Co dělá z traceura traceura?
Kdo je vlastně traceur? Nebo spíše, kdo může být označen za člověka, který se věnuje parkouru? Nemyslím si, že to může být kdokoliv, kdo dělá něco podobného. Ani kdokoliv, kdo o sobě prohlásí, že parkour dělá. Traceur (nebo prostě ten, kdo provozuje parkour, parkourista, atd.) je člověk, který je spojen s parkourem…
Mnohokrát za dobu, kdy se věnuji parkouru, jsem se setkal s otázkou “můj kamarád dělá bojové umění XY a pro to je ústřední efektivita pohybu, znamená to tedy, že dělá parkour?” Řekl bych, že téměř pokaždé, když jsem otázku četl, jsem odpověděl jinak, až jsem dospěl do určité fáze, kterou prozatím označuji za konečnou.
Odpověď je NE. Tvůj kamarád parkour nedělá. Proč?
Základem mé argumentace je náležitost k určitému rámci, a to náležitost vědomá. Člověk, který provozuje určitou činnost, staví se do rámce dalších, kteří tuto činnost provozovali před ním, i těch, kteří ji budou provozovat poté. Největší spojení cítí samozřejmě s těmi, kteří se jí věnují synchronně (tedy “ve stejném časovém období”), ale neopomínají “mistry” své činnosti ani “žáky” svého řemesla. Přeneseno na parkour: každý, kdo se věnuje parkouru, přijímá určitý koncept myšlení (viz. efektivita pohybu), stejně jako historický rámec (definování v 80. – 90. letech 20. století), přijímá okolní komunitu (Parkour Generations atp.) a jedince, stejně jako jisté “experty” na daný obor (David Belle, Forrest…), a nezapomíná ani na to, že je třeba učit další jedince (viz. aktivity parkour.cz). Ano, člověk, který tvrdí, že provozuje parkour, si je vědom toho, že se s tímto tvrzením pojí spousta dalších souvislostí, mimo těch, které jsem vyjmenoval, například i ta, jak je dané slovo (disciplína) vnímáno současnými laiky, ale i mnoho dalších.
Následuje něco, co je tak trochu rozporem. Kolik částí parkouru musí člověk přijmout, aby se stal traceurem? Podle mého názoru všechny. V té chvíli však čelím argumentu, že ne všichni mohou aktivně fyzicky trénovat na úrovni, která je vlastní téměř profesionálním sportovcům. I tady jsem dospěl k jistému, nechci tvrdit kompromisu, ale závěru. Totiž, že není důležité, aby člověk opakoval stejné postupy, ale aby se na všech polích působnosti parkouru projevoval jak nejvíce může. Zde totiž není otázkou sama schopnost provést určitý obecný úkon, jako spíše snaha dosáhnou pro sebe pokroku v určitém úkonu vlastním a dílčím.
Chtěl bych ovšem také poukázat na ty, kteří se věnují jen dílčím oblastem parkouru, a to vědomě i nevědomě. Mnozí lidé se věnují různým oblastem parkouru, aniž by chtěli vstoupit do oblastí dalších. To může být problematické, ale zde budu opět odkazovat k již vyřčeným myšlenkám – jakákoliv podobnost s parkourem je pouze podobnost, a jakýkoliv výsek parkouru je pouze výsek, nikoliv parkour sám. A stejně tak ti, jejichž vlastní myšlenky, pohnutky a filosofie jsou tak podobné parkourovým, že by mohli být označeni za traceury, traceury nejsou. Nemyslím si, že parkour produkuje traceury jako jedince sériově podobné Davidu Bellovi, to vůbec ne. Ale produkuje jedince, kteří přijímají stejný základ, na němž staví svůj vlastní život.
Na závěr mě napadá otázka, kterou by mohl někdo položit: proč jsem toto vlastně psal? Právě kvůli tomu, co je v úvodu – je spousta věcí, které mohou být parkouru neuvěřitelně podobné. Kdyby člověk chtěl, nakonec by dokázal do kolonky “parkour” zařadit téměř celý svět. Ale tak to nefunguje. Bylo by to sice hezké, ale není všechno parkour, co se třpytí. Je třeba stroze a jednoznačně konstatovat, že parkour je jen parkour, nic víc, nic míň. A snad jsem ukázal něco, co v obrovské mnohoznačnosti může parkour a jeho příznivce definovat a spojovat.