Mílové boty (a cesta k altruismu skrze konflikt)

Jaká technologie by dokázala udělat z lidstva lidstvo pozitivní? Co by umožnilo najít a vytáhnout na světlo to nejlepší skryté v nás? Snad neomezený zdroj energie? Perpetuum mobile, které by nás přivedlo k ukončení veškerého nedostatku hmotných potřeb? Nebo propojení mozku s počítačem, s informační databází pracující nesmírnou rychlostí, takže bychom měli odpověď na všechny otázky na dosah myšlenky a jistotu ve všech chvílích pochybností? Nebo..?

Pravděpodobně nic z toho. Samozřejmě, nedostatek (dokonce i jen subjektivně pociťovaný bez objektivního základu) je hybatelem často agresivních akcí a zdrojem mnoha konfliktů už od nepaměti. A tam, kde nedostatek nestačí, je důvodem k činu neznalost – strach z neznáma je dostatečně známý pojem, který napříč historií vedl k celé řadě nepravostí.

Co je tedy nutné víc než naplnění potřeb a prosvětlení temnoty? Co je víc než konec hladu a žízně a zahnání číhajícího nebezpečí? Něco, co je důležitější ne jen pro člověka jako jedince, ale pro lidstvo jako celek. Společnost.

Koexistence, kohabitace, koordinace, kooperace. Spolupráce a soužití. Od okamžiku prvopočáteční socializace je nám jasné, že potřebujeme ostatní, abychom sami mohli být. Od té chvíle, kdy jsme si poprvé začali uvědomovat ono „já jsem člověk, tamto nejsem já, ale je to taky člověk,“ existuje lidstvo. Musí, protože bez lidstva je člověk sám jen cosi, co časem beze stopy zmizí. Lidstvo je to, co dává naší existenci důvod a smysl a jistotu, že i po nás vždycky něco bude.

Filosofové a vědci označovali člověka různě. Třeba tvor společenský. Nebo politické zvíře. Tak jako tak, vždycky je člověk něco v návaznosti na ostatní lidi, nikdy není jen sám o sobě, a nikdy ani být sám o sobě nemůže, a sám si toho je vědom. Každý jednotlivec, každý z nás, společně tvoříme lidstvo, kterým jsme definováni.

Přes toto zvnitřnělé uvědomění však v lidstvu samém přežívá mnoho problémů. To protože lidem chybí vlastnosti (nebo alespoň vysoká míra vlastností) jako empatie, altruismus nebo pokora. Shrnuto, přestože jsme lidé a uvědomujeme si, že ostatní jsou také lidé, až na výjimky se do ostatních lidí nedokážeme vcítit.

Jedno přísloví, prý původně pocházející od domorodých Američanů, říká „nesuď druhého, dokud neujdeš alespoň míli v jeho botách.“ Každý jistě známe celou řadu příkladů lidí, kteří by to měli mít vytetované viditelně někde na těle, aby si pokaždé, než začnou někoho posuzovat a odsuzovat, uvědomili, že to není tak jednoduché.

Přestože život amerických domorodců a jejich přístup ke světu nebyl tak romanticky ideální, jak si někdy představujeme, minimálně toto přísloví měli dobře symbolicky vymyšlené. Každý z nás žije život z vlastního pohledu, na základě vlastní existence, a s tím bychom měli přistupovat k ostatním.

Přeneseno do současnosti, do dnešní doby vědy a strojů? Co kdyby to byla technologie? Technologie, která by nám umožnila vcítit se, se vším všudy, do prožitků, emocí, zkušeností a poznatků druhých. Technologie, která by přivedla na svět buď totální depresi, nebo, pravděpodobněji, protože lidé jsou známí tím, že se jen tak snadno nevzdávají, lepší lidstvo. Mílové boty – abychom byli, na chvíli, těmi druhými, včetně všech pochyb a neduhů, úspěchů i neúspěchů, jistot i strastí i radostí. Protože poznat ostatní by znamenalo nejen konec nesrovnalostí, ale konec všeho útlaku a nedostatků.

Tato představa se až nápadně blíží mystickému „společnému vědomí.“ Jednotnému rozumu propojujícímu lidstvo někde na úrovni mimo běžné smysly. Nejsem tedy první ani poslední s podobnou představou – jen ta má je založená na vědecké fantastice. Ale pokud k takovému bodu dokonalého altruismu, dokonalé empatie, dokonalého poznání ostatních, dospějeme jinou cestou, proč ne. Narozdíl od mnoha jiných případů, právě v tomto konkrétním je cíl mnohem důležitější než cesta.

A možná už na té cestě dávno jsme, aniž jsme si toho plně vědomi. V Enderově hře jste mohli číst (nebo slyšet) zajímavé tvrzení, že v okamžiku poznání nepřítele, v okamžiku, kdy poznáte, jak ho porazit, ho zároveň znáte natolik, že ho musíte milovat. Byli to existencialisté, kteří šířili myšlenku, že charakter člověka poznáte teprve v krajní situaci, v situaci naprostého vypjetí sil, mysli i osobnosti. A třeba i Exupéryho citát, který řadím ke svým nejoblíbenějším, je stejného vyznění: „člověk se plně projeví, teprve když změří síly s překážkou.“ Skrze nepřízeň poznáváme nejvíce, učíme se nejvíce. O sobě, o ostatních, o světě.

Je možné, že konflikt je tak možná něčím jiným, než si myslíme? Nebo alespoň ještě něčím jiným? Že nejde jen o nástroj k omezení ohrožení? Že jde, zároveň, nebo dokonce jen, o velmi hrubý, ale přesto, nástroj poznání?

Než dojdeme na samý konec, čeká nás ještě mnoho námahy, mnoho překážek, mnoho konfliktů. Ale možná, snad, než na ten konec dojdeme, poznáme… ať už přirozenou cestou, pomocí víry, nebo pomocí vědy… skrze námahu klid, skrze překážky volnost, skrze konflikt… smír.

A každý z nás ujde míli v botách každého dalšího z nás.

Zanechat vzkaz