Zrození počátku
Světle šedým zbarvením podlahy, stěn i stropu připomínala místnost operační sál. I studené bílomodré světlo vyvolávalo dojem nemocniční sterility, až na to, že ozařovalo pouze střed místnosti, zatímco její okraje zůstávaly skryté ve stínech posetých různorodými barevnými skvrnami kontrolek, tlačítek a kláves, či miniaturních obrazovek.
Na strohém lůžku, v kuželu světla uprostřed místnosti, ležela, přes zvláštnost prostředí, spící mladá žena. Její dech byl pravidelný, klidný, ničím nerušený.
Jeden ze stínů se náhle lehce pohnul a ze tmy se ozval rozvážný, hluboký, čistý mužský hlas: „myslíš, že děláme správnou věc?“
Chvíli bylo ticho, než se o kousek dál ozval druhý hlas, výše posazený než ten první, ženský, protkaný velmi precizní výslovností plnou intelektu: „od takového hodnocení jsou tu jiní. Ale myslím, že v každém případě děláme věc smysluplnou.“
Po další krátké pauze se první hlas opět otázal: „a myslíš, že to vyjde? Jsou přece tak primitivní. Co když si to vyloží jinak, než chceme?“
Na to druhý hlas zareagoval okamžitě chlácholivým, až skoro něžným, tónem: „klid, proto jsme tady a máme před sebou celý ten plán, aby všechno vyšlo a nestalo se nic neočekávaného. Máme úkol. A musíme ho splnit podle instrukcí. Nejen pro jeho dobro… Ale pro dobro všech, jich, a nakonec i nás.“
„Máš pravdu,“ odpověděl mužský hlas. „Pokud jsou analýzy správné, mají ohromný potenciál k překotnému technologickému vývoji během příštích několika staletí.“
„Přesně tak. A díky analyzátorům víme, co by se stalo, kdybychom jim nedali těch tisíc let temna, aby dostali rozum.“
„Přesto mi to přijde zbytečně složité. Úkazy na obloze, změny skupenství… už tohle zázračné narození.“ Mužský hlas postupně zesiloval, než ho zarazilo sykavé „psst!.. Tiše neprobuď ji. Už je téměř v přirozeném spánku.“
Hlubší hlas pokračoval tišeji: „léčitelství, meteo-manipulace, a spousta dalšího… nemyslíš, že to někomu bude divné?“
„Věř analyzátorům… A koneckonců, sám jsi řekl, že jsou to primitivové. Přijmou to tak, jak se od nich čeká, a náš i jeho úkol budou splněny.“
„Tak dobře… Připravena?“ Ženský stín přikývl. Mužský stín se otočil ke stěně, hbitě přeběhl prsty přes několik kláves, které tlumeně zacvakaly, a celá místnost se začala nořit do tmy, jak světla pomalu pohasínala.
Zároveň stále jasněji vynikala předtím neviditelná čísla, červeně zářící na tmavém podkladu obrazovky: 40:00:000:00:00:00. Když místnost potemněla úplně a ticho prozradilo, že dvě hovořící postavy odešly, změnily se číslice na 39:11:364:23:59:59 a poslední dvojčíslí začalo odpočítávat s každou uplynulou vteřinou.
A hvězda, kterouž byli viděli na východu slunce, předcházela je, až i přišedši, stála nad, kdež bylo děťátko. A uzřevše hvězdu, zaradovali se radostí velmi velkou. (Matouš 2, 9-10)
Jan “Joanis” Haluza