PK
Výzvy a osudy (spoluautorská povídka)
Předmluva (Jan Haluza)
Za pár let to bude jen jedna z mnoha vzpomínek ze života. I teď už je pandemie roku 2020 víc minulostí než stále čerstvou zkušeností. Každý si z té doby bude pamatovat něco jiného, nebo možná nic. Já si vzpomínám, že i když jsme se s přáteli tehdy moc nepotkávali, zákaz setkávání (nebo snad skrytý strach z nejasné budoucnosti) jako kdyby vyvolal potřebu společné aktivity.
Jednou z těch aktivit byla dubnová korespondenční hra, kterou spustil Filip na soukromém diskuzním serveru. A i když jsme nakonec u této hry byli dohromady jen tři a nevydrželo to moc dlouho, něco z toho přecejen vzniklo. Povídka tří autorů složená ze tří různých příběhů ve zvláštním, bez domluvy a přípravy průběžně se vyvíjejícím a měnícím světě, to jak každý z nás měl o něm trochu (a mnohdy velmi) jinou představu a jiný přístup.
Filip na samém začátku sepsal návod a pravidla, jak má vypadat příspěvek každého z účastníků hry. Každý příspěvek byl tvořen popisem světa (obecně, nebo konkrétního prostředí), popisem vlastní postavy, následně nějakou situací, akcí, prostě zápletkou a jejím rozuzlením, a na závěr heslovitými náznaky a tipy, které mohli ostatní zahrnout do svého vlastního dalšího příspěvku.
První dvě části každého příspěvku zůstaly na následujících stranách (víceméně) nedotčené. Druhé dvě části ovšem dávaly smysl v rámci tvorby (hry), nikoliv při četbě. Totiž, každý z autorů sice přivedl svou postavu do nějaké situace, o jejím osudu však rozhodoval nejen on sám, ale také náhoda. Hod kostkami. Samozřejmě bylo možné výsledek ovlivnit trochu ve svůj prospěch (za pomoci klíčových prvků, neboli aspektů, z popisu světa a postav, a také plněním výzev ostatních), ale ne vždycky, ne vždycky úspěšně… a někdy bylo zajímavější nechat osud plynout zdánlivě špatným směrem v očekávání dalších zvratů.
Výsledky hodů v textu nedávaly tak úplně smysl, jejich místo tedy zaujaly dělící symboly (✵✵✵) na znamení, že právě v tom místě a čase došlo k důležitému zlomu. A výzvy ostatním, ty zmizely z textu úplně.
A snad protože výzvy a (hody na) osudy v textu nejsou, ale byly klíčové pro vznik jednotlivých příspěvků a celou tu hru a výsledný příběh, jsou zvěčněny v názvu.
Předmluva (Filip Pardy)
Zimní měsíce začátku roku 2020 působily depresivněji, než tomu bývá každou jinou zimu. Ke tmě a sněžení se přidal lockdown a s ním i rozpad mnoha pravidelných aktivit, které člověku přináší řád a potěšení. Po posledním naživo odehraném RPG před lockdownem, kdy jsme do hry vyráželi vyzbrojeni obličejovými štíty, se kostky odmlčely. Trochu v duchu Londonova Tuláka po hvězdách jsem se rozhodl vykopnout tuto putovní story: “můžou nás zavřít do kazajky, ale příběh je věčný!” Nakonec nám to pomohlo trochu upustit imaginativní páru a v procesu nechat vzniknout tento fantaskní příběh. Snad se bude líbit i čtenáři.
Výzvy a osudy
Filip Pardy, Jan Labuda, Jan Haluza
Kapitola 1: Simeon
Stožáry lodí se rytmicky pohupovaly pod večerním příbojem a působily tak jako pobřežní les tenkých a holých stromů. V přístavu čtvrti Santa Zacharia už začínalo být rušno, jak se rybáři se svými posádkami chystali k večernímu lovu. Kromě nich byla tato část města oblíbeným místem i jiné sorty. Směřovala sem většina lodí, která si nemohla dovolit licenci pro vplutí do hlavních přístavů – či bylo jejich zboží natolik delikátní, nelegální či obskurní, že nechtěli riskovat setkání s oficiálními správci přístavu. Přístav v Santa Zacharia nabízel k prodeji všechny divy světa.
Simeon Thelms, dlouhán v ošoupaném kabátě, procházel přístavem a nenuceně prohlížel zboží vystavené na stáncích. Jídlo ani nápoje nebylo to, co by hledal, ačkoliv místňáci nabízeli snad všechny možné varianty ryb a mořských plodů, co jich jen v říši je. Víc ho zajímaly dřevěné bedýnky s prastarými pečetěmi, soupisky nálezů ze vzdálených míst, zaručeně pravé magické artefakty… věděl, že někde v té veteši se skrývaly opravdové poklady.
Dnes Simeona potkalo štěstí, zahlédl totiž, jak Posádka galéry Nebeský drak – sebranka opálených hrdlořezů, zdobená jizvami a tetováním a brebentící ostře znějící hatmatilkou – vynáší z lodi právě takové bedny, jaké Simeona zajímaly.
Simeon se rozhodl, že bude sledovat, kam ty bedny míří. Ačkoliv ho lákalo podívat se přímo na Nebeského draka, otřásl se při pomyšlení na to, co by nastalo, kdyby ho posádka chytla. Raději si tedy dal něco k snědku, splynul s davem a pozoroval, co se bude dít.
✵✵✵
Simeon neudržel svou zvědavost na uzdě. Dav ho jemně tlačil a on mimoděk postupoval tam, kam mířily bedny. Dostal se do přístavních uliček, až ke dřevěné bráně skladiště, do kterého mířil náklad lodi. Povšiml si velkého červeného draka namalovaného na jedné z přístavních zdí. V té chvíli se brány skladiště zavřely. Simeon stál před nimi a od brány na něho koukali dva námořníci. “Ztratil ses, příteli?” posměšně prohodil jeden z nich. Když se rozhlédl kolem sebe, připadal si, jako by se najednou octl někde úplně jinde, na druhé straně kontinentu. Dojem podtrhovala výrazná vůně koriandru a vařeného (psího?!) masa.
“Tak snad abych radši šel…”
The Alternative
I heard many voices cry out in terror and then suddenly get silenced. Or however the quote goes. The fact is there was a great outcry against parkour becoming another discipline of gymnastics under the Federation International de Gymnastique (or FIG for short), though it was for nothing as it was too late for that kind of action. Right now, after it became reality, it seems everything and everyone is silent. All the sharp quick-witted statements disappeared and turned into something different, either the excuses of those who are joining FIG, or the silent piping and thinking of the rest (I should point out that I understand both sides, as I understand the reasons, even though I strongly disagree with those who, to put it bluntly, sold out).
Ravings of an insane traceur
“Even the purest idea gets corrupted, and the only way to not let it happen is to never conceive of that idea in the first place.” With this statement noted on a random piece of paper, I once again wrote, after a very long pause, something about parkour. Or did I?
Parkour is a movement art
or An open letter to first and second generation practitioners of parkour, freerunning and l’art du déplacement, as well as to those who lead and change the world not because they want to, but because they were chosen to by others.
The title says it, so if you don’t have time, you can leave it as it stands. But to get the nuances, you are welcome to read on.
Parkour is not gymnastics. Parkour is not a sport. But, parkour is not just parkour, a purely unique discipline existing on its own. And for it not to just survive, but to thrive, we all need to realize that it is a part of human experience, part of human knowledge. We have to realize that it belongs, that we belong, for it to belong.
Integrita, obživa a výdělek
Někdy si říkám, že to není moc dobře, když jsem si jako zálibu vybral… sport, pohybovou disciplínu, myšlenkový systém… parkour. Zatímco ti, kteří se baví fotbalem, počítačovými hrami nebo stavěním leteckých modelů, se prostě řídí danými pravidly, nebo se neřídí pravidly žádnými, parkour je sepjat s objemným komplexem myšlenek, nebo, v běžné řeči, s vlastní filosofií. A tak zatímco jinde je možné jít dál a zajít, kam až to jde (a všechno ostatní je přes čáru), v parkouru je třeba se ohlížet na myšlenky a ptát se na to, zda se ještě držíme myšlenek původních, nebo pokud ne, zda je rozvíjíme dobře či už jsme zašli příliš daleko. Není třeba vyloženě na hranice brát ohledy, protože žádné přesně dané nejsou, všechno je záležitostí vyjednávání, zda je to podle koho (a podle svědomí) ještě v pořádku.
Podcast parkourového dinosaura #004
Čtvrtý podcast parkourového dinosaura je trochu odlehčený, ale přesto jde o důležité téma. Počítačové hry jsou součástí masové kultury, a zobrazení lidského (i nadlidského) pohybu v nich je tedy minimálně zábavou, a do jisté míry i určitým zobrazením přání, představ či zvyklostí… Jaké počítačové hry, v nichž je parkour, se mi vybaví? Poslechněte si PPKD #004.
Audio je dostupné na domovské stránce Podcastu parkourového dinosaura PPKD.net.
Podcast parkourového dinosaura #003
Každý člověk by měl mít právo sám si vybrat a najít zdroje informací a na jejich základě si vytvořit vhodný názor. A měl by mít vnitřní povinnost tento názor neustále podrobovat kritice na základě nových poznatků… Ve shrnutí to zní naprosto děsivě. Pokud to chcete v přijatelnější a pochopitelnější formě, je tady třetí Podcast parkourového dinosaura, který není jen o parkouru, ale o přístupu k poznání obecně.
Audio je dostupné na domovské stránce Podcastu parkourového dinosaura PPKD.net.
Podcast parkourového dinosaura #002
Podcast parkourového dinosaura #002 je záznamem z přednášky o parkouru z parkourového festivalu v Ostravě. Hodí se především začátečníkům a laikům, ale i zkušení traceuři v něm mohou najít nové a zajímavé informace…
Audio je dostupné na domovské stránce Podcastu parkourového dinosaura PPKD.net.
Podcast parkourového dinosaura #001
Jak jsem před nějakou dobou psal, začal jsem s nahráváním podcastů s parkourovou tématikou. Nedávno jsem k audionahrávkám přidal také videa. Zde je k poslechu a zhlédnutí první díl, PPKD #001, jehož tématem je reakce na ZOHIR 2014.
Parkour a móda, aneb jak jsem asi zestárl
Kdysi dávno, předávno, jsem napsal, že přístup k parkouru, a tím pádem parkour, se neustále mění, jako se mění móda. Vždy jsem měl ale pocit, že ve spojení s parkourem mluvíme o nějaké formě efektivního pohybu.
V přirovnání s módou jsem tehdy chtěl jen naznačit, že se prostě přístup k věci neustále mění, nejčastěji podle toho, jak naznačí nějaké celebrity a vůdčí osobnosti. Všichni totiž víme, že móda a rozum nejdou moc dohromady. Tak nějak jsem ale předpokládal, že v případě parkouru vždy dohromady nejvíce půjdou rozum a efektivita, rozum a účelnost, rozum a pohodlí.
Celý článek »