Třicet a jeden den: strana první až sedmá
Před týdnem jsem se rozhodl zkusit napsat skutečně jednu stranu denně. Následující text je soubor sedmi stran napsaných za uplynulých sedm dní.
Třicet a jeden den: strana první
Z nejhlubšího nitra samotné existence začal vystupovat dunivý tón. Pozvolna stoupal, od spíše pocítitelného brnění kostí v těle, přes celou slyšitelnou škálu, a dorazil k hvízdotu trhajícímu samu oblohu. Pak se ozvalo krátké zasyknutí, jako bolestivý vdech obrovského monstra.
A najednou u lesní pěšiny, vedle větrem odraných balvanů, v kruhu kolem ohně, seděly čtyři osoby. Seděly tam, jako kdyby tam byly už nějakou tu hodinu. A protože široko daleko nebyl nikdo jiný, nikdo také nemohl říct, co se to před malou chvílí vlastně odehrálo.
„… Netušili, že poklop v zemi je zároveň past. Když pak jeden z nich vzal za madlo a odhalil dosud skrytý vchod do záhadného podzemí, spustil tím lavinu skály nad nimi. Začalo to jemnou sprškou prachu ze stropu jeskyně, v níž naši dobrodruhové stáli a hádali se, kdo do temnoty pod nimi vstoupí první. A než si všimli, co se děje, skalní lavina je zavalila. Prý pod tím závalem jejich těla leží dosud. Ale já vím, že ve skutečnosti všichni čtyři přežili, a ještě mnoho let poté společně podnikali spoustu výprav. Co jsem vám vyprávěl, se stalo před mnoha lety a daleko odtud. A jen málokdo zná pravdu. Věřte mi, nebo nikoliv, ale já vím, že se to skutečně stalo,“ dokončila vyprávění jedna z postav v kruhu, a ostatní tři zdvihly čutory v tiché pochvale za příběh skvěle se hodící k posezení u ohně – ať už pravdivý byl, nebo byl smyšlený pro pobavení publika.
Čtyři postavy sedící kolem ohně, u lesní cesty, v místech, kde stromy byly vystřídány nahodile roztroušenými balvany. Byla už tma, takže i kdyby tu scénu někdo pozoroval, musel by přijít až k ohništi, aby si mohl všechny čtyři prohlédnout. Tento náhodný kolemjdoucí, ač tam žádný nebyl, by se musel posadit blízko ke kruhu pečlivě vyskládaných kamenů ne větších než pěst, v němž plápolaly plameny kolem neméně pečlivě uložených polen a větví. Pak by musel zdvihnout svou neexistující hlavu a pohlédnout přes kouř, ale nenechat zrak stoupat s ním, stoupat v bezvětří přímo vzhůru k obloze, kde by se smísil s občasnými mraky zakrývajícími a odhalujícími lesk hvězd. Musel by se rozhlédnout kolem sebe. Kdyby se to vše odehrálo, viděl by konečně ty čtyři postavy, jejich oděvy, jejich osobní věci a vybavení, jejich jídlo a nápoje… jejich tváře, jejich gesta a výrazy. Viděl by ty čtyři osoby a uvědomil by si, že byly vždycky čtyři. Vždycky byly čtyři, nikdy víc, nikdy méně. Napříč časy a příběhy měly různá jména. Honosily se různým majetkem. A dokonce byly různého vzhledu a nesly různé tváře. Co se ale nikdy neměnilo, že byly čtyři. Čtyři osoby, tehdy, teď, napříč vším, navzdory všemu, vždy.
I proto teď a tady seděly, mezi kameny, v lese, u cesty, kolem ohně. Nikdo jiný, jen čtyři postavy vyprávějící si příběhy.
Třicet a jeden den: strana druhá
Tma stále více naléhala na plameny a zvala znavené, aby se v ní uvelebili, aby se v ní skryli, a, ponořeni do přikrývek a snů, aby jí prošli na druhou stranu, kde je přivítá jitro. V lesích kolem se občas ozvalo zahoukání sovy, šramot nějakého lesního hlodavce, který se snažil nasytit, a přitom se sám nezměnit na chutné soví sousto. Z veliké dálky doléhal občasný štěkot jelena. Jinak bylo ticho, jaké dokáže poskytnout jen místo dostatečně daleko od měst a vesnic a osad a samot.
„Běžte spát,“ promluvila k společnosti postava před chvílí vyprávějící příběh, „budu držet první stráž. Jako vždy, až se přesype písek v hodinách, probudím někoho z vás… podle toho, kdo bude mít nejméně klidné sny a bude sebou nejvíc mlít.“ Z nedaleko položeného vaku, umně zpracované kombinace kůží a různobarevných různodruhových kožešin, vyjmula úzkou vysokou schránku ze světlého dřeva pokrytou tmavými vpálenými motivy, připomínajícími vlny oceánu, které se v mihotavém světle ohně zdály pohybovat. Zbývající tři osoby, než aby se chystaly ulehnout, pozorovaly dění, a kdyby se jich v té chvíli někdo zeptal, řekly by, že je to každovečerní rituál, alespoň tehdy, když spí v přírodě. Postava se schránkou uchopila schránku oběma rukama a zatáhla tak, že se schránka svisle rozdělila na dvě menší vysoké poloviny, a v tom se v jedné části skříňky cosi zalesklo. Dvě nad sebe usazené skleněné báně uprostřed spojené uzounkou trubičkou, a s výjimkou odhalené čelní stěny obklopené a obalené jemně vypadající tmavou látkou – přesýpací hodiny. Postava polovinu schránky s hodinami jemně zavrtala nepatrný kousek do země poblíž ohně, a druhou, polovinu, v níž záhyby látky tvořily přesný prostor pro usazení baněk hodin, ukryla zpět ve vaku. Teprve poté se zbývající tři začaly přehrabovat ve svých vlastních věcech, rozložily v kruhu kolem ohně kožešiny, svlékly různé části oděvů, odložily kolem sebe své ostatní věci, a ulehly, soukajíce se do různobarevných a mnohokrát spravovaných dek ušitých do tvaru pytle.
Za několik chvilek už bylo slyšet pravidelné a hluboké dýchání, znamení spánku. Rychle usínají ti, kteří svůj den naplnili poctivou a usilovnou prací, a ti, kteří mají čisté svědomí. Kdyby snad seděl s těmi postavami někdo další, mohl by se zeptat čtvrté osoby bdící nad společníky, co z toho je více pravděpodobné. Pokud by se tedy nebál vyrušit zadumaný pohled, který putoval tu mezi nedaleké kmeny stromů, tu vzhůru mezi hvězdy, tu zpět k zemi a ke spokojeným spáčům.
Byla klidná, bezvětrná noc. Tak akorát chladná, aby teplo deky a teplo ohně potěšilo všechny, kteří je vyhledali. Jako například čtyři postavy, tři z nich spící, jednu sedící.
Třicet a jeden den: strana třetí
Všechny čtyři hlídky jednotlivých postav proběhly klidně a téměř nerušeně – tak nerušeně, jak nerušená může být noc v přírodě. Několik neopatrných či zvědavých zvířat se tedy během noci přiblížilo k tábořišti čtveřice, a jednou, už blízko k ránu, se dokonce divoké prase chvíli procházelo mezi spícími a bezostyšně čichalo k tornám a různým hromádkám věcí. Postava na hlídce, třetí v pořadí, to vše nehnutě pozorovala tak dlouho, dokud se k ní prase neobrátilo a nezahledělo se jí do očí. Po chvíli tiché výměny pohledů prase zatřáslo hlavou, obrátilo se a vydalo se zpět do tmy mezi stromy.
Noční šramot hlodavců a houkání sov pozvolna vystřídalo denní švitoření ptactva ve větvích, jak světlo pomalu odhalovalo a obarvovalo krajinu. Postava na čtvrté a poslední hlídce, sedící opřená o jeden z blízkých balvanů, hlasitě zívla, pozorujíc malou, ubývající kopeček písku v horní báni přesýpacích hodin, který hlásil pozvolna se blížící čas probudit ostatní. Sluneční paprsky se protlačily i skrz koruny stromů a v jejich záři propadlo hodinami poslední zrníčko písku.
„Vstávejte,“ pronesla hlídající postava a začala po svých společnících házet jemnými obloučky kamínky z hromádky, která byla až příliš pečlivě připravená, než aby byla náhodná. Tuk, tuk, tuk, klepaly kamínky na deky, kožešiny, na batohy, na po večeři odložené dřevěné misky, ale ani jednou na spící hlavy, tak pečlivě byly hozeny, že nezasáhly ani po nečekaném odrazu. Tři hromádky ukrývající spáče se začaly vrtět, ale cílem házející osoby bylo stále především vše kolem. Teprve když se jedna z rozcuchaných hlav skryla pod deku, přilétla sprška kamení přesně do těch míst, následovaná srdečným smíchem všech čtyř, jako kdyby se podobná scéna vůbec neodehrála poprvé, ale neodehrávala se ani tak často, aby nepřestala být zábavná.
„Vstávejte,“ zopakovala znovu osoba na hlídce. „Vyhrabte si z popela brambory, a pojďme jíst. Čeká nás téměř celodenní pochod, čím dřív vyrazíme, tím dřív tam budeme, a bylo by lepší přijít ještě za světla, než zase hledat místo na spaní v noci.
Chvíli na to už všechny čtyři postavy seděly kolem rozhrabaných uhlíků nočního ohně a každá z nich ukusovala z hrstky pečených brambor a různých příloh dle individuálních chutí. A teprve teď, poprvé od chvíle, co se tam objevily, by si je mohl nezávislý pozorovatel prohlédnout. Jejich charakteristiky, jejich tváře, jejich oděvy. Ačkoliv tam žádný takový pozorovatel nebyl, leda by se počítali ptáci, kteří ovšem věnovali pozornost spíše hmyzu zdvihajícímu se z lesního podrostu, než čtyřem snídajícím osobám. Ale kdyby tam přece někdo byl, mohl by ty čtyři postavy jasně spatřit a mohl by je i popsat.
Třicet a jeden den: strana čtvrtá
Slabý vítr kroužil mezi stromy a rozvíval úzký proužek kouře z dohasínajících uhlíků střídavě do tváří všech snídajících, jako kdyby chtěl všem dát spravedlivý díl kuckavého kašle a slzavého mrkání. S výjimkou tohoto občasného zpestření seděly čtyři osoby mlčky a věnovaly se svému jídlu.
Nejstatnější ze všech čtyř, což bylo patrné i v pohodlné poloze na boku, kterou zaujímala na velké šedivé kožešině, byla postava se šedozelenou, popraskanou a jizvami přerývanou kůží, zakrytou jen na několika místech, a s krátkými rudě rezavými vlasy. Alespoň podle některých tělesných proporcí to byla žena, ale svou mohutností a celkovým vzezřením by snadno překonala lecjakého měšťana, a s trochou úsilí by jistě mohla jako muž vystupovat a nikdo by neměl nejmenších pochyb. I přes ranní chlad byla oděna velmi lehce jen v jutové košili, která sotva sahala do půli jejího břicha, a do těsných zelených plátěných kalhot těsně nad kolena. Její snídaně se, spíše než z brambor, skládala z mnoha kusů sušeného masa zjevně různého původu a stáří, doplněných o trochu čerstvějšími zbytky pečeného králíka z předchozího večera, ohřáté na kamenech kolem již téměř vyhaslého ohniště. A ačkoliv se tvářila jídlem plně zaujatá, pozorný pozorovatel, například její společníci, by si určitě všiml, že její zrak co chvíli zabloudil k masivnímu kyji položenému opodál – silnému kusu umně opracovaného tmavě rudého dřeva, s lesklým, avšak nerovným, povrchem protkaným žilkami stříbrného kovu připomínajícími jizvy na jejím těle, který svým rozměrem napovídal, že už zvednout jej ze země bude vyžadovat dvě silné paže.
Zbytek jejích věcí ležel opodál vedle kyje, jakoby v gestu menší důležitosti a potřebnosti: batoh, který materiálem spíše připomínal pytel, přes něj přehozená přikrývka na spaní, a na tom všem šedé kalhoty pokryté na různých místech hnědými koženými pláty a lamelami, a dlouhý, silný, téměř černý prošívaný kabátec. Narozdíl od zbraně bylo ostatní vybavení sice udržované, ale nijak zvlášť ozdobené, a zjevně u nich šlo v prvé řadě o funkci, spíše než o estetický vzhled.
Třicet a jeden den: strana pátá
Druhá osoba u ohně byla zahrabaná v hromadě pestrobarevných látek a útržků různorodých kožešin, propletených větvičkami jehličnatých i listnatých stromů, sucho trávou a slámou, stejně jako různě dlouhými stužkami a kousky provázku, které se objevovaly a zase v ztrácely v té nesourodé kopě. Většinu času z postavy bylo vidět jen velmi málo, především dvě tenoučké paže, hustě pokryté hnědými chlupy, zakončené růžovými ručkami s bílými drápky. Občas se z hromady zaleskly dvě korálkovité oči, černé jako dno studny. Jen výjimečně, při nabírání dalších brambor, kousíčků masa od ohně, a především mrkví, tuřínů a další kořenové zeleniny z pytle volně položeného uprostřed tábořiště, se z kopy vynořilo celé tělo.
Tato druhá osoba byla droboučká, ve srovnání s mohutnou společnicí přímo miniaturní, a tím rozdíly mezi nimi rozhodně nekončily. Ze všeho nejvíc připomínala svým vzezřením myš. Tvář, paže, celé její tělo pokrývala světlehnědá srst. Namísto nosu dlouhý srstnatý čenich, růžový a holý jen na konci, a doplněný o spoustu tenoučkých fousků vybíhajících do stran. Navrchu hlavy dvě velké kruhovité uši, neustále se otáčející za zvuky mezi stromy, z nichž některé nebyly pro zbytek skupiny ani slyšitelné. A k tomu všemu nepřehlédnutelný tmavorůžový ocásek, dlouhý téměř jako celé její tělo.
V těch krátkých okamžicích, kdy se vynořila z látek a kožek, na sobě neměla nic, co by připomínalo běžné oblečení, z hromady přesto tu a tam čněl rukáv či nohavice šedé barvy, a bylo možné zahlédnout i jednu černou koženou rukavici a jednu vysokou botu ze stejného materiálu, které svou příslušnou velikostí napovídaly, že myší osoba aspoň občas nějaký oděv nosí. Žádné zbraně či další vybavení nebylo možné zahlédnout, ale s ohledem na rozměr haldy, do které se osoba schovávala, bylo možné usoudit, že většina důležitých věcí je skryta tam.
Třicet a jeden den: strana šestá
Přímo u ohně dřepěl třetí člen skupiny, který se zaujetím nahlížel do začouzeného kovového kotlíku, z něhož se ozývalo bublání a stoupala pára, jako kdyby byl obsah v plném varu, ačkoliv vyhasínající uhlíky tolik tepla rozhodně poskytnout nemohly. Možná to způsobovala nějaká tajemná ingredience z některého z mnoha drobných kožených a plátěných váčků rozprostřených kolem, na šňůrce každého z nichž byl zavěšený proužek papíru popsaný jedním či dvěma slovy z jedné strany, a různými znaky ze strany druhé. Anebo snad samotný ostrý pohled „kuchaře“ nutil směs k nečekané aktivitě.
Po chvíli vstal, narovnal se a dlouze se protáhl. Ani on nebyl nijak příliš oblečený, na sobě měl jen dlouhé kalhoty pískové barvy, jejichž nohavice byly ale ohrnuty do půli lýtek. Vzezřením tato osoba připomínala ve všech ohledech člověka, přesněji mladého muže. Jeho tvář měla jemně zaoblené rysy, nikde žádná vráska ani vada. Uhlově černé vlasy dlouhé po ramena doplňoval přesně střižený knír přecházející do podobně pečlivě udržované krátké bradky. Černé chlupy pokrývaly v pravidelném tvaru jeho hrudník. Zbytek odhaleného těla nebylo možné označit jiným slovem než rudé. Nikoliv zarudlé, rudé. Měl červenou kůži, světlejší na neopálené spodní straně rukou a na dlaních, jinak mírně tmavší, v barvě podobné tmavě červené růži. Při pozorném pohledu bylo ještě možné vidět, že na různých místech po něm probíhají čáry a zvláštní tvary mírně jiného odstínu rudé než kůže okolo. A jeho oči, s červenými duhovkami protkanými žlutooranžovými žilkami, nejvíc ze všeho připomínaly plameny.
Mimo mnoha váčků do jeho vybavení patřila ještě tmavohnědá plátěná torna přepásaná koženými řemínky, a kopec různých částí komplikovaného oděvu v kombinaci černé a tmavě fialové, ověšených kostmi, zuby, i celými lebkami různých malých plazů, ptáků a hlodavců. Přes to vše byla ještě položena tmavě černá dřevěná hůl, jejíž horní konec byl vytvarován do podoby dvou rukou, spirálovitě obtočených a s prsty mírně propletenými kolem fialového, zlatě žilkovaného jaspisu.
Třicet a jeden den: strana sedmá
Čtvrtý ze čtyř členů skupiny pojídal své brambory, úplně samotné, nejprve u ohně, ale když mu vítr zahnal již poněkolikáté kouř do tváře, zvedl se a začal obcházet ve velkém kruhu tábořiště, pozoroval okolní les, ale co chvíli se zastavil a prohlížel si půdu a stopy, které v ní přes noc zanechala zvířata.
Tento čtvrtý společník byl poněkud menší než průměrný člověk, zato mírně zavalitější, jako kdyby to, co postrádal na výšce, nahrazoval svaly a celkovým objemem těla. Narozdíl od lidí měl také popelavě šedou pleť. Hlavě dominoval velký zobákovitý nos, zažloutlé oči a dlouhé odstávající špičaté uši. To vše rámovaly dlouhé vlasy kaštanové barvy přecházející do mohutného plnovousu sahajícího až k mírně vyboulenému břichu, svědčícímu buď o kvalitní stravě, nebo, pravděpodobněji, o postupujícím věku. Přes jednoduchý matně zelený úbor tvořený prostou košilí s dlouhými rukávy a dlouhými kalhotami měl oblečenou tmavě modrou koženou vestu pokrytou v horní části těla kovovým kroužkovým úpletem a krátké kalhoty po kolena ze stejného materiálu a podobně doplněné kroužky. U pasu se mu pohupovaly dva dlouhé nože. Přes rameno měl zavěšený jednoduchý dlouhý luk, který notně přesahoval jeho výšku, a téměř prázdný toulec, obsahující jen hrstku šípů, ovšem všechny s nádherným zeleným a žlutým opeřením, působícím ve srovnání s okolním ptactvem až exoticky.
Když našel odchozí stopu kance, který v noci během jeho hlídky navštívil tábořiště, usmál se a vrátil se zpět ke zbytku skupiny a ke svým věcem, které začal kontrolovat, zatímco stále ještě dojídal poslední brambor. Nejprve sejmul ze zad luk a šípy. Pak z hromádky svých věcí vzal a odložil stranou válečné kladivo, něco přes metr dlouhé, se stříbrnou hlavicí tradičně z jedné strany tupou a z druhé strany vytvarovanou do hrotu. Pak se chvíli přehraboval v černém koženém batohu, a když jeho obsah dostatečně přerovnal, zavěsil na něj dospod srolovanou kožešinu a spací deku, a rozhlédl se po ostatních v očekávání brzkého začátku cesty.