Jak být opravdu komunitou, a třeba i rodinou
Viděl jsem Danovo video, v němž oslovuje parkourovou komunitu ve věci jedné nepříjemné události. A četl jsem reakce. A něco bych k tomu chtěl napsat… a bude to trochu delší.
Říkáte, že jsme komunita. Někteří dokonce, že jsme rodina. Jestli ano, pak jsme velká rodina, velká komunita. Právě proto bychom neměli dovolit, aby námi cloumala jedna událost. Nesmíme dovolit, aby námi cloumal jeden čin jednoho člověka – jednoho hlupáka.
Soukromé akce? To není řešení. Stáhnout se a uzavřít? To není řešení! Nesmíme podléhat tlaku, obavám, strachu. Nesmíme ustupovat!
Ne. Řešením musí být pravý opak. Řešením je být ještě otevřenější. Podejte si ruku se všemi na tréninku, se všemi na jamu. Podívejte se jim zpříma do očí. Představte se, seznamte se, naučte se jejich jména a místa, odkud přišli. Poznejte je. Řešením není se skrýt. Řešením je vždycky znát ty, s nimiž trénujeme. Znát je, a díky tomu jim důvěřovat.
Poznejte ty, s nimiž trénujete, a o to hodnotnější bude váš trénink. Poznejte je, a o to jistější pak při tréninku budete. Poznejte je, a o to bezpečněji se pak můžete cítit.
Podejte si ruku se všemi. Vždyť i když jsme každý jiný, jedno nás spojuje. Parkour. Nemůžeme být komunita, když se navzájem neznáme. Už vůbec nemůžeme být rodina, když se neznáme. Až se budeme znát, pak teprve budou mít ta slova smysl – komunita, rodina. Pak se podobné věci stávat nebudou. A když se stanou, bude jasné, že to nebyl nikdo z nás. Protože pokud jste součástí komunity, můžete jí důvěřovat.
Až mě příště někde uvidíte, přijďte mě pozdravit, přijďte se se mnou seznámit. Sice nezaručuji, že si budu pamatovat vaše jména, ale to není tak důležité. Důležité je, že se pak budeme znát. Třeba ne se všemi. Ale nikdo mezi námi nebude úplně cizí. Je to slušné. Je to upřímné. A je to prvním krokem k tomu, abychom byli opravdu komunita. Navzájem se znát.
Všechny upřímné, slušné a otevřené traceury a runnery (a další jinak nazvané skokany) zdraví Joanis z Brna.