Brejle se bez brejlí špatně chápají
Tváří v tvář každodennímu totálnímu nepochopení skutečnosti… se většinou snažím toto nepochopení ignorovat. Před mnoha lety jsem usoudil, že existují skupiny lidí, které nejsem schopen přesvědčit rozumnými argumenty, jelikož tyto skupiny (a bohužel jde o většinu populace, alespoň podle mé zkušenosti) nemají žádný přehled o dění ve světě, nemají žádné relevantní vzdělání, nemají žádné významné dovednosti, a především nemají kritické myšlení, a to přestože si většinou myslí, že mají všechno z uvedených.
Nebo, jinak řečeno, velmi zjednodušeně existují čtyři druhy lidí. Ti, kteří ví a mluví, protože doufají, že vědění předají. Ti, kteří ví, a protože ví, jak cenné vědění je, mlčí. Ti, kteří neví a mlčí, protože ví, že neví. A pak ti, kteří neví, neví že neví, a co hůř, většinou si myslí, že ví, a proto mluví. Většina spadá do kategorie těch, kteří neví, ale nemůžou si odpustit neustále mluvit o věcech, o kterých si myslí, že něco ví, ačkoliv v podstatě nic neví. A jak se těmito skupinami probíráme nazpátek, populaci tvoří menší a menší těch, kteří jsou si vědomi své nevědomosti, těch, kteří jsou si vědomi své vědomosti, avšak něco jim brání ji vyjádřit (ať už je to pochopení nedokonalosti vědění podobné předchozí skupině, pokora, nebo něco jiného), a nakonec nejméně těch, kteří ví a své vědomosti se snaží předávat.
Tváří v tvář poznání, že svět je takto zalidněn, omezil jsem již velmi dávno své snahy předávat své omezené vědění na situace, kdy věřím, že to má smysl. Protože stejné čtyři skupiny lidí uvedené výše příslušně přistupují k vědomostem. Nevědomí svého nevědomí moudrost nepřijmou, protože mají tu svou. Ti vědomí si svého nevědomí, a ti vědomí si svého vědomí jsou schopni přijmout moudrost ve specifických případech. A ti vědomí si vědomí a předávající vědomí, ti samozřejmě moudrost rádi přijmou. Ale jelikož svět je především obsazen nevědomě nevědomými… nemá smysl se zabývat sdělováním moudrosti, protože existuje jen velmi malá šance, že by touto majoritou byla přijata.
A přesto, čas od času, tváří v tvář nevšednímu, se pokouším zprostředkovat můj pohled na věc. Neříkám, že je dokonalý, ani zdaleka ne. Doufám, že se mohu řadit alespoň do kategorie těch, kteří neví, ale ví, že neví – jsem celoživotně na cestě poznání, které mi v mnoha ohledech uniká a unikat bude. Řídím se však řadou pouček i morálních zásad shrnutelných pod hlavičku kritického myšlení, které mi propůjčuje schopnost dívat se na věci ne z jednoho úhlu, ale z úhlu mnoha, když už ne rovnou z úhlů všech. A tím, pohledem, se dostávám k tomu, o čem je řeč.
Přestože se poměrně dost vyhýbám zprávám ze světa, a politice obecně, nejsem tak ignorantní a arogantní, abych nesledoval, co se děje. Ano, mluvím o vlně nepokojů ve Spojených státech v reakci na policejní brutalitu – na brutální, rasismem motivovanou vraždu jednoho amerického občana čtyřmi policisty.
Svět není jednoduchý, což se snažím dokázat v mnoha zkazkách. Kdyby jednoduchý byl, většina problémů, kterým čelíme jako jednotlivci, jako národy a kultury, i jako společnost, by už byla vyřešená. Ale protože svět není tak jednoduchý, ani problémy nejsou tak jednoduché, a jejich řešení už vůbec ne.
A je to i v případě amerického systemického rasismu. Abychom se náhodou necítili nadřazeně, tento systemický rasismus panuje stejně dobře i v naší maličké zemičce, rozdíl je v tom, že je zaměřen na Romy, a není tak vidět, protože naše společnost je demokratická, tolerantní, a i když se umí prát, rozhodně není v obraně svých hodnot tak agresivní, jako je tomu v případě Američanů (ostatně, toto pověstné švejkovství umožnilo českému národu přežít řadu historických útrap, ač za cenu určitého pokoření a ponížení). V každém případě, rasismus je velmi složitý problém, protože je na jedné straně biologicky podmíněný (jde o reakci na neznámé, založenou na obavě a snaze neznámé nějakým způsobem eliminovat), na druhé straně však kulturně akcentovaný – kdyby totiž šlo čistě o biologickou reakci, je pravděpodobné, že velmi brzy bychom rasismus překonali, jelikož evoluce, potažmo celá biologie, podněcuje křížení jako vhodnou metodu posílení dalších generací. Kulturní hledisko rasismu je tedy ve skutečnosti to, co rasismus udržuje. A protože je kulturní, je to v prvé řadě konstrukce. A jako konstrukce je velmi těžko popsatelný, o to hůře pak rozložitelný a překonatelný. Ač, doufám, je možné ho překonat.
Ani o tom se ale nechci bavit, protože tím, jestli je rasismus oprávněný, či nikoliv, bychom se mohli zabývat staletí, a, stejně jako stovky autorů před námi, ani my bychom nedosáhli žádného definitivního výsledku, protože jsme omezeni jak dostupnými daty, tak zkreslením ze strany našich zvnitřnělých kulturních a společenských hodnot.
Chtěl bych se bavit o tom, proč nechápeme probíhající protesty a rabování ve Spojených státech. Můžu velmi snadno napsat, že afroamerické obyvatelstvo v Americe žije už po staletí v útlaku, a to v útlaku systematickém a systemickém, tedy uzákoněném, normativně vytvořeném, morálně obhajovaném, a neustále vyjednávaném a ustavovaném. A přestože je to fakt, našli by se ti, kteří by mi to vyvraceli jako faleš. Znám desítky lidí, kteří by to udělali, protože patří do oné skupiny nevědomě nevědomých. Proto to nemám v úmyslu obhajovat, přestože bych mohl, přestože bych mohl obhajovat, že rasismus existuje neustále a všude kolem nás, a jeho bolestnou podstatou nejsou ojedinělé vraždy nevinných nějakým bezohledným policistou kdesi na ulici, ale každodenní drobné avšak neustálé připomínky, že společnost vás, pokud patříte k minoritní skupině, tady prostě nechce. Nemám v úmyslu obhajovat pravdu, protože nemám potřebu se potýkat s lidmi, kteří si myslí, že pravda je věcí názoru, takže pokud mají názor, mají pravdu, i když pravdu nemají (ani v jednom směru).
Mám v úmyslu psát o chápání kontextu, a to formou, kterou málokdo pochopí, ale je podstatně bližší prožitku mnohých z nás. Čímž se dostávám k názvu této zkazky.
Před mnoha lety si mí rodiče poprvé všimli, že mám špatný zrak a měl bych nosit brýle. Když o tom přemýšlím zpětně, je až fascinující, jak jsem tehdy vůbec nebral v potaz, že moje situace je abnormální, že můj nedokonalý zrak není něco běžného, s čím má zkušenost každý. Ale ačkoliv to nebylo výjimečné, nebylo to ani běžné. A tak jsem, poprvé v životě, někdy v patnácti letech, dostal své první brýle.
A byl to neuvěřitelný zážitek, který nedokáže pochopit nikdo, kdo nikdy neměl problémy se zrakem. Byl to zážitek, který pochopí jen ti, kteří někdy viděli, nebo vidí, hůř. Ten okamžik, kdy si nasadíte nové brýle a svět je najednou tak ostrý, jako snad nikdy předtím. Jak se ze zeleného fleku zvaného strom vynoří jednotlivé větve a listy. Jak se rozmazaná písmena na školní tabuli zaostří do zjevné struktury. Jak se nejasné změní v naprosto zjevné.
O mnoho, mnoho let později, jsem se rozhodl vyzkoušet kontaktní čočky. A to protože jsem sportoval (nakolik si tedy troufnete označit parkour za sport), takže brýle byly omezením, a bez brýlí to tak nějak nešlo. A celý ten okamžik prozření se opakoval, mnohem silněji než tehdy, když jsem si poprvé nasadil brýle. Ani to nedokáže pochopit nikdo, kdo nikdy nemusel nosit brýle a neměl kontaktní čočky. Jedině ti se zrakovým omezením, kteří poznali nejprve pomoc brýlí, a poté pomoc čoček, mohou pochopit, co jsem zažil. Ten osvobozující pocit, kdy jsem nemusel mít na obličeji žádnou kovovou strukturu vyplněnou párem broušených sklíček, a přesto jsem viděl. Černé skvrny na nebi se proměnily v ptáky, v holuby, vrabce, havrany, vlaštovky. Vlny kopců na obzoru se proměnily v jednotlivé hory a vrcholy. Pocit, kdy byl svět tak dokonale ostrý jako nikdy dřív, a mezi mnou a ním nebyla žádná průsvitná bariéra.
Kdysi jsem četl, že podobný pocit prožívají i lidé po laserové operaci očí, o to víc umocněný, že už nepotřebují ani brýle, ani čočky, tedy žádnou další pomůcku. Ale stejně jako ti, kteří nepotřebují brýle, nemohou pochopit, jaké to je, si je poprvé nasadit a vidět, a stejně jako ti, kteří nikdy neměli kontaktní čočky, nemohou pochopit, jaké to je, jimi nahradit brýle, nemohu nikdy pochopit, jaké to je, vidět svět v jeho přirozené ostrosti, dokud sám neprojdu procedurou laserové operace.
A o tom bych chtěl mluvit. O zkušenostech. Tak jako si nikdo z vás, kteří nenosí brýle, prostě nemůže představit, jaké to skutečně je, ty brýle mít, nikdo z nás si neumí a nemůže umět představit, jaké to je, být minoritou v majoritě, pokud jí nejsme. O to méně, že zatímco zrak se zhorší většině z lidí, být nebo stát se minoritou rozhodně není běžná zkušenost. A teď a tady, ať už si o rasismu a představitelích jiných etnik myslíte cokoliv, jsme dospěli do bodu, s nímž můžete pouze souhlasit. Nic jiného není možné. Můžeme navzájem nesouhlasit v tom, nakolik rasismus je nebo není, a nakolik je nebo není odůvodněný. Ale musíme souhlasit v tom, že neexistuje možnost přenositelnosti zkušenosti, dokud ji sami neprožijeme, a protože tuto zkušenost v podstatě nikdy prožít nemůžeme… nemáme možnost ji pochopit z pohledu druhých.
Jistě, můžeme se k pochopení přiblížit. Osobně věřím ve studium kulturních a společenských zvyků, hodnot, řeči a historie jako cestě k tomuto částečnému poznání, věřím ve studium antropologie. Jistě mohou existovat i další metody. Ale je to jen a pouze náhražka. Jako vy nikdy nepoznáte, jaká zkušenost je nosit brýle nebo čočky, já nikdy nepoznám, jaká zkušenost je nepotřebovat ani jedno a mít dokonalý zrak bez dalších pomůcek. Můžeme použít různá přirovnání, různé dílčí zkušenosti, i nástroje, které nám zkušenosti přiblíží, ale skutečnou podstatu zkušenosti nezískáme, protože ji nikdy nemůžeme prožít.
Když se tedy bavíme o protestech a rabování ve Státech, aniž bychom brali v potaz, zda je agrese vyvolaná uměle či je jednoznačně autentická… kdo z nás může říct, že rozumí lidem, kteří jsou potomky otroků, potomky segregovaných, potomky degradovaných a deklasovaných, potomky marginalizovaných, potomky společensky vyloučených? Kdo z nás může skutečně pochopit jejich utrpení a jejich zlost? Kdo z nás může skutečně pochopit jejich zkušenosti? Kdo z nás je schopen říct, že ví, jaké to je, nosit či nenosit brýle?
Samozřejmě, ani tento problém není tak jednoduchý, jak jsem ho vyjevil. Ale jde o zjednodušení původnímu problému dostatečně blízké, abych si troufal ho prezentovat a obhajovat. Jistě, že máme právo se pozastavit nad tím, že někdo rabuje Target nebo Walmart. Ale pochopit proč to dělá? To můžeme pouze zkusit, stejně jako si můžeme pouze zkusit představit život bez brýlí či s brýlemi, ale skutečně to pochopit nemůžeme, dokud to sami neprožijeme. Můžeme se zamyslet nad stovkami let útlaku a umenšování, abychom si dokázali představit, že současný násilný výsledek není následkem mírových protestů vyvolaných vraždou za bílého dne, ale výsledkem dlouhodobého pokřivení společenských hodnot, ale nedokážeme skutečně pochopit, jak tyto stovky let útlaku a umenšování pokřivenými společenskými hodnotami ovlivňují jedince, jak ovlivňují člověka. Abych parafrázoval jednu českou pohádku… Brejle se bez brejlí špatně chápají.
Jedna věc je jistá. Ať už ti lidé prožívají cokoliv… neměli by to prožívat. Nikdo by neměl být společností zatlačen tak daleko, aby musel prožívat to, co teď prožívají Američané, a především minoritní skupiny Američanů. Nikdo by se neměl stát obětí takových emocí a takových zkušeností.