Na jedné z těch cest (text)
Stejně jako moje první rapová báseň, ‚Po dešti, ve městě‘, i ‚Na jedné z těch cest‘, kterou jsem zveřejnil nedávno, má dvě verze: jednu původní, přednášenou (rapovanou), neboli text, a jednu upravenou, očištěnou, přebásněnou, neboli verzi poetickou.
Když jsem dokončil první verzi, vlastně jen první sloku, myslel jsem si, že už toho víc nebude. Pak následovaly měsíce, v nichž jsem tu první sloku upravoval, a postupně doplnil sloku druhou a refrén, a dokončil vše do této podoby. A nebýt toho, jak vše probíhalo a proběhlo, nejspíš bych k této definitivní podobě nikdy nedošel.
…
Všechno, co se v celém vesmíru stalo, se muselo stát, aby teď bylo teď. Ať už věci byly, jak byly, a dopadly, jak dopadly… jak říká jedno turecké pořekadlo: gecmis olsun. Nechť (to špatné) zůstane v minulosti.
Na jedné z těch cest
Aby teď bylo teď, muselo se všechno v celém vesmíru stát tak, jak se stalo.
Je to něco málo přes rok, kdy jsem napsal první sloku. O něco méně než rok, kdy jsem dokončil celý text (druhou sloku a refrén, a to všechno upravil a spojil do přijatelné formy) a nahrál audio stopu. Od té doby jsem přemýšlel, jestli výsledek zveřejnit (a jakou formou), a správností rozhodnutí si nejsem jistý doposud.
‘Na jedné z těch cest’ je báseň přednesená rapovou formou (instrumentální podklad tvoří skladba The Journey od Toma Mische). Složena byla pro ženu, s níž jsem nikdy nevěděl, co vlastně chci a očekávám. Tato rozpolcenost je, ostatně, v básni velmi patrná. I to, že jsem jí to všechno nikdy neřekl a nevysvětlil, a tak jsem se ani já nedozvěděl, jak mě vnímala ona.
Text: Jan Haluza (alias MC Zord)
Instrumental: The Journey by Tom Misch
Video: náhodný úsek vlakové trasy mezi Brnem a Prahou (částečně zrychleno)
Ke zhlédnutí na Patreonu (kdyby náhodou na Youtube byl problém)
Po kapsách
Hotovostí poslední dobou moc neplatím. I tak, čas od času, jsem nucen, a pak dostanu zpátky nějaké ty koruny a dvoukoruny, zbytečné drobné. Dlouho jsem nevěděl, co s nimi. A pak jsem jednoho dne dostal nápad, rozdělil ty drobáky po třiceti korunách do sáčků, jeden sáček dal do kapsy, a od té doby když mě někdo zastaví, že by potřeboval pár korun, dostane třicetikorunový sáček.
A protože rád krmím havrany (myslím, že to jsou havrani), nosím s sebou taky pytlík buráků, které jim zjevně chutnají, a taky je trochu pobaví, protože si musí před jídlem poradit s louskáním.
A ty dva sáčky, jak jsem je nosil po kapsách, se jednou spojily do této básně.
Po kapsách
(Jan “Joanis” Haluza, 3/2025)
Nosím v kapse drobáky
abych měl co nasypat
pro neodbytné somráky.
Nosím v kapse buráky
abych měl co nasypat
pro černé zimní ptáky.
V levé kapsy – drobáky
v pravé kapse – buráky
jedny – pro ptáky
jedny – pro somráky.
Jen abych to nepoplet
nenakrmil chudáky
ptáky drobáky
neuplatil chudáky
somráky buráky.
Duet
Někdy vzniknou básně spontánně, někdy jde o hodiny práce na kompozici. Tak nebo tak, již z nástroje, který poezie používá, z jazyka, plyne, že je abstraktní. Řeč nikdy není definitivní a podobu představ si musí každý dotvořit sám. Jak je to s řečí, je to i s poezií.
Duet
Ležím a po očku
dívám se po hvězdách
do očí padá mi
z oblohy hvězdný prach
Ležím a po očku
obhlížím okolí
není tu jiného
blízko ni v povzdálí
Ležím a po očku
vnímám prázdnotu noční
básníku šeptá mi
neboj se spočni
(Ona)
Čím méně mě poznáš čím víc budu vzdálená
tím tajemnější budu tím víc budu kouzelná
I když vůkol nebude jiné rozumné bytosti
pro tebe zůstanu zdrojem věčné radosti
(On)
Toužím po vědění a hledám poznání
přestože nejistý jsem v tomto přiznání
Je lepší vzplanutí co noc v den změní
nebo věčné snivé krasosmutnění
Ležím a po očku
vyhlížím ke hvězdám
v života bytí svém
jsem jako vždy já sám
Ležím a po očku
dívám se na Zemi
je krása vrozená
nebo jen zdá se mi?
Jan “Joanis” Haluza (1/2017)
Poslední, zhasni světla
Až se vás jednoho dne zeptají, proč je svět, jaký je, a proč jste dovolili, aby takový byl, budete mít odpověď? Já ji nemám a nevím, jestli ji někdy mít budu. Zato mám báseň…
Poslední, zhasni světla
Záplavy lidí
každý sám
v řadě husí
řídí vpřed svoje stroje
ke zkáze naší
Země.
Co na tom záleží
dvacet, třicet let postačí
když počasí vydrží
pak třeba hurikán
věčné hromy a blesky
po nás potopa.
Doslova dle slov knihy
Globální Orbitální De/Rekonstruktor
vystaví ráj
snad Elon v arše SpaceX
vezme dva od každého druhu
kde stanou se Marťany.
Poslední zamává
zhasne světla
konečně zavládne
vůkol věčný mír a klid
v poušti naší
post-existence.
Jan “Joanis” Haluza (9/2015)
Problém s moly
Na problémy je třeba se dívat s nadhledem. Řešení pak přijde o to snadněji… anebo se namísto řešení objeví v mysli verše. Ale když už má člověk nadhled, aspoň se může, v jinak šedé všednodennosti, svému problému od srdce zasmát.
To jsem tedy jednou takhle stál na zastávce a čekal na autobus, když jsem zavadil pohledem o malou dírku na mém tričku, která by odpovídala práci mola. Přiznávám ovšem, že ve skříni jsem žádné moly neobjevil…
Píseň, melodie
Na jasné noční letní obloze črtají padající hvězdy zářivé linky. Do zad šimrá tráva a luční kvítí a možná nějaký ten zbloudilý brouk.
Ležím na zádech a dívám se vzhůru, na hvězdy, skutečné i ty falešné, padající. A přemýšlím o nich… i o Nich.
Kde čas se zastavil (…)
Třetí báseň věnovaná Seleně (z oněch tří v těchto dnech vydaných). Napsaná jen o málo později než báseň druhá, a přitom je podtón úplně jiný… zde tedy poslední báseň z tohoto kratičkého pásma pro Selenu, báseň Kde čas se zastavil (…).
Celý článek »
Úsměv mezi hvězdami
Seleně věnovaná báseň druhá (z oněch tří v těchto dnech vydaných). O několik měsíců později a o několik stovek kilometrů jinde. Nejen tělem, ale i duší… proto Úsměv mezi hvězdami.
Celý článek »
Paní noční oblohy
V následujících několika dnech se v tomto blogu objeví tři básně věnované Seleně. To důležité, co chci říct, ví. Doufám tedy, že ji neurazí, ale že je přijme je jako kompliment… A taktéž doufám, že zaujmou či osloví i ostatní čtenáře….
Ta první, která je spíše jen v květnu zapsaným záchvěvem toho, co si teprve o nějaký čas později začnu uvědomovat a připouštět, nese název Paní noční oblohy.
Celý článek »