Post nationes
Bylo by určitě nemístné přetvařovat se s tvrzením, že mé myšlenky se neubírají svou cestou v kontextu doby. Podle mě jen skutečně velcí myslitelé jsou schopní úplného vymanění z přítomnosti a pohledu do budoucnosti. A tak i přestože nečtu noviny ani zprávy na internetu, přestože nesleduji televizi, a v současnosti už ani neodebírám jakékoliv více či méně zábavné novinkové pořady na různých internetových portálech, jsem stále více či méně poplatný době. To jen tak na úvod.
Když jsem před nějakou dobou psal o genderu, dostal jsem odezvou spoustu kritiky a byl jsem osočen, že se zabývám věcmi, kterým nerozumím. V tom ovšem nespočíval problém toho textu – problém spočíval v tom, že jsem psal o tom, o čem píšu ve svých zkazkách často, ale v daném textu se mi nepodařilo ono jádro dost jasně vyjádřit, takže čtenáři, namísto toho, aby se zabývali skutečnou podstatou, šli po povrchu textu. Pokusím se to velmi rychle a obecně vysvětlit, čímž zároveň vytvořím úvod k této zkazce.
O co mi tedy tehdy šlo? Poukázat, že žijeme v systému konstrukcí, a že osobně některé konstrukce považuji za historicky i intelektuálně překonatelné, pokud ne přímo již překonané, a tkvění na takových starých konstrukcích je tedy zpátečnické a kontraproduktivní pro rozvoj společnosti. Jednou z takových konstrukcí je, dle mého názoru, gender – a teď nemyslím to, že lidé mají nějaké biologicky dané vlastnosti, protože to gender není, myslím tím skutečně všechny ty kulturní přívěsky, které každý z nás dostane, podle toho, jestli se narodí s penisem či vagínou, protože ani jednoho z toho neříká, jaké máme rádi barvy, jaké preferujeme činnosti, nebo jakou vyhledáváme společnost. Možná i tyto preference bychom nakonec dokázali vymezit a vysvětlit na základě celé řady různých proměnných v rámci prenatálního i postnatálního vývoje jedince, ale aspoň na mě takový přístup působí právě naopak, než vědecky – „tato jedna interpretace je jediná správná,“ to je přístup vlastní náboženství, nikoliv vědě. Věda by měla vědět, že interpretací je vždy možných několik, a správnost je nutné neustále ověřovat.
Pročež, když jsem naznačil, že žijeme ve světě konstrukcí, pak v kontextu aktuální situace a v rámci tohoto textu se budu věnovat jedné konkrétní konstrukci, kterou je… nacionalismus.
Lidem je vlastní odlišení „my“ a „oni“. Kde jsou hranice mezi námi a jimi, to je v různých kulturách a společnostech různé, ale tyto hranice existují. Někde jsou si automaticky blízcí všichni lidé narození ve stejném roce či ve stejné „generaci“. Jinde se skupiny dělí podle příslušnosti k mýtickému předkovi reprezentovanému nějakým zvířetem. Jinde neexistuje hranice mezi lidmi, dalšími zvířaty, a věcmi, jak je chápeme my, ale odlišuje je cosi podobného duši, jakási vnitřní esence, která říká, že někteří lidé jsou příbuzní třeba s některými kameny, které jsou příbuzné s hejnem ptáků – a ti druzí patří do skupiny zase jiných lidí a jiných zvířat a jiných věcí, a tak dál. Naše kategorie geologického, biologického a dalšího „exaktního“ dělení v některých lidských kulturách nedávají smysl (a přitom jsou ony jiné kategorie ve své podstatě, a především v rámci svých vlastních kulturních systémů, naprosto správné a naprosto v pořádku). Tak jako tak, nějaké odlišení existuje vždycky, až se možná nabízí tvrzení, že ze všech Lévi-Straussovských binárních opozic je tato jednou z těch skutečně univerzálně lidských. Opozice my-oni.
V Evropě se někdy od osvícenství začíná formovat dělení my-oni na základě koncepce národa (ono totiž české národní obrození v Evropě ani zdaleka nebylo jediné a jedinečné, ale bylo součástí většího „národizujícího“ proudu plynoucího napříč tehdejší Evropou). A co že to je národ? Národ, to je taková těžko vysvětlitelná věc. Zeptejte se deseti lidí, co dělá Čecha Čechem, a deset lidí vám řekne spoustu naprosto prazvláštních věcí, od pití piva, přes fandění hokeji, narození na území Česka či českým rodičům, až po to, že být Čechem znamená cítit se Čechem, a ti nejodvážnější zmíní něco, čemu můžeme říkat etnicita. Možná být Čechem znamená hlásit se ke stejným hodnotám na stejném území a stejným jazykem, a možná být Čechem znamená touhu tyto hodnoty opečovávat, chránit a bránit. Nebo je to možná jen jakási společenská fikce a, jak popsal Benedict Anderson, imaginace společenství, tedy že z nás národ dělá už (jen) sama představa, že jsme národ. Toto těžko popsatelné cosi, co nás má spojovat, postupně v Evropě vymodelovalo onu známou formu národa a národního cítění, a posléze i národního státu jako ideální politické formy, kterou vidíme v evropských státních útvarech dnes.
A právě v této chvíli je ideální zmínit, že formát národního státu se, ruku v ruce s kolonizací a globalizaci, stal středobodem dlouhodobých problémů, nejasností a konfliktů v nejedné oblasti světa. Dokonce i země „klidné staré Evropy“ mají s národním státem problémy, protože… která skupina je národ a měla by mít vlastní stát, a která už ne? I samotná Evropa je poseta „enklávami“ etnických skupin, které se více či méně hlásí k místní kultuře a více či méně sdílí pocit jednoty s majoritou, což více či méně dávají, více čí méně často, najevo. A nejinak tomu je, když Evropu opustíme a rozhlédneme se po zbytku světa, ať už jsou to příklady zjevné a dobře známé, nebo téměř neviděné a neviditelné.
Z pohledu toho, že národ jako koncept vznikl až během osvícenství, považuji národní stát za společenskou či kulturní konstrukci. A z pohledu toho, že konstrukce národního státu existuje již od osvícenství, považuji za vhodné, aby se začala rozvíjet, měnit, případně aby byla úplně překonána.
Samozřejmě nemyslím a netvrdím, že je dobré mít jednotnou planetární kulturu, což je jedna z prvních myšlenek při překonávání národního konstruktu – souhlasím totiž s některými dalšími autory vědy i vědecké fikce, že mnohost kultur propůjčuje celoplanetárnímu lidskému společenství vysokou odolnost, jelikož co jedna kultura není schopná ve svém rámci pochopit či přijmout (a hrozí jí tak výrazný otřes, pokud ne přímo zánik), jiné zpracují bez potíží. Nemyslím si ovšem, že pocit sounáležitosti a identity by měl být vymezený fiktivními hranicemi nakreslenými na mapě z důvodů vymyšlených před několika stovkami let.
Nejprve si zkuste představit svět bez nacionalismu. Zkuste si představit, že s ostatními lidmi vás nespojuje konstrukce národní jednoty, které rozumí vlastně každý úplně po svém, ale něco jiného. Cokoliv jiného. Ne to, do čeho jste se narodili a do čeho jste byli vychováni, ale to, co si sami vybíráte. Jazyky, kterými umíte mluvit. Zvyky a tradice, které dodržujete. Zájmy, které máte. Vzdělání a specializace. A tak dál. Ale ne nacionalismus, ne národní cítění. Zkuste si představit svět, kde neexistují koncepty jako „národ“ a „národní stát“. Co všechno by to mohlo znamenat, k čemu všemu by to mohlo vést.
Jistě, jako vždycky, tak jednoduché to není. Kdyby moje zamyšlení vůbec někdo četl, někdo by jistě mohl namítnout, že takový svět, svět bez národů a národních států, by nemohl fungovat. Samozřejmě, to je možný názor, a pravdou je, že v této chvíli nemám plnohodnotnou alternativu za národní stát (ale o tom dále). Jiný názor, názor profesora Ernesta Gellnera, říká, že nacionalismus je výsledný produkt specifického historického a geografického vývoje, a nikoliv, že něco jako nacionalismus, jakýsi proto-nacionalismus, existovalo vždycky, a jenom to čekalo na správnou dobu. Což svým způsobem uvozuje, že historický vývoj a změna pojetí my-oni je možná, a když už proběhla jednou, může proběhnout znovu. Jak jsem řekl, a jak se ví, odlišení my-oni je pro lidi prakticky univerzální. Ale označit to za nacionalismus, to by bylo jako dát Žižkovi do ruky aspoň lahký gulomet. Jasně, že Žižka měl k dispozici zbraně, ale byly to úplně jiné zbraně. A stejně tak měli lidé dřív kategorie my a oni. Ale byly to kategorie úplně jiné, než které tvoří dnešní nacionalismus. A jiné kategorie mohou existovat v budoucnosti.
Jaký by byl svět minulosti bez nacionalismu? Například by to byl svět, ve kterém by neproběhla ani jedna světová válka, protože ta první byla bouřlivou revolucí (především evropských) národů svázaných ve velkých říších, a ta druhá byla výsledkem dlouhodobého národního ponížení několika vybraných světových národů, ke kterému se další národy připojily. Neproběhly by konflikty v post-jugoslávském prostoru. Celá řada větších či menších problémů, které se odehrály ve 20. století, by měla buď úplně jiný průběh, nebo by neproběhla vůbec, protože jejich hlavní motiv by neexistoval. Jistě, že by byly konflikty. Lidé bojují kvůli víře, kvůli surovinám, kvůli taktice, nebo prostě proto aby ukázali, že jsou silnější. Ale k mnoha historickým případům konfliktů by prostě nebyl důvod. Došlo by bez nacionalismu ke kolonizaci Afriky? K jejímu následnému násilnému dělení mezi různé mocnosti? K pozdější dekolonizaci? Pokud ano, na jakém základě, a jaký by to případně mělo výsledek?
Je určitě zajímavé a zábavné, představovat si alternativní historii. Má to smysl jako cvičení v analýze a syntéze dat. A některé poznatky se dají aplikovat na současnost a budoucnost. Ponechám na každém, ať o tom přemýšlí, a dále se v textu obrátím do současnosti a k budoucnosti.
Migrace je pro lidi tak běžná, až by se chtělo tvrdit, že je přirozená. Lidé migrovali v podstatě vždycky, ať už to byl kočovný život kvůli potravě, přesun před nájezdníky a katastrofami, nebo samotné rozšíření lidstva po planetě. Tito migrující lidé samozřejmě nějak interagovali – mezi sebou, se „zdrojovou“ oblastí (tedy s místem, odkud přišli, a tamními obyvateli), a později, když už bylo lidí na Zemi víc, také s oblastí „cílovou“ (tedy místem, kam přišli a kde se usadili). S migrací souvisí spousta pojmů jako soužití, integrace, segregace a asimilace, a spousta dalších, mezi nimiž je také transnacionalismus.
Transnacionalismus je, alespoň z antropologického/sociologického pohledu proces interakce lidí stejné „národnosti“, ale napříč státními, a tedy národními, hranicemi. Jako relativně známý příklad (ač není úplně ideální) lze uvést vietnamskou menšinu v Česku, která i přes určitou míru soužití a adaptace na místní podmínky je v kontaktu s původní vietnamskou kulturou – například si lze snadno všimnout, že sledují vietnamské filmy a seriály. S nástupem telekomunikační éry je taková interakce se zdrojovou oblastí stále snadnější, takže pro téměř libovolného migranta do téměř libovolné cílové země není problém sledovat kulturní tvorbu či zprávy z domoviny, nebo si psát či volat po internetu s přáteli či rodinou, kteří zůstali jinde. Vznikají tak jakési malé kulturní ostrůvky, enklávy tvořené třeba i jedním člověkem, který je v cizím národě a cizí zemi nositelem „kulturního ducha“ jiného, přeshraničního. Odtud transnacionalismus.
V ekonomii, alespoň co vím, má pojem transnacionalismus jiný důležitý význam, který se netýká ani tak jednotlivých lidí, jako spíše makroekonomického modelu světa. Ekonomický transnacionalismus poukazuje na snižování finanční důležitosti jednotlivých států, respektive na růst významu nad-národních či mezi-národních – a tedy trans-nacionálních – firem. Státní ekonomiky mají sice stále velkou roli, o tom není pochyb, soukromý majetek rozprostřený a pohybující se bez ohledu na státní hranice však také pomalu zvyšuje mocenský potenciál konat a měnit.
Ať v tom či onom oboru, transnacionalismus stále zjevně pracuje s nacionalismem, protože funguje ve světě národů. Pokud se ale podíváme do budoucnosti, je možné si představit svět, v němž díky okamžité komunikaci a mimo-národní distribuci majetku (a moci) začnou mizet hranice, až zmizí docela, a předpona trans- se změní na post-.
Postnacionalismus. V mé představě je to svět, v němž se nebude nikdo vázat na ohromné imaginativní společenství definované arbitrárně zvolenými hodnotami a historiemi, ale na malý lokální výřez výchovy, tradic a zvyků. Nevím, který antropolog (sociolog či etnolog) to napsal, ale ta představa se mi právě teď vyjevuje jako dobrý příklad, který poněkud upravím: kdybyste mohli vyletět vysoko nad zem a podívat se dolů, a kdybyste mohli vidět na terénu pod vámi vybarvené oblasti podle kultury, jako kdybyste se dívali na mapu, ostré a jasné hranice by postupně mizely a byly by nahrazeny mozaikou, jejíž vzory by se v různých vzdálenostech a velikostech opakovaly, jak se kdo z které oblasti vydává žít jinde. Už dnes není národní kultura jednolitá, dokonce ani tak malá kultura, jako ta národa českého, národa čítajícího nějakých deset miliónů osob, s jeho desítkami nářečí, lidových krojů a tradic, nebo variantami na bramborový salát a místní dominantní typ polévky. Co teprve kultury v rámci větších národů. Každá imaginární monolitická kulturní oblast je pokryta drobnými lokálními kulturními odlišnostmi a zvyky, které se blíž a blíž k okrajům velmi často podobají kulturám imaginárních monolitů sousedních, a všechny tyto imaginární monolitické oblasti mají drobné variace, drobné rozdíly, tvořící pestrou směsici vzorů.
Právě tato nejednotná směsice tvoří možné pojetí světa po národech. Světa, který překonal osvícenskou konstrukci toho, že lidé musí mít stejnou řeč, stejné zvyky a tradice, a s nimi i přesně vymezené území, jinak je jejich identita smyšlená a nevýznamná. Evropské / západní myšlení, upřednostňující individualitu a seberealizaci před skupinovou identitou pomalu a jistě nachází slovník, kterým definovat (a tím i chránit) různé menšiny žijící ve velkých zemích. Ale i jednotnost těch velkých zemí je konstrukcí, iluzí, imaginací, protože i ony jsou složeny z mnoha menších dílků, zároveň podobných a unikátně odlišných.
Jaké uspořádání by svět měl mít po opuštění konceptu národů, když už teď, v národní době, máme problém se navzájem dohodnout? V době, kdy UN (OSN) je jen sotva funkčním médiem spolupráce, zato ideálním fórem pro prezentaci omluvy za stále dokola páchaná zvěrstva? V době, kdy kterákoliv další organizace může přinejlepším ukazovat na nepravosti, pokud jí je vůbec něco umožněno? Nevím, a myslím si, že ani nejsem v pozici a v době vědět. Mohl bych vymýšlet mnohé na základě toho, co existovalo či existuje dnes. To mi ale přijde nemístné, protože by to dopadlo by stejně, jako když si podobu budoucnosti vymýšleli v 50. a 60. letech – vzešly by z toho létající auta, různé způsoby přepravy papírových novin, a humanoidní roboti, kteří doma uklízí a vaří, tedy nic, co bychom skutečně měli. A rozhodně jsem dalek velikánů sci-fi, kteří byli schopní předpovědět dnes skutečné věci jako internet, mobilní telefon či automatické dveře. Takže nic vymýšlet nebudu. Čas a okolnosti, specifický historický a geografický vývoj v budoucnosti, teprve ukážou, jaké uspořádání světa bude to pravé. A pokud to bude svět postnacionální, jaké nové organizační jednotky vzniknou. Třeba, třeba to bude něco, co umožní zároveň se hlásit k lokální tradici, a zároveň k lidstvu jako celku, protože to je závěr, ke kterému směřuje jak tato, tak snad i některé mé příští zkazky: překonání uměle vykonstruovaných předsudků, abychom se mohli hlásit k lidstvu, ke své skupině, i ke své osobní identitě, ke všemu najednou. Hrdě, individuálně, a přitom společně.