Hnutí pozitivní atmosféry
Internet velmi dobře ukazuje jednu lidskou vlastnost: nutkání reagovat na negativní zkušenosti okamžitě, zatímco na pozitivní v podstatě nijak. Je to pravděpodobně součást naší evoluční výbavy. Nakonec, z negativní zkušenosti je třeba se poučit, aby bylo možné se jí příště vyhnout. A vůbec, člověku pořád něco chybí, ať je to jídlo, sucho a teplo, nebo klid a bezpečí. Všechno pozitivní – dobré jídlo, bytelný dům, pohodlná postel – to tady tak nějak prostě je, a protože to brzo být nemusí, je potřeba si to užít, ideálně tak, aby o tom nikdo jiný nevěděl (jedině snad, že bychom se tím pochlubili, abychom získali obdiv ostatních).
Od dob, kdy nedostatek býval běžný, jsme se ovšem už hodně posunuli. I nestabilní ekonomika pořád dokáže udržet solidní životní úroveň obyvatelstva (viz Španělsko nebo Řecko), a konkrétně naše ekonomika je tak solidní, že ani zásahy ČNB s ní moc nezmůžou. Pokud člověk nepotřebuje zlaté záchodové prkýnko a každý den na talíři humra s kaviárem, pak má s trochou snahy v podstatě téměř vše, co potřebuje.
Stále je v nás však zakódováno cosi, co nás nutí reagovat bezprostředně a agresivně na jakýkoliv negativní podnět. Můžou to být takové malichernosti, jako volání na infolinku, protože mi jede pomalu internet. Nebo třeba koulení očima a důrazné odkašlávání, když někdo zdržuje v obchodě u pokladny.
Od první chvíle, kdy jsem začal psát tento text, uběhla spousta let. A, bohužel, občas se mi zdá, že se nic nezměnilo k lepšímu, zato k horšímu podstatně.
Stephen Colbert v reakci na rostoucí nenávist proti Američanům asijského původu řekl, že stačí jedna jednoduchá věc: přestat nenávidět. „The best thing to do is not to hate one another.“ A mě napadlo něco, co mě napadlo už kdysi, když jsem napsal první verzi tohoto zamyšlení: to nestačí. Nestačí být pasivní, nestačí prostě jen být vůči lidem neutrální. To by byl možný první krok, kdyby svět byl v pořádku. Ale svět v pořádku není, takže nestačí jen přestat nenávidět.
Brian W. Foster, moderátor diskuzní show k pořadu Critical Role, velmi výstižně vyjádřil postoj, který se snažím v těchto řádcích prezentovat, svým tradičním rozloučením (tzv. sign-off). „Don‘t forget to love each other.“ Nezapomínejte se mít rádi navzájem. Je třeba aktivně mít rád své bližní, mít rád svět kolem sebe. A je třeba si to neustále připomínat.
Lidé mají spoustu instinktivních modelů chování. A také spoustu naučených modelů chování. Mnohé z nich se ovšem do dnešního světa, a hlavně do naděje lepšího světa zítřejšího, nehodí. Proto také máme kulturu, abychom se dokázali rychle adaptovat na změny, rychleji, než jak by nám umožnila samotná biologická evoluce. Spousta lidí na to zapomíná, ale kultura je nástroj adaptace, a jako taková může fungovat jedině za situace, kdy není pasivní, statická a stagnující, ale aktivní, dynamická a interaktivní.
V tomto svět je dost divných věcí a lidí, dost špatných věcí a lidí… dost zbytečných věcí a lidí. Rozhodně v něm není dost naprosto obyčejných slov ocenění druhých. Zdá se mi, že ve světě chybí ocenění snahy i výsledků desítek, stovek a tisíců hodin práce, které vedou ke krátkému záblesku dokonalosti. A chybí i ocenění náhlého vzplanutí inspirace a improvizace. Chybí ocenění pokusů zdařilých více i méně.
A přitom je to ve skutečnosti tak jednoduché. Jeden z nejkrásnějších druhů zkušeností, které mám, je, když v obchodě, na infolince, v mailové konverzaci s úřadem, zjistím, že na obou stranách konverzace je člověk. Když lidé na obou stranách přestanou být formální stroje, když opustí předem připravenou naprosto přesně předepsanou roli, a prohodí nějakou repliku ze života, nebo napíše poděkování obsahující osobní kontext.
V původní verzi tohoto textu jsem navrhoval být pozitivní. Ale myslím, že ve světle všeho kolem nás je to už málo. V tomto okamžiku je nutné být pozitivní. Je nutné, abych parafrázoval latinské pořekadlo, homo homini homo esto – aby byl člověk člověku člověkem.
To je moje reakce. Určitě to není nic nového. A velmi pravděpodobně je to volání do prázdna. Ale věřím, že je vhodné dát to alespoň najevo, protože tam někde venku jsou určitě lidé, kteří přemýšlí podobně, jen zatím neví, že podobně přemýšlí i někdo další. A tuto reakci, alespoň pro sebe, označuji hnutí pozitivní atmosféry.
Hnutí pozitivní atmosféry znamená reagovat kladně, pokud je to možné a vhodné. Znamená svou spokojenost projevovat otevřeně, komplexně, osobně a osobitě. Hnutí pozitivní atmosféry znamená aktivně projevit vděčnost. Znamená podporovat druhé v jejich snahách. Pochvala totiž dokáže člověka naplnit novou energií a ujistit ho v další činnosti, což je neskonale nezbytné.
Neznamená to zapomenout na kritiku. Konstruktivní kritika je naprosto nezbytná. Ovšem, to je hlavní, musí být konstruktivní. A kritické reakce na cokoliv špatného musí být vyváženy pochvalnými reakcemi na cokoliv dobrého.
Začíná to poděkováním, protože to je to nejmenší. Přidat k tomu důvod, to jednomu moc práce navíc nedá, tomu druhému to ovšem přinese mnohem víc, protože najednou vidí projevený zájem.
Je jedno, o co jde. Jestli, jako to dělá můj otec, prohodíte pár slov s prodavačkou v obchoďáku, protože, jak mi (svými slovy) kdysi řekl, je tohle jeho způsob, jak všem zúčastněným připomenout, že jsou pořád lidé – jak z naprosto absurdní situace kontaktu dvou dehumanizovaných postav v továrně na nabídku a poptávku vytvořit lidskost. Nebo jestli, jak to udělala nedávno jedna moje známá, pošlete autorovi za to, že svou knihu zveřejnil zadarmo v elektronické verzi, poděkování, v němž popíšete, jak vám kniha pomohla ve studiu, čímž, opět, udělala z elektronické transakce osobní interakci skutečných lidí. Nebo jestli, jak se snažím já (i když mi to moc nejde), pozdravíte každého nového člena, který napíše první příspěvek ve vaší facebookové komunitní skupině, a zeptáte se ho na nějakou zkušenost s komunitou, aby pochopil, že i ta bezbřehá masa se skládá z jednotlivých osob s jejich individuálními přáními, potřebami a zkušenostmi… Anebo to může být něco tak na pohled malého, jako při cestě autem pustit někoho z boční uličky na hlavní cestu, kde by jinak dlouze čekal, nebo pokývnutí či mávnutí jako poděkování řidiči, že vás pustil na přechodu pro chodce, protože i když je to samozřejmost, není to tak úplně samozřejmost – protože i tady to ze dvou anonymních prvků, zase a znovu, dělá dva lidi…
Opravdu nevěřím, že stačí být pasivně neutrální. Dokonce nestačí být ani pasivně pozitivní. Říká se, že aby zlo zvítězilo, stačí, aby dobří lidé nedělali nic. Proto tedy, aby se něco skutečně změnilo k lepšímu, je třeba něco skutečně dělat. Aspoň trošku. Aby zlo nezvítězilo, stačí, aby dobří lidé něco udělali. V tomto ohledu si myslím, že být aktivně pozitivní je dobrý základ.
(Hnutí pozitivní atmosféry | Jan „Joanis“ Haluza, 2015 / 2018 / 2020 / 2021)
