Liminalita a znovuzrození, aneb proč je potřeba to všechno čas od času zapálit
Posledních několik let sílí tlak na omezení ohňostrojů odpalovaných ke konci roku a začátkem roku nového. Argumentů je celá řada, například že nečekané záblesky a exploze děsí domácí zvířata – studie nejčastěji pracují se psy, z nichž kolem 50 % má strach z ohňostrojů, ovšem v mnoha takových studiích se dočtete, že psi, kteří se bojí ohňostrojů, se většinou bojí i bouřky (hromů a blesků), takže je na zvážení, zda je problém v ohňostrojích, psech, nebo jejich majitelích. Kočky jsou v pohodě trochu víc, a z osobní zkušenosti mohu říct, že s rybičkami a brouky to ani nehne.
Studií o efektech ohňostrojů na divoká zvířata je podstatně méně (údajně protože pozorování komplikuje tma), ale za nejčastěji zasažené jsou považováni ptáci – zatímco pozemní tvorové se většinou schovají, ptáci mají tendenci vzlétnout a nedosednout zpět, což znamená nečekané vyčerpání, obzvlášť u denního ptactva. Je ale nutné znovu upozornit, že najít komplexní studie o dané oblasti je pro laika poněkud obtížné. Na internetu najdete spíše spoustu tvrzení „ochránců“ přírody bez konkrétních statistických údajů, což poněkud nabourává jakýkoliv závěr.
Ale dobrá. Řekněme, že i přes relativní nedostatečnost důkazů, budeme předpokládat, že zvířata se ohňostrojů bojí – vezměme to jako logický závěr, že zvířata se leknou nečekaného světla a zvuku, které nemají žádný relevantní přírodní kontext (jako je třeba změna tlaku při blížící se bouřce, nebo různé drobné náznaky ukazující na blížící se zemětřesení či sopečnou erupci, které mnohá zvířata žijící v jiných částech naší planety dokážou, údajně, vycítit). Reakce na nečekaný zvuk je u lidí poměrně dobře zmapovaná, ostatně ji známe všichni z běžného života, když sebou cukneme, nebo se otočíme, pokud uslyšíme například nečekané zatroubení auta či pád talířů, z mnoha jiných příkladů, takže něco podobného můžeme předpokládat i u jiných zvířecích druhů. Takže i když nemáme pádné důkazy, řekněme, pro tuto chvíli, že to tak je.
Ohňostroje, když je vezmeme jako čistě hmotný prvek, jsou, co jsou. Trocha střelného prachu, trocha různých jiných chemikálií, nějaký ten papír. V takové hmotné podstatě je lze považovat za dokonalý projev konzumu, něco, co prostě koupíte za velké peníze a obratem doslova spálíte tak, že nic nezbyde. Ve skutečnosti ovšem zbyde odpad, se vším tím hořením a papírovými obaly, takže je to ještě o kousek horší. Ale..!
Ale jako spousta dalších „čistě hmotných prvků“, i tento má v kultuře souvislosti, které čistě hmotné nejsou. Ohňostroje si nekupujeme, protože bychom chtěli vědomě vzít svoje peníze a spálit je na popel, protože kdybychom něco takového chtěli, bylo by jednodušší hodit pár stovek někde stranou do plamenů táboráku (a u toho si třeba zazpívat a opéct si buřty a brambory, nebo co se dneska opéká nad otevřeným ohněm). Ohňostroje si kupujeme a používáme, protože…
Odpovědí na to bude jistě mnoho, a bez hlubší studie bude všechno níže uvedené z mé strany pouze spekulace (v každém případě je důvod pro ohňostroje určitě zajímavý výzkumný nápad). Přesto si tuto spekulaci dovolím, ani ne tak protože bych byl odborník, jako spíše protože důvěřuji paralele rituálu, kterou jsem konci roku přiřkl, a která je vlastně konci roku připisována obecně. Nejprve si dovolím drobnou odbočku.
Antropologové Arnold van Gennep a Victor Turner popsali rituál jako událost, během níž skupina lidí vystoupí ze zaběhnutého pořádku věcí a existuje, po krátkou dobu probíhajícího rituálu, v určitém stavu mimo společnost, než se do společnosti zase vrátí zpět (velmi zjednodušeně řečeno). Této mimo-běžné fázi se, odborně, říká fáze liminální či liminality (z lat. limen, hranice), a je pro skupinu účastnící se rituálu nesmírně důležitá, protože ji utužuje do kolektivu v určité mezní situaci, což předznamenává, že daný kolektiv bude soudržný i v situacích běžného všedního života.
Podobné rituály se většinou odehrávají v obdobích, která něco oddělují, proto se jim často říká rituály přechodové – u celé řady jiných kultur je to oddělení dětství od dospělosti. Ale i u nás existují rituály na oslavu začátku jara (a tedy konce zimy), či na ukončení žní (a tedy, zase naopak, blížící se příchod zimy).
Zároveň mají rituály, včetně jejich liminální fáze, funkci i pro celou společnost. Fáze přerodu, změny, mimo-běžnosti, fáze překročení hranic a dočasné existence za nimi, staví společnost do situace, v níž je možné zhodnotit předchozí, kdy je možné zahodit to špatné a ponechat si to dobré, kdy je možné, velmi jednoduše, začít, aspoň tak trochu, zase od začátku. Tradiční přechodové rituály utužují zažitý pořádek, protože umožňují jedincům z něj vystoupit, a to v předem dané formě, která se zdá být volná, ale ve své podstatě je společensky zvládnutelná a tolerovatelná, vlastně kulturou jasně definovaná. Je možné se tak na chvíli úplně zbláznit, a přitom vědět, že je možné se zase vrátit do normality. A tak je tedy i možné pro účastníky rituálu, pro účastníky liminální fáze, pochopit, třebaže mnohdy nevědomky, nezbytnost společnosti a společenského řádu.
Podobnou podstatu měl svátek Boxing Day ve viktoriánské Anglii, kde si, na jeden den, panstvo a služebnictvo vyměnilo role. Kořeny této tradice sahají až do antického Říma, kde se podobná výměna odehrávala během oslav Saturnálií. Asi nejznámějším masovým projevem tohoto vykročení do jinakosti je americký Halloween, v němž se lidé převlékají do všemožných kostýmů, což jim, více či méně vědomě, umožňuje chovat se jinak, než jak by se chovali běžně.
Přestože s judaismem a křesťanstvím pro evropskou, potažmo západní, kulturu skončilo cyklické chápání času (které bylo vlastní mnoha lidským společnostem, a některým je vlastní doposud) a bylo nahrazenou lineárním směřováním od stvoření světa k jeho zániku, resp. poněkud běžněji z minulosti do budoucnosti, určité náznaky opakujících se cyklů v životě moderního západního člověka nadále zůstávají. Dokonce i pro moderního západního městského člověka, který nežije v kontextu pravidelnosti zemědělských prací, jak jsem naznačil na příkladu různých venkovských slavností výše. Den je stále střídán nocí, roční období se, víceméně, střídají v pravidelném rytmu, a tak i pro většinu naprosto materiálně, ba dokonce cynicky, uvažujících lidí některé přírodní cykly přetrvaly (a i když je možné změnit návyky, pracovat v noci a spát přes den, na tom, že ve dne je světlo a v noci tma prostě změnit nejde). A s tím i možnost tento cyklus přerušit, restartovat, obnovit, znovuzrodit. Když se teď podíváte na poslední den v kalendáři, bude jasné, že mluvím o oslavách konce roku starého a začátku roku nového, lidově zvaných silvestr.
A jelikož se jedná o oslavu konce jednoho roku a začátku nového, tedy o oslavu změny, jistě je zjevné i to, že silvestru přiřknu roli přechodového rituálu dle van Gennepa a Turnera. Silvestr je jeden jediný večer, kdy je v naší, české, společnosti možné naprosto se odvázat. A protože je u nás normální pít alkohol v podstatě denně, a naopak dost nenormální se převlékat do kostýmů, je nutné tuto přechodovou fázi definovat něčím jiným. Něčím, co je tak staré, jako civilizace sama – ohněm. Ohněm, který na jedné straně kontrolujeme (v abstraktních estetických vzorcích vyjevených na obloze), ale na druhé straně nedokážeme předvídat (protože některé rakety vyletí dřív a některé později, a některé vůbec). Ohněm, který, symbolicky, spálí starý rok, a nechá z kouře a dýmu vystoupit rok nový. Oheň českého silvestru říká, že čas od času je potřeba to všechno zapálit, aby z popela mohlo povstat něco nového (a, pokud možno, lepšího).
Ti, kdo mě znají, ví, že nejsem tradicionalista, že naopak jsem pro změny. I rituály, zvyky a tradice se musí měnit. To nejsmutnější, co se může tradici přihodit, je, že zatuhne, přestane se držet časů, v nichž existuje, a s tím, jak mizí její původní nositelé, zmizí nakonec i její význam, pokud se nevytratí úplně (což je osud mnoha českých tradic, a jejich umělé oživování tomu, z mého pohledu, moc nepomáhá, tradice prostě musí ctít dobu, jinak je to jenom divadlo, a divadlo, na které se jdeme podívat, je něco úplně jiného, než slavnost, kterou sami intenzivně prožijeme, které se sami intenzivně zúčastníme). Rozhodně tedy netvrdím, že je nutné, abychom rok co rok co rok stříleli rachejtle do vzduchu a házeli petardy do podchodů (a jiných rezonujících oblastí, samozřejmě s tím, že se nejprve podíváme, jestli někdo nejde, abychom náhodnému kolemjdoucímu neublížili na sluchu či nervech).
Ale když už se bavíme o rituálu konce roku, rituálu konce cyklu, rituálu začátku cyklu… když se bavíme o rituálu, který říká, že život není pořád to stejné kolo, ve kterém běžíme pořád vpřed, a přitom jsme pořád na jednom místě, ale že je možné věci změnit… když se bavíme o rituálu, který zároveň přerývá a udržuje společnost… pak je, dle mého názoru, na místě přemýšlet a ptát se, jak s tím rituálem naložit, aby zůstal a nadále plnil svou funkci (aspoň do té doby, dokud jsme lidé, s lidskými vlastnostmi, s lidskými pozitivy a chybami, lidé, kteří potřebují čas od času vypnout a vystoupit z běžnosti).
Obávám se totiž, že pokud českému silvestru vezmeme barevné ohně na obloze a nečekané exploze, postupem času ztratí význam úplně. A ztratit význam rituálu by mělo smysl v případě, že takový rituál je pozůstatkem jakési iracionální koncepce světa v jinak totálně racionální společnosti – ale stačí se rozhlédnout po tom, čemu všemu dnešní lidé věří, aby bylo jasné, že společnost překonávající iracionalitu se ani zdaleka nekoná, a zároveň rituál, který umožňuje svázanému člověku se na jeden jediný den úplně odvázat, než se zase vrátí zpět do svých pout společenských povinností, také není iracionálním pozůstatkem, ale, jak jsem poukázal v tomto textu (a jak poukazují uvedení autoři mnohem důkladněji), nástrojem koheze, soudržnosti, samotné společnosti.
Čas od času je prostě potřeba to všechno zapálit. Ale časy se mění, takže se musí měnit i tradice. Co tedy se silvestrem? Těžko říct. Můžeme vyměnit plamen za světlo, jak se děje v mnoha městech, a zastaralou technologii střelného prachu vyměnit za nejnovější drony osazené LED světly a laserovými paprsky, ale to podle mě nemá ani zdaleka podobný efekt. Nebo můžeme vytvořit jinou tradici, v níž přejdeme z jedné fáze do jiné – třeba se k nám konečně podaří, spolu se všemi ostatními kulturami a jejich kostýmy a maskami a cosplayem a vším podobným, importovat tradici převleků (nebo znovuoživit, protože nemám tušení, jestli v českých zemích něco takového někdy v historii bylo obvyklé). Nebo něco úplně jiného a nepředvídatelného a živelného, jak to s tradicemi občas bývá. Tak jako tak, tvrdím, že pro danou českou společnost s danými českými lidmi je nezbytná existence rituálu, který jedincům umožní na chvíli nebýt sami sebou, a to v úplně jiné, jindy a jinak netolerovatelné formě. Obávám se totiž, že pokud takové rituály přestanou existovat, bude narůstat individuální i společenské napětí, a žádná věda, společenská či přírodní, nedokáže říct, k čemu totálně rigidní bezútěšná společnost bez možnosti systémových ritualizovaných excesů může vést.
V této chvíli a v této zemi je tím důležitým, a možná jediným skutečně velkým a obecně uznávaným, přechodovým rituálem silvestr, se všemi jeho ohňostroji, se všemi záblesky a výbuchy, s ohněm spalujícím starý předpůlnoční svět, ze kterého je po půlnoci možné vystoupit do nového světa s novou nadějí, že snad už konečně teď, až se rozptýlí kouř, budou věci trochu jinak.
Co na závěr, mimo poznámky, že po tom všem by se hodilo na toto téma udělat výzkum, který ověří (či vyvrátí) celou uvedenou konstrukci a domněnky? Snad jen naděje, že ať už budoucí silvestrovský rituál bude vypadat jakkoliv, nebude to sterilní konstrukt korektnosti politické, sociální či ekologické, ale něco, co bude plnit jeho skutečnou, trochu skrytou a trochu zjevnou, funkci: funkci konce starého a začátku nového, funkci přerušení pořádků, a přesto pokračování společnosti. Nezbývá než čekat a se zájmem sledovat, jak to dopadne.