Nedělní chvilka poezie – Óda na ulici
Pátým pokračováním Nedělní chvilky poezie si dovolím porušit zaběhnutý pořádek. Tentokrát si totiž nepřečtete starší báseň z mé tvorby, nebude zveřejněna báseň z pásma Odstíny… bude to naprostá novinka, kterou jsem napsal v úterý odpoledne pro Vrbu – kamarádku, která si tu přezdívku zaslouží, protože mě vždycky vyslechla, když jsem se potřeboval vykecat, a co víc, narozdíl od vrby z onoho známého mýtu je schopná udržet ta největší tajemství (díky čemuž jsme ostatně byli svědky velmi zajímavého příběhu s několika opravdu zábavnými momenty).
Každopádně, napsala mi odkudsi z Británie, kam, pokud se pamatuji dobře, odjela s přítelem na rok studovat. A i když se říká, že v cizině je tráva vždycky zelenější, člověk si vždycky dřív nebo později uvědomí, že doma je doma. Možná z toho důvodu, z kontextu našeho instant-messaging rozhovoru, vzešla báseň, kterou jsem neupravoval, nevylepšoval, neladil a nepiloval. Prostě jsem ji bez přemýšlení, naprosto spontánně, napsal a nechal ji tak, jak je (a poslal ji Vrbě, samozřejmě, protože právě v rámci toho rozhovoru báseň vznikla; v rámci rozhovoru, a tak trochu v rámci podzimu, který se rychle blíží). Není dokonalá, ale jejím obsahem je právě to, čeho si člověk většinou málo váží, dokud není někde daleko za horami., Jejím obsahem je domov.