Jinášství
Vzpomeňte si na poslední chybu, kterou jste udělali. Ať to bylo cokoliv. V práci, ve škole, doma, v obchodě. Něco, co jste udělali nezáměrně a mělo to negativní, nebo alespoň nepožadovaný, výsledek.
Netuším, nakolik je tomu u jiných národů, ale protože jsem byl vychován a prožil jsem celý život v Česku, vím, že je u nás zvykem něco velmi konkrétního, co považuji za naprosto absurdní. Neschopnost přijmout vlastní chyby, hledat chyby v druhých, neustále se snažit svalit vinu na někoho jiného, a, když už to nepomáhá, najít aspoň co nejvíc výmluv, proč se něco nedalo nebo nedá udělat. Tento jev jsem, pro zjednodušení, nazval jinášství (z „já za to nemůžu, může za to někdo jiný“).
Jinášství je jev v Česku naprosto běžný, a znají ho jistě ti, kteří pracují ve firmě s více než hrstkou zaměstnanců. Něco se semele, něco je špatně, a tu se hned všichni ptají: „kdo za to může?“ Jako kdyby zrovna to bylo v dané situaci to nejdůležitější. Přitom kdokoliv, kdo kdy něco dělal (což jsou v podstatě všichni, protože snad nikdo v životě nedělal vůbec nic, mimo čerstvě narozených dětí), ví, že správný postup není hledat viníky, ale hledat řešení. Když vám doma praskne vodovod, nebo vypadnou pojistky, co uděláte? Nejprve se snažíte zavřít vodu nebo pojistky zase nahodit, a teprve potom můžete začít pátrat, co se vlastně děje. Protože problémy je třeba nejprve vyřešit, pak se můžeme bavit, co nebo kdo je způsobil.
Jenže tak to v naší zemičce nefunguje. Když se něco semele, když je něco špatně, první otázka opravdu zní: „kdo za to může?“ Všichni se totiž snaží shodit vinu ze sebe, jenom aby nebyli náhodou na ráně – a zjevně dosud nejlepší cesta ven je hodit vinu na někoho jiného. Ať je ovšem jako viník označen kdokoliv, vždycky má spoustu výmluv, proč něco udělal, neudělal, nemohl udělat, nebo udělat musel, a proč něco udělat nemůže, nebo naopak musí, protože jinak se to prostě udělat nedá. Možná za to může dědictví komunismu a postkomunismu. Nebo česká povaha a morálka. Nebo politici. Nebo taky něco úplně jiného, anebo, velmi pravděpodobně, všechno z toho, a něco dalšího navíc, dohromady.
Svým způsobem za to může také pracovní režim v naší zemi. Zatím jsem v životě potkal jen jednoho jediného šéfa, který byl ochoten přijmout fakt, že lidi nejsou dokonalí, takže budou dělat chyby, proto je s nimi třeba spolupracovat v hledání řešení, a nejlépe je nechat samé dojít k východisku z problému. Je to člověk s překvapivě zdravým rozumem, který by mu v jeho poměrně nízkém věku těžko někdo na první pohled přiřknul. To ale odbíhám od tématu. Bohužel je v Česku poměrně běžné, že jakýkoliv šéf nebo manažer hledá obětní beránky svého masakru, namísto aby dělal, co se od něj požaduje, totiž aby šéfoval a managoval, neboli řídil, svůj tým, úsek, pobočku, nebo firmu. Kdo za to může. Já ne, to on, tamten, onen. Jinak to nejde.
Samozřejmě, na rovinu nikdo neřekne, kdo za to může, nikdo na druhého přímo neukáže. To už zase jde proti jakémusi nepsanému pravidlu soudržnosti mezi spolupracovníky. Je možné ukazovat si na jiné týmy, ale jakmile je problém v našem kolektivu, „u nás“, pokud zrovna není potřeba si vydobýt vyšší pozici, je třeba „držet basu.“
A v takovém světě pak má člověk pracovat? Možná si někdo z vás vzpomene na tu starou reklamu na Pepsi: „Kdo vybral všechnu Pepsi z automatu? – To já! – To on! – To on! – To on!“ Přesně tak si někdy v tomhle našem světě připadám. Nevím, kde jsem se to naučil, od koho to mám, a někdy to pro mě taky není úplně přirozené, ale když vím, že jsem udělal chybu, snažím se to přiznat. Ano, samozřejmě vím, že je třeba být opatrný, že se musím bránit, protože v duchu oné reklamy, ve světě jinášství je snadné na sebe nechat ukázat. Je tedy třeba si vždy krýt záda.
Ale taky je třeba z tohoto nesmyslu konečně vystoupit. Jinášství je etický mor, nechutný zvyk pěstovaný lidmi v pracovním procesu, který stojí za to vymýtit. Jako mnohé jiné problémy v sociální skupině a v širší společnosti, ani tento nemá jednoduché řešení. V nejlepším případě by mělo dojít ke změně na obou stranách, tedy jednak by vedení nemělo hledat viníky, a jednak by viníci neměli hledat výmluvy. Naopak by všichni měli hledat řešení.
Ne, nevěřím, jak mi jednou někdo řekl, že řešením je odhalit viníka. To může říct jedině někdo naprosto sebestředný, nebo naprosto hloupý. Jsem si nadmíru jistý, že za celou řadu pracovních chyb nemůžou ani tak lidé, jako špatně nastavený systém – a že zrovna v Česku je pracovní prostředí, zahrnující pracovní kulturu i zákoník práce, špatně nastavené, o tom, doufám, není třeba dlouze polemizovat, to je totiž natolik zjevné, jako Slunce vycházející na východě.
A nakonec, kdyby se celý problém omezoval pouze na pracovní sféru, ještě by se to nějak dalo vydržet. On je ovšem rozšířený po všech sférách celé české společnosti, což je vidět od veřejně nejviditelnější politiky, až po každodenní soukromý rodinný a domácí život, takže se mu prostě nedá vyhnout ani uniknout. Těžko říct, jestli v tomto případě kulturní vzorce směřují shora, od vlády, elit a celebrit k řadovým občanům, nebo naopak řadoví občané vytváří podhoubí, v němž vyniknou jen ti, kteří se dokážou nejvíc vymluvit a nejvíc poukázat na chyby druhých na úkor vlastních. Každopádně se od tohoto problému nelze nikde uzavřít.
Proto je jinášství třeba vymýtit. Když se něco nezdaří, neměli bychom hledat viníky a výmluvy. Měli bychom hledat řešení. Měli bychom pěstovat prostředí, v němž ten, kdo skutečně chyboval, se nebude bát přiznat svou chybu. Měli bychom pěstovat prostředí, v němž je chyba nikoliv cestou k přemrštěnému trestu, ale lekcí na cestě ke zlepšení. Po více než třiceti letech postkomunismu bychom se měli nešvaru jinášství opravdu konečně zbavit.
Přestaňme hledat viníky. Přestaňme hledat výmluvy. Pojďme hledat řešení.
(Jan „Joanis“ Haluza, 10/2018 – upraveno 2/2021)