Duet
Někdy vzniknou básně spontánně, někdy jde o hodiny práce na kompozici. Tak nebo tak, již z nástroje, který poezie používá, z jazyka, plyne, že je abstraktní. Řeč nikdy není definitivní a podobu představ si musí každý dotvořit sám. Jak je to s řečí, je to i s poezií.
Duet
Ležím a po očku
dívám se po hvězdách
do očí padá mi
z oblohy hvězdný prach
Ležím a po očku
obhlížím okolí
není tu jiného
blízko ni v povzdálí
Ležím a po očku
vnímám prázdnotu noční
básníku šeptá mi
neboj se spočni
(Ona)
Čím méně mě poznáš čím víc budu vzdálená
tím tajemnější budu tím víc budu kouzelná
I když vůkol nebude jiné rozumné bytosti
pro tebe zůstanu zdrojem věčné radosti
(On)
Toužím po vědění a hledám poznání
přestože nejistý jsem v tomto přiznání
Je lepší vzplanutí co noc v den změní
nebo věčné snivé krasosmutnění
Ležím a po očku
vyhlížím ke hvězdám
v života bytí svém
jsem jako vždy já sám
Ležím a po očku
dívám se na Zemi
je krása vrozená
nebo jen zdá se mi?
Jan “Joanis” Haluza (1/2017)
Poslední, zhasni světla
Až se vás jednoho dne zeptají, proč je svět, jaký je, a proč jste dovolili, aby takový byl, budete mít odpověď? Já ji nemám a nevím, jestli ji někdy mít budu. Zato mám báseň…
Poslední, zhasni světla
Záplavy lidí
každý sám
v řadě husí
řídí vpřed svoje stroje
ke zkáze naší
Země.
Co na tom záleží
dvacet, třicet let postačí
když počasí vydrží
pak třeba hurikán
věčné hromy a blesky
po nás potopa.
Doslova dle slov knihy
Globální Orbitální De/Rekonstruktor
vystaví ráj
snad Elon v arše SpaceX
vezme dva od každého druhu
kde stanou se Marťany.
Poslední zamává
zhasne světla
konečně zavládne
vůkol věčný mír a klid
v poušti naší
post-existence.
Jan “Joanis” Haluza (9/2015)
Problém s moly
Na problémy je třeba se dívat s nadhledem. Řešení pak přijde o to snadněji… anebo se namísto řešení objeví v mysli verše. Ale když už má člověk nadhled, aspoň se může, v jinak šedé všednodennosti, svému problému od srdce zasmát.
To jsem tedy jednou takhle stál na zastávce a čekal na autobus, když jsem zavadil pohledem o malou dírku na mém tričku, která by odpovídala práci mola. Přiznávám ovšem, že ve skříni jsem žádné moly neobjevil…
Píseň, melodie
Na jasné noční letní obloze črtají padající hvězdy zářivé linky. Do zad šimrá tráva a luční kvítí a možná nějaký ten zbloudilý brouk.
Ležím na zádech a dívám se vzhůru, na hvězdy, skutečné i ty falešné, padající. A přemýšlím o nich… i o Nich.
Kde čas se zastavil (…)
Třetí báseň věnovaná Seleně (z oněch tří v těchto dnech vydaných). Napsaná jen o málo později než báseň druhá, a přitom je podtón úplně jiný… zde tedy poslední báseň z tohoto kratičkého pásma pro Selenu, báseň Kde čas se zastavil (…).
Celý článek »
Úsměv mezi hvězdami
Seleně věnovaná báseň druhá (z oněch tří v těchto dnech vydaných). O několik měsíců později a o několik stovek kilometrů jinde. Nejen tělem, ale i duší… proto Úsměv mezi hvězdami.
Celý článek »
Paní noční oblohy
V následujících několika dnech se v tomto blogu objeví tři básně věnované Seleně. To důležité, co chci říct, ví. Doufám tedy, že ji neurazí, ale že je přijme je jako kompliment… A taktéž doufám, že zaujmou či osloví i ostatní čtenáře….
Ta první, která je spíše jen v květnu zapsaným záchvěvem toho, co si teprve o nějaký čas později začnu uvědomovat a připouštět, nese název Paní noční oblohy.
Celý článek »
Nedělní chvilka poezie – Ráno nad městem
Deváté pokračování Nedělní chvilky poezie je předem vzdaným pokusem o vystižení toho jedinečného momentu, kdy se díváte z výšky na východ slunce nad střechami města. Jde o chvíli, kterou slova nemohou vystihnout, takže se o to ani nepokouším. Zato jsem z místa, kde jsem stál, mohl vstřebat atmosféru, která se vznáší kolem časného rána. Tak vzniklo Ráno nad městem.
Celý článek »
Nedělní chvilka poezie – Zpověď kajícníka
S osmou Nedělní chvilkou poezie zůstáváme mimo pásmo Odstíny, které je dosud nejvíce zastoupeno. Podíváme se na báseň Zpověď kajícníka. I přes název se v ní nikdo nekaje. Proč se tak jmenuje, když se v ní nikdo nekaje? Přečtěte si ji, pak možná pochopíte…
Celý článek »
Nedělní chvilka poezie – Měsíc ze sýra
V sedmé Nedělní chvilce poezie si dovolím představit báseň, o které sám dost dobře nevím, proč jsem ji psal. Mám takové tušení, že to mělo něco společného se zatměním Slunce, které v té době ale u nás neprobíhalo. Nebo možná s jedním dílem Isaaca Asimova, na které jsem si vzpomněl, ale které jsem četl už před mnoha lety. Každopádně spolu s jinou básní, kterou mám na stejném listu papíru a která vznikla o měsíc dříve, tvoří zajímavou dvojici šílenosti, pohled na nesmyslnost kolem nás. Sedmá Nedělní chvilka poezie a báseň Měsíc ze sýra.
Celý článek »