Poezie
Duet
Někdy vzniknou básně spontánně, někdy jde o hodiny práce na kompozici. Tak nebo tak, již z nástroje, který poezie používá, z jazyka, plyne, že je abstraktní. Řeč nikdy není definitivní a podobu představ si musí každý dotvořit sám. Jak je to s řečí, je to i s poezií.
Duet
Ležím a po očku
dívám se po hvězdách
do očí padá mi
z oblohy hvězdný prach
Ležím a po očku
obhlížím okolí
není tu jiného
blízko ni v povzdálí
Ležím a po očku
vnímám prázdnotu noční
básníku šeptá mi
neboj se spočni
(Ona)
Čím méně mě poznáš čím víc budu vzdálená
tím tajemnější budu tím víc budu kouzelná
I když vůkol nebude jiné rozumné bytosti
pro tebe zůstanu zdrojem věčné radosti
(On)
Toužím po vědění a hledám poznání
přestože nejistý jsem v tomto přiznání
Je lepší vzplanutí co noc v den změní
nebo věčné snivé krasosmutnění
Ležím a po očku
vyhlížím ke hvězdám
v života bytí svém
jsem jako vždy já sám
Ležím a po očku
dívám se na Zemi
je krása vrozená
nebo jen zdá se mi?
Jan “Joanis” Haluza (1/2017)
3:0
Den jako každý jiný…
3:0
Kulatých
tři nula
den jako
každý jiný.
Ráno vstát
večer spát
mezitím
něco udělat
a doufat
že bude to
ve velkém obraze
vůbec něco znamenat.
Svět si mě nemusí pamatovat
hlavně když se podaří
ten svět lepším místem zanechat.
Jan “Joanis” Haluza (11/2016)
Příští zastávka: Mendlovo náměstí
Jsou chvíle, které stojí za to si vyfotit, nebo natočit, aby je člověk měl na památku. Jenže pro mě byl vždycky důležitější prožitek, pocity, emoce, myšlenky, než vzhled a podoba situace. Proto když jsem jednou ráno seděl v šalině a sledoval za oknem se odehrávající scénu ze života, nevytáhl jsem z kapsy mobil ale zápisník, a namísto fotky jsem pořídil básničku.
Příští zastávka: Mendlovo náměstí
Na lavičce spí bezdomovec
pod ním holub zobe žvanec
bezdomovec spí na náměstí
holub nevěří svému štěstí
bezdomovec spí když všichni jdou do práce
hejno holubů nad ním lítá
ti jimž je domovem ulice
ví že na východě svítá
Jan “Joanis” Haluza (10/2016)
Poslední, zhasni světla
Až se vás jednoho dne zeptají, proč je svět, jaký je, a proč jste dovolili, aby takový byl, budete mít odpověď? Já ji nemám a nevím, jestli ji někdy mít budu. Zato mám báseň…
Poslední, zhasni světla
Záplavy lidí
každý sám
v řadě husí
řídí vpřed svoje stroje
ke zkáze naší
Země.
Co na tom záleží
dvacet, třicet let postačí
když počasí vydrží
pak třeba hurikán
věčné hromy a blesky
po nás potopa.
Doslova dle slov knihy
Globální Orbitální De/Rekonstruktor
vystaví ráj
snad Elon v arše SpaceX
vezme dva od každého druhu
kde stanou se Marťany.
Poslední zamává
zhasne světla
konečně zavládne
vůkol věčný mír a klid
v poušti naší
post-existence.
Jan “Joanis” Haluza (9/2015)
Na kole
To je tak, když při cestách na kole nemáte o čem přemýšlet, a tak vás napadají blbosti – třeba jednoduché rýmy podle toho, co vidíte kolem sebe. Obsah následujících veršíků je tak sice smyšlený, přesto inspirovaný skutečností.
Z toho důvodu tuto básničku věnuji všem policistům lovícím zdivočelé cyklisty, stejně jako ohleduplným účastníkům silničního provozu.
Na kole
Ve světle došla baterie
chytila mě při tom policie
pro národní pohodu
dostal jsem tučnou pokutu.
Jan “Joanis” Haluza (7/2016)
Problém s moly
Na problémy je třeba se dívat s nadhledem. Řešení pak přijde o to snadněji… anebo se namísto řešení objeví v mysli verše. Ale když už má člověk nadhled, aspoň se může, v jinak šedé všednodennosti, svému problému od srdce zasmát.
To jsem tedy jednou takhle stál na zastávce a čekal na autobus, když jsem zavadil pohledem o malou dírku na mém tričku, která by odpovídala práci mola. Přiznávám ovšem, že ve skříni jsem žádné moly neobjevil…
Při příležitosti objevu gravitačních vln
Před mnoha a mnoha lety předpověděla teorie jednoho člověka, který naprosto zjevně předběhl svou dobu, vlny gravitace, které se šíří napříč vesmírem a ovlivňují vše, co zasáhnou. Jsou jako vlny na vodě, když do ní hodíte kámen – taky se šíří všemi směry a zblízka jsou naprosto zjevné, ale když se podíváte z letadla, máte co dělat, abyste vůbec viděli rybník, natož pak vlny na něm. A přece jsme je, podle všeho, dokázali najít.
A při té příležitosti jsem se nechal inspirovat, a trochu netradičně v angličtině (byť poněkud jednoduché) jsem se nechal unést…
Bez lidského díla nepoznáš krás nedotčena
Na ostrově na Vltavě, na dohled od Vyšehradu (odkud, jak si vzpomínám z nějaké školní návštěvy Prahy, skočil Horymír na Šemíkovi, přičemž podle vědeckého výzkumu se pak pod skalou společně zabořili zhruba do pět metrů vysoké vrstvy bahna), jsem seděl na břehu na betonových schodech tvořících snad primitivní tribunu pro fanoušky veslování. A jak jsem tam tak seděl a pozoroval zpoza lodí vlny rozbíjející se o kameny a kořeny vynořující se nad hladinu, napadlo mě, jak je příjemné žít v takovém světě, který nám vyhovuje, a který jsme si ještě vylepšili. I když to možná bude znít úplně opačně. Ale to prý i námořníci dřív zpívali veselé písně, když bylo smutno, a naopak.
Celý článek »
Záhadná poezie tvůrčího šuplíku
Až se jednou bude někdo probírat mým šuplíkem, nejspíš vůbec nebude chápat, co čte. Protože ani já sám nejsem schopen v některých kusech najít smysl, když po sobě dělám pořádek. To je tak, když si na kus papíru napíšete poznámku s tím, že se k ní vrátíte, ovšem kontext jaksi nikde, a po čase by ten kontext už nenašel ani Sherlock Holmes. Ovšem v tomhle případě jde o poznámku, která si nezadá s dadaistickou básní. Celým názvem: Záhadná poezie tvůrčího šuplíku aneb poznámky načmárané na kus papíru aneb záhady bez kontextu.
Celý článek »
Básnička pro zamrzlé cestovatele
Pro všechny, kteří se dneska ráno nemůžou dostat na místo určení (do práce, školy, domů, nebo kamkoliv jinam, kam cestují), protože silnice, koleje, ranveje i troleje jsou pod sněhem, ledem, nebo čímkoliv jiným, jsem složil malou báseň…
Celý článek »