Sheng Bing-Wu, půlorčí bojový mnich
Následující materiál byl součástí mé přípravy na jednu dávnou PnP RPG hru. Sice na ni v podstatě nikdy nedošlo, ale materiál, anglicky zvaný „character background“, pozadí postavy, se mi zdá dostatečně zajímavý, abych se o něj podělil.
Jedná se v podstatě o představení postavy půlorčího bojového mnicha Shenga (pro vizuální přiblížení zadejte do Google heslo „half-orc monk“), a dále kontext chrámového učení a bojového umění, které jsou součástí jeho výchovy. Při tvorbě jsem se inspiroval nejen vlastními myšlenkami a názory, ale také moudrostí parkouru a taoismu, a řadou bojových umění. Některé poučky pak vychází z mých zkušeností, od různých lidí a z různé fiktivní tvorby (třeba knih nebo filmů). Mimochodem, právě skrze inspiraci v taoismu a bojových uměních jsem pro zvýšení Shengovy exotičnosti použil řadu čínských a pseudo-čínských slov a termínů.
Na závěr podotknu, že materiál je neúplný. Především pasáž Kniha mistrů (Proužky) jsem měl v plánu připravovat postupně před každou hrou podle toho, jak se vyvíjel předcházející děj… Bohužel, jak jsem napsal, na hru v podstatě nikdy nedošlo, existuje tedy jen tento začátek…
Sheng Bing-Wu
Vysoko v horách je zvykem, že na konci zimy pořádají orkové nájezdy na okolní vesnice, aby zvětšili tenčící se zásoby.
Dále je zvykem, že ženám z oněch napadených vesnic se později rodí děti smíšeného původu, napůl lidé, napůl orkové.
Je také zvykem, že půlorčí děti jsou odeslány a přijaty do některého z okolních klášterů, kde dostanou výchovu a vzdělání.
A ještě je zvykem, že tito míšenci, když dospějí, mohou si, pro cejch svého rodu, vybrat, zda najdou nové místo v některé lidské vsi, orčí osadě, nebo zůstanou v klášteře.
A nakonec je zvykem, že každý v klášteře musí splnit rituál dospělosti – podniknout cestu do dálek a přinést jako důkaz něco prospěšného nebo cenného, prokázat tak svou hodnotu pro vybraný budoucí dům a získat právo na nové jméno a tím i nový život.
Jedna zima, před mnoha, snad devatenácti či dvaceti, lety, byla obzvlášť dlouhá a tuhá a orkové se vydali dál, než bylo kdy dřív známo. Vydali se do kraje, kde nebyly jejich nájezdy obvyklé, kde nebylo obvyklé, aby ženy dávaly mužům ne děti lidské, ale jen z půli lidské. Onen rok byl tedy pro celou oblast naplněn nepříjemným očekáváním s předpokládaným, a přesto všechny děsícím, vyvrcholením.
Mnoho půlorčích dětí narozených v onom kraji toho roku zemřelo, ať už rukou rozhořčeného davu, nebo rukou zmatkem a nejistotou postihlých rodičů. Některé však byly zachráněny. Buď jim pomohl příbuzný, který znal tradice horalů, nebo je ze spárů jisté smrti vytrhl některý z mladých půlorků scházejících v tu dobu z hor na cestě za prokázáním své dospělosti.
Půlorčí dívka, později známá jako Ling-C‘, zachránila nejvíc těchto nechtěných dětí a předala je do mnoha různých klášterů (její domovský klášter toto úsilí posoudil jako dostatečně hodnotné pro společnost, a tedy pro splnění rituálu dospělosti, a udělil jí jméno, které v běžné řeči znamená „Vážená matka“). Mezi zachráněnými byl také chlapec, kterého odnesla do kláštera Xian Mian. Chlapec dostal dle tradice jméno Bing-Wu Yangzi-Shuang, druhý adoptivní syn v roce Ohnivého koně.
Osmnáct let se půlorčí chlapec učil řemeslům, dovednostem, a především umění boje beze zbraně a s netradičními zbraněmi, hlavnímu oboru kláštera Xian Mian. A pak jednoho dne přišel čas, aby se vydal do světa, přinesl důkaz svých schopností a své důležitosti, a stal se plnohodnotným členem společnosti.
A tak Bing-Wu Yangzi-Shuang, v běžné mluvě Sheng Bing-Wu, vyrazil jako chlapec do dálek, vybaven pouze svým oděvem, holí, dekou, křesadlem a hrstkou mincí, aby se mohl vrátit jako dospělý muž.
Pod Věčně plodící broskvoní moudrosti
aneb příběh z Shengovy minulosti
„Si-Yang?“
„Ano, Shuang-Ma?“
„Pohlížíme oba na stejnou budoucnost?“
Seděli vedle sebe na starodávné kamenné lavici pod Věčně plodící broskvoní moudrosti a držíce se za ruce pozorovali západ slunce.
Kam paměť sahala, Broskvoň moudrosti nikdy nenesla ovoce. Mezi studenty proto přežíval vtip, podle nějž se broskvoň jmenuje Věčně plodící, protože zabere věčnost čekat, než přinese plody. V chrámu obecně známá legenda praví, že jednou všechny broskve snědl nenasytný medvěd a broskvoň ho za to potrestala tak, že mu nohy svázala svými kořeny a přestala dávat ovoce, takže medvěd tak dlouho strádal hladem, až zemřel – předtím však ještě stihl pronést kletbu, která broskvoň odsoudila k věčné existenci bez jediné broskve (podle některých pramenů pak legenda ještě pokračuje tak, že duchové hory za tuto neoprávněnou kletbu přeměnili medvěda těsně před smrtí na kamennou lavici, aby musel navždy nehybně stát na místě svého prohřešku). Učitelé zase říkávali, že plodem broskvoně není ovoce, ale moudrost, kterou dává všem pod ní sedícím.
Jakkoliv to mohlo být, kamenná lavice pod Věčně plodící broskvoní moudrosti byla žáky i učiteli vyhledávaným místem, ať už hledali místo pro debatu, nebo místo pro důvěrnosti.
„Shuang-Ma, až ze svahů sestoupí poslední sníh a na sluncem zalitých stezkách se budou vyhřívat modře pruhovaní motýli liuli, vydáš se na dao, cestu hledání hodnoty. Teprve až sníh zakryje vrcholy a znovu zmizí, splním všechny náležité zkoušky a vydám se na cestu i já.“
„To už já budu daleko, nebo se nesetkáme, až se budu vracet s hodnotným darem zhenpin, a toto budou navždy naše poslední společné chvíle.“
„Harmonie nás přivedla dohromady. Má-li to být, ukáže nám cestu k sobě znovu.“
Shuang kývl pomalu hlavou. On sám se učením harmonie cítil neurčitě svázaný, i když ho následoval. Proto obdivoval, jak byla učení harmonie oddaná Si. Ale obdivoval také její kaštanové vlasy a temně zelené oči, její růžovou, stále mírně opálenou kůži, i její atletické tělo… ačkoliv, jak si uvědomoval, její fyzické vlastnosti obdivoval jiným způsobem, než její přesvědčení.
Láska nebyla žákům v chrámu Xian Mian zapovězená. Byla spíše tolerovaná jako momentální slabost vlastní především dospívajícím. Proto se o ní příliš nemluvilo. Chrámové knihovny byly pragmatické, postrádající jakýkoliv náznak romantické literatury, snad s výjimkou přírodní poezie dávných mistrů.
Shuang tedy, mimo vlastních instinktů a poznatků z debat se Si a s ostatními, neměl, jak vymezit a popsat své pocity. Dobře si však byl vědom jejich existence, jak by si jich musel být vědom každý žák umění Chang quan naslouchající vnitřním hlasům svého těla.
Všiml si, že si ho Si prohlíží. Zašel ve svých úvahách daleko a na chvíli úplně zapomněl na svět kolem. Ale teď byl zpět. Slunce natahovalo poslední vlákna světla přes okraje hor a nechalo Si tančit jiskry ve vlasech a v očích.
„Ať už staré slunce večer zanikne, aby ráno vzniklo nové, nebo je to stále to samé slunce, které se jen na čas skrývá, můžeš mít jistotu, že je tomu tak, tak tomu bylo a bude, že slunce musí zapadnout, aby mohlo vyjít.“ zašeptal poučku z Knihy mistrů, protože se mu zdálo, že se pro tuto chvíli hodí.
Si se usmála, položila mu hlavu na rameno, on ji políbil do vlasů, slunce zapadlo, přišla noc a oni dva zůstali v jejím příkrovu ukrytí.
Stručná historie umění Chang quan a chrámu Xian Mian
Systém umění boje, z něhož se vyvinul styl Chang quan, údajně vytvořil legendární Druhý císař. Všechny školy a styly vycházející z původního umění Druhého císaře uchovávali a předávali dnes již neznámí putující učitelé. Dlouho poté na jejich učení navázali Tři mistři: mistr Ma-Yi, mistr Yan-Shi a mistryně Ci-Shi. Mistr Ma-Yi definoval a připojil k estetice a efektivitě pohybu etiku, čerpaje z aplikace umění v praxi na cestách. Mistr Yan-Shi založil chrám na hoře Xiao (chrám Xiao Miao), aby sirotci a nechtěné děti měli kde vyrůstat a stát se platnými členy společnosti. Mistryně Ci-Shi stanovila závěrečnou zkoušku dao jako odkaz na dřívější tradici putujících mnichů i jako poslední lekci k ověření dovedností mladých mnichů v praktickém životě.
Zápisky o činech Tří mistrů a jejich následovatelů jsou uchovány v Knize mistrů, které se také někdy říká Proužky: než byly příběhy sepsány a svázány do podoby knihy, měly podobu sbírky úzkých proužků papíru, z nichž každý nesl jeden příběh či poučku. Bylo zvykem, že si žáci brali opis Proužků s sebou na cestu dao, a kdykoliv hledali řešení nebo odpověď na zdánlivě neřešitelný úkol, mohli z váčku vylovit proužek a jeho poučení aplikovat na problém.
Proužky aneb Kniha mistrů
Zápisky o činech tří mistrů
Setkali se čtyři muži na lodi. Jeden z nich nesl u pasu meč, druhý na rameni těžký perlík, třetí v ruce motyku, čtvrtý měl jen prázdné ruce.
První muž se chvástal: „já jsem Yong-shi a svým mečem překonám každého protivníka.“
Druhý muž se chvástal: „já jsem Tie-Jiang a svým perlíkem ukovám nejlepší nářadí.“
Třetí muž se chvástal: „já jsem Nong-Fu a svou motykou obdělám pole k nejvyšší úrodnosti.“
Obrátili se ke čtvrtému, který řekl: „já jsem Ma-Yi. Nemám nic než své ruce, s nimi učiním, co bude právě třeba.“
Náhle loď narazila na útes skrytý pod hladinou. Muž s mečem hledal nepřítele, muž s perlíkem kovadlinu, muž s motykou pevnou půdu. Čtvrtý muž seběhl do podpalubí a ucpal díru vším, co bylo na dosah. Když se vrátil na palubu, znovu se k němu obrátili tři muži a chtěli, aby jim prozradil tajemství své duchapřítomnosti, čtvrtý muž proto pronesl:
„Když se příliš spoléháš na nástroj, jsi bez něj ztracen. Když se umíš spolehnout sám na sebe, obejdeš se bez nástrojů, každý nástroj ti poslouží, cokoliv ti může být nástrojem.“
Mistr Yan-Shi vystoupil na vrchol stolové hory a spokojeně usedl na zem. Brzy k němu dorazili jeho následovníci, obklopili ho a ptali se, proč jsou na této hoře. Mistr Yan-Shi odpověděl, že to je hora, kde bude od onoho dne vyučováno umění. Když se dál ptali, proč právě na této hoře a ne kdekoliv jinde, mistr Yan-shi se rozhlédl po okolní krajině a řekl jim: „Poznání můžeš najít v šálku čaje nebo v misce rýže. Ale teprve když jsi daleko od nich, až když jsou nedosažitelné, poznáš jejich podstatu a hodnotu.“
Skupina následovníků mistra Yan-Shi za ním jednoho dne přišla a jejich mluvčí začal projevovat nespokojenost, protože nechápal důvod a cíl jejich pobytu na hoře. Mistr Yan-Shi jim pokynul, aby se posadili vedle něj na okraj skalnatého srázu. Pak vzal do ruky malý kamínek a zeptal se jich, co se stane, když ho hodí dolů. Shodli se všichni, že spadne a strhne s sebou mnohé další. Mistr vstal a vraceje kamínek tam, kde ho našel, promlouval: „Každá věc začíná jediným zrnkem, kolem kterého vznikne vše ostatní, dobré nebo špatné. Jediným zrnkem začínají i velké věci a velké věci s sebou mohou vzít další. Ve velké lavině se koulí i hranaté kameny.“
Přišel za mistryní Ci-Shi její žák s doznáním, že se poučil ze všech lekcí, které mu v chrámu byly dány, a složil každou zkoušku, které čelil. Mistryně Ci-Shi poznala, kam se ubírají jeho myšlenky: „Cítíš se být součástí tohoto domu, ale nevíš, zda jsi součástí světa? Odpověď najdeš na konci cesty, dao, začínající těmito slovy: za námahu je směnou hodnota. směnou za hodnotu je uznání.“
Vesničané z podhůří přinesli do chrámu nechtěné dítě a sdělovali mnichům jeho jméno. Mistr Yan-Shi je zadržel: „Když se dítě narodí, nastoupí na cestu života. Když vstoupí do chrámu, nastoupí na novou cestu. Když vyjde z chrámu, nastoupí na novou cestu. Když se vrátí s uznáním zpět, nastoupí na novou cestu. Když dítě nastoupí na cestu života, dostane jméno. A stejně tak každá další cesta, na kterou nastoupí, zasluhuje nové jméno.“
Mistr Ma-Yi putoval se svými následovníky divokou krajinou, když náhle přišlo zatmění slunce. Následovníci se obávali, co se stane, děsili se, kam slunce tak náhle zmizelo, všichni až na mistra Ma-Yi, který je upokojil: „Ať už staré slunce večer zanikne, aby ráno vzniklo nové, nebo je to stále to samé slunce, které se jen na čas skrývá, můžete mít jistotu, že je tomu tak, tak tomu bylo a bude, že slunce musí zapadnout, aby mohlo vyjít.“
Zápisky o činech následovníků
Mistr Jing Tiao dlouze pozoroval svého žáka, jak zvažuje, zda přeskočit přes divoký potok v horách, a pak k němu přistoupil se slovy: „Pamatuj si, že odrazit se můžeš, ale dopadnout musíš.“
Mistr Ao Xia odcházel jednou časně ráno z města, kde dlouho předtím pobýval. Na cestě potkal zahradníka, který se ho zeptal, kam tak časně kráčí, sám, bez doprovodu posluchačů a následovníků. Ao Xia se rozhlédl po zahradě a zeptal se zahradníka, co dělá s růžovými keři, když vykvetou.
„Ty obyčejné dám prostým lidem pro potěchu. Ty krásné dám lidem vznešeným. Ty nejkrásnější, těm dám požadovaný tvar a pak je obdivuji z dálky.“
Mistr Ao Xia pokýval hlavou nad zahradníkovou moudrostí a než odešel, pronesl: „Miluješ-li růži, jakmile ji utrhneš, odsoudíš tím k zániku to, co miluješ.“
Mistr Lao Shu: „Kdo utratí noc v plánování, ráno nenajde ani plán, ani čerstvou mysl.“
Sheng Bing-Wu: „Chceš-li znát vítězství, promlouvej; chceš-li zvítězit, konej.“
Zápisky lidových pořekadel
Mezi lidmi můžeš slyšet starou moudrost: „Vysadíš zahradu, nevyraší jediný květ. Zarazíš kůl do bláta, vyroste z něj strom.“
Nejhrozivější kletba, kterou tě může kdo počastovat, zní: „Ať prožiješ zajímavé časy.“
Učení Chang quan
Učení Cháng quán 長拳 říká, že tělo je nástroj k získání harmonie. Jako s každým nástrojem, i tělu je třeba naslouchat, poznávat jeho řeč, věnovat mu pozornost a dávat mu, co opravdu požaduje. Jen tak je možné jej ladit jako nástroj a dosáhnout harmonie vnitřního a vnějšího.
Dle mistrů následovatel učení Chang quan boj nevyhledává, ale ani se ho nestraní (boj není záměrem, ale je-li nevyhnutelný, je na místě se v něm plně realizovat): „Pokud je možné boji předejít, je to nejvyšší cesta. Pokud je nutné bojovat, je to střední cesta. Pokud je nutné utéct, je to nejnižší cesta. Střední cesta se může stát nejvyšší a nejnižší cesta se může stát střední, jen pokud je jejich cíl vznešený.“ (lidový výklad skrze příklady: hlasitý útěk může znamenat odvedení pozornosti od spojence v úzkých; boj bez snahy mu zamezit může znamenat záchranu bezbranného v ohrožení).
Součástí učení je deset ctností, které napomáhají dosažení harmonie:
Ctnosti činu
- Qiān 謙, pokora
- Chéng 誠, čest, počestnost, upřímnost
- Lǐ 禮, úcta
- Yì 義, mravnost, spravedlivost
- Xìn 信, důvěra
Ctnosti mysli
- Yǒng 勇, odvaha, statečnost
- Rěn 忍, vytrvalost
- Héng 恒, stálost
- Yì 毅, neústupnost, rozhodnost
- Zhì 志, vůle, odhodlání
Škola Chang quan se soustředí na umění boje především beze zbraně, součástí vzdělání je však i trénink s velmi širokou paletou zbraní od nožů a dýk, přes meče a palcáty, až po hole, a také vrhací a střelné zbraně. Protože pohyblivost je pro praktikující důležitá, veškerý trénink se odehrává bez zbroje.
Učení Huo – Principy harmonie
Hlavním motivem učení Huó 和 je harmonie. Výklady harmonie se mohou lišit, podle různých učenců může jít především o soužití vnitřního a vnějšího člověka samého, o soužití mezi lidmi a jejich sebeobětování pro vyšší cíle společnosti, či o život v souladu s přirozeností (přírodou). Ve všech případech však jde zároveň o harmonii s celým světem (vesmírem) a jeho směřováním, konání proti řádu věcí a řádu změn tak bude mít vždy opačný než požadovaný dopad.
Ústředním úkazem harmonie je wú wéi 无为, tedy čin bez úsilí. Ten, kdo dosahuje vysokých cílů nebo je schopen výjimečných výkonů, aniž by projevil námahu, prokazuje svou harmonii skrze wu wei.
Harmonie huo a čin bez úsilí wu wei musí být přirozené a bezprostřední, tedy zìrán 自 然.Přirozenosti je dosahováno skrze spontánní kreativitu, osvobození se od sobeckosti, sebestřednosti a tužeb, obrácení se k jednoduchosti (formy projevu i života).
Dosažení harmonie není možné bez zvnitřnění tří základních ctností neboli Tří klenotů sānbǎo 三宝:
Cí 慈, soucit; Jiǎn 儉, skromnost; Xùn 逊, pokora.