Virtuální společný trénink
Život traceura není jen parkour. Bylo by hezké, kdyby to tak bylo – rozhodně si dovolím říct, že pro mnohé je to ideál, kterého by rádi dosáhli. V podstatě to ale není možné, rozhodně ne pro všechny z nás. A tak v cestě k tréninku stojí povinnosti jako škola či zaměstnání, domácí práce, rodina, jiné zájmy, někdy třeba i vzdálenost od tréninkového místa… Chtěl bych tedy představit dvě formy “virtuálního společného tréninku.” Takový trénink sice asi nemůže nahradit trénink skutečný, ale jistě něco přinese – když už, tak alespoň tréninkovou “rutinu”. A samozřejmě, vazba k ostatním cvičícím zůstává, třebaže v trochu jiné formě, a přiznejme si, málokdo rád cvičí sám, alespoň čas od času se hodí mít někoho do bandy…
Na samotný úvod: co vlastně myslím virtuálním společným tréninkem? Neznamená to cvičení v nějaké online hře, jak by se mohlo zdát. Virtuální je tady spojené se slovem společný. Jde o trénink, kdy člověk trénuje “jako by” ve skupině, i když trénuje ve skutečnosti sám. Je tedy součástí tréninkové skupiny jen “virtuálně”.
První formu, kterou jsme tady v Brně začali nazývat “virtuální trénink”, určitě mnozí znáte. Kdekdo večer příjde domů a zapne počítač a s ním nějaký ten komunikační klient. Namísto pouhého sezení a chatování jeden ze skupiny napíše všem ostatním (a například založí konferenční hovor/chat) a navrhne trénink se cviky, které je možné provádět doma. Takové cvičení ve stejný čas v okolí počítače má zvláštní charakter cvičení ve skupině – je možné se hecovat, sdělovat si pocity, vůbec je velmi podobné skutečnému společné,u cvičení. Podobu, jakou cvičení má, nechávám na každém. Nám se osvědčil způsob, při němž jsme se zaměřovali na určité partie těla v ten který den (ruce, nohy, břicho, záda) a těm ostatním jsme věnovali trochu méně času.
Jinou formou takového tréninku může být “No excuses”. Na něj jsem narazil při sledování anglického parkourového dokumentu The Nature of Challenge (s českými titulky brzy na Parkour.cz) a protože mi vysvětlení tak úplně nesedělo, rozhodl jsem se zamířit ke zdroji (autorům dokumentu). A našel jsem..: Northern Parkour fórum. Tam jsem se dozvěděl, jak takový trénink v praxi funguje: v tomto případě není nutné se sejít ve stejnou dobu u počítače, což může být pro někoho stejně těžké, jako přijít ve vhodný čas na trénink skutečný. Na začátku se stanoví šest cviků (a počet opakování, případně nějaká podobná míra, jako “do první chyby” nebo “jednu minutu” atd.), které musí každý ze skupiny během týdne udělat. Je jedno kdy, každý má celý týden na to, aby provedl příslušný počet (nebo čas :-)) pro všech šest cviků. Na konci týdne pak jeden ze skupiny rozhodne, který ze cviků bude odstraněn, který bude ztížen (bude zvýšen počet opakování apod.) a zároveň vymyslí jeden cvik nový, kterým nahradí ten odstraněný. Další týden má tedy každý opět celý týden čas provést příslušná opakování příslušných cviků a na konci další ze skupiny (měli by se postupně všichni střídat) opět obmění cviky, jak je popsáno výše. A pořád dokola. Výhoda je, že každý si může své cvičení rozvrhnout do týdne podle toho, kdy má čas, takže neexistují žádné výmluvy tohoto druhu . sedm dní na šest cviků je víc než dost. Bohužel u tohoto cviku odpadá bezprostřední komunikace s ostatními, přesto má ale jinou výhodu, tedy že vytváří mnohem výraznější tréninkovou “rutinu”.
Samozřejmě, skutečný trénink lze sotva nahradit tréninkem doma, a trénink se skupinkou kamarádů je mnohem lepší, než trénink s komunikací přes internet. Ale někdy není čas nebo nálada, někdy jsou v cestě tréninku překážky, přes které nelze jen tak přeskočit. Pak je tedy možné zkusit možnost virtuálního společného tréninku – ať už v některé z podob, které jsem popsal výše, nebo v nějaké, kterou si vymyslíte sami…