Parkour a móda, aneb jak jsem asi zestárl
Kdysi dávno, předávno, jsem napsal, že přístup k parkouru, a tím pádem parkour, se neustále mění, jako se mění móda. Vždy jsem měl ale pocit, že ve spojení s parkourem mluvíme o nějaké formě efektivního pohybu.
V přirovnání s módou jsem tehdy chtěl jen naznačit, že se prostě přístup k věci neustále mění, nejčastěji podle toho, jak naznačí nějaké celebrity a vůdčí osobnosti. Všichni totiž víme, že móda a rozum nejdou moc dohromady. Tak nějak jsem ale předpokládal, že v případě parkouru vždy dohromady nejvíce půjdou rozum a efektivita, rozum a účelnost, rozum a pohodlí.
Leč mýlil jsem se, což se nestává zase tak často, a ještě méně se stává, že to přiznám. Tentokrát jsem se mýlil výrazně. Myslel jsem si, že traceuři budou mít víc rozumu, než aby účinnost a účelnost vyměnili za módu. Budu znít jako starý dědek, který si stěžuje na mladé, ale předem říkám, že jsem schopen a ochoten pochopit mnohé… hlavně ve jménu pohodlí. Co schopen pochopit nejsem? Harem kalhoty. Už když všichni začali nosit extra pytlovité tepláky, jsem přemýšlel, koho to napadlo, protože takové kalhoty musí mít tendenci se všude zachytávat. Ale dobrá, může být, je to pohodlnější, a rozhodně nevidím jedinou vlastnost, kterou by bránily v pohybu (pokud se zrovna nesnažíte vymotat ze křoví, protože pak brání v pohybu úplně extrémně). Harem kalhoty? Většina z vás je příliš mladá na to, aby si pamatovala džíny Chucka Norrise se speciálním střihem, aby v nich bylo možné udělat high kick (protože i já jsem na to příliš mladý, ale v době mého mládí stará a bůhví odkud vyhrabaná reklama na ně znovu obíhala svět v podobě memu). Problém u kalhot je totiž v tom, že maximální rozsah pohybu omezuje vnitřní délka nohavic a pak ta část uprostřed, která má tendenci se (třeba při high kicku) zaříznout přesně do míst, kde to nejvíc bolí. To je samozřejmě způsobeno tím, že rozkrok kalhot je velmi blízko těchto důležitých míst a pohybuje se směrem nahoru, takže jistou snahu harem kalhotám musím přiznat. Problém ale je, že vnitřní délka nohavic se extrémně omezuje právě snížením rozkroku, což obratem zase značně omezuje maximální rozsah pohybu. Tedy, tak to minimálně vypadá ze všech záběrů, které jsem viděl.
Budu muset počkat na to, až mi někdo sdělí své zkušenosti a řekne mi, jestli přemýšlím správně nebo ne. Rozhodně totiž nehodlám takové kalhoty zkoušet. Stejně jako nenosím montérky s laclem, protože bych vypadal jako pohádkový krteček v kalhotkách, nebudu nosit harem kalhoty, protože bych vypadal, jako kdybych do těch kalhot už tři dny chodil na velkou stranu. A ačkoliv je mi celkem jedno, co si o mně myslí ostatní, není mi jedno, co si o sobě myslím já sám.
To protože dávám přednost rozumu. A móda s rozumem nejdou nikdy dohromady. Rozum jde dohromady s účelností.
Kdysi mi na můj názor o tom, že se parkour mění jako móda, někdo odpověděl, že parkour zůstává v jádru stále stejný, ale mění se lidé kolem něj a jejich chápání parkouru. Tehdy jsem mu nechtěl dát za pravdu, ale když se na to tak dívám, musím doufat, že je to pravda. Že ať už se stane cokoliv a lidé se budou chovat jakkoliv bláznivě, ta čirá myšlenka uprostřed tu bude stále, ukrytá, čekající na ty, kteří budou mít dost rozumu a budou se ji snažit hledat… a taky na ty, kterým je jedno, že nosí tepláky z Tesca za stopáďo, protože je jim jasné, že dovednosti nevychází z toho, co má člověk na sobě…
… a je dobře, že takoví jedinci v parkouru ještě pořád jsou.