Poezie
Sp 1773
Občas mě nebaví sedět a tvářit se, že obsah mobilu je zábavnější než svět okolo a ten v lidské mysli. A tak jsem si cestování vlakovou linkou Sp 1773 z Brna do Veselí nad Moravou (a odtud po přestupu dál do Strážnice, kde o pár dnů později vznikla básnička Nad lukami) zpestřil tak, že jsem na každé zastávce, a ke každé zastávce, zkusil napsat jednu sloku… s níže uvedeným výsledkem (včetně odkazu na jednu mnohem starší básničku).
Jako vždy je báseň také ke stažení ve formátu .pdf na Patreonu.
Sp 1773
(Jan “Joanis” Haluza, 7/2024)
Jedu snad už hodinu
pozoruji krajinu
kopce a vesnice
zastávky stanice.
Jsem čerstvě oholen
po holení vodou osvěžen
než však dojedeme do Slavkova
naroste mi bradka nová.
A než tenhle cajdáček
vláček spěšňáček
dojede do Bučovic
budu mít i vlasů mnohem víc.
Až se přiblíží další stanice
vesnice jménem Nesovice
zahledím se na východ
a zajdu si na záchod.
Najednou stojíme uprostřed polí
kdepak jsme to asi zastavili
to už jsou pane Nemotice
pole louky pár domků a ničeho více.
Stejně jako před osmnácti roky
zrovna uprostřed sloky
moucha na okně ať dá si pohov
příští zastávka je totiž Kyjov
(a pak Kyjov-zastávka).
Zvenčí dovnitř plyne vůně luční
ostatní cestující zdají se k ní neteční
pro mne je to zkušenost nová
když blížíme se do Vracova.
Jak míříme do Bzence
představuji si víno ve sklence
přitom jsem víno nikdy moc nepil
a ani v tomto městečku nikdy nevystoupil.
Teď všichni už se tetelí
následuje totiž Veselí
kde kvůli opravě kolejí
na náhradní autobus přestupují.
Za okny vagónů je krásný svět
ti co jedou auty můžou závidět
zatímco dívají se jenom vpřed
z vlaku lze v širý kraj pohledět.
Loď jménem Budapešť
Letošní rok jsem měl štěstí, že jsem mohl trochu víc cestovat. A cestování, jak už se prokázalo mnohokrát nejen mně, je úžasná inspirace. Nová místa, noví lidé, nové zážitky, nové obzory… a jako vždycky, zatímco ostatní pořizují fotky, já pořizuji zápisky, protože to je způsob, jak uchovávám krásu onoho prchlivého “tady a teď”.
V Budapešti stávalo na okraji tamního městského parku… parkoviště. Což jde v některých jazycích pěkně dohromady jako slovní hříčka, ale už to nejde tak úplně dohromady vizuálně – park a parkoviště se k sobě zrovna nehodí. Takže v Budapešti si řekli, že v rámci velké kulturně-urbánní přeměny místo parkoviště postaví… národopisné muzeum. Stavba, která má svými tvary připomínat snad loď, je z části zanořena do země, a navíc ještě je její horní část pokryta travinami, křovinami, květinami, a dalším různým porostem ve fascinující kombinaci města a přírody… No prostě, když už budete v Budapešti, zajděte se tam podívat, i kdybyste nešli dovnitř, je to krása i zvenčí (případně, pokud je stále funkční, zde je video-prezentace výstavby a výsledku.)
Ani já jsem se tehdy nepodíval dovnitř, takže musím někdy naplánovat návrat. Ale aspoň jsme poseděli na horním okraji, popili alkohol (což se, stejně jako v mnoha jiných městech Evropy, na veřejnosti nesmí, ale je to velmi často tolerováno) a tipovali, kterým směrem asi tak leží Bratislava… a já jsem přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby člověk mohl tímhle způsobem žít celý život – cestovat, užívat si, pozorovat svět, probírat všechno možné, a jinak nic neřešit.
Loď jménem Budapešť
(Jan “Joanis” Haluza, 6/2024)
Někde tím směrem
zhruba na severozápad
je Bratislava.
Po třech pivech
a čtvrtém panáku švestkového Royalu
sedící na muzejní zdi
nechtěl bych téměř nic jiného
než být tady napořád a o nic se nestarat.
Nad lukami
To jsem takhle jel na kole (neboli bicyklu) z Tvarožné Lhoty do Strážnice. Krásný slunný den, mírný letní vánek… a najednou na té cestě nebyl nikdo jiný, jen já, a celý svět kolem v tom okamžiku existoval jen pro mě. Žádné povinnosti, žádný spěch, žádný cíl, žádné potřeby. Jen já a svět, a všechno jak má být.
Tak jsem rozpřáhl jsem paže a jel bez držení několik stovek metrů a užíval si všechny ty pocity
Na nádraží ve Strážnici jsem se potom pokusil něco z toho zaznamenat a vyjádřit ve verších.
Nad lukami
(Jan “Joanis” Haluza, 7/2024)
Tady v tom moři
zvlněných kopců
zelené a žluté
lesů luk a polí
člověk by mohl plout navěky.
Rozpřáhnout paže
ulehnout na hladinu větru
barevným mořem
zvlněných kopců
navěky nechat se houpat.
Jak jsme potkali prince
V létě roku 2019 jsem se s několika kamarády vydal na pěší túru z Tišnova (směrem zpět do Brna). Tato básnička je zachycením kousku té zkušenosti: zachycením koupání v rybníce, přespání na pohovkách pod přístřeškem místního FC klubu… a setkání s Janem Čenským v místní hospůdce u rybníka, protože i pohádkový princ si občas potřebuje zajít jen tak na pivo.
Tato básnička je věnována obci Níhov a všem jejím obyvatelům. Když jsme totiž v noci hledali tábořiště a místo k přespání, narazili jsme na rekreační fotbalové hřiště, u kterého jsme ohniště, a především přístřešek se starými, avšak dokonale funkčními, pohovkami – tímto chci tedy zároveň poděkovat za ubytování.
Jak jsme potkali prince
(Jan “Joanis” Haluza, 8/2019)
Až vykoukne sluníčko
stačí aspoň maličko
vykoupu se na hrázi
nechť nás Síla provází.
Pane Čenský! Pane Čenský!
dejte s náma ze dvě Grantsky
vyrazili jsme dnes ráno
v nohách máme našlapáno.
Přístřešek u FC klubu
je milejší než bezpečí srubu
pohovky k občasnému posezení
nám bez zeptání byly k mání pro přespání.
Pozdrav Pánbůh! Dobrý den!
Z Tišnova do Brna jdem.
Po dešti, ve městě
Je jisté, že část mého poetického bytí vzešla z hip-hopu, z rapu. Je to část osobní historie, která mě do jisté míry inspiruje doposud. Ale rapových textů jsem moc nenapsal, a rozhodně v podstatě žádný nenahrál. Až na výjimky.
Po dešti, ve městě takovou výjimkou je. Nikdy jsem nerýmoval o těžkém životě, o penězích, o agresivitě, protože nic z toho jsem nežil, a rap by měl být v prvé řadě odrazem toho, co člověk žije, ne nějakou směšnou smyšlenkou. Pro mě byl tedy vždycky vrcholem rapového umění rap pohodový, rap o zábavnosti a zajímavosti života.
Když mi tedy v roce 2007 DJ Adalbertus Magicus dal několik skladeb k inspiraci a případnému otextování, z jedné z nich jsem se odrazil k textu, jehož zárodky jsem nosil v hlavě už nějakou dobu předtím. On složil píseň Languor pro svou tehdejší lásku. Já, nevědom této skutečnosti, jsem napsal text Po dešti, ve městě o úžasné atmosféře, kterou může poznat jen ten, kdo uprostřed léta zavře deštník, dřív než skončí bouřka, nechá si na hlavu dopadnout posledních několik kapek svěžího deště, a vdechne tu jedinečnou vůni mokrých chodníků.
O deset let později jsem hudbu, text i první pokusnou nahrávku znovu objevil. Až na drobné úpravy je původní jak text tak instrumentální linka, jen ten rap je nahraný čerstvě, i když ani on se od originálu příliš neliší.
[powerpress]
Po dešti, ve městě
(2007/2017; instrumental: DJ Adalbertus Magicus, lyrics: MC Zord)
Je po dešti, už chvíli neprší,
ale nikdo z lidí kolem vůbec nic netuší,
na betonu ještě pořád voda leží v jak zrcadlo průzračných
nekonečných kalužích.
Lidi nad hlavama otevřený deštníky maj‘,
atmosféru mokrých chodníků naprosto nevnímaj‘,
přitom jen pořádně nadechnout se stačí,
aby člověk pochopil, že svět je jinačí.
Otevři oči, otevři srdce a projdi branou,
nádhernou kouzelnou duhou sedmibarevnou,
tmavý bouřkový mraky rychle odplynou,
zůstává nám zlatý slunce nad hlavou.
Užívej si letní déšť, kterej všechno změní,
vychutnávej, jak země po dešti voní,
po dešti jakej je krásnej den,
když jdeš svým městem a není to sen, ale…
Den, ve městě, po dešti.
Celej svět se zastavil,
aby si tu chvíli užil.
Teď déšť tu byl,
špínu z ulic smyl,
vzduch vyčistil.
Tak nadechni se a leť,
můžeš, tady a teď.
Jdeme mokrou ulicí a posloucháme poslední kapky
padající z větví stromů a střech domů,
užíváme si duhu která před očima
leskne se a slunce pálí nás do týla.
No řekni, řekni,
není to nádherná městská idyla,
zavři deštník a nech slunce ozářit tvou tvář,
jako kdyby bouřka nikdy ani nebyla.
Zůstal jen čistej vzduch,
žádnej městskej puch,
modrá obloha a zlatý slunce nad hlavama,
zavři deštník a pojď s náma.
… Je po dešti.
Ovoce zelenina
Tato báseň začíná historkou… Seděli jsme večer u ohně, na slavnostech jara, a mě napadlo donést Katce opečený klobás, protože zatímco my jsme už slavili jaro, ona musela ještě uklidit a zavřít hospodu. Ona mi za to výměnou dala pomeranč… Symbolika je docela zjevná, ale kdyby náhodou někomu nebyl jasný ten pomeranč, jak řekl Kuba: “to znamená, že si ho máš vymačkat.” Další ráno jsem se probudil a začal přemýšlet, co se na pomeranč rýmuje. Internet mi nebyl nic moc platný, a ani skupinová inteligence (rozuměj okruh přátel na sociálních sítítch) nevymyslel nic lepšího než ‘ranč’. Až teprve spolupracovník Honza navrhl ‘zlý komanč’. Zbytek je hra se slovy…
Ov
Koupil jsem včera na rynku
jednu hnilou mandarinku
a taky plesnivý pomeranč
prodal mi je zlý komanč.
Řekl jsem ‘pěkně děkuju’
za zjevně prošlou maracuju
a taky zkvašený banán
prodal mi je zlotřilý indián.
Stihl mě velký břichabol
když jsem snědl nezralý karfiol
a taky odporný patizon
prodal mi je Prohnaný Bizon.
Takže až půjdu dneska
z práce kolem Tesca
vyslechne si místní náčelník
jaký je ten prodavač podvodník.
Jan “Joanis” Haluza (5/2017)
Duet
Někdy vzniknou básně spontánně, někdy jde o hodiny práce na kompozici. Tak nebo tak, již z nástroje, který poezie používá, z jazyka, plyne, že je abstraktní. Řeč nikdy není definitivní a podobu představ si musí každý dotvořit sám. Jak je to s řečí, je to i s poezií.
Duet
Ležím a po očku
dívám se po hvězdách
do očí padá mi
z oblohy hvězdný prach
Ležím a po očku
obhlížím okolí
není tu jiného
blízko ni v povzdálí
Ležím a po očku
vnímám prázdnotu noční
básníku šeptá mi
neboj se spočni
(Ona)
Čím méně mě poznáš čím víc budu vzdálená
tím tajemnější budu tím víc budu kouzelná
I když vůkol nebude jiné rozumné bytosti
pro tebe zůstanu zdrojem věčné radosti
(On)
Toužím po vědění a hledám poznání
přestože nejistý jsem v tomto přiznání
Je lepší vzplanutí co noc v den změní
nebo věčné snivé krasosmutnění
Ležím a po očku
vyhlížím ke hvězdám
v života bytí svém
jsem jako vždy já sám
Ležím a po očku
dívám se na Zemi
je krása vrozená
nebo jen zdá se mi?
Jan “Joanis” Haluza (1/2017)
3:0
Den jako každý jiný…
3:0
Kulatých
tři nula
den jako
každý jiný.
Ráno vstát
večer spát
mezitím
něco udělat
a doufat
že bude to
ve velkém obraze
vůbec něco znamenat.
Svět si mě nemusí pamatovat
hlavně když se podaří
ten svět lepším místem zanechat.
Jan “Joanis” Haluza (11/2016)
Příští zastávka: Mendlovo náměstí
Jsou chvíle, které stojí za to si vyfotit, nebo natočit, aby je člověk měl na památku. Jenže pro mě byl vždycky důležitější prožitek, pocity, emoce, myšlenky, než vzhled a podoba situace. Proto když jsem jednou ráno seděl v šalině a sledoval za oknem se odehrávající scénu ze života, nevytáhl jsem z kapsy mobil ale zápisník, a namísto fotky jsem pořídil básničku.
Příští zastávka: Mendlovo náměstí
Na lavičce spí bezdomovec
pod ním holub zobe žvanec
bezdomovec spí na náměstí
holub nevěří svému štěstí
bezdomovec spí když všichni jdou do práce
hejno holubů nad ním lítá
ti jimž je domovem ulice
ví že na východě svítá
Jan “Joanis” Haluza (10/2016)
Poslední, zhasni světla
Až se vás jednoho dne zeptají, proč je svět, jaký je, a proč jste dovolili, aby takový byl, budete mít odpověď? Já ji nemám a nevím, jestli ji někdy mít budu. Zato mám báseň…
Poslední, zhasni světla
Záplavy lidí
každý sám
v řadě husí
řídí vpřed svoje stroje
ke zkáze naší
Země.
Co na tom záleží
dvacet, třicet let postačí
když počasí vydrží
pak třeba hurikán
věčné hromy a blesky
po nás potopa.
Doslova dle slov knihy
Globální Orbitální De/Rekonstruktor
vystaví ráj
snad Elon v arše SpaceX
vezme dva od každého druhu
kde stanou se Marťany.
Poslední zamává
zhasne světla
konečně zavládne
vůkol věčný mír a klid
v poušti naší
post-existence.
Jan “Joanis” Haluza (9/2015)