Třicet a jeden den: strana první
První “strana” z mého pokusu napsat během března jednu stranu textu denně. Mělo by jít o první stranu fantasy příběhu, který propojuje mé staré myšlenky a dávnou tvorbu (z let 2004-2006) s novými příběhy. Zde na blogu chci zveřejňovat jednou týdně (v neděli či pondělí) shrnutí za uplynulý týden, na Patreonu pak mám pro mé patrony v plánu zveřejňovat aktualizace každý den.
Z nejhlubšího nitra samotné existence začal vystupovat dunivý tón. Pozvolna stoupal, od spíše pocítitelného brnění kostí v těle, přes celou slyšitelnou škálu, a dorazil k hvízdotu trhajícímu samu oblohu. Pak se ozvalo krátké zasyknutí, jako bolestivý vdech obrovského monstra.
A najednou u lesní pěšiny, vedle větrem odraných balvanů, v kruhu kolem ohně, seděly čtyři osoby. Seděly tam, jako kdyby tam byly už nějakou tu hodinu. A protože široko daleko nebyl nikdo jiný, nikdo také nemohl říct, co se to před malou chvílí vlastně odehrálo.
„… Netušili, že poklop v zemi je zároveň past. Když pak jeden z nich vzal za madlo a odhalil dosud skrytý vchod do záhadného podzemí, spustil tím lavinu skály nad nimi. Začalo to jemnou sprškou prachu ze stropu jeskyně, v níž naši dobrodruhové stáli a hádali se, kdo do temnoty pod nimi vstoupí první. A než si všimli, co se děje, skalní lavina je zavalila. Prý pod tím závalem jejich těla leží dosud. Ale já vím, že ve skutečnosti všichni čtyři přežili, a ještě mnoho let poté společně podnikali spoustu výprav. Co jsem vám vyprávěl, se stalo před mnoha lety a daleko odtud. A jen málokdo zná pravdu. Věřte mi, nebo nikoliv, ale já vím, že se to skutečně stalo,“ dokončila vyprávění jedna z postav v kruhu, a ostatní tři zdvihly čutory v tiché pochvale za příběh skvěle se hodící k posezení u ohně – ať už pravdivý byl, nebo byl smyšlený pro pobavení publika.
Čtyři postavy sedící kolem ohně, u lesní cesty, v místech, kde stromy byly vystřídány nahodile roztroušenými balvany. Byla už tma, takže i kdyby tu scénu někdo pozoroval, musel by přijít až k ohništi, aby si mohl všechny čtyři prohlédnout. Tento náhodný kolemjdoucí, ač tam žádný nebyl, by se musel posadit blízko ke kruhu pečlivě vyskládaných kamenů ne větších než pěst, v němž plápolaly plameny kolem neméně pečlivě uložených polen a větví. Pak by musel zdvihnout svou neexistující hlavu a pohlédnout přes kouř, ale nenechat zrak stoupat s ním, stoupat v bezvětří přímo vzhůru k obloze, kde by se smísil s občasnými mraky zakrývajícími a odhalujícími lesk hvězd. Musel by se rozhlédnout kolem sebe. Kdyby se to vše odehrálo, viděl by konečně ty čtyři postavy, jejich oděvy, jejich osobní věci a vybavení, jejich jídlo a nápoje… jejich tváře, jejich gesta a výrazy. Viděl by ty čtyři osoby a uvědomil by si, že byly vždycky čtyři. Vždycky byly čtyři, nikdy víc, nikdy méně. Napříč časy a příběhy měly různá jména. Honosily se různým majetkem. A dokonce byly různého vzhledu a nesly různé tváře. Co se ale nikdy neměnilo, že byly čtyři. Čtyři osoby, tehdy, teď, napříč vším, navzdory všemu, vždy.
I proto teď a tady seděly, mezi kameny, v lese, u cesty, kolem ohně. Nikdo jiný, jen čtyři postavy vyprávějící si příběhy.