Jeskyně
[JESKYNĚ – všechny díly] [Jeskyně I.] [Jeskyně II.]
ČÁST I.
Tma. Temné ústí ve skále. Neopatrné odradí, dobrodruhy zve. Teď tam jsou. Jsou čtyři. A proč jsou čtyři? Protože tak to má být. Tři jsou málo a pět je moc. Čtyři – válečník, hraničář, kouzelník a zloděj – je tak akorát.
Tihle čtyři teď jsou v jeskyni, kousek od ústí jeskyně a bijí se s velkým modrým medvědem. Modrý medvěd, to už je samo zvláštní. Ale když ještě k tomu vysává kouzelníkovi magickou energii a sám kouzlí!! Ale pro čtyři hrdiny to je nic. Jen takový trénink…
“Zas jenom slepá jeskyně. Kdy už konečně najdem nějakou solidní díru s táborem skřetů?”
“Tak to ti nepovím. Taky to nechápu.”
“Nevěřím. Jako kouzelník bys měl něco vědět.”
“A co?”
“Že nic nevíš.”
Vzduchem proletěl modrý blesk, který ozářil celou jeskyni a směřoval od kouzelníka k hraničářovi. Tomu spadla helma a trošku mu to přismahlo jinak umně oholený vous.
“OK. Něco víš a umíš.”
“Tak jo. Dík. Já vám teď na to posvítím a vy to tu prohledáte.”
Náhle bylo světlo a všichni se rozhlíželi po jeskyni. Byla to spíš taková jeskyňka. Uprostřed ležel modrý medvěd, teď už mrtvý. Byla tu spousta kostí, zetlelého masa a hromada suché trávy reprezentující postel medvěda.
“Tady nic není. Vůbec nic,” řekl válečník.
“Počkej,” řekl zloděj a natáhl ruku do nepatrné skulinky ve zdi. Pak se mu na tváři objevil úsměv a on vytáhl starý, částečně zrezlý, ale zjevně používaný klíč.
“Ha! Co to tam dělá?” zeptal se válečník.
“Asi nějaký úkryt. Ale k čemu ten klíč je?” pokračoval v úvaze hraničář.
“Není vůbec od pavučin. Asi je často používaný,” dokončil úvahu kouzelník.
“Půjdeme ven a uvidíme, co dál,” směřoval pátrání zloděj.
Šli tedy ven. To ale nějak moc nešlo. Tedy, šlo, ale pršelo, spíš lilo jak z konve a nikomu se nechtělo sedět v dešti.
“Co kdybysme zůstali v jeskyni? Suchý dřevo na oheň máme s sebou,” napadlo kouzelníka.
“A ještě nějaký najdem venku,” přihazoval válečník.
“A na podpal použijem tu suchou trávu,” řekl moudře hraničář.
“A mezitím se zamyslíme nad tím, co s tím klíčem,” směroval zloděj.
Hraničář nachystal ohniště, dřevo narovnal a zapálil. Okolo dal sušit dřevo mokré, které donesli válečník s kouzelníkem. Zloděj celou dobu seděl na kameni u východu z jeskyně, hlídal a přemýšlel, co dál. Měli klíč. Měli předsíň. Ale kde jsou dveře?
“Co bude dneska na jídlo?” ozvalo se z jeskyně.
“Uh. Na to jsem zapomněl…”
“Já mám ještě něco v batohu. Uvaříme to.”
“Hele, kýta!”
“Já ji upeču…Hej,” vyšel ven hraničář, “dáš si taky?”
“Jo, dám. Dík,” odpověděl zloděj.
“Neprší tam na tebe, náhodou?”
“Ne, všimni si, jak je ta skála šikmá.”
“Aha! A támhle je takovej rantl. Tak to chápu.”
Hraničář odešel dovnitř, kde připravil jídlo. Všichni čtyři se sesedli a v klidu se najedli a domluvili o dalším postupu.
“Tak co, už tě něco napadlo?” zeptal se válečník zloděje.
“Ne. Vůbec nevim. A vy?”
Všichni postupně zakroutili hlavou. Nic.
Když dojedli a chvíli si odpočinuli, začali se chystat na další cestu.
“Hele, za chvilku se začne stmívat. Co takhle že bysme přespali v jeskyni?” navrhoval kouzelník.
“To je dobrej nápad,” přitakával hraničář, “proč bysme někam chodili na noc?”
A tak zůstali v jeskyni. K večeři byli “králíci na divoko”.
“Hmm. Jak to děláš, že je to tak dobrý z takovejch nehistejch zdrojů?” zeptal se válečník, když dojedli.
“Učení. Roky práce, dobrá paměť. Zas tak těžký to ale není,” odpověděl hraničář.
Začali se ukládat ke spánku. Hraničář přiložil na oheň a šel na první hlídku. Zloděj se zamáčknul do rohu, válečník se natáhl k ohni a kouzelník šel na původní medvědův pelech.
“Hej, tady je to nějaký dutý,” řekl najednou kouzelník.
“Cože?!” vyskočil zloděj.
“Dutý. Jako kdyby pod tím byla nějaká díra…” odpověděl kouzelník.
Hraničář přišel z hlídky a tak všichni čtyři začali odhrabovat nánosy trávy, kostí a písku, až našli to, co hledali.
“Týý krávo!” řekl válečník.
“Dveře!” vyhrkl kouzelník.
“V zemi?” divil se hraničář.
“Poklop,” opravil je zloděj.
Zloděj vytáhl klíč a začal hledat klíčovou dírku. Ta byla chráněná malým posunovacím krytem.
“No, dělej. Strč tam ten klíč,” popoháněl válečník.
“CVAK…CVAK,” ozvalo se ze zámku.
Zloděj chytil příčku ve žlábku, pomocí které se poklop otvíral, a zatáhl.
“Eh, hm, pojďte to zkusit někdo jinej. Mně to nejde,” řekl potom.
A tak válečník vystřídal zloděje. Zapřel se, chytil příčku a…KŘUST! Poklop se vytrhl z pantů. Všichni tak zírali na černý otvor.
“Ej, promiňte,” omlouval se válečník. To už ale hraničář a kouzelník brali nejvhodnější polena z ohně a hodili je do díry. Polena letěla asi dva metry a osvětlovala žebřík a pak dopadla na schody a zhasla…
“Kdo půjde první?” ptal se válečník s vyloženým úmyslem.
Začali se hádat, kdo se dolů vydá první, když je zastavil hraničář:
“Ticho…slyšíte to?”
Všichni ztichli. Pak se podívali nahoru, protože odtud nba ně spadla sprška kamení.
“SAK…” zaklel kouzelník.
Velký kus skály nad nimi se začal odlamovat.
“Dolů, rychle!” zakřičel ještě zloděj do rachotu kamení.
KŘŘUUSSSBUUCHVŽŽŽŠŠŠŠ…….. Hrozivé křupnutí a pád kusu skály, pak už jen syčení dopadávajících kamínků.
Když se usadil prach, bylo by možno vidět kámen, spíš kus skály sesunutý na místo vchodu pod poklopem.
Kdyby tu byl někdo, kdo by to viděl.
KONEC I. ČASTI
Johnas Branch (I. – 2002/2003)