Poezie
Výzvy a osudy (spoluautorská povídka)
Předmluva (Jan Haluza)
Za pár let to bude jen jedna z mnoha vzpomínek ze života. I teď už je pandemie roku 2020 víc minulostí než stále čerstvou zkušeností. Každý si z té doby bude pamatovat něco jiného, nebo možná nic. Já si vzpomínám, že i když jsme se s přáteli tehdy moc nepotkávali, zákaz setkávání (nebo snad skrytý strach z nejasné budoucnosti) jako kdyby vyvolal potřebu společné aktivity.
Jednou z těch aktivit byla dubnová korespondenční hra, kterou spustil Filip na soukromém diskuzním serveru. A i když jsme nakonec u této hry byli dohromady jen tři a nevydrželo to moc dlouho, něco z toho přecejen vzniklo. Povídka tří autorů složená ze tří různých příběhů ve zvláštním, bez domluvy a přípravy průběžně se vyvíjejícím a měnícím světě, to jak každý z nás měl o něm trochu (a mnohdy velmi) jinou představu a jiný přístup.
Filip na samém začátku sepsal návod a pravidla, jak má vypadat příspěvek každého z účastníků hry. Každý příspěvek byl tvořen popisem světa (obecně, nebo konkrétního prostředí), popisem vlastní postavy, následně nějakou situací, akcí, prostě zápletkou a jejím rozuzlením, a na závěr heslovitými náznaky a tipy, které mohli ostatní zahrnout do svého vlastního dalšího příspěvku.
První dvě části každého příspěvku zůstaly na následujících stranách (víceméně) nedotčené. Druhé dvě části ovšem dávaly smysl v rámci tvorby (hry), nikoliv při četbě. Totiž, každý z autorů sice přivedl svou postavu do nějaké situace, o jejím osudu však rozhodoval nejen on sám, ale také náhoda. Hod kostkami. Samozřejmě bylo možné výsledek ovlivnit trochu ve svůj prospěch (za pomoci klíčových prvků, neboli aspektů, z popisu světa a postav, a také plněním výzev ostatních), ale ne vždycky, ne vždycky úspěšně… a někdy bylo zajímavější nechat osud plynout zdánlivě špatným směrem v očekávání dalších zvratů.
Výsledky hodů v textu nedávaly tak úplně smysl, jejich místo tedy zaujaly dělící symboly (✵✵✵) na znamení, že právě v tom místě a čase došlo k důležitému zlomu. A výzvy ostatním, ty zmizely z textu úplně.
A snad protože výzvy a (hody na) osudy v textu nejsou, ale byly klíčové pro vznik jednotlivých příspěvků a celou tu hru a výsledný příběh, jsou zvěčněny v názvu.
Předmluva (Filip Pardy)
Zimní měsíce začátku roku 2020 působily depresivněji, než tomu bývá každou jinou zimu. Ke tmě a sněžení se přidal lockdown a s ním i rozpad mnoha pravidelných aktivit, které člověku přináší řád a potěšení. Po posledním naživo odehraném RPG před lockdownem, kdy jsme do hry vyráželi vyzbrojeni obličejovými štíty, se kostky odmlčely. Trochu v duchu Londonova Tuláka po hvězdách jsem se rozhodl vykopnout tuto putovní story: “můžou nás zavřít do kazajky, ale příběh je věčný!” Nakonec nám to pomohlo trochu upustit imaginativní páru a v procesu nechat vzniknout tento fantaskní příběh. Snad se bude líbit i čtenáři.
Výzvy a osudy
Filip Pardy, Jan Labuda, Jan Haluza
Kapitola 1: Simeon
Stožáry lodí se rytmicky pohupovaly pod večerním příbojem a působily tak jako pobřežní les tenkých a holých stromů. V přístavu čtvrti Santa Zacharia už začínalo být rušno, jak se rybáři se svými posádkami chystali k večernímu lovu. Kromě nich byla tato část města oblíbeným místem i jiné sorty. Směřovala sem většina lodí, která si nemohla dovolit licenci pro vplutí do hlavních přístavů – či bylo jejich zboží natolik delikátní, nelegální či obskurní, že nechtěli riskovat setkání s oficiálními správci přístavu. Přístav v Santa Zacharia nabízel k prodeji všechny divy světa.
Simeon Thelms, dlouhán v ošoupaném kabátě, procházel přístavem a nenuceně prohlížel zboží vystavené na stáncích. Jídlo ani nápoje nebylo to, co by hledal, ačkoliv místňáci nabízeli snad všechny možné varianty ryb a mořských plodů, co jich jen v říši je. Víc ho zajímaly dřevěné bedýnky s prastarými pečetěmi, soupisky nálezů ze vzdálených míst, zaručeně pravé magické artefakty… věděl, že někde v té veteši se skrývaly opravdové poklady.
Dnes Simeona potkalo štěstí, zahlédl totiž, jak Posádka galéry Nebeský drak – sebranka opálených hrdlořezů, zdobená jizvami a tetováním a brebentící ostře znějící hatmatilkou – vynáší z lodi právě takové bedny, jaké Simeona zajímaly.
Simeon se rozhodl, že bude sledovat, kam ty bedny míří. Ačkoliv ho lákalo podívat se přímo na Nebeského draka, otřásl se při pomyšlení na to, co by nastalo, kdyby ho posádka chytla. Raději si tedy dal něco k snědku, splynul s davem a pozoroval, co se bude dít.
✵✵✵
Simeon neudržel svou zvědavost na uzdě. Dav ho jemně tlačil a on mimoděk postupoval tam, kam mířily bedny. Dostal se do přístavních uliček, až ke dřevěné bráně skladiště, do kterého mířil náklad lodi. Povšiml si velkého červeného draka namalovaného na jedné z přístavních zdí. V té chvíli se brány skladiště zavřely. Simeon stál před nimi a od brány na něho koukali dva námořníci. “Ztratil ses, příteli?” posměšně prohodil jeden z nich. Když se rozhlédl kolem sebe, připadal si, jako by se najednou octl někde úplně jinde, na druhé straně kontinentu. Dojem podtrhovala výrazná vůně koriandru a vařeného (psího?!) masa.
“Tak snad abych radši šel…”
Na jedné z těch cest (text)
Stejně jako moje první rapová báseň, ‚Po dešti, ve městě‘, i ‚Na jedné z těch cest‘, kterou jsem zveřejnil nedávno, má dvě verze: jednu původní, přednášenou (rapovanou), neboli text, a jednu upravenou, očištěnou, přebásněnou, neboli verzi poetickou.
Když jsem dokončil první verzi, vlastně jen první sloku, myslel jsem si, že už toho víc nebude. Pak následovaly měsíce, v nichž jsem tu první sloku upravoval, a postupně doplnil sloku druhou a refrén, a dokončil vše do této podoby. A nebýt toho, jak vše probíhalo a proběhlo, nejspíš bych k této definitivní podobě nikdy nedošel.
…
Všechno, co se v celém vesmíru stalo, se muselo stát, aby teď bylo teď. Ať už věci byly, jak byly, a dopadly, jak dopadly… jak říká jedno turecké pořekadlo: gecmis olsun. Nechť (to špatné) zůstane v minulosti.
Na jedné z těch cest
Aby teď bylo teď, muselo se všechno v celém vesmíru stát tak, jak se stalo.
Je to něco málo přes rok, kdy jsem napsal první sloku. O něco méně než rok, kdy jsem dokončil celý text (druhou sloku a refrén, a to všechno upravil a spojil do přijatelné formy) a nahrál audio stopu. Od té doby jsem přemýšlel, jestli výsledek zveřejnit (a jakou formou), a správností rozhodnutí si nejsem jistý doposud.
‘Na jedné z těch cest’ je báseň přednesená rapovou formou (instrumentální podklad tvoří skladba The Journey od Toma Mische). Složena byla pro ženu, s níž jsem nikdy nevěděl, co vlastně chci a očekávám. Tato rozpolcenost je, ostatně, v básni velmi patrná.
Text: Jan Haluza (alias MC Zord)
Instrumental: The Journey by Tom Misch
Video: náhodný úsek vlakové trasy mezi Brnem a Prahou (částečně zrychleno)
Ke zhlédnutí na Patreonu (kdyby náhodou na Youtube byl problém)
Po kapsách
Hotovostí poslední dobou moc neplatím. I tak, čas od času, jsem nucen, a pak dostanu zpátky nějaké ty koruny a dvoukoruny, zbytečné drobné. Dlouho jsem nevěděl, co s nimi. A pak jsem jednoho dne dostal nápad, rozdělil ty drobáky po třiceti korunách do sáčků, jeden sáček dal do kapsy, a od té doby když mě někdo zastaví, že by potřeboval pár korun, dostane třicetikorunový sáček.
A protože rád krmím havrany (myslím, že to jsou havrani), nosím s sebou taky pytlík buráků, které jim zjevně chutnají, a taky je trochu pobaví, protože si musí před jídlem poradit s louskáním.
A ty dva sáčky, jak jsem je nosil po kapsách, se jednou spojily do této básně.
Po kapsách
(Jan “Joanis” Haluza, 3/2025)
Nosím v kapse drobáky
abych měl co nasypat
pro neodbytné somráky.
Nosím v kapse buráky
abych měl co nasypat
pro černé zimní ptáky.
V levé kapsy – drobáky
v pravé kapse – buráky
jedny – pro ptáky
jedny – pro somráky.
Jen abych to nepoplet
nenakrmil chudáky
ptáky drobáky
neuplatil chudáky
somráky buráky.
Sp 1773
Občas mě nebaví sedět a tvářit se, že obsah mobilu je zábavnější než svět okolo a ten v lidské mysli. A tak jsem si cestování vlakovou linkou Sp 1773 z Brna do Veselí nad Moravou (a odtud po přestupu dál do Strážnice, kde o pár dnů později vznikla básnička Nad lukami) zpestřil tak, že jsem na každé zastávce, a ke každé zastávce, zkusil napsat jednu sloku… s níže uvedeným výsledkem (včetně odkazu na jednu mnohem starší básničku).
Jako vždy je báseň také ke stažení ve formátu .pdf na Patreonu.
Sp 1773
(Jan “Joanis” Haluza, 7/2024)
Jedu snad už hodinu
pozoruji krajinu
kopce a vesnice
zastávky stanice.
Jsem čerstvě oholen
po holení vodou osvěžen
než však dojedeme do Slavkova
naroste mi bradka nová.
A než tenhle cajdáček
vláček spěšňáček
dojede do Bučovic
budu mít i vlasů mnohem víc.
Až se přiblíží další stanice
vesnice jménem Nesovice
zahledím se na východ
a zajdu si na záchod.
Najednou stojíme uprostřed polí
kdepak jsme to asi zastavili
to už jsou pane Nemotice
pole louky pár domků a ničeho více.
Stejně jako před osmnácti roky
zrovna uprostřed sloky
moucha na okně ať dá si pohov
příští zastávka je totiž Kyjov
(a pak Kyjov-zastávka).
Zvenčí dovnitř plyne vůně luční
ostatní cestující zdají se k ní neteční
pro mne je to zkušenost nová
když blížíme se do Vracova.
Jak míříme do Bzence
představuji si víno ve sklence
přitom jsem víno nikdy moc nepil
a ani v tomto městečku nikdy nevystoupil.
Teď všichni už se tetelí
následuje totiž Veselí
kde kvůli opravě kolejí
na náhradní autobus přestupují.
Za okny vagónů je krásný svět
ti co jedou auty můžou závidět
zatímco dívají se jenom vpřed
z vlaku lze v širý kraj pohledět.
Loď jménem Budapešť
Letošní rok jsem měl štěstí, že jsem mohl trochu víc cestovat. A cestování, jak už se prokázalo mnohokrát nejen mně, je úžasná inspirace. Nová místa, noví lidé, nové zážitky, nové obzory… a jako vždycky, zatímco ostatní pořizují fotky, já pořizuji zápisky, protože to je způsob, jak uchovávám krásu onoho prchlivého “tady a teď”.
V Budapešti stávalo na okraji tamního městského parku… parkoviště. Což jde v některých jazycích pěkně dohromady jako slovní hříčka, ale už to nejde tak úplně dohromady vizuálně – park a parkoviště se k sobě zrovna nehodí. Takže v Budapešti si řekli, že v rámci velké kulturně-urbánní přeměny místo parkoviště postaví… národopisné muzeum. Stavba, která má svými tvary připomínat snad loď, je z části zanořena do země, a navíc ještě je její horní část pokryta travinami, křovinami, květinami, a dalším různým porostem ve fascinující kombinaci města a přírody… No prostě, když už budete v Budapešti, zajděte se tam podívat, i kdybyste nešli dovnitř, je to krása i zvenčí (případně, pokud je stále funkční, zde je video-prezentace výstavby a výsledku.)
Ani já jsem se tehdy nepodíval dovnitř, takže musím někdy naplánovat návrat. Ale aspoň jsme poseděli na horním okraji, popili alkohol (což se, stejně jako v mnoha jiných městech Evropy, na veřejnosti nesmí, ale je to velmi často tolerováno) a tipovali, kterým směrem asi tak leží Bratislava… a já jsem přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby člověk mohl tímhle způsobem žít celý život – cestovat, užívat si, pozorovat svět, probírat všechno možné, a jinak nic neřešit.
Loď jménem Budapešť
(Jan “Joanis” Haluza, 6/2024)
Někde tím směrem
zhruba na severozápad
je Bratislava.
Po třech pivech
a čtvrtém panáku švestkového Royalu
sedící na muzejní zdi
nechtěl bych téměř nic jiného
než být tady napořád a o nic se nestarat.
Nad lukami
To jsem takhle jel na kole (neboli bicyklu) z Tvarožné Lhoty do Strážnice. Krásný slunný den, mírný letní vánek… a najednou na té cestě nebyl nikdo jiný, jen já, a celý svět kolem v tom okamžiku existoval jen pro mě. Žádné povinnosti, žádný spěch, žádný cíl, žádné potřeby. Jen já a svět, a všechno jak má být.
Tak jsem rozpřáhl jsem paže a jel bez držení několik stovek metrů a užíval si všechny ty pocity
Na nádraží ve Strážnici jsem se potom pokusil něco z toho zaznamenat a vyjádřit ve verších.
Nad lukami
(Jan “Joanis” Haluza, 7/2024)
Tady v tom moři
zvlněných kopců
zelené a žluté
lesů luk a polí
člověk by mohl plout navěky.
Rozpřáhnout paže
ulehnout na hladinu větru
barevným mořem
zvlněných kopců
navěky nechat se houpat.
Jak jsme potkali prince
V létě roku 2019 jsem se s několika kamarády vydal na pěší túru z Tišnova (směrem zpět do Brna). Tato básnička je zachycením kousku té zkušenosti: koupání v rybníce, přespání na pohovkách pod přístřeškem místního FC klubu… a setkání s Janem Čenským v hospůdce mezi chatami, protože i pohádkový princ si občas potřebuje zajít jen tak na pivo.
Tato básnička je věnována obci Níhov a všem jejím obyvatelům. Když jsme totiž v noci hledali tábořiště a místo k přespání, narazili jsme na rekreační fotbalové hřiště, u kterého jsme našli ohniště, a především přístřešek se starými, avšak dokonale funkčními, pohovkami – tímto chci tedy zároveň poděkovat za ubytování.
Jak jsme potkali prince
(Jan “Joanis” Haluza, 8/2019)
Až vykoukne sluníčko
stačí aspoň maličko
vykoupu se na hrázi
nechť nás Síla provází.
Pane Čenský! Pane Čenský!
dejte s náma ze dvě Grantsky
vyrazili jsme dnes ráno
v nohách máme našlapáno.
Přístřešek u FC klubu
je milejší než bezpečí srubu
pohovky k občasnému posezení
nám bez zeptání byly k mání pro přespání.
Pozdrav Pánbůh! Dobrý den!
Z Tišnova do Brna jdem.
Po dešti, ve městě
Je jisté, že část mého poetického bytí vzešla z hip-hopu, z rapu. Je to část osobní historie, která mě do jisté míry inspiruje doposud. Ale rapových textů jsem moc nenapsal, a rozhodně v podstatě žádný nenahrál. Až na výjimky.
Po dešti, ve městě takovou výjimkou je. Nikdy jsem nerýmoval o těžkém životě, o penězích, o agresivitě, protože nic z toho jsem nežil, a rap by měl být v prvé řadě odrazem toho, co člověk žije, ne nějakou směšnou smyšlenkou. Pro mě byl tedy vždycky vrcholem rapového umění rap pohodový, rap o zábavnosti a zajímavosti života.
Když mi tedy v roce 2007 DJ Adalbertus Magicus dal několik skladeb k inspiraci a případnému otextování, z jedné z nich jsem se odrazil k textu, jehož zárodky jsem nosil v hlavě už nějakou dobu předtím. On složil píseň Languor pro svou tehdejší lásku. Já, nevědom této skutečnosti, jsem napsal text Po dešti, ve městě o úžasné atmosféře, kterou může poznat jen ten, kdo uprostřed léta zavře deštník, dřív než skončí bouřka, nechá si na hlavu dopadnout posledních několik kapek svěžího deště, a vdechne tu jedinečnou vůni mokrých chodníků.
O deset let později jsem hudbu, text i první pokusnou nahrávku znovu objevil. Až na drobné úpravy je původní jak text tak instrumentální linka, jen ten rap je nahraný čerstvě, i když ani on se od originálu příliš neliší.
[powerpress]
Po dešti, ve městě
(2007/2017; instrumental: DJ Adalbertus Magicus, lyrics: MC Zord)
Je po dešti, už chvíli neprší,
ale nikdo z lidí kolem vůbec nic netuší,
na betonu ještě pořád voda leží v jak zrcadlo průzračných
nekonečných kalužích.
Lidi nad hlavama otevřený deštníky maj‘,
atmosféru mokrých chodníků naprosto nevnímaj‘,
přitom jen pořádně nadechnout se stačí,
aby člověk pochopil, že svět je jinačí.
Otevři oči, otevři srdce a projdi branou,
nádhernou kouzelnou duhou sedmibarevnou,
tmavý bouřkový mraky rychle odplynou,
zůstává nám zlatý slunce nad hlavou.
Užívej si letní déšť, kterej všechno změní,
vychutnávej, jak země po dešti voní,
po dešti jakej je krásnej den,
když jdeš svým městem a není to sen, ale…
Den, ve městě, po dešti.
Celej svět se zastavil,
aby si tu chvíli užil.
Teď déšť tu byl,
špínu z ulic smyl,
vzduch vyčistil.
Tak nadechni se a leť,
můžeš, tady a teď.
Jdeme mokrou ulicí a posloucháme poslední kapky
padající z větví stromů a střech domů,
užíváme si duhu která před očima
leskne se a slunce pálí nás do týla.
No řekni, řekni,
není to nádherná městská idyla,
zavři deštník a nech slunce ozářit tvou tvář,
jako kdyby bouřka nikdy ani nebyla.
Zůstal jen čistej vzduch,
žádnej městskej puch,
modrá obloha a zlatý slunce nad hlavama,
zavři deštník a pojď s náma.
… Je po dešti.
Ovoce zelenina
Tato báseň začíná historkou… Seděli jsme večer u ohně, na slavnostech jara, a mě napadlo donést Katce opečený klobás, protože zatímco my jsme už slavili jaro, ona musela ještě uklidit a zavřít hospodu. Ona mi za to výměnou dala pomeranč… Symbolika je docela zjevná, ale kdyby náhodou někomu nebyl jasný ten pomeranč, jak řekl Kuba: “to znamená, že si ho máš vymačkat.” Další ráno jsem se probudil a začal přemýšlet, co se na pomeranč rýmuje. Internet mi nebyl nic moc platný, a ani skupinová inteligence (rozuměj okruh přátel na sociálních sítítch) nevymyslel nic lepšího než ‘ranč’. Až teprve spolupracovník Honza navrhl ‘zlý komanč’. Zbytek je hra se slovy…
Ov
Koupil jsem včera na rynku
jednu hnilou mandarinku
a taky plesnivý pomeranč
prodal mi je zlý komanč.
Řekl jsem ‘pěkně děkuju’
za zjevně prošlou maracuju
a taky zkvašený banán
prodal mi je zlotřilý indián.
Stihl mě velký břichabol
když jsem snědl nezralý karfiol
a taky odporný patizon
prodal mi je Prohnaný Bizon.
Takže až půjdu dneska
z práce kolem Tesca
vyslechne si místní náčelník
jaký je ten prodavač podvodník.
Jan “Joanis” Haluza (5/2017)