Archiv pro 05/2017
Parkour is a movement art
or An open letter to first and second generation practitioners of parkour, freerunning and l’art du déplacement, as well as to those who lead and change the world not because they want to, but because they were chosen to by others.
The title says it, so if you don’t have time, you can leave it as it stands. But to get the nuances, you are welcome to read on.
Parkour is not gymnastics. Parkour is not a sport. But, parkour is not just parkour, a purely unique discipline existing on its own. And for it not to just survive, but to thrive, we all need to realize that it is a part of human experience, part of human knowledge. We have to realize that it belongs, that we belong, for it to belong.
Ovoce zelenina
Tato báseň začíná historkou… Seděli jsme večer u ohně, na slavnostech jara, a mě napadlo donést Katce opečený klobás, protože zatímco my jsme už slavili jaro, ona musela ještě uklidit a zavřít hospodu. Ona mi za to výměnou dala pomeranč… Symbolika je docela zjevná, ale kdyby náhodou někomu nebyl jasný ten pomeranč, jak řekl Kuba: “to znamená, že si ho máš vymačkat.” Další ráno jsem se probudil a začal přemýšlet, co se na pomeranč rýmuje. Internet mi nebyl nic moc platný, a ani skupinová inteligence (rozuměj okruh přátel na sociálních sítítch) nevymyslel nic lepšího než ‘ranč’. Až teprve spolupracovník Honza navrhl ‘zlý komanč’. Zbytek je hra se slovy…
Ov
Koupil jsem včera na rynku
jednu hnilou mandarinku
a taky plesnivý pomeranč
prodal mi je zlý komanč.
Řekl jsem ‘pěkně děkuju’
za zjevně prošlou maracuju
a taky zkvašený banán
prodal mi je zlotřilý indián.
Stihl mě velký břichabol
když jsem snědl nezralý karfiol
a taky odporný patizon
prodal mi je Prohnaný Bizon.
Takže až půjdu dneska
z práce kolem Tesca
vyslechne si místní náčelník
jaký je ten prodavač podvodník.
Jan “Joanis” Haluza (5/2017)
Integrita, obživa a výdělek
Někdy si říkám, že to není moc dobře, když jsem si jako zálibu vybral… sport, pohybovou disciplínu, myšlenkový systém… parkour. Zatímco ti, kteří se baví fotbalem, počítačovými hrami nebo stavěním leteckých modelů, se prostě řídí danými pravidly, nebo se neřídí pravidly žádnými, parkour je sepjat s objemným komplexem myšlenek, nebo, v běžné řeči, s vlastní filosofií. A tak zatímco jinde je možné jít dál a zajít, kam až to jde (a všechno ostatní je přes čáru), v parkouru je třeba se ohlížet na myšlenky a ptát se na to, zda se ještě držíme myšlenek původních, nebo pokud ne, zda je rozvíjíme dobře či už jsme zašli příliš daleko. Není třeba vyloženě na hranice brát ohledy, protože žádné přesně dané nejsou, všechno je záležitostí vyjednávání, zda je to podle koho (a podle svědomí) ještě v pořádku.