Zdecimovaný čas
Napadlo vás někdy, proč se čas počítá tak zvláštně? Proč má rok 12 měsíců, týden 7 dnů, den 24 hodin, hodina 60 minut, minuta 60 vteřin?
Určitě ano. Napadlo to totiž každého, kdo se někdy setkal na škole s fyzikou, a musel v tomto podivném systému počítat a převádět jednotky. Ovšem jako s mnohými věcmi v lidském životě, když se zeptáte na způsob měření času, ostatní vám řeknou, že takhle to je přece normální. Že tak to prostě je.
Ano, ale proč to tak je? Asi těžko to tak totiž bylo vždycky. Čas nemá žádnou skrytou danou vlastnost, která by ho předurčovala k počítání určitým specifickým způsobem. Čas můžete rozdělit libovolným způsobem, stejně jako můžete rozdělit třeba dřevěnou desku – na sedm kousků, na deset, na dvanáct, na šedesát, na sto… Záleží jen na osobní preferenci a konvenci, tedy shodě s ostatními, že takto budeme měřit.
Čas, jak ho měříme nyní, se obvykle definuje jako sexagesimální, tedy šedesátkový systém. Cesta k němu, a tedy cesta k dnešku, vede napříč velkými starověkými říšemi.
Proč má hodina 60 minut a minuta 60 vteřin? Může za to stará dobrá Babylónská říše, kde se nepočítalo od jedničky do stovky, jako u nás, ale od jedničky do šedesátky. A proč právě 60? Protože to bylo zajímavé číslo, které se dalo dělit čísly 1, 2, 3, 4, 5, 6, 10, 12, 20, 30, a samozřejmě 60. Babyloňané šedesátkovou soustavu používali v astronomii, a také k měření času, a to už někdy před 5000 lety.
Víme, proč má hodina 60 minut, a proč má minuta 60 vteřin. Ale proč má den 24 hodin? Přestože takovým způsobem dělili den i již zmínění Babyloňané, předpokládá se, že toto rozdělení se do západního světa dostalo ze starověkého Egypta. Egypťané totiž dělili den na 12 dílů, a stejně tak na 12 dílů dělili noc. 24. A proč právě 12? Domněnka zní, že jako my počítáme prsty, a tedy počítáme do 10, Egypťané počítali klouby na prstech jedné ruky (bez palce), a těch je… tři krát čtyři, tedy 12.
Máme rozdělenou hodinu, máme rozdělený den. Ale proč je v týdnu 7 dnů? Nuže, přestože i zde bychom se mohli obrátit na Babylón, v západním světě je mnohem pravděpodobnější, že za to může judaismus, potažmo křesťanství. Židovský a křesťanský Bůh totiž stvořil svět za 7 dnů, a toto měřítko a stále se opakující cyklus nám zůstaly až dodnes (stejně jako letopočet), i když ke křesťanství se už hlásí mnohem méně lidí.
Vteřiny, minuty, hodiny, dny, týdny. A teď, co s počtem dnů v měsíci, a počtem měsíců v roce? Za ty vděčíme antickému Římu. Původní starořecký kalendář, který později přejali Římané, měl jen 10 měsíců. Po všech těch dvanáctkách, šedesátkách a sedmičkách by se stará dobrá desítka zdála jako dobrý nápad, že? Až na to, že dodnes slavení intelektuálové antiky se někde pěkně seknuli, protože každý měsíc měl 30 dnů… a těch zbývajících 65 do celého roku, do celého cyklu ročních období, než Země oběhne Slunce… ty se někde toulaly. Na změnu bylo potřeba starořímského zásahu. Ať už Gaius Julius alias Caesar udělal cokoliv, jednu věc mu upřít nelze: byl to on, kdo na začátku našeho letopočtu nechal doplnit do kalendáře zbývající dva měsíce (mimochodem leden a únor, to jenom kdyby vás někdy zajímalo, proč se poslední měsíce v roce anglicky jmenují September, October, November a December, jelikož to původně byly sedmý, osmý, devátý a desátý měsíc), a nechal mezi ně rozdělit dny tak, jak je známe. Později ještě proběhlo několik drobných úprav (například únor, který měl původně 29 dnů, ale protože červenec se jmenoval po G. J. Caesarovi Julius, a srpen se jmenoval po jiném císaři Augustus, aby si byli oba rovni, dostaly oba měsíce 31 dnů, a únor se dostal na dnešních 28; nebo přestupné roky, a mnohem později musel zasáhnout ještě papež Řehoř XIII., jelikož těch přestupných roků potřebujeme ve skutečnosti míň, než jeden každé čtyři roky), ale tak nějak jsme se dostali k dnešku.
Nám známé měření času je tedy absolutní směsí matematiky, astronomie, fyziky a filosofie Babyloňanů, Egypťanů, Židů a křesťanů, a antických Řeků a Římanů. Na jedné straně je to úžasný historicky odkaz. Na druhé straně… by čas určitě šlo měřit jednodušeji. Nebo přinejmenším jinak.
Dnes totiž v podstatě na vše používáme desítkovou soustavu. Jasně, programovací jazyky pracují s binárním (dvojkovým) systémem, grafika s hexadecimálním (šestnáctkovým), ale svět se točí kolem decimálního systému. Všechno měříme v decimální soustavě, tak proč nemůžeme zdecimovat i čas?
Rozhodně nejsem první, koho to napadlo. Určitě vás ve škole učili o Francouzské revoluci, ta je totiž považována za klíč k demokracii a svobodě, které západní společnost považuje za nezcizitelné prvky naší kultury a práva každého jedince. Pravděpodobně vám ovšem nejspíš nikdo neřekl, že vedle rovnosti, volnosti a bratrství francouzští revolucionáři také mohou za to, že neměříme na lokty a libry a míle a unce, ale v desítkových soustavách metrů a gramů (a dalších jednotek), které přinesli v duchu decimace, jinak řečeno unifikace. A pokud se vám někdo zmínil o této decimační snaze, téměř určitě se nezmínil o jedné její složce, o které je celý tento text. Protože revoluční snaha o decimaci se týkala také času. Francouzští revolucionáři chtěli zdecimovat vše: délky, hmotnosti, i čas. V porevoluční Francii proto také vznikly hodiny, které desítkový čas ukazovaly. Narozdíl od jiných jednotek však decimální měření času neuspělo.
Proč, to opravdu netuším. Každopádně si myslím, že to není vůbec špatný nápad, a jsem zastáncem decimálního času. Jak by takový čas fungoval?
Začněme od toho zjevného, každodenního. Den by měl 10 hodin, hodina 100 minut, minuta 100 vteřin (přesně jak navrhovali francouzští revolucionáři).
Komu by to nestačilo, určitě by se dalo pokračovat. například bychom mohli mít týden, který bude mít 10 dnů: osobně bych se přimlouval za to, aby měl 6 pracovních dnů (hurá pro zaměstnavatele) a 4 dny volna (hurá pro zaměstnance), a to v režimu 3-2-3-2, tedy vždy tři dny práce střídané dvěma dny volna. Nádhera.
A dál? Co třeba mít rok, který má 10 měsíců? Znamenalo by to, že měsíce by měly střídavě 36 a 37 dnů, a dokonce by nám na památku zbyl i přestupný rok. To protože rozhodně neuděláme nic s prostou astronomickou realitou, že Země oběhne kolem Slunce za 365,24 dnů. Na druhou stranu, až jednou lidstvo vyrazí ke hvězdám a začne stavět vesmírné stanice, klidně tam můžou zavést roky i měsíce dělitelné desítkou beze zbytku – ale to už je na úplně jinou úvahu.
Proč je 60 vteřin v minutě, 60 minut v hodině, 24 hodin v dni, 7 dnů v týdnů, 12 měsíců v roce? Protože tak je to normální. Jenže, jak jednou napsal Isaac Asimov: „normální je jen to, na co jsme zvyklí.“ Jinak řečeno, co se jeví jako normální, nemusí být vůbec normální, ale jenom návykem zevšednělé. A měření času se do této kategorie rozhodně řadí, protože na něm normální není vůbec nic.
Ve světě, kde počítáme všechno prostřednictvím desítkové soustavy, je nedesítkový čas pozůstatek a přežitek minulosti. V některých případech přes 5000 let starý přežitek. Takže proč to neudělat jinak?
100 vteřin v minutě, 100 minut v hodině, 10 hodin v dni… 10 dnů v týdnu, 10 měsíců v roce…