selský rozum, který napovídá, že tu minci, jež držím v ruce, je záhodno otočit a podívat se také, co je na její druhé straně.
Těžko říct, jestli je to zkreslení úhlem pohledu, ale ze svých zkušeností už několik let vyvozuji často opakované tvrzení, že současné školství učí způsobem a obsahem něco, co přestává být v současné éře informací potřeba.
Dnešní doba je podtržená velkým vítězstvím současných generací (stojících na zádech generací předchozích). A to aniž by si to většinou uvědomovaly. V lidské historii až do současnosti neexistovala doba, kdy by byly veškeré informace doslova na dosah ruky a přístupné závratnou rychlostí. Do současnosti nebyla doba, kdy by bylo možné učit se něco jen částečně, některé údaje pojmout povrchně či dokonce úplně vynechat. Kdo chtěl dříve znát detaily bitvy o Agincourt, musel vyhledat v knihovně učebnici, nebo dokonce někde v archivu dobovou kroniku. Kdo by je potřeboval znát dnes, otevře si Wikipedii, zadá heslo Agincourt, a dostane všechny podrobnosti, a když si dá trochu práce, najde snad i jména všech zúčastněných vojáků.
Jenže ačkoliv dnes není nutné učit se všechno nazpaměť, školství se ještě nedokázalo přizpůsobit (není se však co divit, všechny větší organizace a úřady lidstva reagují pomalu, anii člověk jako jedinec není ve svých reakcích žádný blesk, co teprve dav lidí, kteří všechno musí společně probrat). Málokde se dnešní žáci učí předmětu, který by měl být důležitý, málokde jej učitelé vyučují. Předmětu ověřování informací.
Denně se setkávám s názory a myšlenkami, které pramení čistě jen z toho, že si někdo přečetl nějaký článek, viděl nějaké evokativní a přesvědčivé video, nebo slyšel nějakou vemlouvavou zpověď, a rovnou se rozhodl takto získané informace považovat za jedinou možnou pravdu. Bez srovnání s kontextem, s dalšími názory. Bez srovnání s protichůdnými představami, s podporujícími i odporujícími daty vědeckých výzkumů. A hlavně bez předchozí konzultace se svým vlastním rozumem.
Informace jsou dostupné neuvěřitelně rychle a v neuvěřitelném rozsahu. A budou stále dostupnější, stále obsáhlejší, stále rychleji. Éra informací nepřijde, éra informací je už dávno tady.
Jenže když budou informace dostupné v neomezené míře neomezenou rychlostí, co se stane, když k nim budou lidé přistupovat, aniž by věděli jak? Proto by TEĎ, a ani o vteřinu později, měly školy začít ustupovat od „šrotování“ dat, rovnic, formulací, informací. Měly by ustoupit od tlaku na studenty, kteří jsou nuceni natlačit do hlavy pokud možno všechno, co je někde napsáno nebo někým řečeno.
Namísto toho by školy měly začít přistupovat k učení kritického myšlení. Dnešní a budoucí systém vzdělávání by měl vychovat člověka, který bude schopen vyhledávat potřebné informace přesně a rychle. Měl by vychovat člověka, který bude schopen se v dostupných a získaných informacích orientovat. A měl by vychovat člověka, který bude schopen nalezené informace zhodnotit, ověřit, srovnat, zkritizovat, a poté rozšířit či eliminovat, podle toho, zda v informacích pozná ty správné či naopak ty chybné.
Protože k čemu jsou informace, když za nimi není žádný rozum? K čemu jsou čísla 1500, 1453, 1492, 1517, 1485, 1504 nebo 1516, když za nimi není kritické myšlení, které by řeklo, že jde o data, jimiž různí autoři označují konec středověku? Informace samy o sobě jsou k ničemu. A jedna jediná informace je většinou stejně málo, jako kdyby nebyla informace žádná. A i všechny dostupné informace pořád ještě samy o sobě nic neznamenají, pokud není nikdo, kdo by jim dal řád. Znát všechna ta čísla je k ničemu. Vědět, co které z nich znamená a k čemu se váže, to je k ničemu. Umět k nim najít specifické důležité události, ověřit je v různých zdrojích, vybudovat si vlastní názor na základě škály různých přístupů… to je nedocenitelná schopnost.
…
A měli bychom to být my, kteří vidíme tento stav věcí, kdo bude prosazovat změnu, ať už ve své domácnosti, ve své práci či škole, ve svém okolí. Protože lidé jsou dobří i špatní, a i nástroje jsou dobré a špatné. Lidé, kteří jsou špatní, neudělají s žádným nástrojem nic dobrého. Dej lopatu vrahovi a někoho s ní zabije. Dej ji zloději, ukradne ti ji.
Ale když je člověk dobrý, jen má špatný nástroj, těžko odvede pořádnou práci, i když se bude snažit. Je třeba, aby dobří lidé měli dobré nástroje. Dej lopatu dělníkovi, vykope ti příkop proti záplavě. Dej ji zahradníkovi a odměnou ti bude záhon plný květů.
Svět je plný vrahů a zlodějů, které každý hned vidí. Je ale i plný dělníků a zahradníků, jen je třeba se po nich trochu lépe dívat, protože zůstávají ukryti za těmi prvými. Přesto tady jsou, jsou všude kolem. Vzpomeňte si, kolikrát denně vás něco potěší. Pobaví. Donutí myslet…
Některé mé názory jsou velmi optimistické. Romantické. Ale i když mám hlavu v oblacích, kráčím nohama po zemi. Jsem realista, a bohužel mnohdy i pesimista. Vím, že masu davu nejde překonat. To je jako snažit se jít proti splašenému stádu dobytka. Ve skutečnosti to moc nejde. Ale člověk může mít dobrý pocit, když se pokusí aspoň v tom proudu stát. Když se pokusí být dělníkem. Když se pokusí být zahradníkem…. a třeba, když bude hodně optimistický, pak třeba to bude jednou úplně jinak.
Jednou jsem napsal toto: „Jsem rád, že žiji v době, kdy má každý právo na svůj vlastní názor. O trochu míň jsem rád, že žiji v době, kdy má každý právo svůj názor otevřeně vyjadřovat.“ Přeji si, abych jednou mohl napsat něco trochu jiného: „Žil jsem v době, kdy měl každý právo na názor, a nebyl jsem rád, že každý měl právo názor vyjadřovat. Je však dobře, že jsme to prožili. Díky tomu jsem teď rád, že žiji v době, kdy má každý právo na svůj vlastní názor, a jsem hrdý na každý názor, který kdo veřejně vyjádří.“
„Myslím, tedy jsem,“ řekl Déscartes. Kdo myslí, je člověkem. Kdo myslí kriticky, ten je sám sebou plně, protože zná nejen své okolí, ale i sám sebe, a hlavně, protože jeho myšlení nevychází pouze z jednoho zdroje, ale je produktem mnoha různých zdrojů. Kdo myslí kriticky, je opravdu unikátním člověkem, odlišujícím se od tupého stáda svým vlastním jedinečným názorem.
Informace bez myšlení nemají žádnou hodnotu. Je tedy čas přestat si jen myslet, že žijeme v éře informací, a je čas začít se snažit, abychom dosáhli éry kritického myšlení.
… jen je občas zajímavé, na některých mých výlevech, že už většinou někdy někdo řekl to samé co já, jen mnohem stručněji a výstižněji. V tomto případě, aspoň částečně, Mahatma Gandhi: „Be the change you want to see in the world.“ – „Buď změnou, kterou chceš ve světě vidět.“
Jan „Joanis“ Haluza, 11/2015